Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nejsem ta malá holčička... - 7. kapitola

25.09.2011 (20:15) • IsabellaMarieLilyVolturi • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2636×

7. kapitola

(O pár měsíců později)

Už to bylo pár měsíců, co jsem zjistila, že si ze mě Emmett jen utahuje, opila se a přespala u Johna. Ale moje tehdejší rozhodnutí stále trvá a také se podle něj řídím. Nová sebevědomá a silná Isabella Swanová. Tenkrát jsem si slíbila, že už nikomu nedovolím, aby se mnou zametal tak, jako si to dovolil Emmett. Už několik měsíců jsme s Johnem nejlepší kamarádi. Už několik měsíců se jsem i s partou ve škole na předních příčkách oblíbených lidí a největších pařmenů. Lidi mě měli rádi, kluci mě zvali na rande, za což mě holky zrovna moc nemilovaly, ale stejně jsem byla oblíbená. Stala jsem se jednou z nových ikon školy. Od té doby, co jsem zjistila, že mě Emmett „má raději usměvavou“, jsem se hodně změnila, můj styl oblékání se od základů změnil, začala jsem se malovat, pařit, bavit se, vypadat dobře, ale moje chování se taky změnilo. Nemohu říct, že by to lidi v mém okolí nepřekvapilo, ale musím říct, že ze všeho nejhůře mou změnu nesl právě Cody a Emmett. Rodiče to brali tak jak to je, jako že jsem prostě holka v pubertě a ty se prostě mění, chtějí vypadat dobře a chodí na párty, takže z toho nijak velkou vědu nedělali. Sice mě občas poučovali… Bello, nekuř, Bello, hlavně žádné drogy, Bello, prosím tě, alkoholu se snaž vyhýbat… Bla bla bla. Vlastně jsem skoro všechno, co po mně chtěli, splnila. Nekouřím, nefetuju a piju jenom s mírou, takže je vše v pořádku. Zazvonil mi telefon. Na displeji mi svítilo Jimmyho jméno.

„Haló?“ Ještě jsem to ani nedořekla a z telefonu už mi do ucha bzučel Jimmyho nadšený a káravý hlas.

„Tak, Bello! Kde se couráš? Už parkujeme před domem! Honem! I stoletá stařenka by byla připravená rychleji než ty!“

„Stoletá stařenka by asi těžko vyrazila na nějakou párty, nemyslíš, Jimmy?“ zchladila jsem ho trochu.
„No jo, no… Ale stejně už si pohni. Už teď jedeme pozdě a ty si ještě dáváš načas!“ vyšiloval jako moje máma, když jsem zaspala do školy.

„V klidu, času je vždycky dost. Už jdu.“ S těmito slovy jsem zavěsila. Naposledy jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a spokojeně se usmála. Ten, kdo by mě potkal před půl rokem a potom teď, by mě rozhodně nepoznal. Vlasy jsem měla zepředu vyčesané a sepnuté dozadu, výrazné malování na párty taky nesmělo chybět. Na sobě jsem měla třpytivý top s riflovou minisukní a nohy mi zdobily boty na vysokém podpatku. Tak, už jen kabelku do ruky a můžu vyrazit.

Čapla jsem kabelku, seběhla schody a mohli jsme vyrazit. Nasedla jsem k holkám do auta a nechala se vést do vyhlášeného klubu v Seattlu, ve kterém dnes měla být jakási neonová show. Na to jsem teda hodně zvědavá… jak to tam asi bude vypadat? Nečekala jsem ani moc dlouho a už jsme všichni vystupovali před skvělým nočním tanečním klubem. Tady bude ještě zábava…

Ani mě moc nepřekvapilo, že jsem uvnitř potkala Alice s Jasperem. Oba spolu tancovali a smáli se. Byli jako magnety, jeden nevydržel bez druhého. Já jim mohla jen tiše závidět jejich štěstí. Kéž by mě to taky potkalo. Mohlo by. Emmett a já… Ne! Dost! Zakázala jsem si na něj přece myslet! Ale nalhávat si můžu, co chci, prostě to nedokážu. Téměř každá myšlenka, co mi přijde na mysl, je nějak spojené s Emmettem. Nemůžu na něj zapomenout, nejde to. Vždy, když si říkám, že on prostě není nic pro mě, vyvane mi na mysl jeho rozzářený obličej, který se na mě směje, vybavím si jeho aromatická vůně, která svádí, a vzpomenu si na jeho ledové kamenné objetí. Tím jsou všechny mé snahy o vymazání anděla z mé mysli definitivně zničeny. Ale snad jednou… Za dvacet let se na to možná budu dívat s úsměvem. Doufám v to, ale moc dobře vím, že na něj nikdy nezapomenu a i za dvacet let budu cítit jeho zradu, mou bolest a lásku. Sakra! Už zase! To už přece stačí, teď se jdeme bavit!

A jak jsem si usmyslela, tak jsem taky udělala. Myšlenky na Emmetta jsem zatlačila úplně do koutku mysli a po dlouhém týdnu jsem se začala pořádně bavit. S Hannah jsme hned zamířily k baru, abychom koupily nám i ostatním něco dobrého k pití a oni šli mezitím zabrat extra velký box. Bylo nás hodně.

„Už jdi, já to ostatní přinesu,“ naváděla jsem Han, když chtěla brát šest koktejlů najednou.

„Díky, Bello, odnesu to a hned se vrátím a pomůžu ti s ostatním pitím,“ brebentila, ve vteřině byla i s pitím fuč.

„Další čtyři?“ zeptal se mě barman s milým úsměvem. Byl docela hezký. Měl modré oči a špinavě blonďaté vlasy. Nemohlo být mu více než sedmnáct, stále měl na tváři dětské rysy, stejně jako je mám já a moji kamarádi.

„Ano, děkuji,“ oplatila jsem mu stejný úsměv, když mi podával čtyři koktejly a pár tequill.

„Šálí mne zrak?“ ozval se těsně u mého ucha známý sametové hebký hlas. Pomalu jsem se otočila a za mými zády jsem, nečekaně, spatřila bráchu s Emmettem.

„Nešálí, jsem tu. Překvápko, co?“ zeptala jsem se s nechutně velkou dávkou ironie. Cody se po mně soucitně podíval… já o jeho soucit nestojím! Poradím si sama!

„Bello, nemyslíš si, že na takovéhle -“

„Zadrž!“ zastavila jsem ho dřív, než se stihnul rozpovídat.

„Cody, když ty jsi začal chodit po diskotékách, nebylo ti o nic víc než mně! Takže neplýtvej silami a nech si ty svý všetečný kecy pro sebe. Jen se bavím!“
„Jo, brácho, jen se baví, tak ji nech, ať si trochu užívá života,“ zahalekal Emmett, věnoval mi poslední pohled, který jsem nedovedla, nebo možná nechtěla rozluštit a vzdálil se k jedné prsaté blondýnce v jiné části baru.

„Až na to, že ty se nebavíš, ale trpíš! Možná si namlouváš, že to děláš pro zábavu, ale já to na tobě vidím, Bello. Prosím, už se nenič,“ šeptal mi do ucha takovým tónem, že by mě z něj začaly štípat oči, kdybych nebyla tou novou Bellou. Jeho hlas byl tak smutný, prosebný a prosycený obavami, že jsem pomalu ani nevěřila, že je to on.

„Chci tě jen ochránit,“ dodal a pak taky zmizel za nějakým svým dnešním objevem. Kluci nejdou děvkaři, oni se s němi nevyspí, jen se ocucávají, flirtují… Do postele zalezou jen s málokterou. Proutníci. Jako by nestačilo, že jsou to paka, ještě to musí být sukničkáři.

„Nevím, před čím bys mě ještě chtěl chránit. Před láskou mě neochrání ani atomovej kryt…“ zašeptala jsem už spíše sama pro sebe.

„Co tu chtěli?“ optal se mě John, který se znenadání zjevil vedle mě. Dneska má každý tendenci objevit se jako duch a pak stejně rychle zmizet, jako pára nad hrncem.

„Ále nic, jen si ze mě přišli dělat srandu. Prý moc pařím,“ smála jsem se a skládala mu do ruky skleničky s pitím. Já sama vzala zbytek a pomalu jsme šli do našeho boxu.

„Výjimečně si myslím, že měli pravdu. Vážně, Bello, v poslední době je toho na tebe moc…“

„Dost! To, že mě postihla nešťastná láska, neznamená, že se zboří svět, ne? Stalo se to už milionu holek přede mnou a taky to přežily, já už se jen bavím!“

„Fajn, fajn, jen se uklidni, chtěl jsem ti jen pomoct.“

„Jo… To chtějí všichni vždycky jenom pomáhat. A pak to dopadá takhle…“ brblala jsem pod vousy.
„Co si to tam mumláš?“

„Nic, nic.“

„Nešla by sis se mnou zatancovat?“ zeptal se mě v půli cesty.

„Dobře, ráda, jen tam odneseme to pití a jdeme jo?“

„Jasně!“ přikyvoval a smál se u toho. Byl rád, když mě mohl vytáhnout na parket, protože věděl, že já moc netančím, a když, tak zásadně sama, protože nesnáším párové tance. Protože právě ty nikdy nebyly mou silnou stránkou. Vždy jsem se při nich tak akorát přizabila. A v horším případě nejen sebe.
„No konečně!“ zahulákal Jimmy, když jsme tam konečně dorazili. Taky dostat se přes masu tancujících těl a nevylít všechno na zem je umění. Proplétali jsme se tam, jak jen jsme mohli.

„Tys tam to pití snad vyráběla, ne?“ smál se Chris.

„Ne! A ne, že to tu vypijete všechno sami, jdeme s Johnem tancovat, tak nám tu něco nechte, ať nejsme potom na suchu!“ bědovala jsme jim jako malým dětem. Johnova teplá ruka už mi hřála tu moji věčně ledovou a vedla mě směrem k parketu. Loudala jsem se za ním, jako bych nemohla, protože právě začal hrát nějaký pomalý ploužák. Nic pro mě. Nejraději bych se vykroutila a šla si sednout, ale když už jsem to slíbila…

Začali jsme tancovat a já se uvolnila. S Johnem to bylo snadné, tak jako dýchání. Za posledních pár měsíců jsme se hodně sblížili a já začala polevovat v přesvědčení, že bychom měli být jenom kamarádi. Najednou k nám přišel nějaký kluk.

„Ahoj, můžu si na chvíli půjčit tvoji kamarádku?" zeptal se Johna. Ten kluk byl hezký a přitažlivý. Pustila jsem Johna a usmála se na něj.

„Bello, neblbni," řekl John, ale já ho umlčela zvednutím ruky.

„Můžu si dělat, co chci," řekla jsem a objala toho kluka kolem ramen. John se na mě na chvíli díval s poraženeckým pohledem, ale pak se sebral a odešel za ostatními.

„Jsem Simon," řekl můj nový taneční partner a usmál se.

„Bella," řekla jsem.

„Těší mě."

„Mě taky," řekla jsem téměř bez zájmu a pohupovala se do rytmu hudby.

Simon mi pomalu dával ruku na zadek. Nechala jsem ho. Vidím ho jen jednou v životě. O nic nejde.
Když písnička skončila, dotáhl mě Simon k baru, protože mi chtěl koupit drink. No proč ne. Pití zadarmo.

„Tak na nejvíc sexy holku tady," vykřikl Simon a připili jsme si.

Cítila jsem jeho ruku na svém stehně a bylo mi to jedno. Alkohol mi pomaličku stoupal do hlavy a mně bylo líp. Najednou se k nám jako rozzuřený býk přiřítil John.

„Okamžitě na ni přestaň šahat," zavrčel Simonovi výhružně do tváře. John žárlil. Musela jsem ale uznat, že rozzuřený vypadá opravdu dobře a zatraceně sexy.

„A co mi uděláš?" zeptal se ho Simon posměšně.

V tu chvíli mu John dal pěstí do obličeje a Simon spadl z barové židle. Než se stačil zvednout, chytil mě John za ruku a táhl mě pryč. Dostali jsme se do nějaké místnosti, kde byla pohovka a nikdo tam nebyl. Posadila jsem se a čekala, co bude. Byla jsem na Johna naštvaná, ale na druhou stranu to bylo roztomilé, kvůli mně se málem popral.

„Já už nemůžu," zašeptal John najednou a ve mně hrklo. Jak nemůže? Opouští mě? Vždyť on byl vždycky tady.

„Takže to se mnou vzdáváš," řekla jsem ironicky a John sebou trhl.

„Nikdy bych to s tebou nevzdal a ty to moc dobře víš, až příliš dobře." Jeho slova nebyla více než šeptáním. Díval se na mě zmučeným výrazem a ve mně se něco pohnulo.

Ano, byl do mě zamilovaný a nemohl si pomoct. Já to tak měla s Emmettem, takže jsem to dokázala pochopit velice dobře. Jak jsem tak pozorovala jeho obličej, dokázala jsem si představit, že bych s ním byla. Polibky s ním by byly jistě úžasné a časem bych se do něj i zamilovala. Jsem tak sobecká, ale jedině tak si ho asi udržím, už chápu, co Emmett myslel tím, že mě chce zachovat usměvavou. Já už neměla jinou možnost. John věděl, že vím, co ke mně cítí.

„Co kdybych ti řekla, že s tebou chci být," hlesla jsem do ticha. Johnův výraz se změnil na nevěřícný, ale zároveň nadějný.

„Jak to myslíš?" zeptal se mě podezřívavě.

„Myslím tím, že jsi hezký, vtipný, milý a já tě mám opravdu moc ráda. Chci s tebou být, Johne," řekla jsem a usmála se. Teď jsem těm slovům opravdu věřila. Říkala jsem pravdu. Chci být s Johnem.

Chvíli na mě koukal a pak rychle překonal vzdálenost mezi námi. Políbil mě. Bylo to jiné, než jsem čekala. Myslela jsem na ohňostroje. Tohle ohňostroj nebyl, ale bylo to hezké. Sice jsem si svůj první polibek představovala s někým jiným, ale John je také skvělý.

Autor: IsabellaMarieLilyVolturi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nejsem ta malá holčička... - 7. kapitola: