Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem ta malá holčička... - 6. kapitola

19.08.2011 (11:15) • Kajushqa1 • FanFiction na pokračování • komentováno 26× • zobrazeno 2791×

Dvě věci jsem věděla naprosto jistě. Tohle není moje postel a chce se mi zvracet. Rychle jsem vstala a hned zapadla zpátky, protože jsem zavrávorala. Hlava mě bolela tak, že jsem si myslela, že se mi rozskočí. Rozhlédla jsem se kolem sebe. Byla jsem určitě v pokoji kluka. Sakra, co jsem včera provedla? Snažila jsem si vzpomenout, ale všechno bylo jakoby ve střípcích. Pak ale do pokoje vstoupil John a já se rozvzpomněla. A je po mně, můžu se jít zahrabat. Nechtěla jsem uvěřit tomu, že jsem se tak opila. Alespoň mi to ale pomohlo dojít ke změně mého života. Mé opilecké já mělo pravdu. Ta stará Bella umřela. Nejsem si sice úplně jistá, co přesně to znamená, ale to zřejmě poznám.

„Už jsi vzhůru, to je fajn,“ řekl John a usmál se.

Pokusila jsem se posadit, ale hlavu jsem měla jako střep.

„Moje hlava,“ zaskuhrala jsem a spadla zpátky na polštář. Taky mi bylo na zvracení. No bezva, někdo mě mohl varovat, že opít se znamená tohle.

„Kocovina, to se zlepší,“ řekl John a mrkl na mě.

Můj žaludek byl ale opačného názoru a já cítila, jak se mi začíná navalovat.

„Koupelna?“ zeptala jsem se a vyrazila ignorujíc bolest hlavy.

„Dveře naproti,“ řekl John a já je rychle otevřela. Naklonila jsem se nad záchodovou mísu a začala zvracet.

Nechutné. To jediné mi problesklo hlavou. Cítila jsem, jak mi John chytil vlasy, aby mi nepadaly. Kamarád za všechny prachy. Ne všichni by pro mě tohle udělali. Když se mi ulevilo, pořádně jsem si opláchla ústa v umyvadle. John mi dal ještě ústní vodu, takže nebylo nic poznat. Chtěla jsem domů. Chtěla jsem ze sebe shodit staré oblečení a pořádně se osprchovat.

„Mohl bys mě, prosím, zavést domů?“ zeptala jsem se Johna a podívala se na něj prosebně.

„Jasně,“ řekl John a vedl mě dolů. Nic dalšího neřekl. Další důvod proč je tak skvělý kamarád. Neptá se.

Nasedli jsme do jeho auta. Řekla jsem mu svou adresu a rozjeli jsme se. Celou cestu jsme mlčeli. Nevěděla jsem, co mu říct. Vzhledem k tomu, že byl jediný z mých přátel, kdo věděl o všem, co se týče mě a Emmetta. O všem. Věděla jsem, že to nikomu neřekne, ale i tak mi připadalo, že jsem mu to říkat neměla. Byl v tom ale jiný důvod. Že bych nechtěla, aby věděl, že jsem do někoho zamilovaná? Chtěla jsem, aby si myslel, že jsem otevřená ke vztahu? Nevyznala jsem se v sobě. Zřejmě za mě myslela moje bolavá hlava a zlomené srdce. Zřejmě.

„Tak, jsme tady,“ řekl John a usmál se na mě.

„Díky, za všechno,“ řekla jsem a usmála se na něj. Na chvíli jsem zaváhala, a pak jsem ho políbila na tvář. Usmál se na mě a já na něj.

Vylezla jsem z auta a zazvonil mi telefon. Volala mi Sam, jak jinak.

„Ahoj,“ řekla jsem do telefonu, když jsem to zvedla.

„Bello, jsi v pořádku? Promiň, že jsme tě tam včera nechaly, ale myslely jsme si, že už jsi šla,“ řekla Sam omluvným tónem.

Odemknula jsem dveře a vešla dovnitř.

„To je v pohodě, Sam,“ řekla jsem a uviděla mamku, jak vychází z kuchyně.

„Nechceš jít dneska nakupovat? Hannah a Vicky jdou taky,“ řekla Sam.

„Jo, dobře. Měj se Sam, ještě ti zavolám,“ řekla jsem a ukončila hovor.

„Proč voláš se svou kamarádkou, když ses od ní zrovna vrátila?“ zeptala se mamka.

„Dobré ráno i tobě, mami,“ řekla jsem ironicky.

„Bello,“ napomenula mě mamka a pořád čekala na odpověď.

„Zapomněla jsem si u ní tričko,“ zalhala jsem.

Nechtěla jsem jí lhát, ale myslím, že pravdu by mi neuvěřila.

„Ale vždyť ho máš na sobě,“ řekla mamka podezíravým tónem.

„Druhý tričko,“ řekla jsem podrážděně a šla nahoru.

Nic nepoznala. Super. Nemám průšvih. Zatím.

Bolela mě hlava a chtěla jsem si dát sprchu. To bych ale nemohla potkat Codyho.

„Ahoj,“ řekl.

To mi ještě scházelo. Zrovna jeho jsem potkat nechtěla.

„Nazdar,“ řekla jsem naštvaně.

„Tak o co včera šlo?“ zeptal se mě brácha.

„Teď se o tom s tebou bavit nebudu. Bolí mě hlava a ty mi lezeš na nervy,“ řekla jsem a pokusila se kolem něj projít.

Zabránil mi v tom. Pako.

„O co jde?“ zeptal se mě neústupně.

Vztek se ve mně nahromadil a já už jsem nevydržela zachovat si chladnou tvář.

„Věděl jsi to. Věděl jsi, že jsem do něj zamilovaná. Celé dva pitomé roky. Nic jsi neudělal. Musela to být úžasná legrace,“ řekla jsem zvýšeným hlasem.

„Bello, já,“ začal Cody, ale já ho přerušila.

„Jsi můj bratr. Sakra. Máš být na mojí straně,“ řekla jsem naštvaně a pokoušela se uklidnit.

„Bello, já se to dozvěděl teprve včera,“ řekl Cody a tím mě zarazil.

„Cože?“ zeptala jsem se ho zaskočeně.

To by měnilo situaci. Hodně. Pokud se to dozvěděl teprve včera, tak mě vlastně nezradil.

„Byla párty a Emmett mi řekl, že si musíme promluvit. Řekl mi, že si myslí, že jsi do něj už dva roky zamilovaná. Řekl jsem mu, že se mi nelíbí, že s tím nic nedělá. Ale on ti prostě nechtěl zlomit srdce,“ řekl Cody a pokrčil rameny.

„Má rád usměvavou Bellu,“ řekla jsem.

„Tys to slyšela. Proto ses opila a řekla mi kryso?“ zeptal se Cody.

Váhala jsem s odpovědí, ale nakonec jsem mu řekla pravdu. Tak jako tak všechno věděl a nemělo cenu mu něco zatajovat. Tímhle tím mi ale jenom potvrdil, že Emmett to věděl celou dobu a nic neudělal.

„Nechtěl ti ublížit, myslel to dobře, Bello,“ řekl Cody.

Bylo mi jasné, jak to Cody myslel. Emmett by se mnou nikdy nechodil. Nebyla jsem jeho typ. A on nechtěl vážný vztah. Moje srdce se rozlomilo na další kousek.

„No a jak to nakonec dopadlo?“ zeptala jsem se jedovatě a zapadla do koupelny.

Svlékla jsem se z oblečení a šla do sprchy. Pustila jsem si studenou vodu a snažila se pořádně probrat. Přála jsem si, aby šly smýt všechny nepříjemné pocity. Zrada, zlomené srdce, všechny. Nešlo to, pořád jsem musela myslet na to, jak moc mě to bolí. Zlomené srdce bolí a to hodně. Na nic jiného jsem nemyslela. Moje bolest hlavy díky studené vodě pomalu ustávala. Nakonec jsem si umyla hlavu a vylezla ze sprchy ven. Cítila jsem se probuzená a svěží. Přinutila jsem se na chvíli nemyslet na svoje zlomené srdce a začal si fénovat hlavu.

(…)

Později mi opět volala Sam s novými otázkami a já se jí snažila odpovědět, aniž bych v ní nevyvolala jakékoliv špatné podezření.

„Vážně ses opila?“ zeptala se mě.

„Jo, a ráno jsem měla ohromnou kocovinu. Dokonce jsem zvracela, ještěže mi John podržel vlasy,“ řekla jsem a chtěla si vynadat.

„Tys spala u Johna?“ zeptala se mě Sam a já slyšela, jak i Hannah a Vicky začaly něco říkat.

„Jo, ale ve vší počestnosti, je to kamarád,“ řekla jsem a povzdychla si.

„Doufám, že nám zbytek popovídáš, až budeme nakupovat. Večer pak máme sraz s klukama a půjdeme do kina,“ řekla Sam.

„Bezva, uvidíme se ve tři,“ řekla jsem a ukončila hovor.

Byly dvě hodiny odpoledne. Převlékla jsem se do oblečení, které se hodilo do města, a postavila se před zrcadlo. Zakroutila jsem hlavou. Tohle se na moje nové, silné, neústupné a sebevědomé já nehodilo. Ještě že jdeme nakupovat. Potřebuju nové oblečení. Spoustu nového oblečení.

(…)

Vybavená kreditkou, kterou mi rodiče dali, sotva mi bylo patnáct, jsem platila už ve třetím obchodě. Holky se mě pořád vyptávaly na Johna, na kocovinu a spousty dalších věcí. Na všechny jsem jim odpovídala. Připadala jsem si trochu jako nějaká poradkyně.

Vešly jsme do dalšího obchodu a já se začala dívat na věci, které bych si ráda koupila. Do oka mi padlo červené tričko s jedním ramínkem. Připadalo mi, že vystihuje mé nové já. Vzala jsem si ho s sebou do kabinky a začala si ho oblékat. Když už jsem si ho oblékla, podívala jsem se do zrcadla. Dokonale mi sedělo. Otevřela jsem dveře kabinky a holky ke mně přiběhly.

„Vypadáš úžasně, Bello. Určitě si to kup,“ řekla Vicky a zvedla palec nahoru.

Usmála jsem se a za chvíli už jsem si tričko kupovala. Holky moji změnu stylu chválily. Mně se taky líbila. Změna většinou neuškodí. A tahle změna byla dobrá věc.

(…)

Když jsme si daly tašky do auta, vydaly jsme se na sraz s klukama. Kino bylo v nákupním středisku, a tak jsme nemusely jít moc daleko. Z dálky už na nás kluci mávali a my se usmívaly. Byla jsem ráda, že mám tak skvělé přátele, na které se mohu spolehnout a o kterých vím, že mě nikdy nezradí.

„Ahoj,“ řekly jsme, když jsme k nim došly.

Hannah vyhledala Chrisův pohled a plaše se usmála. Doufala jsem, že k sobě najdou cestu. Opravdu by jim to spolu slušelo.

„Tak můžeme? Na tenhle film se těším jak malý dítě,“ řekla Sam a táhla nás směrem ke kinosálům.

„A co takhle popcorn?“ zeptal se John a zasmál se nad Saminou nedočkavostí.

„Jo, popcorn je důležitej,“ řekla jsem a šla společně s Johnem nějaký koupit.

Když jsme se vzdálili od ostatních, John se mě zeptal:

„Tak, jak to šlo doma?“

„V pohodě, mamka nic nepoznala, naštěstí,“ řekla jsem a pousmála se.

„Tak to je dobře, kdyby to poznala, asi bys tady s námi nebyla, a pak by to nemělo smysl,“ řekl a usmál se.

John byl na mě pořád milý. Zbožňovala jsem to na něm. Vždycky mi dokázal pořádně zlepšit náladu.

„Díky,“ řekla jsem a vzala jeden z popcornů.

Zamířili jsme všichni směrem k jednomu z kinosálů. Jimmy ukázal lístky a vešli jsme dovnitř. Měli jsme místo hned nahoře. Pohodlně jsem se usadila mezi Johna a Hannah. Ujídala jsem popcorn a čekala, až film začne.

Kdybych věděla, o jaký film se jedná, pravděpodobně bych na něj nešla. Byl romantický. A tak hrozně mi připomínal Emmetta, že jsem sama se sebou bojovala, abych z kinosálu neutekla a někde se neschovala. Cítila jsem, jak se mi slzy derou do očí. Celý den se mi úspěšně podařilo vytěsnit celou tu věc z hlavy a pak jdu s kamarády do kina užít si zábavu a brečím tady, protože mi nějaký romantický film připomíná, jak moc jsem se v Emmettovi spletla. Nevím, kdy přesně si John všiml, že brečím, ale chytil mě za ruku. Bylo to krásné kamarádské gesto, ale přinutilo mě to brečet ještě víc. Proč nemůžu být zamilovaná do někoho, jako je John? Všechno by bylo tak jednoduché. Žádné drama. John je milý, vtipný, hodný, přátelský a to z něj dělá ideálního přítele. Chodili bychom na rande. Trávili bychom čas se společnými přáteli. Jen na chvíli jsem si představila, jaké by to bylo být s Johnem. Pomalu jsem se uklidnila a zavrtěla hlavou. John je kamarád. O takového kamaráda přijít nechci. Přemýšlela jsem nad tím, jestli mám pustit jeho ruku, ale nakonec jsem to zavrhla. Ať si každý klidně myslí, že spolu něco máme, já vím svoje. Po očku jsem se podívala na Hannah. To, co jsem viděla, mě potěšilo. Držela se s Chrisem za ruku a byla opřená hlavou o jeho rameno. Na chvíli jsem jí to záviděla.

(…)

Když jsem se se všemi rozloučila, nasedla jsem k Johnovi do auta, který se hned po filmu nabídl, že mě odveze. Byla jsem mu za to vděčná. Pokud bych se znovu rozbrečela, byla bych radši, kdyby u toho byl jenom John, kterému jsem nemusela nic vysvětlovat. Rozjeli jsme se z parkoviště směrem ke mně. Mlčela jsem, nevěděla jsem, co říct. Nechtěla jsem to řešit s ním. Něco mi totiž říkalo, abych se mu už nesvěřovala se svou láskou k Emmettovi. John byl opravdu skvělý kamarád, ale občas mi připadalo, jako kdyby chtěl něco víc. To bylo něco, co jsem v tuhle chvíli nemohla nabídnout. A pokud se nemýlím, tím že bych mu říkala, že miluju Emmetta, bych mu akorát drásala srdce, a to jsem nechtěla. Musela jsem si slíbit, že na Johna v tomto směru přestanu myslet. Je to jen kamarád, to je celé. Potřebuju ho jako kamaráda. Víc mu nabídnout nemůžu.

„Tak se měj,“ řekla jsem, když jsem vystoupila z auta.

„Ty taky, uvidíme se ve škole,“ řekl John a usmál se.

Zabouchla jsem dveře od auta a vzala si tašky s mým novým oblečením z kufru. Šla jsem ke vchodovým dveřím a zazvonila. Měla jsem plné ruce, a tak jsem nemohla lovit klíčky v kabelce. I to zvonění mě stálo dost manévrování. Chvíli jsem čekala, a pak mi k mému překvapení otevřel Emmett. A sakra. Zatnula jsem zuby, abych neudělala žádnou scénu a vešla dovnitř.

„Nazdárek, Bello. Jak je?“ zeptal se mě s úsměvem a vzal pár mých tašek.

Cody mu to neřekl, napadlo mě. Oddechla jsem si. To by byl trapas. Kdyby Emmett věděl, co jsem slyšela, určitě by se takhle v pohodě nechoval. Vzpomínka na minulý večer ve mně vyvolala knedlík v krku. Přinutila jsem se k úsměvu a šla rychle do svého pokoje. Emmett mi dal zbývající tašky vedle postele a usmál se.

„Někdo dneska pořádně nakupoval,“ řekl a zasmál se.

Jeho smích ve mně vyvolal jinou reakci než normálně. Vyvolal ve mně vztek. Ano, pořád jsem ho milovala, ale byla jsem naštvaná. No tak, Bello, zareaguj normálně. Teď jsi jiná. Jsi sebevědomá a silná.

„Jo, byla to fuška, šla jsem pak ještě do kina s přáteli,“ odpověděla jsem normálně a přinutila se udělat úsměv.

„Tak jo, já půjdu zpátky za Codym. Jdeme do jednoho klubu. Nechceš se přidat?“ zeptal se ještě Emmett, když byl ve dveřích.

Na chvíli jsem se nad tím zamyslela, ale pak mi moje nohy připomenuly, že dneska už toho udělaly víc než dost a nic dalšího už nepřipadá v úvahu. Navíc, vážně jsem nestála o pohled na Emmetta balícího další náhodnou holku.

„Šla bych, ale už jsem dost unavená. Možná příště,“ řekla jsem.

„Dobře,“ řekl Emmett a zavřel za sebou dveře.

Svalila jsem se na postel a dovolila slzám, aby se mi vydraly z očí. Měla jsem toho dost. V jednu chvíli jsem silná Bella, kterou nic nerozhází, a ve druhou chvíli jsem slabá Bella, kterou porazí kluk, pro kterého je jen malá sestřička jeho nejlepšího kámoše. Ale já už nejsem ta malá holčička. A všem to dokážu. Dámy a pánové, přichází nová, silná a sebevědomá Bella Swanová.

Autor: Kajushqa1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem ta malá holčička... - 6. kapitola: