Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Upravené Stmívání - 9. kapitola

11.02.2013 (17:00) • TerusQaBerusQa • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1781×

Bylo dvanáct hodin, když jsem dojedla. Vyhodila jsem krabičku od jídla a vypnula televizi. Šla jsem se napít a na chvíli se natáhla na pohovku v obýváku.

Zazvonil zvonek u dveří. Mohl by to být Edward, ale proč by zvonil. Došla jsem ke dveřím, ale když jsem je otevřela, nikdo tam nebyl. Buď to byl fór nějakých dětí, co nemají nic lepšího na práci, ale asi jsem tušila...

Najednou se za mnou ozval tichý, lehký smích, smích tak nádherný, který jen tak někdo nemá, smích Edwarda Cullena.

Pořád jsem stála otočená ke dveřím a poslouchala. Pousmála jsem se a pomalu se otočila. Edward tam stál s rukama v kapsách a na sobě měl šedý kabát a rifle. Vlasy měl jako vždy dokonalé i s jeho okouzlujícíma očima.

„Ahoj," pozdravil mě s pokřiveným úsměvem.

„Mohl bys někdy přijít nějak normálně?" zeptala jsem se s nadšeným úsměvem a pořád nechápala, jak to dělá.

„Promiň, baví mě tě překvapovat," rošťácky se uchechtl.

„To musí být zábavné," podotkla jsem a zavřela dveře.

„Tak co budeme dělat?" zeptal se.

„Nemám nic naplánovaného," řekla jsem a šla si sednout.

Edward šel za mnou a sedl si vedle mě.

Sedačka byla moc měkká, tak se uprostřed udělal dolík a sesunul nás k sobě, když si Edward sedl. Začervenala jsem se, když jsme na sebe byli namáčknutí a Edward se trochu napřímil. Něco tu bylo nepohodlné, nevěděla jsem co, ale pak jsem na to přišla, byl to Edward, měl docela tvrdé tělo. Nevím, jestli se mi to nezdálo, třeba to byl jen můj pocit.

Edward se rychle odsunul co nejdál ode mě, aby se to vyrovnalo. Po tomhle jsme mlčky seděli a dívali se před sebe. Čekala jsem, co bude dál, jestli něco řekne on, nebo bych měla já.

Uplynuly asi dvě minuty a Edward prolomil trapné ticho.

„Tvůj táta je šerif?" podíval se na mě.

Otočila jsem se na něj a chtěla odpovědět, ale byla jsem mimo z jeho obličeje.

„Em. Jo, Charlie," řekla jsem a uhnula pohledem.

Zdálo se, že jsme byli oba rádi, že už tu není ta napjatá trapná situace, jako když nás křeslo semklo k sobě.

„Můj táta pracuje jako doktor v nemocnici," vysvětlil.

„Jo, aha," podívala jsem se do země.

Chtěla jsem se ho zeptat na to všechno, na to jestli je normální a tak, ale kdybych se ho zeptala: Hele Edwarde, jsi normální? Vyznělo by to blbě a navíc by to mohl špatně pochopit.

Kdybych se ho zeptala, jestli je něco jiného než člověk nebo jestli má něco víc, myslím, že by to nemělo cenu, neodpověděl by a jen by to zhoršilo situaci.

„O čem přemýšlíš?" ozvalo se.

„Co? Já? Proč to chceš vědět?"

Tahle otázka mě docela zaskočila. Obvykle se mě lidi neptají na to, o čem přemýšlím. Vlastně vůbec se mě neptají, na tohle se mě ještě nikdo nikdy nezeptal. Nevěděla jsem, co mám odpovědět, myslela jsem na něj.

„No, já. Přemýšlím o tobě.“ přiznala jsem se zase, měla bych si za to vynadat.

„O mně?“ obličej mu zvážněl.

„Přemýšlím, jak to děláš, to všechno...  Ale třeba je to normální a já jsem zaostalá," řekla jsem mu i s mojí ne moc pravděpodobnou teorií.

„Ne, Bello, máš pravdu, není to normální," obličej měl vážný a uhnul pohledem.

„Co máš víc než ostatní lidé?" dívala jsem se mu do obličeje.

„Lidé..." zopakoval slovo a uchechtl se „Prostě... Jen to, co dělám, je víc… Je jiné"

„To nechápu, jak to že ty to dokážeš?" byla jsem zmatená a zděšená z toho, že se mi před chvílí přiznal, že opravdu má něco víc.

Teorii, že by nebyl člověk, jsem měla někde v mysli schovanou, ale co jiného by byl, když ne člověk? Robot?

 Pořád je tady to s těmi upíry, ale tohle patří do historek a na Halloween. Navíc si myslím, že kdyby byl upír, tak bych tu už nebyla. Ale pamatuju si, že když jsem sem přijela ještě na začátku a byla s Edwardem venku a on odběhl do lesa a pak se vrátil, měl u pusy krev...

Tohle si nikdy nedokážu vysvětlit, co tam dělal, a proč ta krev? Možná, že bych... Musí se to nějak vysvětlit.

„Edwarde?" byl jako socha, jako kdyby něco poslouchal.

„Edwarde?!" Nevěděla jsem, jestli to dělá naschvál nebo se mu něco stalo. Vypadal jak v transu, nevěděla jsem, co přesně bych teď měla udělat.

Chtěla jsem s ním zatřást, ale ani to se mi nepovedlo, nešlo s ním pohnout, opravdu jako socha, kamenná socha, kterou se snažím marně přemístit.

„Pojď!" řekl a do vteřiny byl u schodů do mého pokoje.

Vstala jsem ze sedačky a nechápavě na něho zírala.

„Co se děje?" vyhrkla jsem.

Asi tři vteřiny uvažoval.

„Tvůj táta, jede domů, nesmí mě tady vidět," řekl pomalu klidným hlasem.

„To je blbost, Charlie je v..." Vyrušil mě nějaký zvuk. Podívala jsem se směrem z okna a viděla Charlieho policejní auto, jak zajíždí na příjezdovou cestu.

 Edward se na mě odhodlaně podíval.

„Jak... jdeme" Edward věděl, že Charlie jede domů, ale jak? Tohle jeho chování a vnímání mě děsilo čím dál víc, ale taky jsem byla čím dál blíž Edwardovi.

Rychle jsme vešli do mého pokoje a já zavřela dveře.

„Bello, musím jít, možná se ještě uvidíme."

„Půjdu s tebou," navrhla jsem

„Ne, Bello. Zaprvé neumíš skákat z okna," zasmál se „a za druhé, Charlie se o tebe bojí, běž dolů," řekl a šel k oknu.

„Proč by se o mě bál?" nechápala jsem, vždycky jsem sama doma, když nejsem ve škole a taky už nejsem malé dítě.

„Prostě tam běž. Měj se, Bello," pohladil mě po vlasech a vyskočil z okna.

Rychle jsem se šla podívat z okna, ale Edward už tam nebyl.

„Bello?" uslyšela jsem z obýváku, jak mě Charlie volá.

 Rychle jsem utíkala do obýváku, abych zjistila, co se děje. Charlie by neměl být doma tak brzo, to jsem mu ani nemusela nosit ten oběd...

„Ano, tati?" sešla jsem dolů.

„Á Bello, jsi v pořádku," řekl a svalil se na sedačku.

„Cože? Proč bych neměla být v pořádku?"

„Jen jsem se o tebe trochu bál, někdo nahlásil vloupačku někde v tomhle okolí, tak jsem se sem radši jel podívat."

„Aha, no, jsem v pořádku," stála jsem pořád u schodů

„Dobře, tak já zase pojedu," řekl a šel ke dveřím.

„Jo a, Bello, kdyby něco, zavolej," řekl, když se v půlce cesty ke dveřím otočil.

„Budu v pohodě, tak už běž... Ahoj," usmála jsem se na něj.

„Uvidíme se večer," rozloučil se a odešel.

Šla jsem si sednout na pohovku a pak už jen slyšela, jak Charlie odjíždí.

Tohle bylo divný, ale myslím, že tady už se nemůžu divit ničemu.

Edward Charlieho slyšel asi 3 minuty před tím, než přijel, ale to jsem mohla jenom přeslechnout. Myslím, že jsem to nepřeslechla, bude to zase nějaké Edwardovo plusko.

 Říkal, ať jdu dolů, že se o mě Charlie bojí. To se nemohl dozvědět nějak jinak než z jeho mysli... A byla tu další teorie, tentokrát ne o tom, kdo vlastně je nebo co víc mu bylo darováno, když vylezl na svět. Tentokrát to byla teorie o tom, že umí číst myšlenky. Jinak si to totiž nedokážu vysvětlit, aby někdo věděl, co si ten druhý myslí, a to že má o mě Charlie strach... Umí snad číst myšlenky i mně?

 Zbytek dne jsem si četla, uklidila jsem a vyžehlila. Přitom jsem čekala, jestli se Edward neukáže, ale doufala jsem, že se uvidíme v noci. Měla jsem totiž dotaz na to, jestli je moje mínění o tom, že opravdu umí číst myšlenky, správné.

Šla jsem si nachystat věci do školy na zítřek, úkoly jsem už měla hotové.

 ...

Bylo půl deváté, Charlie už byl dávno doma a já si šla lehnout. Měla jsem rozsvícenou lampičku a otevřené okno. Seděla jsem na posteli zabalená do deky.

Něco dole z venku zapraskalo, naklonila jsem se v sedě blíž k oknu a zírala do okna. Ozvalo se ještě jedno zapraskání a pak Edward skočil do okna.

„Deset bodů pro Edwarda!" zasmála jsem se.

„Věděla jsi, že přijdu?" zeptal se s pokřiveným úsměvem, když seskočil z okna na zem.

„Doufala jsem," přiznala jsem se. „Hele, nejsi gymnasta nebo tak něco?" zdálo se, že tu teď panovala dobrá nálada.

„Možná v minulém životě, ale myslím, že skákání do oken nemám z minulého života," řekl se semknutými rty a koukl se jinam.

 Chvíli bylo ticho.

„Em... Nechceš se posadit?" navrhla jsem, když jsem viděla jak tam tak stojí.

„Třeba, díky," řekl a posadil se na kraj postele.

„Co to dneska bylo?" začala jsem s tím, co mě zajímalo teď nejvíc.

„Co myslíš?" zbystřil.

On se mě ptá, co myslím? Jestli umí číst myšlenky, jak to že mi to nevyčte v hlavě? Ale u Charlieho to nejspíš dokázal.

„To dneska, slyšel jsi Charlieho, ještě než přijel a věděl jsi, že se o mě bojí, ale jak?"

Nic neříkal a díval se na svoje ruce, které měl položené na nohách.

„Ty... Ty umíš číst myšlenky?" skoro jsem šeptala.

Edward na mě pohlédl.

„Přišla jsi na to, ano dokážu," řekl se skoro bezvýrazným hlasem.

„Jak to?" Už jsem věděla, že Edward dokáže víc než ostatní lidi, ale i tohle? Co mám čekat příště?

„Je to... Součást mě."

„Ale jak to, že si nevěděl, co po tobě chci, když jsem se tě ptala na to, co to bylo? Proč sis to nepřečetl v mé hlavě?" Toto jsem nechápala.

„Dokážu lidem číst myšlenky, snad všem, ale když je chci přečíst tobě, tak to nedokážu," vzdychl.

„Já jsem vadná," oznámila jsem mu to jako hotovou věc.

Pronesla jsem tu větu s obličejem bez výrazu a dívala se přitom na deku. Edward se začal smát a pak mi položil ruku na rameno.

„Bello, já lezu do oken, čtu lidem myšlenky a všechny ty podivný věci a ty si myslíš, že jsi vadná?" pořád se smál a pak mě s úsměvem pohladil po vlasech, zatímco já jsem pořád zírala na deku.

„Ne, Bello. Myslím, že s tebou je všechno v pořádku, klid," dal ruku zase z mých vlasů a já se na něj podívala a kývla hlavou.

„Zítra je škola," změnila jsem téma.

„Ano, je," zdál se být příjemně překvapený mou reakcí.

„Jdeš do školy?" raději jsem se ho zeptala, jen mě to zajímalo, protože u něj nikdy nevím, jednou tam je a po druhé ne.

„Myslím, že jo."

„Aha... Hele už vím, že umíš víc než ostatní lidé, ale když už umíš a děláš plno věcí jinak než ostatní lidé, tak jsi člověk nebo ne? Já nevím, já jen, že lidé jsou... Prostě lidé a ty děláš tohle všechno a to lidé nedělají," změnila jsem téma zpět na jeho divnou existenci.

„Mám ti spočítat, kolikrát ve větě jsi použila slovo lidé?" zdál se pobavený.

„Edwarde..." napomenula jsem ho.

„Bello, je těžké ti odpovědět."

„Není, jen my řekni, jsi člověk nebo ne?" řekla jsem pomalu a plynule.

„Sama jsi to říkala, takhle se lidi nechovají." sklopil hlavu.

„Takže…“ nedokončila jsem větu. Opravdu Edward nebyl normální člověk? Ale co teda je? „Ty jsi něco jako superman, nebo tak?" zamračila jsem se při té myšlence.

„Můžeš si to myslet," dodal jen to.

Takže je, nebo není? Jeho vysvětlení jsem nepochopila.

„Už spi, Bello," zašeptal. Lehla jsem si a zhasla lampičku.

„Budeš tu ještě?" zeptala jsem se a viděla jen jeho obrys v měsíčním světle.

„Budu tu dokud neusneš a zítra se uvidíme ve škole.  Dobrou noc, Bello," usmál se.

„Tak zítra," usmála jsem se.

„Zítra," zopakoval.

Otočila jsem se na bok a zavřela oči. Neslyšela jsem ho, ale věděla jsem, že tam je.

Autor: TerusQaBerusQa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Upravené Stmívání - 9. kapitola: