Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík 25. díl - Edward

11.02.2010 (19:15) • Ejdriana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4845×

Po naši akci na toaletách jsme se odebrali zpět do sálu, kde netrpělivě čekal Mike a přemýšlel, jestli se nemá jít raději podívat, kde tak dlouho vězíme, ale prý ten film je tak zajímavý.

Nijak zvlášť to nekomentoval a vrátil se ke sledování filmu, za to já se chopil Belliny ruky a nehodlal jsem ji pustit, už nikdy. Jenže to jsem nečekal, co se stane další den. Doufal jsem, že vše dopadne tak jak má, tedy dle mých představ. 
Užíval jsem si každé chvilky, každého okamžiku, který jsem s ní mohl trávit.

Po příjezdu domů se Bella přímo vřítila do koupelny a já se jen převlékl, lehl si na postel a čekal, než přijde za mnou. Nemusel jsem čekat dlouho a přišla za mnou do postele, chvíli jsme se hašteřili, ale pak usnula jako nemluvně.

Tentokrát zase mluvila ze spaní, jako tenkrát v autobuse. Říkala mé jméno a že mě miluje, což mi dodávalo ještě větší odvahu k tomu, k čemu jsem se chystal.

Ráno už byl nejvyšší čas vstávat, vzal jsem jednu z růží, které jsem ji dal a začal ji po těle přejíždět. Ošívala rukou, jako by odháněla otravný hmyz, tomu jsem se musel smát, byla tak legrační když se rozčilovala.
Po chvíli sebou ošívala čím dál častěji a pak vytáhla drápky a vycenila zoubky, jenže já se jen tak něčeho přece neleknu, jedině tak Chucka Norrise, prý porazil i smrtku. Ale ona se vztekala dál a vypadala, že za chvíli vybuchne jako Etna, tak jsem to vzdal, lehl si na záda a nehybně tak zůstal. Cítil jsem jemné šimrání, ale bylo to spíš příjemné než otravné, pak jsem ale dostal šok větší než kdybych se dotkl plotu pod proudem.
Ucítil jsem její jazýček těsně nad tepláky, tak blízko… Zasténal jsem, tohle by raději neměla dělat, už tak mi dost dlouho podkopává sebeovládání, i když myslím, že už žádné ani nemám, ale naděje umírá poslední přece. Jenže i tuhle mini naději Bella úspěšně zakopala do kytek, když uchopila mou chloubu pod tepláky, která na ni reagovala víc než pozitivně. Už jsem to nemohl vydržet, už jsem neměl žádné sebeovládání ani na to, abych se vůbec snažil se ovládnout, už jsem nechtěl. Přetočil jsem si ji pod sebe a začal stahovat její kalhoty a ona řekla prostá slova, která mě přesvědčila, že to chce, chce to stejně jako já.
Jenže sem vtrhl Emmett, ani mě to už moc nepřekvapovalo, čekal jsem, kdo to bude příště. 

,,Vzpomínáš si, co jsem ti řekl, že se stane? Pokud sem ještě jednou páchneš?´´ řekl jsem mu a on pochopil, pamatoval si mé varování, že jestli ještě jednou něco takového udělat, tak přijde o to nejcennější co má. Okamžitě vystřelil ze dveří a já se hnal za ním, jen co jsme byli z dohledu Belly, tak jsme se naplno rozběhli. Nikdy jsem ho neviděl běžet tak rychle, běžel snad rychleji než já, taky že mu o něco šlo.

,,Stůj ty srabe a bojuj!” křičel jsem za ním.
,,To ani náhodou, o svého maňáska nechci přijít. I s malým kašpárkem se dá zahrát velké divadlo!” křičel na mě zpět.
,,Mně neutečeš Emmette! To víš přece moc dobře!”
,,Neuteču, ale uletím. Měl jsem Redbull,” nad touhle jeho odpovědí jsem se začal smát a tak jsem přehlídl velkou větev spadlého stromu a zakopl o ni. Větev se přelomila a já svým obličejem políbil jediný pařez široko daleko. V dálce jsem slyšel Emmettův smích. Zvedl jsem se ze země a podíval se na pařez, ve kterém byla vyryta moje podobizna, přímo umělecké dílo.
,,Hele Edwarde, můžeš si na čele spočítat letopočty?” rýpal Emmett a já viděl, že stojí dost blízko mně. Jakmile spatřil můj pohled, tak se chtěl dát na ústup, ale zazvonil mu mobil, podíval se na displej a pro sebe si oddechl - Alice.

Ani nic neříkal, jen čekal, až se vydovádí a pak jen dodal, že máme jít domů, tak jsme se rozběhli zpět. Byla to docela dálka, předtím mi ani nepřišlo, že jsem běželi tak daleko, ale teď když jdeme zpátky...
Běželi jsem vedle sebe jak kačenky v zástupu a já si nemohl odpustit mu něco neudělat. V nestřežený okamžik, kdy jsme běželi plnou rychlostí jsem do něj pořádně žduchl a jen slyšel, jak se lámou stromy, já se taky lámal, ale smíchem. Tohle se mi fakt povedlo, půlka pokáceného lesu a Emmett zabořen mezi třísky.
,,No to díky teda, Alice mě za to tričko zabije,” huhlal mezitím co se hrabal ven.
,,Jsme si kvit,” řekl jsem mu a vydal se domů.

Doma jsme měli všichni mužského osazenstva v obýváku smokingy se vzkazem: Do vyšších pater vstup zakázán. Porušení se trestá upálením. Zvláště pro tebe Edwarde!
Sourozenecká láska se nezapře. Občas mi leze na nervy, ale jindy je to zase sestřička k nezaplacení. Upír si nevybere.

Oblékli jsme se a čekali na naše polovičky. Bylo to strašně zdlouhavý, přece jim to nemůže tak hrozně trvat. Slušet jim to bude i v pytli od brambor, tak nevím proč s tím tak nadělají. 
Byl jsem už značně nervózní, hlavně i z toho jak se Belle chystám říct, že ji miluji. Myslím, že ji to musí být dávno jasné, ale je něco jiného to říct nahlas a já se pro to rozhodl.
Jasper ze mě byl trochu mimo, prvně se na mě zkoumavě díval, pak zakroutil hlavou a moje nervozita přešla na něj. Chodil po pokoji jako potkan na pokusech. 

Konečně jsem uslyšel nějaký pohyb, dolů vešla Alice a poslala nás k autům, Jasper se snažil ji přemlouvat, aby si s ním jen někam odběhla, že ji něco ukáže. Začal jsem se jim smát, na což po mně oba hodili dost hnusným pohledem a mně bylo jasné, že ceknu ještě jedno slovo a jdou si pro mě, tak jsem raději zařadil zpátečku a vydal se k autu.

Zanedlouho na to začaly sestupovat, všem to moc slušelo, ale ve chvíli kdy sestupovala Bella ze schodů, jsem nevěřil vlastním očím, to nemohla být ona. Tak moc ji to slušelo, vypadala nádherně, přímo kouzelně, jako z pohádky. Byla to moje princezna a teď je jen a jen moje.
Celou cestu v autě jsem se na ni musel dívat, pozorovat její tělo, které obepínala jemná látka, řízení jsem se absolutně nevěnoval, to bylo až druhotné.

Za chvíli jsme dojeli na místo, kde se konal ples. Došli jsme k našemu stolu a usadili se, ale nevydrželo nám to dlouho. Tóny hudby se nedaly ignorovat a tak jsme se všichni rozutekli po dvojicích po parketě. Postupně během večera si všichni zatancovali se všemi. Jediný Emmett mě zase musel provokovat a šahat tam kam nemá. Utrhnu mu ruce a spálím, pak si je nebude moct přidělat a nebude nikam cpát ruce. Když si všiml mého ďábelského úsměvu, tak ruku stáhl zpět a už nic neprováděl, asi pochopil, že za chvíli překročí poslední mez mé trpělivosti.

Blížila se hodina H, tím myslím půlnoc, na kterou jsem čekal. Došel jsem si pro Bells a zavedl ji doprostřed parketu.

,,Bells? Já – no – vzpomínáš si, jak jsem ti chtěl něco říct, co jsem si uvědomil, ale chtěl jsem s tím počkat na ples?´´ byl jsem víc nervózní, než jsem čekal. Žaludek se mi stahoval a já se bál toho co přijde, bál jsem se její reakce, najedou jsem si nebyl tak jistý tím co udělá.

,,Ano jistě, vzpomínám si,´´ zvláštně se na mě dívala a já mohl doslova slyšet, jak ji to v hlavě šrotuje a snaží se přijít na to, co se ji chystám říct, dřív než to udělám.

,,É... nevím jak to říct,´´ soukal jsem ze sebe.
,,Tak mi to prostě řekni,´´ bylo vidět, že už to chce mít za sebou, to nebyla jedíná.

,,Isabello, miluji tě! Miluji tě už od prvního okamžiku co jsem tě uviděl!´´ konečně jsem to ze sebe vyklopil a upřeně se na ni díval. Vypadala, že dostala šok, pořádný šok, který se chystal i na mě.

,,Bells? Řekni něco,´´ jen se na mě podívala se smutkem v očích a promluvila.
,,Promiň Edwarde, musím jít, prosím nechoď za mnou, potřebuji být sama… promiň mi!´´ začala ode mě couvat. Viděl jsem na ni, že měla strach, ale z čeho, to jsem nepochopil. Jen jsem tam stál a hleděl, jak se vzdaluje.
,,Bello?!´´ zašeptal jsem, ale ona nic neřekla, nezastavila se a nešla zpátky za mnou. Prostě odešla, utekla ode mě. 

Zůstal jsem tam stát jak opařen, neschopen pohybu, jen jsem se díval na dveře, ve kterých mi zmizela.

,,Edwarde… Edwarde… sakra prober se,” pleskla mě Alice po tvářích.
,,Kde je?” vyhrkl jsem na ni.
,,Promiň, neviděla jsem to, jede k nám, pospěš si.” Na víc jsem nečekal a rozběhl se k autu, musím ji dohnat, prostě musím.

Dojel jsem šílenou rychlostí k nám, cítil jsem její pach, který mířil do mého pokoje. Nebyla tam, chtěl jsem proběhnout dům, ale všiml jsem si malého lístečku na mé posteli, došel jsem k němu a už dopředu jsem věděl, že se mi to nebude líbit, že to nedopadne tak, jak bych si přál. Stálo to tam pouze: Promiň.

Takhle to přece neskončí, nebo ano?!

To bylo naposled, co jsem Bellu viděl…

PS. Poslední věta je výmysl anetanii... bude se vymlouvat, ale nevěřte ji ani slovo :-D Nezapomeňte nás ukamenovat komentářema :-))

« SHRNUTÍ (Ejdriana)  ||    SHRNUTÍ(anetanii) »

Autor: Ejdriana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík 25. díl - Edward: