Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem ta malá holčička... - 5. kapitola

08.08.2011 (14:45) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 29× • zobrazeno 5823×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Už nejsem ta malá holčička - Láhev vodky

„Bello, co blbneš?“ zeptal se mě Jimmy.

„Neblbnu,“ řekla jsem a znovu se napila.

Zvedla jsem se a šla jinam. Nechtěla jsem slyšet žádné poučování. Dnes večer ne.

***

Chodila jsem sem a s tam a popíjela pivo. Nikdy jsem skoro nic nevypila, tak i to jedno pivo na mě mělo docela vliv. Proč? Proč mi to udělali? Já myslela, že mě má brácha rád. A Emmett? Emmett… Jak mi to mohl udělat. Jak si se mnou mohl jen tak hrát, když věděl, co k němu cítím. V tu chvíli, kdy jsem vyslechla ten jejich rozhovor, jsem měla sto chutí se zahrabat sto sáhů pod zem. Emmet… Já myslela, že je to normální kluk a on je to mezitím jen… hajzl. Ale problém je v tom, že i když udělal to, co udělal, stále ho miluji. Stále jsem ta naivní husa, ta slabá Bella, která si nechá ublížit. Ale to končí, ta stará Bella umřela ve chvíli, kdy zjistila, že nemůže věřit ani bratrovi… Jediní, komu mohu věřit, jsou kamarádi a John. Teď je tady nová Bella. Silná, neústupná, taková, která už si v životě nenechá takhle ublížit. Jsem vyměněná! Snad…

K čertu s Emmettem Cullenem. Dokážu si přece žít a užívat svůj život i bez něj. Byla jsem v pohodě, než jsem ho poznala, budu v pohodě i teď.

„Hej, kočičko, jsi tak sama, co kdyby ses k nám přidala?“ ozval se nějaký hlas z hloučku kluků popíjejících vodku. Vodka… Ten kluk, co volal, se díval přímo na mě.

„Mluvíš na mě?“ raději jsem se ujistila, než abych vypadala jako pako.

„Jistě, na koho jiného. Žádná jiná krásná holka tu není tak sama.“ Krásná… to sotva. Zřejmě vycítil mé pochyby a jeho slova podpořil i jeho hezký úsměv. Byl celkem hezký, měl tmavě hnědé nagelované vlasy, vysokou postavu

„Díky,“ usmála jsem se na něj zpět.

„Tak přidáš se k nám?“ hodil po mně znova tím jeho úsměvem.

„Jasně že přidám!“  Přiznávám, pokoušela jsem se flirtovat. Musela jsem se z toho nějak probrat. Cody… on to věděl. Věděl, že to Emmett ví, věděl, že mi Emmett ubližuje, ale přesto ho nechal, ať si se mnou hraje. Proč? To si říká bratr?

Potřebovala jsem to zapít. Jo, zapít. Zničit tu odpornou bolest, co mi způsobili ti dva, alkoholem. Přešla jsem k nim, a jelikož nebylo nikde žádné volné místo, tak jsem si, posilněná jedním pivem, sedla tomu klukovi co na mě volal, přímo na klín.

„Jsem Bella a ty?“ zeptala jsem se ho, se snad svůdným úsměvem

„Eric,“ řekl trochu podnapile a udělal to, co jsem chtěla už od začátku. Podal mi flašku s vodkou. Podívala jsem se na čirou tekutinu, která teď momentálně znamenala jedinou únikovou cestu od mojí bolesti. Pořádně jsem si lokla. Bože! Chuť byla zvláštní, štípalo mě to v krku a na jazyku. Skoro jsem se udusila, jak to bylo silný. Ale uspokojení to přineslo téměř hned, takže to svůj účel splnilo, a tak jsem si ještě jednou pořádně lokla.

„Pomalu, pomalu princezno, všechno nám to vypiješ,“ smál se kluk, který seděl hned vedle mě a Erica.

„A to vadí?“ Můj nevinný tón ho pobavil.

„Jasně že vadí, to je poslední flaška! Ba ne, dělám si prdel, zásob máme ještě dost, takže klidně pij, nebudeš sama,“ řekl a zpoza křesla vytáhl čtyři další lahve vodky. Pili jsme a povídali si. Chvílemi jsem se dokonce i smála. Čím víc času jsem s nimi strávila, tím víc jsem pila a tím víc jsem zapomínala na Emmetta a toho debila co si říká můj bratr a tím pádem také byla šťastnější.

„Bello!“ ozval se hlas, který jsem měla tak ráda. Ohlédla jsem se, a koho tam nevidím. To je přece John!

„Jééé! Ahoj Johnééé! Jak se máš?“ Můj tón byl nějaký divný a moje myšlenkové pochody šly taky do kytek.

„Ahojky Bells. Co tu vyvádíš? Hledám tě takovou dobu. Nevěděl jsem, že tu budeš.“ Usmíval se na mě jako sluníčko, ale evidentně to nebylo to, co cítil. Něco se mu nelíbilo. Já to poznám.

„Jé, tys mě hledal?“ to zjištění mě podivně zahřálo u srdce. Ale taky to mohla být ta vodka, které jsem vypila docela dost.

„To je dobře, alespoň někdo mé má opravdu rááád!“ protáhla jsem do tří slabik z části proto, že dřív jsem to useknout prostě nedokázala a z části proto, že slovo rád, jsem chtěla zvýraznit.

„Ahoj kluci, já teď půjdu na chvíli s Johnem. Pa!“ A než jsem se nadála, už jsem stála někde jinde. Kde to sakra jsem? Řešit to nebudu, John by mě nenechal někde, kde to neznám samotnou. Napadala mě spousta jiných a skvělých myšlenek. A těch nápadů, co jsem najednou měla!

„To je škoda viď, že neexistuje něco jako sloní… soví… chci říct slovní zvýrazňovač? To je něco jako na papír, ale obarvilo by to to slovo, co řekneš. Třeba bych řekla Jeremy a to slovo by se obarvilo namodro. Ha, no nebyla by to sranda?“ smála jsem se na plné kolo absolutní konině.

„Bello, proč ses takhle zřídila?“

„Já že jsem se zřídila? Jo vlastně, máš pravdu, zařídila jsem se dle momentálních okolností, které jsou velmi, velmi, velmi, velmi, velmi, velmi nepříznivééé! “ smála jsem se ani nevím čemu.

„Bello, co se stalo?“ najednou byl až moc vážný. Byl smutný.

„Nebuď smutný, Johne,“ řekla jsem a přitulila se k němu.

„Já nejsem smutný, Bello.“

„Ale já jo!“ z ničeho nic se mi změnila nálada. Z dokonalé vysmáté holky byla teď hystericky brečící nula. Slzy my tekly velké, jako bych byla krokodýl.

„Ježiši Bello, co se stalo? Někdo ti ublížil?“ Jeho hlas byl zuřivý, plný vzteku. Jen jsem pokývala hlavou.

„Kdo Bello, kdo? Jen mi to řekni a já mu ukážu, jak se k tobě má chovat!“ Na to jsem hlavou zase záporně zavrtěla.

„Tak řekneš mi už, co se stalo?“

„Já ti t - to ře - e- knu zítra. Musím ti to říct a-až budeme sa – mi.“

„Dobře.“

„Bello! Cosi to se sebou udělala?“ zaslechla jsem známý hlas největšího, ne, pardon, druhýho největšího krysák na světě. Cody.

„Co bych podle tebe jako měla dělat drahýýý bratře?“ zeptala jsem se ho s nenucenou dávkou opilectví v hlase.

„Jak to, že ses takhle zřídila? Počkej, až se to dozví máma, už tě nikam nepustí!“ vyhrožoval mi. Byl rudý vzteky. Zřejmě mu vadilo, že jsem si před chvílí poklábosila s jeho kámošema, jako je Eric a spol. To mě dožralo. Vyhrožovat mi teda nebude. Odtáhla jsem se od Johna a spustila.

„Tak hele, kryso, jestli o tomhle mámě jenom cekneš, tak toho budeš litovat. Protože jestli mi zakáže chodit na zábavy a bavit se s kamarády, tvrdě na to dojedeš. Takže si rozmysli, co rodičům povíš, protože jestli mě hodíš přes palubu, stáhnu tě ke dnu s sebou! Maminku by určitě zajímalo, jak se s Emmettem učíš, nebo jak spolu večer jen tak chodíte ven, tedy pokud tím učením a chozením ven myslíš párty a chlast. Nebo že bych jí snad pověděla o tvém celibátu alias pověst školního děvkaře? Jak jsem řekla, rozmysli si to pořádně.“ Koukal na mě, jako by mi právě narostly dvě hlavy a Emmett, který stál za ním, na tom nebyl o nic lépe. Ale z ničeho nic se jeho výraz změnil. Najednou byl lítostivý.

„Co se to s tebou, Bello, stalo?“

„Co se stalo se mnou? Spíš s tebou, ne? Ale abych ti odpověděla, tak nic. Nic, jen jsem se naučila být ti podobnější!“ Na to neměl slova. Otočil se a jako zmlácený pes i s Emmettem odcházel.

„Johne, odvezeš mě prosím, domů?“

„Neměla jsi spát u holek?“

„Jo, to sice měla, ale oni tu už nějakou dobu nejsou. A budu muset domů, protože nikam jinam jít nemám. Ale domů zase nemůžu, protože kdyby mě takhle viděla máma, vyděsilo by ji to k smrti,“ povzdechla jsem si smutně.

„Víš co Bello, co kdybych tě vzal k nám? Doma nikdo kromě starší ségry není. Takže bys mohla přespat u nás.“

„To bych vážně mohla? Počkej a kde bych jako spala?“ zeptala jsem se poplašeně.

„Jasně že mohla. A… no… musela bys spát se mnou v pokoji, protože žádnej jinej pokoj tam není.“ Toho jsem se bála. Být sama s klukem v jedné posteli.

„Ale neboj, budu se chovat slušně, nic bych si nedovolil -“

„Já vím. Děkuju, Johne,“ usmála jsem se na něj a spolu jsme vyjížděli jeho autem od Cullenů k němu domů. Cestu jsem skoro nevnímala. Měla jsem totiž co dělat, abych od sebe udržela víčka odlepená. Ale svůj boj jsem stejně prohrála. Otevřela jsem oči, když mě Johny zastýlal do jeho úžasně měkké a úžasně velké postele. Lehl si vedle mě a koukal mi do očí.

„Děkuju ti, ty se o mě tak staráš. Momentálně jsi jediný, koho mám.“

„Nechceš už mi říct, co se ti stalo?“

„Hmm… Bře.“ Všechno jsem mu povyprávěla, jak jsem tam stála a slyšela ten odporný hovor, jak mizerně jsem se cítila a jediné co mě napadlo, bylo sáhnout po flašce. Když mi začaly téct slzy, objal mě a nepouštěl. A já jsem se tak mohla v klidu propadnout do říše snů.

„Dobrou noc, Johne,“ zašeptala jsem těsně před tím, než jsem usnula.

„Dobrou noc Bell,“ zněla mi odpověď v uších už v polospánku. A tak jsem se v teplé náruči přítele nechala unášet na vlnách spánku.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem ta malá holčička... - 5. kapitola: