Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 13. kapitola

16.01.2011 (07:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2088×

Stála jsem uprostřed silnice, neschopna udělat sebemenší pohyb. Zoufale jsem se snažila přikázat svým nohám, aby utíkaly, ale ty mě neposlouchaly. Byly jako přikované k tmavému asfaltu. Mou myslí prostupovala panika. Ta dvě jasná světla se nezadržitelně blížila a já nebyla schopna nic udělat. Můj výkřik bezmoci se odrážel od okolních budov, a já periferním viděním zahlédla, jak se Demetri otočil. Pak jsem ucítila tvrdý náraz a uslyšela hlasité křupnutí. Dopadla jsem na okraj chodníku.

„Ne!“ zařval Demetri. Bolest se mě pokoušela zahnat do temnoty, ale já se nedala. Před svou smrtí jsem se chtěla rozloučit s Demetrim. S námahou jsem otevřela oči. Ta dodávka, která mě srazila, se řítila dál po silnici. A moje nohy jí ležely v cestě. Pokusila jsem se zvednout, ale moje nohy mi v mém záměru nepomohly. Vůbec jsem je necítila. Ozvalo se čtvero křupnutí, jak dodávka přejela přes mé nohy, pak zmizela stejně rychle, jako se před několika sekundami objevila. Roztřeseně jsem zírala na mé zkrvácené a pokroucené dolní končetiny. Tohle bylo tisíckrát horší, než cítit jakoukoli bolest. Když dodávka drtila mé nohy, necítila jsem vůbec nic. Jako by ty nohy nepatřily mně.

Rozplakala jsem se. Na sedřené tváři mě pálily slané slzy. Cítila jsem studené ruce, jak mě sevřely v ocelovém sevření. Strašně to bolelo. Nějaká žebra jsem asi měla zlomená, o rukou ani nemluvě, navíc mě bolelo břicho. Vzpomněla jsem si na doktorské seriály, které máma ráda sledovala. Možná slezina?

Demetri se rozběhl. Na jednu stranu to bylo strašné, protože se mi díky tomu ještě víc přitížilo, na druhou stranu - ležet mě tam nechat nemohl, protože bych to dlouho nevydržela. Cítila jsem, jak ze mě společně s litry krve vyprchává život. Pomaličku jsem se propadala do temnoty, ze které nebylo úniku. Jediným smyslem, kterému jsem teď mohla stoprocentně věřit, byl sluch. Jenže já se nedokázala soustředit. Existovala pouze bolest, která stále víc a víc pohlcovala mou mysl. Cítila jsem dech smrti. Sebrala jsem veškerou svou sílu a vyslovila svou poslední větu.

„Miluju tě,“ zasípala jsem. Pak už nebylo nic jiného, než temnota.

***

Ležela jsem na podlaze v temné místnosti. Nebo to snad byl tunel? Pořád mě trápila neuvěřitelná bolest. Podlaha mě tlačila do zlomených žeber, ale já se nemohla ani pohnout díky zlomeným rukám a ochrnutým nohám. Na konci tunelu se objevila postava, která kolem sebe šířila světlo. Anděl..., pomyslela jsem si okamžitě. Pomalu se ke mně blížil. Mé téměř mrtvé srdce zaplesalo. Věděla jsem, že mi tenhle zlatovlasý anděl pomůže, jako to ostatně udělal předtím už několikrát. Zbaví mě veškeré bolesti, abych už konečně mohla odejít. Carlisle se sklonil a srovnal mé zraněné tělo do nejméně bolestivé pozice. Dotyk jeho chladných rukou mě podivně uklidňoval. Bolest pozvolna ustupovala. Zavřela jsem oči a nechala Carlislea dělat, co je potřeba. Věřila jsem mu. Je doktor, musí přeci vědět, co dělá. Matně jsem si uvědomovala, že se mě dotýká na zápěstích a na krku.

Zničehonic mi začaly hořet ruce, nohy i krk. Chtěla jsem Carlislea požádat, aby něco udělal. Jenže když jsem otevřela oči, místo zlatovlasého anděla se nade mnou s úlevným výrazem skláněl Aro.

Takže jsem nebyla mrtvá. Jindy bych cítila úlevu, ale teď ne. Ne, když mé tělo začaly stravovat plameny. Chtěla jsem umřít. Nikdy se nenarodit. Celá moje existence nepřevážila tuhle bolest. Jednoduše nestála za to, abych tu bolest snášela ještě jeden jediný úder srdce.

Plameny se rychle rozšířily po celém mém těle. Napjaté ticho v místnosti proťal srdceryvný výkřik. Ten výkřik patřil mně. Začala jsem se na tvrdé podložce převalovat, jako bych se tím mohla zbavit toho ohně. Věděla jsem, že to nepomůže, ale vědomí, že se snažím alespoň něco udělat mě částečně uklidňovalo.

„Páni, Demetri, tos jí udělal ty?“ zaslechla jsem Janin vysoký řezavý hlas. Místo odpovědi se ozvalo pouze rozzlobené zavrčení. „Pamatuješ, jak jsem ti říkala, že vztah s obyčejným člověkem obnáší jisté riziko? Já ti to samozřejmě nevyčítám, nemůžeš přece za to, že je tak křehká...“ pokračovala Jane sladce.

„Neudělal to Demetri,“ promluvil Aro úsečně. „Odejdi, prosím,“ dodal. Slyšela jsem povýšené odfrknutí a třesknutí dveří. Pak bylo ticho. Nevěděla jsem jak dlouho, čas pro mě nehrál vůbec žádnou roli. Ne, dokud jsem hořela. Zaťala jsem ruce v pěsť, protože jsem vicítila, že déle se již ovládat nedokážu.

„Kam jdeš, Demetri?“ zeptal se Aro. Žádná odpověď, jen tiché zaklapnutí dveří. Aro si rezignovaně povzdechl. Už jsem to nevydržela. Demetri odešel, a tak jsem už nemusela držet zuby semknuté, abych nezačala ječet. Ty skřeky, které se mi v tu chvíli začaly drát z úst, byly ohlušující.

***

Mohly uplynout vteřiny, hodiny, dny, možná i měsíce nebo roky a bolest neustávala. Oheň pořád žhnul se stejnou intenzitou. Došlo mi, že jen svými výkřiky smrti nedosáhnu, takže jsem to zkusila jinak.

„Nechte mě umřít! Prosím!“ zaječela jsem mezi výkřiky. Nic. Žádná reakce, všude bylo naprosté ticho. Já jsem ale věděla, že někdo v místnosti je. Vyrazila jsem ze sebe několik výkřiků a zkusila to znovu.

„Zabte mě!“ vykřikla jsem. Zaslehla jsem tiché kroky, které se ke mně blížily ode dveří. U ucha mě zamrazil studený dech. Pocítila jsem obrovskou úlevu. Demetri se vrátil. Úlevu rychle nahradilo hořké zklamání, jakmile ten nově příchozí upír promluvil.

„Ráda bych. Nevím ale, jestli to ještě půjde. Každopádně to můžu zkusit,“ zašeptala Jane sladce.

„Vypadni,“ zasyčel Aro rozzlobeně. Šokovalo mě to. Tohle chování mi k Arovi absolutně nesedělo. Nebo mi spíš nesedělo to, že se tak chová právě k Jane. Nejspíš jsem nebyla jedinou šokovanou. Janina odpověď se ozvala až o jeden můj bolestný výkřik později.

„Chtěla jsem jen pomoct,“ pravila Jane tónem, ze kterého by mi běhal mráz po zádech - pokud bych právě nebyla upalována zaživa. Zabouchnutí dveří, které následovalo, bylo tak silné, že se podlaha roztřásla. Na chvíli jsem přestala křičet - tak moc mě udivilo a zároveň zklamalo, že to Jane vzdala tak brzy.

***

Uběhla snad celá věčnost a oheň stále nepolevoval ve svém urputném snažení spálit každičkou buňku mého těla. Nikdy to neskončí. A jestli ano, jak bych to mohla přežít? Nijak. Z tohohle vyjde ve zdraví jen nová Bella, ta stará ne. Ta stará už pomalu umírá, nová naopak pořád sílí. Novou Bellu neznám, ale mám z ní strach. Z toho, jak chladnokrevně utlačuje mé lidské já. Z toho, jaká je.

Bolest od konečků prstů začala pozvola ustupovat. Plameny sice odcházely z rukou a nohou, ale místo toho se začaly shromažďovat v mém srdci, které teď začalo tlouci novou zuřivou rychlostí. I oheň v mém krku se změnil. Můj krk nebyl jen v ohni, teď byl navíc vyprahlý na kost. Připadala jsem si tak žíznivá... Mé výkřiky, které následovaly po těchto zjištěních, umlčela Arova slova.

„Už to nebude dlouho trvat, Bello.“ Moje úleva při jeho slovech byla zastíněna nesnesitelnou bolestí v srdci, kam se teď přesunula veškerá bolest, která až do teď mučila mé tělo. Mé srdce tlouklo jako lopatky vrtulníku, nebylo slyšet žádné pomlky. Měla jsem pocit, že se mi prodere z hrudníku. Starou Bellu téměř celou pohltila temnota. Hledej, hledej mě mezi kousky popela... Už nikdy nebudu jako dřív.

Oheň se stáhl, s posledním nesnesitelným vzedmutím se soustředil uvnitř toho posledního lidského orgánu. Po vzedmutí následoval hluboký, dutě znějící úder. Srdce mi dvatkrát poskočilo a pak ještě jednou tiše udeřilo. Ticho, které nyní panovalo v místnosti, bylo nesnesitelné.

Otevřela jsem oči a zahlédla nad sebou tři skloněné upíry. Nezaosřila jsem na ně, chtěla jsem si je vychutnat jednoho po druhém. Felix... Renata. Na posledního jsem se těšila nejvíce. Stočila jsem pohled na zbývajícího upíra. Nebyl to můj Demetri, jak jsem se mylně domnívala. Byl to Aro. Zdálo se mi to, nebo se mé srdce opravdu bolestně sevřelo?

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 13. kapitola: