Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 17. kapitola

06.02.2011 (21:30) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2423×

Bylo nemožné přestat. Nejen proto, že ani jeden z nás se nedokázal unavit, nebo proto, že Demetriho nahé svalnaté tělo bylo to nejkrásnější, co jsem kdy spatřila. Ale i proto, že slast, kterou jsem pociťovala při milování, byla milionkrát silnější než ta, kterou jsem cítila při pití lidské krve. Nechtěla jsem se toho pocitu vzdát ani na jediný kratičký okamžik, ale musela jsem.

„Eleazar dorazil,“ oznámil mi Demetri s neskrývaným zklamáním. Bylo to poprvé, co někdo z nás promluvil. Neměli jsme potřebu konverzovat - slova byla jednoduše zbytečná. Existovaly daleko efektivnější způsoby, jak vyjádřit, co cítíme.

„Eleazar?“ vydechla jsem. Drahnou chvíli mlčel, ale to můj citlivý sluch nijak neochuzovalo, spíš naopak. Zkoumala jsem různé polohy jeho sténání, což mi pomáhalo poznat, co se mu nejvíc líbí. Toužila jsem udělat ho nejšťastnějším mužem na světě.

„Musíme se vrátit do Volterry. Čeká tam na tebe Eleazar, má dar poznat talent,“ objasnil smutně.

***

Do hradu jsme dorazili pozdě v noci. Nebo snad hodně časně ráno? Tak či tak, rozhodně byla tma jak v pytli, přesto jsem viděla všechno. Přesněji řečeno, mohla jsem vidět všechno, pokud bych ovšem bez ustání nezírala na Demetriho nahou dokonalou hruď. To, co vydrželo moje oblečení při lovu člověka a při naší milostné chvilce, totiž nevydrželo při lovu medvědů, a tak mi Demetri musel půjčit svou košili. Při procházení chodbami jsme se snažili ignorovat zvědavé a pobavené pohledy; všem už nejspíš došlo, proč jsme se v lese zdrželi. Sakra. Přímo naproti nám kráčel Felix, na tváři široký úsměv.

„Sakra,“ zamumlal Demetri tak tiše, že jsem to mohla slyšet jen já. Bojovně vystrčil bradu a zrychlil krok, přitom mě táhl za ruku jako malé dítě. Někde za námi jsem zaslechla uchichtnutí.

„Dneska jsem se koukal na zprávy,“ oznámil Felix pyšně.

„Vážně?“ ozval se Demetri skepticky.

„Jasňačka. Říkali tam, že Alpy napadl nějakej kůrovec a že tam popadaly všechny stromy,“ pokračoval nedbale. Zdálo se mi, že ta konverzace je naprosto nevinná, nicméně Demetri byl asi jiného názoru.

„To je super,“ poznamenal suše a vedl mě ke vchodu do věže.

„Vím, že jste to udělali vy,“ žaloval Felix naoko dotčeně. „Jste fakt strašní. Kvůli vlastnímu potěšení ničit naše přírodní bohatství...“ dodal. Upíří obecenstvo se rozřehtalo. Opravdu jsem se divila, že Felix ke svému hereckému vystoupení nepřidal taky nějaké falešné slzy.

„Nezáviď,“ houkl na něj Demetri přes rameno.

„Rád bych,“ šeptl Felix tak tiše, že jsem si nebyla jistá, jestli se mi to jen nezdálo. S otázkou na rtech jsem se podívala na Demetriho. Nemusela jsem nic říkat, došlo mu, na co se chci zeptat. Pokrčil rameny a zastrčil mi pramen vlasů za ucho, pak otevřel dveře a zavedl mě do věže. Už tam na nás čekali. Aro, Marcus i Caius seděli na svých trůnech, o ten Caiův se nenuceně opírala Jane. Když mě spatřila, vrhla na mě temný pohled. Renata seděla schoulená u nohou Arova trůnu a nedočkavě se usmívala. Alec u dveří konverzoval s neznámým upírem s delšími černými vlasy.

„No konečně!“ zahlaholil Aro nadšeně. „Jak bylo na lovu?“ Alec i ten neznámý upír se tiše zachechtali.

„Báječně. Chceš se podívat?“ odpověděl Demetri s rukou napřaženou směrem k Arovi.

„Ušetři mě toho, prosím,“ usmál se Aro. Teď už cukaly koutky i Caiovi. Frustrovaně jsem zasyčela.

„Bello, tohle je Eleazar. S jeho pomocí poznáme, jestli disponuješ nějakým darem,“ oznámil mi Caius. Vadilo mi, jak ke mně mluvil. Jako bych byla pouhá věc, která se hodila jeho bratrovi do sbírky. Došlo mi, že by na mě nepromluvil, kdyby tenhle rozhovor netoužil co nejdříve ukončit. Usmála jsem se na Eleazara, ten mi úsměv oplatil a pak se otočil na Ara.

„Tvrdíš tedy, že jí nedokážeš přečíst myšlenky?“ zeptal se a začal si mě zvědavě prohlížet.

„Ne. A Demetri ji nedokáže vystopovat. Ani dary dvojčat na ni nepůsobí,“ odpověděl Aro pyšně. „Nuže?“

„Blokuje mě. Myslím, že její dar je štít. Ne fyzický, jako je ten Renatin, ale psychický. Dokáže se bránit před těmi dary, které nějakým způsobem pracují s myslí,“ objasnil. Najednou na mně spočívalo sedm párů očí v nejrůznějších odstínech karamelové. Vzpomněla jsem si na svůj dnešní kiks při lovu a nervózně se ošila.

„Půjde ten dar ještě rozvinout?“ vydechl Aro. Oči měl ještě pořád upřené na mně.

„Samozřejmě, jen tomu musíte dát čas,“ řekl Eleazar. Aro se na něj s lítostivým výrazem otočil.

„Vážně tu nechceš pár dní zůstat, Eleazare?“ zeptal se ho.

„Rád bych, ale stýská se mi po Carmen,“ omlouval se Eleazar.

„Dobře. Každopádně se tu někdy zase zastav. A přiveď s sebou i Carmen,“ usmál se Aro a napřáhl k Eleazarovi svou dlouhou paži. Eleazar pravicí váhavě stiskl tu Arovu - ten zavřel oči a nahrbil záda pod přívalem myšlenek. Když oči znovu otevřel a narovnal záda, objevilo se mu v obličeji hluboké zamyšlení. Eleazar povolil svůj stisk a s přáním brzkého shledání odešel. Aro ještě několik sekund mlčel, pak se obrátil na mě.

„Myslíš, že dokážeš zaštítit i někoho dalšího?“ zeptal se s úsměvem. Byl to opravdu dobrý herec, přesto jsem poznala, že ten úsměv je jen pouhou maskou, pod kterou se snaží schovat hořké zklamání. Co víc čekal? Že budu metat blesky nebo mít schopnost teleportace?

„Cože?“ zeptala jsem se tupě. Jane se pobaveně ušklíbla. Nejradši bych si za tu otázku nafackovala.

„Pokus se zaštítit Demetriho,“ vysvětlil.

„Jak?“ To už za mnou s úsměvem od ucha k uchu přihopkala Renata.

„Ponoř se do své mysli, Bello. Můj dar je jako nějaká fólie, kterou je pokryto mé tělo. Tou fólií můžu ochránit i někoho dalšího, ale manipulovat s ní mohu jen když se na to plně soustředím a musím se toho člověka, kterého chci chránit, dotýkat. Myslím, že tvůj dar funguje podobně, jen s tím rozdílem, že se té osoby, kterou chceš zaštítit, nemusíš dotýkat, protože tvůj štít funguje čistě na psychické bázi,“ poučila mě. Nechápavě jsem na ni zírala. „Prostě se ponoř do své mysli a soustřeď se na to, abys svůj štít přenesla i na Demetriho,“ zasmála se. Podívala jsem se na Demetriho; povzbudivě se na mě usmíval.

Pokusila jsem se „ponořit do své mysli", jak mi radila Renata. Dost dobře mi to nešlo, vůbec jsem netušila, co si mám pod tím pojmem představit, navíc vědomí, že na mě všichni zírají, mi taky moc nepomáhalo. Pevně jsem semkla víčka a zkusila to znovu. Nevěděla jsem, jak jsem se tam dostala, ale najednou jsem tam byla. Byla tam i ta „fólie"; slabě zářila a pevně obepínala mé tělo jako nějaká druhá kůže. A kromě štítu tam byla i spletitá změť myšlenek, kterým jsem nerozuměla. Nerozuměla jsem jim, protože jednoduše nepatřily mně.

„A-Aro?“ zakoktala jsem zmateně.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 17. kapitola: