Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 4. kapitola

19.12.2010 (16:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2096×

Byla tma. Tmavě modré večerní nebe pokrývaly tisíce drobných hvězd. Jedinými zdroji světla na liduprázdných ulicích byla rozsvícená okna a starodávné pouliční lampy, které se občas tyčily nad dlážděnými chodníky. Věžní hodiny na náměstí právě odbily osmou hodinu večerní. S Demetrim jsme mlčky ruku v ruce pomalým krokem mířili z galerie k hotelu. Až na šplouchání vody z nedaleké kašny bylo všude naprosté ticho. Bylo to velice příjemné. To ticho poskytovalo obrovský prostor mým myšlenkám. Poprvé za nesmírně dlouhou dobu jsem necítila ani špetku strachu. Potřebovala jsem si promyslet spoustu věcí, ale strach mi předtím překážel v racionálním uvažování. Ticho a čistá hlava - podmínky pro přemýšlení jako vyšité. Jenže to nádherné ticho netrvalo dlouho.

„Lhala jsi mi,“ promluvil zničehonic Demetri. Jeho hlas zněl v tom šeru děsivě. Ztuhla jsem. Stejně rychle, jako pominulo ticho, jsem na sobě začala pociťovat příznaky strachu. Měla jsem husí kůži a zalil mě pot. Stěží jsem ovládla čelisti, abych nezačala drkotat zuby. Zabije mě teď, nebo mě nejdřív někam odtáhne?

„Vytahovala ses, že o impresionismu něco víš,“ uchechtl se, „ale vůbec jsi nevěděla, o co se jedná. Poznal jsem to.“

„Jak jsi to poznal?“ zeptala jsem se a zoufale se snažila zakrýt tu obrovskou úlevu v hlase. Mezitím jsme došli až k hotelu. Zastavili jsme se.

„Tvářila ses zmateně, očima jsi pořád těkala po obrazech, jako by ses nemohla rozhodnout, který se ti líbí víc. Přitom ti, co se o impresionismus zajímají, mají až na výjimky jasno, které dílo upřednostňují. A nakonec, všiml jsem si, že cokoli, co jsi prohlásila o obrazech, jsi vyčetla z prospektů,“ pousmál se a dotkl se mé lícní kosti.

„Dobrá, přiznávám. O impresionismu vážně nic netuším,“ oznámila jsem mu naoko otráveně. Zasmál se. Vážně jsem asi nikdy neslyšela něco krásnějšího než jeho smích. Neuvědomila jsem si, že na něj okouzleně zírám, dokud na mě znovu nepromluvil.

„Co je?“ zeptal se pobaveně.

„Nic,“ odpověděla jsem. Přitom jsem cítila, jak se mi krev hrne do tváří. Raději jsem sklopila hlavu. Demetri uchopil svými prsty jemně mou bradu a tázavě se mi podíval do očí. Zavrtěla jsem hlavou. Stáhl zpět svou studenou ruku. Proti své vůli jsem hlasitě zazívala.

„Ach jo,“ prohlásil sklesle.

„Co se děje?“ otázala jsem se.

„Měl jsem v plánu se k tobě nenápadně pozvat, ale když jsi už unavená...“ zamrkal na mě.

„Mně to nevadí,“ hlesla jsem překvapeně. Zavrtěl hlavou.

„Hezky se vyspi, Bello,“ pošeptal mi do ucha a políbil mě na čelo. Než jsem stačila cokoli říct, kráčel už na protějším chodníku směrem k náměstí. Povzdechla jsem si a vešla do hotelu.

O půl hodiny později jsem unavená ležela v posteli, usnout jsem ale nemohla. Znovu jsem myslela na Demetriho, a tentokrát jsem si musela přiznat, že to nebylo kvůli tomu, že bych se ho bála. Zamilovala jsem se do něj. Znovu jsem nalezla své srdce. Pomyšlení na Edwarda mě už tolik nebolelo. To, že mě opustil, už nebylo stále krvácejícím zraněním. Z celé té záležitosti se stal pouze téměř zahojený šrám na duši. Už to nebolelo. Pevně jsem semkla víčka a zoufale se snažila usnout.

V tom naprostém tichu se prosté zavrzání okna zdálo ohlušujícím. Stěží jsem se ovládla, abych nezačala ječet.

„Zdravím tě, Bello. Moc ráda tě znovu vidím,“ ozval se ze tmy vysoký, skoro až dětský hlas. Roztřesenýma rukama jsem rozsvítila lampičku na mém nočním stolku a podívala se Victorii do tváře.

< Předchozí - Nadcházející >