Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 20. kapitola

12.03.2011 (17:45) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2060×

„Ne, Demetri. Je to úplně jinak. Vysvětlím ti to...,“ začala jsem, ale Demetri mě umlčel zlobným pohledem.

„Nestojím o vysvětlení,“ zavrčel a opovržlivě se na mě zadíval. Šla jsem blíž k němu a položila mu ruku na rameno ve snaze ho uklidnit. Okamžitě ji setřásl.

„Nech mě,“ zašeptal prosebně. Tohle odmítnutí jsem už nezvládla. Vystřelila jsem z pokoje dřív, než mé tělo dalo najevo, jak moc mě jeho slova ranila. Několik minut (či snad hodin, nebo dnů?) jsem bloudila propletenými chodbami hradu a hledala nějaké skryté místo, kde bych se mohla nepozorovaně zhroutit.

Nakonec jsem na konci jedné z temných chodeb našla otevřené dveře do spoře zařízené komnaty. Když jsem za sebou zavřela dveře, sesula jsem se na zem a opřela se o ně. Hrudí mi škubaly tiché vzlyky a oči mě nepříjemně pálily. Plakala jsem - ovšem bez slaných slz, které by mi stékaly po studených tvářích. Nebyla jsem schopna myslet na nic jiného, než na Demetriho. Na neoprávněné výčitky v jeho očích, na chlad, který čišel z jeho hlasu. Nechápala jsem, jak je možné, že mi nevěří. Připadalo mi to jako zrada. Zrada od osoby, která pro mě byla ze všeho nejdůležitější. Čím déle jsem o tom přemýšlela, tím více pochybností se mi vkrádalo do mého přesvědčení, že on je pro mě tím nejlepším.

Nevím, jak dlouho jsem u těch dveří seděla, nebo co se mezitím událo, ale najednou jsem zaslechla, jak někdo stiskl kliku. Snažil se otevřít, ale já mu to znemožnila tím, že jsem se o dveře opírala. Ten někdo po prvním neúspěšném pokusu tiše zaklel a pak se do dveří zapřel takovou silou, že mě odmrštil na druhý konec místnosti. Trvalo mi jen zlomek vteřiny, než jsem se vzpamatovala a napřímila se do obranné pozice. Z hrdla se mi ozvalo výhružné zavrčení. Vysoký upír na něj ale nezareagoval, jen mě stále obezřetně pozoroval.

„Bello. Já... nevěděl jsem, že tu jsi,“ omlouval se.

„Vím, že bych tu neměla být. To...“ Chystala jsem se mu svěřit, ale pak jsem se zarazila. Aro mi přece zakázal o našem setkání s kýmkoli kromě Demetriho mluvit. Navíc Felix se mě na nic neptal. „To je tvůj pokoj?“ zahučela jsem a svezla se na podlahu. Rychlým pohybem se posadil vedle mě.

„Jo. Co tu děláš?“ zeptal se. Neznělo to jako výtka, spíš ho to vážně zajímalo. Upřeně jsem se zadívala na špičky mých bot. Jemně mě chytl za bradu a tázavě se mi podíval do očí.

„Co se stalo, Bells?“ zašeptal. Pod jeho pohledem jsem roztála a pověděla mu všechno - až na to, co se událo v Arově komnatě.

„Nesmíš nikomu říct, co se dělo u Ara v komnatě... Nediv se, že je Demetri naštvaný. Co si teď asi musí myslet?“ ozval se, když jsem skončila s vypravováním.

„Ale já to Demetrimu říct můžu,“ poznamenala jsem sklesle.

„A proč jsi to teda neudělala?“ podivil se.

„Řekl mi, ať ho nechám být. Já tam prostě nemohla zůstat, chápeš?!“ Mým tělem otřásla další vlna tichých vzlyků. Felix vzal mou hlavu do dlaní.

„Bello, teď mě poslouchej. On to tak nemyslel-,“ začal.

„Ne, Felixi-,“ nesouhlasila jsem, ale Felix mi položil prst na rty, abych zmlkla.

„Nech mě domluvit, prosím. Demetri je tak trochu vůl. On nepřemýšlí, než něco řekne. Přemýšlí až potom. A to navíc jenom občas. Jsem si jistý, že ho to mrzí,“ usmál se. To mě neuklidnilo - spíš naopak. Z úst se mi vydralo několik dalších vzlyků.

Felix váhavě zvedl ruku a pohladil mě po tváři. Jeho upřený pohled spálil na prach všechny myšlenky, které mi v tu chvíli kolovaly hlavou. Prsty se mu zapletly do mých dlouhých vlasů a rty se začal pomalu přibližovat k mým. Nedošlo mi, co se chystá udělat, dokud to doopravdy neudělal. Když se naše rty dotkly, bylo to, jako by se rozhořel oheň. Plameny mě sžíraly a já se nemohla rozhodnout, jestli toho mám nechat. Na jednu stranu jsem chtěla, protože plameny mě pálily. Příliš to bolelo. Na druhou stranu se mi ta bolest líbila. Strhávala mě kamsi dolů - a přesně tam jsem v této chvíli chtěla. Vymazala všechny mé starosti. Cítila jsem jen ty plameny. Felixe. Obtočila jsem mu paže kolem krku... A pak jsem se vzpamatovala.

V jednu chvíli jsem svírala Felixe v ocelovém sevření a o vteřinu později jsem zbaběle utíkala pryč z pokoje. Než jsem za sebou zabouchla dveře, naposled jsem se podívala na Felixe. Stál opřený o stěnu a provinile sledoval béžový koberec pod svýma nohama.

Tak moc jsem se soustředila na to, abych se od toho pokoje dostala co nejdál, že jsem si všimla pomalu kráčejícího upíra naproti mně až ve chvíli, kdy jsem do něj vrazila. Nepoznala jsem, kdo to je, i když jsem cítila jeho vůni, kterou bych poznala kdekoliv na světě. Byla jsem prostě příliš mimo.

„Hledal jsem tě, Bello,“ zašeptal Demetri s pohledem upřeným k zemi.  „Chci se ti omluvit. Já... neměl jsem tak vyletět. Měl jsem tě vyslechnout. A hlavně jsem neměl tak lehce uvěřit tomu, co mi řekla Jane.“ Její jméno znělo z jeho úst jako nejhorší nadávka. Přepadly mě výčitky svědomí. Demetri uvěřil, že jsem s Arem nedělala nic nepatřičného. A to byla pravda. Jenže já jsem udělala něco ještě horšího. Líbala jsem se s jeho nejlepším kamarádem.

„Aro mi řekl, proč se s tebou setkal a co ti říkal. Omlouvám se, že jsem ti nevěřil,“ zamumlal provinile a políbil mě na čelo a na tvář. Ruce mi omotal kolem pasu a začal nade mnou sklánět hlavu. Než jsme se vak stihli políbit, odtáhl se a měřil si mě ublíženým pohledem.

„Felix... Proč z tebe cítím Felixe?“ zavrčel. Nebyla jsem schopna odpovědi. Prostě jsem se nedokázala přiznat. Chvíli bylo až na mé trhané vzlyky ticho. Když se pak ozvaly cizí kroky, byly pro mě téměř rajskou hudbou, možným vysvobozením z této situace. Ovšem jen do té doby, než jsem podle časových intervalů mezi jednotlivými kroky poznala, že je to Felix. To už jsem věděla, že to bude jen horší.

< Předchozí - Následující >

Autor: Bunny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Útěk do Volterry - 20. kapitola: