Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Určeno osudem - prolog

21.08.2011 (21:15) • kore • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1272×

Prolog

Pohled vypravěče:

Derek, manžel Esmé, se ještě předtím, než jeho žena porodila, dozvěděl o jejím těhotenství. Chtěl se jí za to pomstít. Zaplatil nehoráznou sumu peněz, aby jí dítě odebrali a přesvědčili jeho ženu, že je dítě mrtvé. Esmé musela kvůli komplikacím podstoupit císařský řez. Narodila se jí dvojčátka, chlapec a dívka, ale chlapec, ještě než se Esmé probudila, zemřel. Esmé řekli pouze o mrtvém chlapci.

Všichni Esmé litovali, byla by dobrou matkou. Po nějaké době ji ti, co ji zradili, přiznali pravdu. Ale její dítě už bylo dávno pryč.  Esmé, která velice trpěla kvůli ztrátě obou dětí, v noci utekla z nemocnice a skočila z útesu do moře. Tam ji našel Carlisle.

Esminu dceru vychovával její otec. Dal jí jméno Isabella. Čím byla Isabella starší, tím více ji její otec nenáviděl. Byla celá po své matce i srdce měla tak laskavé, jen vlasy kaštanové barvy a oči zdědila po otci. Otec ji od malička mlátil, ubližoval jí a snažil se, aby se jí nedostávalo žádné lásky, což se mu částečně dařilo, ale v malé dívence i přesto zůstávala víra v lepší budoucnost. Nikdy nikomu nepřála nic zlého. Byla nešťastná, ale brala svůj život takový, jaký je.

Její budoucnost se vysmekla osudu z rukou a stalo se něco, co se stát nemělo.

V den jejích sedmnáctých narozenin, když se její otec vrátil domů ráno opilý a rozzuřený. Přes noc prohrál všechny své peníze v pokeru. Nedokázal se uklidnit, a proto si svou zuřivost šel vybít na Isabelle. Surově ji mlátil a kopal do ní. Isabella se nebránila, jen se schoulila do klubíčka, z očí jí tekly slzy a čekala, až to skončí, ale otec do ní pořád kopal a kopal. Když ho kopání přestalo bavit, vzal Isabellu za vlasy a vlekl ji za sebou do stodoly, kde vzal první věc, která mu padla pod ruku a začal ji tím mlátit. Byly to hrábě a jejich ostré zuby se zabodávaly Isabelle až do masa. A vytvářely velké rány, ze kterých proudila krev. Nedokázala už zadržovat výkřiky, a proto se celým lesem rozléhal její křik, než upadla do bezvědomí. Mlátit ji přestal tehdy, když už neprojevovala žádné známky života a všude kolem ní byla spousta krve.

Hrábě mu vypadly z ochablých rukou a spadly nedaleko něj do kaluže krve, která vystříkla a pocákala ho. S nevěřícným výrazem hleděl na Isabellu. Nohy mu poklesly a spadl na kolena. Tvář se mu pomalu začala rozjasňovat a ústa pomalu tvarovat do úsměvu. Ruce smočil v její krvi a pomalu je zvedal před obličej a propukl v obrovský smích. Teprve až teď z něj vyprchala zlost z prohry v pokeru.

Otočil se a uviděl svého souseda pana Kana a jeho dvě děti - desetiletou Mery a pětiletého Johna, jak ztuhle stojí ve dveřích a zírají na něj a na tělo za ním. Nevěděl, že má společnost a teď si uvědomil, jaké problémy nastanou a co se s ním může stát, když ho udají.

Kane stáhnul své dětí za sebe a pomalu s nimi začal couvat. Jeho podvědomí mu říkalo, ať odtud co nejrychleji zmizí.

„Utíkejte rychle pryč, za chvíli vás dohoním,“ potichu řekl Kane dětem, ale ty pořád za ním stály a ani se nepohnuly.

„No tak, běžte. Rychle!“ napomenul je znovu o trochu hlasitěji, na což děti zareagovaly a rozběhly se pryč do lesa - směrem k jejich domovu.

Najednou se Derek vzpamatoval a rozběhl se k bedně, ve které schovával pistoli. Vyndal ji a namířil na Kana, který využil situace a rozběhl se směrem k lesu, ale nebyl dost rychlý. Derek zamířil a vystřelil. O pár vteřin později Kane ležel mrtvý na zemi.

Derek se rozběhl s pistolí v ruce směrem, kudy běžely děti. Věděl, že má šanci je dostihnout a zabít. Děti byly moc malé, aby dokázaly dostatečně rychle běžet a měly dostatečnou výdrž. Každou chvíli jeden z nich upadl. Nejčastěji padal John.

Najednou upadl a zlomil si nohu. Z očí mu vytryskly slzičky, ale nevzlykal. Mary k němu přiběhla.

„Rychle, vstávej!“ přikázala mu.

„Já už nemůžu! Moc mě bolí nožička,“ vzlykl a dál ležel na zemi.

„Tak se schovej mezi támhlety kořeny a potichu čekej, dokud nepřivedu pomoc! I kdyby se stalo cokoliv, neprozraď se a zůstaň tu schovaný. Tak honem!“ rozkázala mu a rozběhla se. Uběhla jen pár kroků, když se mrtvá zhroutila k zemi.

Derek běžel už deset minut, když uviděl Mary, jak stěží utíká. Zastavil se a střelil. Doběhnul k tělu dívky. Klekl si a ubezpečil se, že je doopravdy mrtvá. Poté vstal a rozhlédl se kolem, ale nikde neviděl malého Johna. Popošel dopředu, koukajíc se kolem sebe, ale viděl pouze stromy a jiný lesní porost. Netušil, že malý John se ukrývá jen pár metrů od něj a kouše se do pěstičky, aby se neprozradil, ale slzy mu tekly proudem.

John měl chuť doplazit se ke své sestřičce a obejmout ji, ale neudělal to. Věděl, že by ho ten šílenec chytil - a to Mary nechtěla. Ze svého úkrytu viděl dobře do jejího obličeje, do jejích laskavých zelených očí, které ztratily svůj lesk. Zmizel z nich život - stejně jako z jejího těla, které postupně chladlo a bylo čím dál tím víc bledé.

Koukal na ni a čas šel úplně mimo něj. Nevěděl, co se děje kolem něj.

Mezitím se Derek vrátil zpátky do svého domu. Vzal lopatu a pár metrů od stodoly v záhonku vykopal hlubokou díru, do které hodil Isabellino tělo. Vše upravil tak, aby nebylo nic poznat. Nechtěl jim ji vydat. Pohřbili by ji a ona by měla památní desku. Takhle upadne v zapomnění.

Vzal pistoli, přiložil si ji k hlavě a vystřelil.

Isabellin pohled:

Bolest najednou pomalinku odeznívala. Měla jsem tak zvláštní příjemný pocit. Divné bylo jen to, že jsem nic neslyšela ani necítila, jako by kolem mě nebylo vůbec nic. Rychle jsem otevřela oči. To, co jsem uviděla, bylo neskutečně krásné.

V tu chvíli mi došlo, že jsem mrtvá.  Myslím, že se nacházím na nějakém posmrtném místě. Je tu tak krásně!

Vstala jsem a pomalu jsem se otáčela kolem své osy. Stála jsem na louce pokryté krásnými květinami. Z jedné strany louky byla nekončící propast, ale nebyla černá a strašidelná. Zářilo z ní jasné světlo, které lákalo mou pozornost. Na druhé straně byly husté keře stojící tak blízko u sebe, že tvořily nepropustný vysoký plot. Mezi nimi byla jen jedna mezera jako vchod. Celé to vypadalo jako bludiště a něco mi říkalo, ať vstoupím.

Chvilku jsem váhala, ale zvědavost byla větší. Vešla jsem.

Nevím, jak dlouho už tu chodím a nechávám se vést pouze svou intuicí. Opět jsem zahnula a před sebou jsem uviděla zelenomodré světlo. Něco mi říkalo, abych se toho světla dotkla. Udělala jsem to. Světlo se rozzářilo tak, že jsem musela zavřít oči.

Když jsem oči otevřela, stála jsem ve svém pokoji, ale něco bylo jinak. Já jsem byla jiná. V odrazu zrcadla byly slabě vidět jen mé obrysy a bylo vidět skrz mě.

Jsem duch, to je jediné, co mě napadlo. Nechápala jsem to, jak je to možné? Proč? Jaký to má důvod? Jsem pevně rozhodnutá to zjistit!

Autor: kore, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Určeno osudem - prolog: