Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Uprchlík - Bonus Sessi 1. kapitola

20.03.2010 (19:30) • Twilightkacert • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3114×

1. kapitola - Poznání minulosti

Píše skvělý nový rok 1951 a já sedím v soukromé a luxusní šatně, ve které se připravuju na své nejlepší, ale závěrečné vystoupení. Nejdřív si pořádně učešu vlasy, svážu si je do drdolu na hlavě, aby mi nevadily při malování. Nanesu lehce make-up, tužku na oči, stíny, atd. Po té si na hlavě vytvořím jednoduchý účes a jdu se převléknout.

Někdo zaklepe na dveře a já málem vyletím do stropu. Sakra… Já tam jsem. Účes je v háji. Kdo to zase může otravovat! Jakto že jsem si ho nevšimla?

Vstala jsem nasupeně ze židle a šla otevřít zamčené dveře. Zamykám se jenom proto, že mi sem pořád někdo leze. To víte je teprve rok 1901. Vyspělost nic moc.

Otevřu dveře a tam nikdo není. Prudce se otočím zpátky a jdu z židli, cestou chci zavřít dveře, ale já neslyším zaklapnutí.

Chci se otočil, proč se nezavřeli a místo toho mě někdo tvrdě narazí na zeď. S lehkostí ho odstrčím, protože nevím, kdo to je a o žádnýho oplzlého třicátníka nic nechci! Ale jakmile zjistím, kdo to je, drtím jeho rty ve vášnivém polibku. Po chvilce se odtáhnu.

„Ahoj Sessi,“ pozdraví mě a na tváři mu hraje lehký úsměv.

„Ahoj Denny,“ pozdravím ho nazpátek a usměju se na něj.

„Vážně si přeješ přestat?“ ptá se mě dneska snad už po dvacáté a to je prosím… pět hodin.

Denny je můj… dlouholetý přítel. Známe se asi už dvacet pět let. Má světle hnědé, nakrátko střižené vlasy. Oproti mě je to hora svalů, ale on není tak mohutný, ale má krásně vypracované tělo. Nosí brýle, ale jenom proto, že mu to s nima sluší.

Podle jeho pocitů mě měl moc rád. Nemiloval mě, bral mě jako sestru a docela důvěrnou. Nikdy jsme spolu nespali a já toho nelituju. Ani on ne, ale teď je hodně smutný a já taky. Trápí mě to, že se trápí on.

Denny mě vytáhl, vlastně odtrhl od lidské krve. Trvalo mu to dlouhých deset let, než jsem se mohla normálně pohybovat mezi lidmi, odporovat chodícím nic netušícím svačinkám. To on mi nabídl práci, kterou poctivě dělám už deset let. To on vlastní strip club, ve kterém pracuji jako tanečnice tyče. Jenom tanečnice.

Chtěl, abych vykonávala víc… služeb, ale já si nebyla jistá, jestli bych se udržela od nich. On mi bezmezně věřil, pořád mi opakovat, že mám skvělé sebeovládání, ale já si prostě nevěřím a on to respektuje.

„Chci skončit. Zaprvé by bylo podezdřelé, že jsem za těch deset let nezestárla. Zadruhé už mě to nebaví, nedělá mi to takové potěšení jako dřív,“ odpovídám na jeho nedochvilnou otázku.

Zklamaně ode mě odvrátí pohled a odešel. Chtěla jsem jít za ním a jako by to vycítil a řekl mi :

„Nechoď za mnou. Radši se připrav na své poslední vystoupení.“

Nechala jsem to být a zavřela za ním dveře. Sedla jsem si zpátky ke stolku a upravila vlasy. Po té jsem si na sebe navlékla obleček a bylo půl šestý. Skvěle.

Vylezla jsem ze šatny a zamkla jsem za sebou a klíček dala do výstřihu. Šla jsem si stoupnout za oponu a čekat do šesti než na mě přijde řada. Často jsem si tam povídala s Alexem. Byl to místní zvukař a staral se o oponu. Byl maličký, měl blonďaté vlasy a měl zelenou žluté oči. Měl je hodně zvláštní, ale mě se líbily. Byli jsme jenom kamarádi, ale on se trápil, když mě viděl. Vše nasvědčovalo tomu, že kdybych mu nabídla vztah, nezlobil by se.

Povídala jsem si s ním asi půl hodiny, než ty mladé buchty skončily s tím jejich trapným představením. Byly tu nové a nezkušené. Nevěděly, jak se v tom chodí.

Nastoupila jsem sebevědomě na plac a už začali všichni pánové tleskat. Nevšímala jsem si jich a tančila dál. Vždy jsem se tady skvěle odreagovala a byla jsem pak v pohodě, ale dnes ne. Dnes jsem musela přemýšlet nad mým koncem. Nikdo to nevěděl kromě Dennyho, který mi to pořád rozmlouval, ale já byla rozhodnutá.

Když to vše skončilo, šla jsem zpátky do šatny. Převlékla jsem se zpátky do normálního oblečení a vzala jsem si všechny věci, co jsem tu měla za těch posledních deset let. Na stole jsem nechala cedulku s mým rozloučením a upalovala k Dennymu do kanceláře pro výplatu a taky, abych se s ním rozloučila. Bude se mi po něm hodně stískat.

Opatrně jsem zaklepala na dveře a čekala na dále. Hned když se ozvalo, jsem vešla dovnitř. Sedla jsem si k němu na klín a zůstala v jeho objetí.

Po pár minutách jsem se odtáhla a vstala, abych tu vyřídila, co jsem potřebovala. On to taky poznal a začal se u sebe trápit.

„Tak já jdu. Ozvu se ti, budu se ti ozývat, neboj se,“ řekla jsem mu a on si jenom povzdychl.

„Tady máš výplatu a jdi,“ odpověděl mi krutě. Nevěděla jsem, proč mi to říká. Nechtěla jsem to teď řešit. Vzala jsem si peníze a odcházela z kanceláře. Jenže než jsem odešla, vrhl se na mě a začal mě líbat. Musela jsem ho odstrčit, protože musím odejít. Kdybych tu ještě chvíli zůstala, přesvědčil by mě. To nejde!

Tvrdě jsem ho odstrčila a utíkala do auta. Auta? Kus šrotu, který jezdí. Nasedla jsem do něj a tašku hodila vedle sebe.

Nastartovala jsem a rozjela se z města hříchů, z Las Vegas.

Cestou jsem přemýšlela nad svoji proměnou. Moc si nepamatuju svůj lidský život. Jediné co vím, je to, že jsem měla dva starší bratry, sestru a otce. Máma nás prý opustila, když jsme byli děti a bydleli jsme na nějaké farmě. Já jsem musela dělat domácí práce.

Moje malá sestřička měla kaštanově hnědé dlouhé vlasy, hnědé oči v nich vepsanou lásku a něhu, se kterou se dívala na okolní svět. Bylo jí sotva šest let. První můj bratr měl hnědé vlasy, modré oči a bylo mu dvacet dva. Můj druhý brat byl o rok mladší a byl jeho přesná kopie až na jeho oči, ty měl zelenomodré.

Jednoho večera jsem se šla projít do nedalekého lesíka. Věděla jsem, že jde můj o dva roky starší bratr za mnou, ale nevšímala jsem si ho. Když v tom jsem narazila k potoku, kde někdo byl. Oslovila jsem ho a ta osoba se na mě otočila.

Potom co jsem uviděla jeho oči, jsem se hrozně lekla. Měl je rudé jako jahody, jako krev. V tom jsem najednou ležela na zemi a on mi visel na krku. Došlo mi, že je něco špatně, že to není sen.

V tom přiběhl bratr a ten člověk nebo co to bylo za stvoření odešlo. Najednou mě začalo všechno pálit a já to nemohla vydržet. Radši na to myslet nechci. Můj brat byl ještě tam hodný, že mě vzal sebou domů, zmítající se v bolestech.

Hned jak se dokončila proměna, tak jsem dostala hrozný hlad. Nejhorší na tom bylo, že jsem měla pokoj se svými sourozenci. Jak jsem měla hlad, tak jsem se neovládla a první koho jsem snědla, byla moje sestřička. Na řadu přišel můj nejstarší bratr a pak druhý.

Ještě jsem se necítila plná a tak jsem snědla i otce. Když jsem si to uvědomila rozbrečela jsem se. Musela jsem naši farmu zapálit. Bylo by to moc podezdřelé. Vzala jsem pochodeň a zapálila dům. Potom jsem utekla do lesa, kde jsem potkala toho, kdo mě proměnil, ale jak jsem byla novorozená, tak jsem měla vztek a zabila jsem ho.

Pak jsem se loudala sto padesát let různě po světě, dokud jsem nenarazila na Dennyho. Byl to rok 1935, když jsem ho potkala v lese. Bylo to docela vtipné.

Zrovna jsem vysávala nějakého turistu, když on ke mně přišel a v rukou držel mrtvou pumu. Myslela jsem, že mi chce sebrat večeři a tak jsem hltala, až jsem se zadusila a musela jsem se od toho odtáhnout. Začal se nekontrolovaně smát a já jsem pokračovala ve večeři.

Když jsem dokončila večeři, otočila jsem se na něj. On byl opřený o strom a u nohou ml tu mrtvou pumu. Nechápala jsem to, jak to může vydržet. Takové pokušení to pro mě bylo. Ta puma krvácela a tak jsem po ní chtěla skočit, ale on mi ji vycukl a vzal si ji na záda, takže jsem místo ní líbala jeho boty.

Naštvala jsem se a odcházela. On šel samodřejmně za mnou a jelikož byl rychlejší tak mě i doběhl.

Začali jsme se nejdřív hádat a já v něm viděla přítele, že se opravdu snaží mi pomoct a tak jsem ho přijala. Prvních let chodil jenom se mnou, ale neměli jsme žádný tělesný kontakt, protože na něm bylo vidět, i v něm bylo vidět, že je to jenom můj kamarád.

Po pěti letech jsem viděla, že ho něco trápí. Nechala jsem ho v tom ještě měsíc, ale pak se to razantně zhoršilo a já se ho musela zeptat, co ho trápí.

„Co ti je?“ zeptala jsem se.

„Nic!“ zařval na mě. To neměl dělat, strčila jsem do něj a přimáčkla na zdi. Až po chvíli jsem si uvědomila, co dělám, ale nehodlala jsem ho pustit.

„Povídej,“ pobídla jsem ho.

„Ničí mě to, jak se živíš lidskou krví. Ta zvířecí není špatná,“ řekl a já sklopila pohled. Tak to ho trápilo celých pět let? Proč mi to neřekl?

„Proč si o tom nikdy nemluvil?“ zeptala jsem se ho.

„Protože…“ odmlčel se, „mám tě rád jako sestru a nechtěl jsem ti ublížit.“

To mi vytrhlo dech a najednou tiskla své rty na jeho. Nebránil se, ale nechtěl se moc zapojovat. Po chvíli jsem se odtáhla a podívala jsem se na něj.

„Tak jdeme na lov?“ optala jsem se vesele a vyrazili jsme ruku v ruce do lesa.

Já jsem si ulovila pořádného medvěda a on pár srnek. Musím uznat, že zvířecí krev není tak špatná, ale lidské se prostě nevyrovná.

Po pěti letech jsem přestala mít úlety na lidskou krev a po dalších pěti letech jsem už mohla natrvalo mezi lidi a teď jsem ho jednoduše odkopla, ale co já bych tam dělala. Už hodně lidí si všimlo, že nestárnu. Musela jsem odjet.

Rozhodla jsem se, že pojedu do… kam mě nohy, teda ruce povedou. Nakonec jsem zastavila někde v lese před nějakým starým srubem. Zaparkovala jsem a šla se podívat, co a kdo to obývá. Otevřela jsem, vyrazila jsem dveře a vylítly na mě dva netopýři. Sakra!

Takže tady tu chatičku obývá několik pavoučků, myšiček a dokonce jsem tu viděla i veverku. Jenže to všechno zmizelo, když jsem přišla. Výhoda upírů… Nemáme žádnou havěť v domě, teda v chatičce.

Prošla jsem to tu a byli tu tři malý pokojíky. Jeden byla maličká ložnice s velkou skříní. Další malá kuchyňka pro to nejdůležitější a nakonec velký obývák. Všimla jsem si, že kadibudka je venku.

Všechen nábytek jsem rozmlátila a spálila. Zabralo mi to dva dny, než jsem se všeho zbavila. Po té jsem to tady uklidila, utřela prach, vymetla pavučiny atd. Nakonec tu zbyla jenom malá stavba. Rozhodla jsem se, že si to tu udělám podle sebe.

Rozbourala jsem to tu a zbyl mi tu jenom jeden obrovskej pokoj. Pochválila jsem se a vyrazila do města pro nějaký nábytek. Nakoupila jsem si postel, velkou skříň, nějaký pracovní stůl, sedačku, pár koberečků a knihovnu. Dohodla jsem se s nimi, že si to tam nechám dovézt., nejhorší bylo to, že jsem ani nevěděla, kde to jsem.

Po dohodě jsem nasedla do auta a jela jsem do knihovny. Vybrala jsem si tam pár knížek a doplňků. Všechno jsem to naházela do auta a jela si ještě pro nějaká oblečení, přehozy a ručníky, protože s mým odchodem jsem tam nechala vše, co jsem měla. Vzala jsem si jenom to nejdůležitější.

V taškami jsem nasedla do auta a jela do svého srubu. Když jsem dojela akorát mi dovnitř nosili nábytek. Když to dodělali, zaplatila jsem jim, ale jeden si nedal říct a přitiskl mě na stěnu. Měl asi moc vysoké sebevědomí. Kopla jsem se do nejcitlivějšího místa a se slovy : „Ještě se uvidíme mrcho,“ odešel.

Rozbalila jsem všechno, poskládala do sebe a už bylo hotovo. Do skříně jsem si nanosila oblečení z auta. Do knihovny jsem si dala knihy a různý sarapetičky, co jsem koupila. Na postel jsem hodila deku, co jsem si koupila. Na zem položila koberec, co se válel venku a vše bylo krásně sladěný, ještě chyběli záclonky. Ha… Ty jsem koupila taky.

Pochválila jsem se za dobrou práci a šla na lov. V téhle barabizně jsem zůstala třicet let, protože jsem nemusela chodit nikomu na oči a žila jsem si jenom sama pro sebe. Každý týden jsem volala Dennymu. Několikrát tu za mnou i byl a skvěle jsme si popovídali a vypadal šťastný, když mě viděl, ale uvnitř se trápil.

Navrhla jsem mu, aby tu zůstal se mnou, ale nechtěl. Prý chtěl být sám v Las Vegas a vydělávat peníze. On sám mi každý měsíc nějaké posílal. Říkala jsem mu, ať to nedělá, ale nedal si říct.

Po třiceti letech jsem se rozhodla, že se půjdu podívat do světa. Být zavřená, tak dlouho v té barabizně mi nedělalo dobře. Vše jsem nechala, jak bylo. Vzala jsem si sebou akorát oblečení a pár mých oblíbených knih, které stejně umím už nazpaměť.

Naházela jsem to všechno do auta a vyrazila směr… Philadelphie. Vždycky jsem se tam chtěla podívat a právě tam teď mířím. Trvalo mi to asi třicet šest hodin, ale dojela jsem tam v pořádku. Rozhodla jsem si koupit nové auto. Tohle je už hrozně staré.

Koupila jsem si nějaké BMW. Bylo mi jedno, co je to za model, hlavně že to jezdí. Dohodla jsem koupi a že si pro něj zítra dojdu, až budu mít, kde bydlet. Rozhodla jsem se, že se zatím ubytuju v penzionu. Nemají to tam tak drahé, ani luxusní, ale já se nepotřebuju předvádět. Stačí, že budu mít úplně nové auto.

Sjednala jsem podmínky ubytování a všeho. Usnesli jsme se na tom, že budu platit každý týden dopředu. Týden proto, že kdybych měla nějaký úlet, ať rychle můžu vypadnout a neplatím k tomu peníze.

Nastěhovala jsem se do pokoje, kde byla postel, malá černá krabice, jo televize. V dalším pokoji byla maličká kuchyňka, kterou asi nikdy nevyužiju. Dále koupelna. Tu jsem potřebovala. Už mě nudilo mýt se v jezeře.

Vždycky když jsem do té vody v jezeře vlezla, měla jsem pocit jakoby všechny ryby vyskákaly na břeh, abych je nemohla sežrat.

Druhý den jsem si koupila auto a když jsem tak projížděla městem, všimla jsem si skupinky lidí, který tančili. Nebyl to přímo tanec. Oni se tak divně vlnili a váleli na zemi. Přišlo mi to hrozně zajímavý a tak jsem k nim dojela. Zastavila jsem u krajnice a vystoupila k nim. Byli to všechno kluci a dost dotěrně si mě prohlíželi.

„Co chce tady taková kočka jako ty a ještě v takový super káře?“ zeptal se jeden a zkousl si spodní ret.

„Chci se zeptat, co to bylo? Jako ty pohyby?“ zeptala jsem se váhavě. Měli ze mě srandu.

„Street dance,“ odpověděl jeden a začal něco dělat.

„To je rybička,“ řekl jeden a taky jsem to zkusila. Povedlo se a oni mi ještě zatleskali.

„Jestli se chceš s náma bavit, sežeň si lepší hadry. Zítra tu budeme ve stejnou dobu,“ oznámil mi jeden a odcházela celá pětičlenná parta.

Nasedla jsem do auta a vyjela k nějakému obchodu, který by mohl mýt nějaké normální oblečení. Nakoupila jsem si dvoje volné tepláky, nějaká tílka a mikiny. Pak jsem se podívala i po něčem na hlavu a našla jsem parádní kšilt. Vše stálo pár šupů a já se spokojená vydala do penzionu.

Auto jsem zaparkovala na parkovišti a s taškami vyběhla nahoru. Všechno staré oblečení jsem ještě ten den odnesla do dětského domova a pak jsem už jenom zkoušela to nové. Docela mi seklo. Vypadám konečně jako… člověk.

Další den tam vážně byli znova a já se s nimi už normálně bavila. Pochválili mi oblečení a já se jich zeptala, jestli mě to taky můžou naučit. Svolili a dost rychle jsem se učila. Dokonce jsem byla lepší než oni. Chodili jsme na různé souboje a donutila jsem je jít i do soutěže. Nejdřív nechtěli, ale když zjistili, že hlavní cenou je nová kára, hned se těšili.

Všichni mě měli rádi a krve jsem si už vůbec nevšímala, když se někde odřeli. To já jediná jsem byla až moc šikovná a já nikdy neměla zranění.

Po pěti letech jsem se zase musela odklidit. To jsem jen tak cestovala po státech a hledala přátele v upírech. Moc jsem jich nepotkala a po pár letech mě to zase přestalo bavit. Rozhodla jsem se, že si najdu nějaké místečko, kde bych mohla bydlet.

Autor: Twilightkacert (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Uprchlík - Bonus Sessi 1. kapitola: