Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Úsvit nového dne, díl 12.

23.12.2009 (17:00) • Nespoutana • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1286×

12

Edward

Je pátek večer. Deset hodin. Seděl jsem za pianem a marně jsem se snažil něco zahrát. Nejprve za mnou přišla Alice, prý kam teda se Samanthou půjdu. Děsí ji, že to nevidí. Nevidí to, protože jsem se ještě nerozhodl. Tak jak bych jí mohl odpovědět?

Když jsem se konečně pohodlně usadil a položil prsty na klávesy, přišel Emmett, jak jsme na tom se Samanthou daleko. Myslel jsem, že ho prohodim zdí. Nejmíň.

Hned jak odešel jsem se vrhl na hraní. Když hraju, nikdo mě neruší. Ovšem to platí pouze do dneška. Když jsem to zaslechl, zahrál jsem pár tak falešných not, až z toho bolely uši. Všichni mě překvapeně propíchli pohledem.

Rosalie ne. Byla moc zaujatá myšlenkami, které mě vyrušili. Nechápu, co na ní má. Stejně ji zabije (tady jsem se netrefil na správnou klávesu). A kdyby ne zítra, jednou určitě…

„Rose…!“ zasyčel jsem.

Polekaně vzhlédla. Jejda, promiň, Edwarde, ty víš, že jsem to nemyslela nijak zle, viď? Promiň mi to, jenom se mi to vkradlo do hlavy a – odmlčela se, když viděla můj vražedný pohled. Teď bych ovšem nejradši zabil ne Samanthu, ale ji.

Její hlava zmlkla a ona se začala zabývat všedními věcmi.

Oddechl jsem si. Konečně.

Znovu jsem začal hrát. A znovu mě vyvedli z míry myšlenky. Opět jsem chyboval v melodii. Všichni mě propíchli vyděšenými výrazy. Rosalie taky. Teď to ovšem nebyla ona, čí myšlenky mě vyrušili.

Alice se probírala Samantinou budoucností (což nebylo nic zvláštního, dělala to skoro pořád), když její budoucnost zmizela.

Alice byla hned u mě. „Edwarde, já nevím, co – “

„A já jo?!“ vystřelil jsem z baráku.

Alice mě dohnala. „Edwarde, stůj! Uklidni se!“ Zaječela, když jsem prudce zastavil a ona do mě naletěla. Zhluboka se nadýchla. Edwarde, kdyby se jí něco stalo, viděla bych to. Neříkal jsi náhodou, že má za kamaráda vlkodlaka? zvedla obočí.

Hluboce jsem se zamyslel. Nevěděl jsem, že je s ním zase v kontaktu. Když jsem ji včera sledoval, snažila se na něj nemyslet, protože se asi pohádali… Že by se dali dohromady??! To snad ne! Budu bojovat. Nenechám si ji vzít od nějakého pouličního čokla.

„Jo, Alice, asi máš pravdu…“

To já vždycky, pomyslela si a vydala se zpátky domů. S povzdechem jsem ji následoval. Což mi zbývalo. Celou noc jsem hrál na piano a užíval jsem si, že Rosalie, Emmett, Carlisle a Esmé šli na lov, Alice uklízí uklizené a Jasper ji sleduje (to sice nebyly zrovna chutné myšlenky, ale aspoň že se nezaobíral myšlenkami na Samantinu smrt).

Nemohl jsem se dočkat deváté ráno. Už od sedmi jsem chodil po domě, sledován Jasperovým nervózním, a Aliciným zkoumavým  pohledem.

Za deset minut devět jsem vystřelil ze dveří. Bohužel toho, že se vrací zbytek rodinky domů, jsem si všiml pozdě. V plné rychlosti (sotva jsem se rozběhl) jsem napálil do Emmetta. Ten se zapotácel a couvl o pár kroků dozadu.

„Jejda, sorry,“ omluvil jsem se a znovu jsem vyběhl. Tentokrát úspěšně.

K Samantě jsem dorazil přesně. Až když jsem zaklepal na dveře mi došlo, že nemám auto. V duchu jsem zasténal. Ale teď už nebyl čas pro něj doběhnout.

Otevřeli se dveře. „Ahoj,“ rozzářila se Samantha, když mě spatřila.

„Ahoj,“ odpověděl jsem s úsměvem. „Je tady takovej menší problém…“

Zarazila se. „Jakej?“

„No… nemam tu auto, tak nějak jsem ho zapomněl doma… A je na tobě, jestli tady chvilku počkáš, než pro něj doběhnu, nebo jestli chceš vědět, jak se pohybuju, když mě nikdo z lidí nemůže vidět,“ mrkl jsem na ni.

Vypadala zaskočeně. „A jak se pohybuješ, když tě nikdo nevidí?“

„O hodně rychleji. Nedá se to popsat. Pokud myslíš, že se ti neudělá špatně, ukážu ti to.“

Přemýšlela. „Jak moc rychle běháš?“

„Nevím, nikdy jsem to neměřil… Ale určitě víc jak 100 kilometrů za hodinu…“ zamyslel jsem se.

Zírala na mě s pusou otevřenou. Zaculil jsem se na ní. „Mám dojít pro auto?“

„Ne, ráda bych viděla, jak běháš. Ale musíš zastavit, až mi bude špatně,“ usmála se na mě.

„Když mi dáš vědět,“ pokrčil jsem rameny. „Vylez mi na záda.“

„Jako fakt?“

„Jasně,“ řekl jsem sebevědomě.

Trošku jsem se snížil v kolenou, aby na mě dosáhla a čekal jsem. A ona vyskočila. Naprosto jsem to v tu chvíli nečekal, takže se mi podlomily kolena a já padal dozadu. Bohudíky jsem to stačil vyrovnat, než jsme spadli na zem.

Samantha se mě držela jako klíště. „Edwarde? Jseš si jistý, že mě uneseš?“

„Jo, jasně…“ protočil jsem oči, otočil jsem se, abych zamknul a lidskou rychlostí jsem vyrazil k lesu. Sotva jsme byli skryti za stromy, vyrazil jsem.

Samantha zalapala po dechu a ruce jí začali sklouzávat z mého krku. Nevšímal jsem si toho, ona se udrží. Až když vykřikla „Edwarde, padám!!!“, jsem zastavil.

Přidržel jsem si ji na zádech. „Tak co tomu říkáš?“ zeptal jsem se.

„Ehm… no… super,“ řekla poněkud váhavě. „Je to docela rychlý.“

„Jo, to jo,“ přikývl jsem. Najednou jsem se zarazil. Byl tam cítit pach nějakého upíra.

„Děje se něco?“ zeptala se Samantha. Zjevně si všimla změny.

Pustil jsem ji na zem. „Vydrž, hned jsem zpátky. Musím se na něco podívat,“ řekl jsem jí. Musím hlavně zjistit, kdo je ten upír a co chce. Vyrazil jsem mu po stopě a nervózní Samanthu jsem nechal stát tam, kde byla. Jen doufám, že se nepokusí jít za mnou.

Dohnal jsem toho upíra. Byl to vysoký blonďák s nebezpečnýma rudýma očima.

Pozdravil jsem.

Pohlédl na mě. „Kdo seš?“

„Jmenuji se Edward a chtěl jsem se tě zeptat, za jakým záměrem jseš tady.“

„To je snad úplně jedno, proč jsem tu, ne?“

„Ne, to teda není. Tohle je teritorium mé rodiny. Takže bych ti radil, abys tu nikde nelovil. Jasný?“

Zatímco jsem mluvil, zvedl se vítr a donesl sem Samantinou vůni. Než jsem se nadál, rozběhl se ten upír za ní. To snad není možný, takovýhle štěstí může mít fakt jenom ona.

Běžel jsem sice jenom o pár metrů za ním, ale on nebyl jeden z těch, kteří svou kořist nejprve vyděsí. Hned se na ni vrhl, dřív, než si stačila uvědomit, že tam s ní vůbec někdo je.

Se zděšením jsem ho popadl za krk dřív, než si stačil nějak moc pochutnat.

Slyšel jsem tlukot jejího srdce. Žije. Aspoň že tak.

Než se ten upír stihl vzpamatovat, roztrhal jsem ho na kousky. Poté jsem to vzal na nedalekou louku, kde jsem to zapálil. Pak jsem se vrátil k Samantě.

K mému zděšení sebou zmítala v obrovských křečích. To mě nenapadlo, že by se mohla přeměnit.

A jak jsem tam tak stál, objevilo se přede mnou jedno velké rozhodnutí. Buď jí nechám přeměnit se a tím vše riskuji. Nebo se to z ní pokusím dostat, čímž riskuji ještě víc.

Co mám sakra dělat?!!

11.kapitola

13.kapitola

Shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Úsvit nového dne, díl 12.: