Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upírů se nezbavíš - 2. kapitola

13.05.2013 (17:00) • Machy • FanFiction na pokračování • komentováno 30× • zobrazeno 4369×

Edit: Článek neprošel korekcí.

2. kapitola

Podíval se na mě dost vykolejeně a pak se zatvářil nechápavě.

„Cože? Jak jsi na takovou blbost přišla? Upíři neexistují,“ zasmál se.

„Klidně si hraj na blbýho, já vím svoje,“ odvětila jsem v klidu.

„Jak víš o naší existenci?“ vyjel na mě a tím i přiznal svou pravou identitu.

„Řekněme, že nejsi první svého druhu, s kterým jsem měla tu čest se setkat,“ řekla jsem neurčitě.

„Který kretén byl tak chytrý a prozradil ti to?“ zakřičel.

„Spíš bych se ptala, kdo nebyl,“ poradila jsem mu naprosto klidně.

Zrovna mi došly láhvová piva, a tak jsem se od něj vzdálila a šla do skladu pro další. Už jsem se chystala vzít je a jít zpátky, když mě "kdosi" popadl za rameno a přirazil ke zdi. Ten někdo byl samozřejmě Damon. Zadíval se mi hluboko do očí, takže jsem věděla, co bude následovat.

„Nebudeš si pamatovat naše setkání,“ řekl uhrančivě.

„Nikdy jsme se nesetkali,“ řekla jsem zhypnotizovaným hlasem.

„Zapomeneš na existenci upírů,“ pokračoval.

„Nevím o…“ Už jsem to nevydržela a prostě vyprskla smíchy. „Sorry, už nemůžu,“ řekla jsem trhaně mezi mým smíchem. On se na mě jen překvapeně díval.

„Máš na sobě sporýš,“ konstatoval.

„Ne, jenom na mě tyhle vaše oblbováky neplatí. Nejsi první, kdo tím byl hořce zklamaný,“ vysmála jsem se mu.

„Dobře, tak to uděláme postaru,“ řekl temně a už se blížil k mému krku.

Já ale naprosto přesně věděla, co chce udělat, a tak jsem vzala hezky ořezanou tužku, kterou jsem měla v kapse a rychle vystřelila rukou tak, že jsem mu ji zapíchla do zad v blízkosti jeho srdce, ale udělala jsem to tak, že jsem věděla, že ho nezabiju. Vykřikl a já ho v tom momentu od sebe odstrčila a v klidu se vrátila do baru i s přepravkou plnou láhví s pivem. Netrvalo dlouho a zase se objevil naproti mně. Suverénně se usmál a znovu zasedl k baru.

„Další bourbon?“ zeptala jsem se, jako kdyby se před chvílí nic nestalo.

Jen nepatrně přikývl a já už ho pokládala před něj.

„Máš sebevražedné sklony nebo co? To jsi chtěla, abych tě zabil?“ zeptal se nechápavě.

„Jistě, tužka v tvých zádech to dokazuje,“ odvětila jsem sarkasticky. Už jsem nebyla tak nevinná jako na střední. Vlastně jsem se už docela ostřílela.

„Je pro tebe zábava hrát si na Buffy?“ pronesl.

„Ne, jen jsem ráda, když můžu upíry vrátit zpátky na zem. Často si totiž o sobě moc myslí,“ vysvětlila jsem mu.

„Vážně si myslíš, že máš na upíry?“

„Kdybych chtěla, už bys byl mrtvý,“ řekla jsem s úsměvem.

„A ty jsi samozřejmě nechtěla,“ odvětil s ironickým úšklebkem.

„Musela bych tě odklízet a s tím by bylo moc starostí. Navíc se mi zdá, že s tebou by mohla být ještě zábava,“ vysvětlila jsem mu a při tom se stále usmívala.

Nějací zákazníci na mě mávali, a tak jsem se vydala k nim. Chtěli další rundu, a tak jsem jim hned jejich přání splnila. Bylo teprve odpoledne, takže tu byl hodně velký klid. Večer je tu o dost víc zákazníků. Pak jsem se vrátila zpátky k Damonovi.

„Takže, Damone, máš i příjmení, nebo jsi prostě jen Damon?“ napadlo mě.

„Damon Salvatore,“ uškrnul se.

„Salvatore?“ zopakovala jsem a přenesla to tak v otázku.

„Copak?“ zajímalo ho.

„Jako bych příjmení už někde slyšela, ale nemůžu si vzpomenout kde.

„No jo, já jsem proslulý,“ řekl a vítězně se usmál.

„Ne, to si nemyslím,“ zakroutila jsem hlavou a ušklíbla se.

On jen protočil oči.

„Tak už mi konečně odpovíš?“

„Na co?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Kdo ti prozradil naši existenci,“ vyslovil se.

„No, řekněme,… že když jsem toho někoho potkala, po čase jsem přišla na to sama a on mi to jen potvrdil. Taky nebyl jediným upírem, kterého jsem poznala, a rozhodně nebyl jedinou nadpřirozenou bytostí, kterou jsem poznala,“ vysvětlila jsem mu zcela neurčitě.

„Tak to mě jen zkoušíš,“ vyčetl mi. „Nevěřím, že znáš nějaké jiné nadpřirozené bytosti. A pokud jo, dokaž to. Řekni druh a jméno,“ navrhl a já věděla, že ze mě chce jen vytáhnout informace.

Povzdechla jsem si a sklopila oči na barový pult. Na baru měl položené ruce. Suverénně jsem se pak na něj podívala a dala se do řeči:

„Ten prsten musel dát čarodějce, co ti ho očarovala, hodně práce. Kdo to byl?“ zajímalo mě a pohlédla jsem mu do očí.

Zatvářil se zaskočeně. „Je už dávno mrtvá.“

„A z jakého byla rodu?“ zeptala jsem se.

„Byla to Bennettová,“ řekl jednoduše, myslíc si, že nevím, o čem mluví.

„Už vím, kde jsem tvoje jméno slyšela,“ řekla jsem s úsměvem a on se na mě znovu, snad ještě víc překvapeně, podíval.

„Jak jsem na to mohla zapomenout? Máš bratra, že ano?“

A on na mě dál jen beze slova civěl. Do takové situace asi nebyl zvyklý se moc často dostávat.

„No jo, ty a tvůj bráška jste legendy, nebo spíše jen součástí legendy,“ opravila jsem se. „Jak vás oba zblbla Katherine Pierceová a o sto padesát let později jste oba začali běhat za její dvojnicí.“

„Jak o tom, sakra, víš?“ zvýšil hlas a postavil se.

„Mám svoje zdroje.“

„Tohle je hodně divný způsob snahy dostat mě do postele,“ konstatoval.

„Já se tě ale nesnažím sbalit.“ Zakroutila jsem hlavou a při tom pozvedla jedno obočí.

„Copak bys nechtěla nejstaršího chlapa, kterého jsi kdy v posteli měla?“ zeptal se a použil ten úsměv, na který balil holky, ten, co mi tolik připomínal Edwarda, s jedním koutkem výš.

„Věř mi, že nejstarší bys určitě nebyl. Tobě je kolik? Něco přes sto šedesát?“ zeptala jsem se.

„Sto šedesát devět,“ odpověděl.

„Jestli bys chtěl být nejstarší, tak to se ozvi tak za tisíc let,“ navrhla jsem mu a už přecházela kolem pultu, protože přicházel kolega, který mě měl vystřídat. Byla jsem tu totiž už od rána.

„Tisíc let…? Cože, ty jsi spala s Původním?“ vykřikl, že se po nás všichni ohlédli. Štěstí, že tu bylo tak málo lidí.

„Kam jdeš?“ zeptal se, když jsem procházela kolem něj a oblékala si bundu.

Bobovi, barmanovi, co mě přišel vystřídat, jsem řekla, co je třeba udělat, a vrátila se zpátky k Damonovi.

„Tak zaprvé: Ano, spala jsem s Původním. Zadruhé: Odcházím, protože mi už končí směna. A zatřetí: Ne, aby tě napadlo dát si toho barmana k svačině.“

„Copak, je to tvůj přítel?“ Zasmál se.

„Nehledám si přítele a jediné, co chci, je nedělat za něj směny navíc. Sbohem,“ řekla jsem a už odcházela ven.

Ahoj, vím, že je to teprve 2. kapitola povídky Upírů se nezbavíš, ale moc by mě zajímalo, co na ni vlastně říkáte a zda stojíte o pokračování. Já osobně musím říct, že už jsem si ji stihla zamilovat.

Prosím o komentáře a děkuji, že jste si udělali čas na přečtení, Machy.

Autor: Machy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upírů se nezbavíš - 2. kapitola: