Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Útěk do Volterry - 7. kapitola

27.12.2010 (10:15) • Bunny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2114×

Zmateně se na mě díval. „Měl bych?“ zeptal se.

„No... vlastně se to od tebe tak nějak očekává, když vezmeš v úvahu ten fakt, že jsi upír,“ odpověděla jsem.

„Máš bod,“ prohlásil a zamrkal. Usmála jsem se a čekala na odpověď. Demetri si povzdechl.

„Téměř celou mou existenci jsem se živil lidskou krví. Nezabíjel jsem, jen když mě trápila žízeň. Žízeň mě totiž nikdy netrápila. Lovil jsem lidi téměř každý den... a často nezůstávalo jen u jedné oběti. Lidé pro mě znamenali pouze potravu. Když jsem měl chuť, napil jsem se. Byl jsem monstrum,“ zamumlal, „Mám odejít?“ zeptal se zničehonic.

„Ne! Nikam nechoď,“ odpověděla jsem. Usmál se.

„Dobře. Asi před sto lety se Aro rozhodl, že všichni upíři ve Volteře budou pít krev zvířat. Prý to Volturiovým dodá na váženosti. Téměř nikdo z toho nebyl nadšený, nejméně ze všech já. Aro nám dal na vybranou. Buď se budeme živit zvířecí krví a zůstaneme ve Volteře, nebo se budeme živit krví lidskou a půjdeme vlastní cestou. Téměř všichni jsme zůstali. Kdybychom odešli, ocitli bychom se žalostně nechráněni. Navíc jsme byli zvyklí žít takovým způsobem, jaký byl možný jen ve Volteře. Kdybychom odešli, riskovali bychom odhalení. Zůstali jsme a začali přicházet vegetariánskému způsobu života k chuti. Zesílily se nám naše dary. Já jsem například zjistil, že lidi vystopuji ještě lépe, když už je neberu jako potravu. Nyní je mezi námi jen pár jedinců, kteří chovají odpor vůči vegetariánství,“ řekl. Zírala jsem na něj, neschopna ze sebe vydat hlásku. Nedokázala jsem si představit Demetriho s rudýma očima.

„Vážně nemám odejít?“ zeptal se posmutněle.

„Nikam nechoď,“ řekla jsem a naklonila se k němu. Zavřela jsem oči a políbila ho. Snažila jsem se přitom ignorovat hlas té malé části srdce, která mi přikazovala, abych toho okamžitě nechala. Mé srdce se v posledních několika hodinách chovalo jako vládní kabinet. Jeho větší část - koalice - jásala kdykoliv se mě Demetri jen dotknul. Ta menší část - opozice - zase pořád myslela na Edwarda. Opozice sice zabírala oproti koalici zanedbatelnou část mého srdce, ale o to víc o sobě dávala vědět. Křičela a zároveň se snažila umlčet koalici. Zbavit se jí. Ona rozpolcenost mého srdce mi působila až fyzickou bolest. Teď jsem se s tím ale vyrovnávala lépe - nebyla jsem tolik unavená, a tak nebylo tolik těžké se na potlačování bolesti soustředit. Náš polibek se mi zdál nekonečný až do té doby, než nás někdo vyrušil tlumeným zaklepáním na dveře. Demetri se ode mě s omluvným výrazem odtáhl. Frustrovaně jsem zasyčela. Demetri se uchechtl.

„Půjdu otevřít,“ pošeptal mi do ucha a zamířil ke dveřím. Podívala jsem se na hodinky. Bylo deset hodin ráno. Přemýšlela jsem, kdo mohl klepat. Pokojská to být nemohla, chodí totiž v době oběda a můj pokoj očividně vynechává a nikdo jiný mě nenapadal. Demetri otevřel dveře a do pokoje vkráčel Felix.

„Ahoj Bello, rád tě znovu vidím,“ zamrkal na mě. Pak se obrátil k Demetrimu.

„Shání tě Aro, Romeo. Mám ti předat plášť a co nejrychleji tě za ním dovést,“ prohlásil. Koutky mu zacukaly. Jak to, že ví o mně a Demetrim?

„Vrátím se brzy,“ řekl Demetri, zatímco si oblékal kouřově šedý plášť. Pak mě políbil na tvář a vyšel z pokoje.

„Neboj, Bello. Dám mu za tebe pusu,“ zakřenil se Felix. Zrudla jsem, ale on to naštěstí neviděl. Byl už totiž pryč. V křesle byl položený tác se snídaní. Ciabattka s cottage sýrem a čaj. Vstala jsem z postele a šla se nasnídat. Čaj byl již studený. Co asi znamená u upíra slůvko brzy?

***

Mé hodinky ukazovaly už čtvrtou hodinu odpolední a Demetri se ještě nevrátil. Už byl pryč šest hodin. Začal mě sužovat strach. Co když se mu něco stalo? Nebo se na mě vykašlal? Roztřásla jsem se. Třeba se někde zdržel, našeptávala mi větší část srdce. Ta část, která toužila po Demetrim. Už se nevrátí! ječela na mě ta menší část toužící po Edwardovi se zadostiučiněním.

Dveře se rozlétly a do pokoje vstoupil Demetri. V očích měl tvrdý, arogantní výraz. Snažila jsem se potlačit slzy, které se neomylně draly na povrch. Vidět ho takhle mě vyděsilo. Vypadal jako někdo úplně jiný. Ten dojem nevylepšila ani první slova co vypustil z úst.

„Půjdeme se podívat do hradu, Bello,“ oznámil mi tvrdě.

< Předchozí - Nadcházející >