Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírovo květinářství - 4. kapitola

08.07.2013 (11:00) • Johnna • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1798×

Stála přede mnou. V celé své kráse. Nechyběla jí ruka, noha ani hlava. Byla celá, zdravá a možná až moc ukecaná na někoho, kdo má být už několik let mrtvý. 

„Nessie? Ty znáš moje jméno?" podivila se a zmateně si mě prohlédla.
„Každý zná tebe i tvoje jméno, Nessie. Jsi tady jako legenda."
„Legenda, říkáš? Tak jak mě může někdo znát? Legendy jsou smyšlené příběhy. Nevíš, co je pravda a co je naopak naprostá hovadina."
„To ano. Nikdo neví, co se s tebou stalo. A já se bojím zeptat. Chci vůbec slyšet pravdu?" 
„A kdo říkal, že máš nárok na pravdu?" zeptala se a začala se usmívat, ale nejspíš to byla jen řečnická otázka. „Pokud jde o mě, zůstanu raději legendou."
„Já to nikomu nepovím. Stařena mě sem neposlala na dovolenou. Nemyslím, že bych se měla někdy vrátit do obchodu jinak, než s prostěradlem přes hlavu."  

Když jsem tohle řekla, Nessie se zatvářila, jako by mě obdivovala.

„A jak si ji naštvala? Byla jsem jediná, komu se to povedlo? Nikoho jsem tady nikdy neviděla." 
„Já jsem... Počkej, když mi neřekneš pravdu ty, nevidím důvod, proč bych ji měla říkat já."
„Nechtěla jsem, aby ses bála, děvenko. Tady ve sklepě moc čistých koutů nenajdeš a urozená děvka by se mohla trošku vylekat!"
„Jsi to samé, co já, tak mě neurážej! Nejsem její dcera ani její služka, jsem sama sebou a proto jsem tu!" zařvala jsem, až má slova proplula celým sklepem jako ozvěna. „A  poznala jsem horší věci, než jaké mohu potkat ve starém sklepě."
„Ty první. Nesnáším tu starou vyschlou švestku, tak mě potěš. Řekni mi, co jsi jí řekla, a já ti povím pravdivý příběh o údajně slavné Nessie Goldeburryové!"
„Jakou mám záruku?"
„Záruku? Jsme v uzavřeném smrdutém sklepě, jakou může mít někdo někdy záruku?" 
„Dobře. Zařvala jsem na ni, že existuje ďábel, a že se na něj právě dívám. Říkala jsem jí stařeno, místo matičko moje zlatá a nechtěla jsem jí vydělávat na mém těle. Toť vše."
„Čekala jsem to horší. Za tohle můj příběh nestojí!"
„Ale říkala jsi..."
„Řekla jsem, že tady není záruka, ale jak jsem tu ty roky přežila? Holčičko, nějaká záruka se tu nejspíš najde."
„Fajn, tak to asi půjdu zaklepat na dveře, abych řekla nějaké informace matičce."
„Chceš jí říct, že tady nejsem jako vyschlá mrtvola? Ach! Ona je živá, maminko! Vydržela tu tolik let jen tak. Jedla vzduch a pila svou moč?! Není snad blbá! Teda alespoň ne tak moc."
„Uleví se jí, když jí řeknu, že jsi mrtvá. Bude mít dobré sny a nebude se muset už nikdy bát, že se jednou vrátíš pro pomstu, bude ráda. Možná i šťastná! Stačí jí říct, že tě sežraly krysy a bude moct žít v klidu a pokoji."
„Aha, jdeš na to chytře! Asi ji nenávidíš skoro tak hluboce, jako já. Její štěstí nesnesu a ten můj ubohej lidskej příběh ti klidně řeknu."
„Konečně trochu rozumné řeči!" řekla jsem a s úsměvem jsem se posadila blíž k Nessie.
„Začnu třeba tím, že mě sem ta kurva zavřela! Neměla jsem co jíst ani pít. Spala jsem na studené zemi a ráno mě ohryzávaly krysy. Když jsem se snažila vyrazit dveře nebo vyhrožovat, nikdo mi neodpovídal. Až jednou, když jsem křičela za dveřmi, mlátila pěstmi do ztrouchnivělého dřeva, někdo mě vyslyšel. Byl to muž. Podařilo se mu odemknout zámek a dostal mě ven. Vzal mě na hřbitov. Říkal, že je hrobník a ať jdu s ním na hřbitov do jeho domu, který měl mít údajně za krchovem. Tam ze mě dostal mou duši a já se stala něčím nelidským, chodícím mrtvým - upírem." Když dokončila větu, podívala se na mě, jako by čekala, co udělám. Já jsem seděla pořád ve stejné poloze.  „Nic k tomu neřekneš?"
„Promiň, to byl celý příběh?"
„Ne, ale existence upírů ti žádné otázky nevyvolává? Nebo mi snad nevěříš? Klidně ti to mohu předvést!" 

Po těchto slovech se na mě vrhla a já byla najednou přitisklá opět ke zdi s něčí rukou na mém krku. Její oči byly krvavě rudé a zuby měla mnohem větší, než Edward. Sílu měla jako orel, co se mě snaží odnést do hnízda.

„Neboj-j! Vě-věřím ti." Mluvilo se mi dost těžko, když mi drtila dýchací cesty. Když jsem ji ubezpečila, že jí věřím, pustila mě. „Vím o upírech. Nemusela jsi mě málem zabít!" 
„To jsem opravdu nečekala... Vlastně jsi mi ještě neřekla své jméno. Většinou, když někdo zná to mé, už se jeho nikdy nedozvím, ale u tebe dělám zatím výjimku."
„Gisabelle," odpověděla jsem poslušně. Z upírů jsem byla vždycky trochu mimo. To tančení nad hranicí strachu z příšerné smrti a jejich neodolatelnosti.
„Takže, Gis, nevadí, že ti tak říkám? Je to kratší! Takže, ty znáš nějakého jiného upíra, nebo jsi jen nadšenec, co si myslí, že existují i elfové a čarodějky?" Při své poslední poznámce se tvářila hodně ironicky.
„Neboj, nejsem cvok do okultismu nebo něco takového. Jednoho už jsem potkala, ale teď už ho asi nikdy neuvidím."
„A pročpak to?" zeptala se, jako bych byla nějaké hloupé dítě. 
„Proč? Nejspíš proto, že jsem zavřená v..." Až teď jsem si to uvědomila. „Co tady děláš, když tě ten muž změnil?"
„Zabila jsem ho. Nevím, jestli to tak mají všichni upíři, ale mám dokonalé smysly a dokážu se orientovat v běhu stejně dobře, jako při chůzi. Utrhla jsem mu hlavu. Byla jsem trochu naštvaná, když jsem se probrala jako upír." 
„Ale proč jsi zpátky tady? Vracíš se po letech domů?!" řekla jsem s úšklebkem.
„Bydlím tu. Když zapadne slunce, jdu ven a popíjím, chodím do opiového baru. Zabíjím kurvy, co najdu u cesty. Máš štěstí, že jsem na tebe ještě nenarazila."
„Ten upír, kterého znám já, taky zabíjel prostitutky, jsi jeho přítelkyně?"
„Ne! Nemám žádné přátelé. Jen pár nepřátel, řekla bych. Když zabiješ hodně lidí, je možnost, že ti někdo odpřísáhne pomstu."
„Ale už se stmívalo, jak to, že jsi tady a nepopíjíš z krků?" 
„Slyšela jsem, jak piští krysy. Většinou se tak stane, když jim dá někdo potravu, Gis."
„Chceš říct, že mě sežerou, jakmile dostanou možnost?"
„Chytrá holka!" Usmála se na mě a pohodila hlavou, až se jí její plavé vlasy obtočily kolem obličeje a zase spadly zpátky na ramena. Byla překrásná. Nadpozemsky bledá a neurvale moudrá. Žila ve světě bez pravidel, ale přesto vypadala smutně. „Já už půjdu, sbohem Gisabelle."
„Půjdeš? Přece mě tu nenecháš! Musíš znát cestu ven, když chodíš ven a dovnitř."
„Znám, vede přes kanály. Stačilo jen vybourat si průchod, ale tím ty neprojdeš. Je tam voda, vede to přes řeku, ty se utopíš."
„Tak mi pomoz jinak. Otevři mi dveře, abych mohla ven."
„To klidně můžu, ale proč bych to dělala? Nemám potřebu někomu pomáhat! Nechci dělat dobré skutky, jestli sis ještě nevšimla, tak na karmu nevěřím!"
„Takový život tě baví? Bydlet tu ve sklepě jako zvíře? Chodit kanálem jako zrůda? Zabíjet jen pro obživu? Vsadím se, že jsi to dělala pro potěšení, ale všechno tě jednou omrzí. Na světě není tolik opia, aby tě dokázalo uspokojit. Když mě pustíš ven, můžeme být přítelkyně. Udělám cokoliv, abych se odsud dostala! "
„Myslíš, že hledám přátelé? Smířila jsem se s životem zvířete, už nejsem jako ty. Už nejsem člověk."
„Ale ty nejsi zvíře, jsi upír. A mluvit s kurtizánami, než jim roztrháš krk, není společnost. Muži na jednu noc, to není společnost. Cigaretka na rohu Bud Street, to není společnost!"
„Ty chceš opravdu ven, co? Ale pokud chceš být má přítelkyně, budeš i moje pravá ruka. Budeš mě poslouchat a nikdy mě nesmíš zradit!"
„Pokusím se. Tenhle život jsem si prožila tvrdě, chci začít nový. Už nechci být kurva! Ale nechci už v životě nikoho poslouchat! V tomhle se neshodneme."
„Když budeš loajální, budeme obě spokojeny."
„Budu, Nessie!"
„Dobře!"

Jakmile to dořekla, opět po mě vystartovala a drtila mi průdušnici. Přitiskla mě k ledové zdi. Když se usmála, zaleskly se jí v ústech bíle, ostré zuby.

„Nessie, co to..."

Nestačila jsem dokončit větu a už jsem ji měla zakouslou v hrdle. Sála ze mě, jako sajete ledový čaj v červenci - bez zastavení. Cítila jsem, jak mi tepou tepny, snažily se pracovat, ale neměly zaměstnance, kteří by jimi putovali. Srdce mi tlouklo napřed rychle, ale pomalu sláblo.

„Vítej na palubě, Gissie!"

Potom, když jsem se svíjela v agonii na mokré zemi, vzala mou pravou ruku a jedním ostrým pohybem nože vyryla hlubokou ránu. Totéž udělala na své pravačce a potom tu moji pevně stiskla.

„Spojíme se. Navždy budeme propojeny přes neposkvrněnou krev, Gis! Přísahej na naše přátelství nebo zemři!"
„Přísahám," zasténala jsem z posledních sil a dál se mučila v bolestné křeči. 

   Doufám, že se vám zatím povídka líbí! Jen vás chci upozornit, že bude pokračovat už jen po pár kapitolách, protože se ji chystám ukončit a začít jiné povídky. Hlavně jednorázovky, ale možná i jednu kapitolovku. Byla bych ráda, kdyby jste našli zalíbení i v jiných povídkách ode mne! Snad ztratíte pár minut nad článkem a pár sekund nad komentářem. Příjímám i kritiku, byť tvrdou.

Autor: Johnna (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírovo květinářství - 4. kapitola: