Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 6. kapitola

25.12.2010 (13:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2132×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Srdce mi divoce bušilo. Musel to slyšet, je přeci upír. Cítila jsem, jak pomalu rudnu. Snažila jsem se sklonit hlavu, aby to nebylo vidět, ale Demetri mi pozvedl hlavu a začal mě jemně líbat. Srdce mi zběsile bušilo, zatímco jsem si vychutnávala jeho polibky. Teď už drzé a intenzivní. V hlavě se mi honila spousta emocí - láska k Demetrimu a pocit zrady vůči Edwardovi, kupříkladu. Mé tělo ten obrovský nával emocí nevydrželo. Zatočila se mi hlava. Demetri se ode mě odtáhl.

„Bello, co se děje?“ zeptal se mě vystrašeně. Čelo mu zbrázdily obavy.

„Jen se mi zatočila hlava,“ snažila jsem se ho uklidnit.

„Asi jsem si něco špatně vyložil, viď?“ prohlásil smutně. Z očí jsem mu vyčetla bolest.

„Ne, nic sis špatně nevyložil. Jsem jenom unavená,“ odpověděla jsem. Sledovala jsem, jak z jeho očí vyprchává bolest a nahrazuje ji pochopení.

„Promiň, zapomněl jsem. Nechám tě spát,“ usmál se na mě.

„Nechci spát. Ráda bych slyšela tvůj příběh,“ poznamenala jsem. Usmál se a spustil.

„Narodil jsem se kolem roku 1550 v Livornu. Když mi bylo třiadvacet, poznal vě mně Eleazar talent a odvedl mě do Volterry. Tam mě Caius přeměnil.“

„Jaký máš talent?“ zeptala jsem se. Chvíli mlčel, nejspíš přemýšlel nad odpovědí.

„Jsem stopař. Zřejmě tisíckrát lepší stopař, než byl James. Poznám u každého kam míří, jakmile si zvolí směr cesty. U každého - až na tebe.“ Viděla jsem, že se snaží sledoval mou reakci.

„U mě to nepoznáš?“ zeptala jsem se překvapeně. Je možné, abych byla odolná i vůči jinému talentu než je čtení myšlenek?

„Ne, proto jsem za tebou prve přišel. Nechápal jsem, jak je možné, že tvé další kroky prostě nevycítím. Rozhodl jsem se, že se tě pokusím poznat, protože ty, které znám osobně, vycítím obvykle ještě lépe než neznámé lidi na ulici. Ale i když jsem se pak dozvěděl tvé jméno a slyšel tvůj hlas, stejně jsem nic nevycítil. Jako bys vůbec neexistovala. Čím víc jsem se tě snažil poznat, tím víc jsem si všímal, jak podivně se občas chováš. Začala jsi mě opravdu zajímat. Rozhodl jsem se, že na tebe další den počkám na snídani. Přišla jsi, a já jsem tě málem nepoznal. Vypadala jsi úplně jinak než když jsem tě spatřil poprvé. Strašně ti to slušelo. V galerii jsem si začal uvědomovat, že jsi ten nejkrásnější člověk na světe, co se duše týče. A když jsme šli z galerie, došlo mi, že tě miluju.“ Pohladil mě po tváři. Viděla jsem jeho oddaný pohled. Tak krásně se na mě nikdo nedival už hodně dlouho.

„Když jsem mířil zpátky do hradu, ucítil jsem ve vzduchu pach cizího upíra. Rozhodl jsem se, že tě přes noc budu zase hlídat. Počkal jsem na vhodnou dobu a vylezl do okna tvého pokoje. Už tam byla... strašně jsem se v tu chvíli o tebe bál,“ přiznal se sklopeným pohledem.

„Říkal jsi zase hlídat... minulou noc jsi to byl ty?“

„Ano, omlouvám se, že jsem tě vyděsil. Asi jsem měl počkat až usneš, co?“ zazubil se.

„To už je teď jedno,“ usmála jsem se. Začala mě přemáhat únava. Klížila se mi víčka a přetrhávala se mi nit myšlenek. Urputně jsem se snažila nezívnout ale nevyšlo mi to.

„Vážně by ses měla vyspat, Bello. Dobrou noc,“ zašeptal mi do ucha a políbil mě na tvář. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno. Ticho rušilo jen šumění moře a praskání ohně, takže jsem usnula poměrně brzy.

***

Probudila jsem se na posteli v mém hotelovém pokoji. Nechápala jsem, jak jsem se sem dostala, ale to teď pro mě vedlejší. Jediné, co mě momentálně zajímalo bylo to, že Demetri sedí na okraji mé postele.

„Dobré ráno, Bello,“ pozdravil mě a políbil mě na tvář.

„Dobré ráno. Páni, teď jsem mimo. Co tu dělám?“ ozvala jsem se zmateně.

„Odnesl jsem tě sem před rozbřeskem, aby si toho nikdo nevšiml. Bylo by docela zvláštní, kdyby ses vracela do hotelu ráno, rozcuchaná a navíc v pyžamu. A nepopírám, že jsem k tomu měl i své vlastní důvody,“ prohlásil a kývnul k oknu. Přes zatažené závěsy prosvítaly sluneční paprsky.

„Včera jsem si nebral plášť, nepotřeboval jsem ho,“ dodal a zamrkal na mě.

„Můžu se tě na něco zeptat?“ promluvila jsem po chvíli, kdy jsme se dívali do očí toho druhého. Ta otázka se mi honila v hlavě od chvíle, kdy jsem Demetriho poznala. Už jsem to nemohla vydržet.

„Samozřejmě,“ odpověděl a vyslal ke mně povzbuzující pohled. Zničehonic jsem si přála, abych tu poslední větu neřekla. Ta otázka, kterou jsem mu chtěla položit mi rázem připadala hloupá. Mohla jsem si vymyslet jinou, ale on by poznal, že jsem se ho nezeptala na to, co mě zajímalo.

„Proč nepiješ lidskou krev?“ vychrlila jsem ze sebe a začervenala se.

< Předchozí - Nadcházející >