Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nemám důvod žít... anebo...? 1. kapitola

02.01.2011 (19:00) • RenesmeeNessieCarlieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1846×

Renesmé:

Seděla jsem ve třídě. Zrovna byla hodina dějepisu. Paní profesorka Corbelová vyprávěla něco o Césarovi, ale moc jsem ji nevnímala. Pořád jsem přemýšlela o tom samém. Proč musel Jacob umřít? Měla jsem to být já, ne on. Měla jsem umřít já. Do očí se mi nahrnuly slzy, pár jich přeteklo přes okraj. Setřela jsem je, ale desítky dalších je následovaly. Pár z nich dopadlo na můj zásnubní prsten, který mi Jacob dal. Ani jsme se nestihli vzít. Už jsem to nevydržela. Vyběhla jsem ze třídy a utíkala na místo, kde jsem poslední rok trávila většinu svého času... u Jacobova hrobu.

Když jsem se přibližovala k hřbitovu, zahlédla jsem u Jacobova hrobu mužskou postavu. Soudě podle volby oděvu bych řekla, že to byl jeden z Jacobovi smečky. Čím více se vzdálenost snižovala, tím více jsem poznávala, o koho jde. Byl to Seth. Moc mě to nepřekvapilo, Setha jsem tu často potkávala. Pomáhal mi, byl mi oporou. Už o dětství jsme si byli blízcí. Ale po Jacobově smrti naše pouto zesílilo. Seth pro mě byl bratrem, kamarádem, oporou a posluchačem. Seth byl neuvěřitelně chápavý. Věděl, jak se cítím, a čím procházím. Seth měl Jacoba rád. A Jacob jeho taky. V poslední době byl jediný, s kým jsem se ještě dokázala ‚normálně‘ bavit.

„Ahoj, Sethe,“ pozdravila jsem ho.

„Jé, ahoj, Ness,'' s úsměvem mi odpověděl. Marně se úsměvem snažil zamaskovat smutek. Jeho oči však byly skleněné a zarudlé, i dítě by poznalo, že právě plakal. Ale já mám co povídat, řasenka se mi díky slzám roznesla po tvářích a oční stíny jsem měla díky neustálému šmudlání očí po celém obličeji.

Chvíli jsme jen tak stáli a koukali na náhrobek, stálo na něm: „Jacob Black, muž, jenž dokázal velké věci.“

A mohl toho dokázat mnohem víc, kdyby kvůli jediné blbé náně neskonal, pomyslela jsem si. V hlavě jsem si přehrávala všechny naše společné chvíle; první polibek, společné procházky, koupání v Quileutské zátoce, běhání bez zábran, vzájemné pošťuchování, bylo toho hodně. Při vzpomínkách na naše radovánky jsem začala opět plakat. Seth si mě všimnul. Chytil mě kolem ramen a začal mě utěšovat.

„To bude zase dobrý, uvidíš. Musíš být silná.“

„Musíš být silná,“ připomínala jsem si. Z těch slov se mi normálně dělalo mdlo, jenže slyšet to od Setha, který prožíval při nejmenším stejnou bolest jako já, bylo uklidňující.

Objala jsem Setha a začala vzlykat. Mé slzy stékaly po jeho horkém nahém těle. Sledovala jsem cestičku, kterou za sebou nechávaly, když se draly dolu.

Mezi tím u Cullenů:

„Kde jen může být?“ ptala se Bella se slzami v očích i přesto, že věděla, že jí nikdo neodpoví.

„Snad neudělala nějakou hloupost,“ doufal Edward.

„Alice, drahoušku, vážně ji nevidíš?“ ptala se Esmé.

„Bohužel ne,“ odpověděla posmutnělá Alice.

„Oh, Nessie, Nessie, kde jenom jsi?“ ptal se do prázdna Emmett. Bylo hrozné vidět Emmetta, který jindy překypuje optimismem, v takovémhle stavu. Ale není se čemu divit. Takováhle nálada tu teď byla na denním pořádku.

„Něco mám!“ vykřikla Alice a rozbila tím nesnesitelné ticho. „Ale nepoznávám, kde to je,“ pokračovala.

„Máš pravdu, Alice. Je to hrozně rozmazané,“ přitakával Edward, „ale myslím, že vím, kde to je.“

„Kde?“ vykřikla nadšením Bella.

„Hřbitov,“ řekla Alice v souznění s Edwardem.

„Co by dělala na hřbitově?“ zeptala se nechápavě Rosalie. Jen chvíli trvalo, než pochopila, co Nessie táhne k hřbitovu. S výdechem řekla jen: „Jacob.“

„Není tam sama,“ dodala Alice.

„Kdo to je? Kdo je s ní? Je jich víc? Stalo se Ness něco? Je v pořádku?“ Bella zahrnula Alice hromadou otázek.

„Nevím, ten tvor mě oslepuje,“ odpověděla na všechny položené, i dosud nevyřčené otázky.

Dlouho netrvalo a všichni utíkali na hřbitov.

Renesmé:

Seděli jsme u jeho hrobu bez mála dvě hodiny. Se Sethem mi bylo dobře, jeho tělo mě hřálo, jeho přítomnost mě uklidňovala. Zavírala se mi víčka, už celé týdny jsem se pořádně nevyspala. Únava mě převládala. Podlehla jsem.

Seth:

Nessie usnula. To je dobře, určitě dlouho nespala. Vzal jsem ji do náruče a v tichém šeru poslouchal její tiché pochrupování. Trošku mě to rozesmálo. Sledoval jsem její obličej. Najednou jsem v jejím obličeji zpozoroval jakési škubání a chvílemi i bolestný a vystrašený obličej. Pochopil jsem, že má asi zlý sen. Pohladil jsem ji a uviděl jsem drobný úsměv. A tak jsem v hlazení pokračoval. Škubání v jejím obličeji ustalo. Z dálky jsem zaslechl šustění listí, někdo sem šel. Ne, někdo sem běžel a nebyl sám. Zachytil jsem upíří pach.

Opatrně jsem Nessie položil na zem a automaticky se postavil do obranné pozice. Čím více se přibližovali, tím více jejich pach sílil. Když byli asi padesát metrů od nás, jejich pach byl už tak silný, že jsem poznal, o koho jde. Byl to Edward, Bella, Emmett, zkrátka Cullenovi. Povolil jsem z obrané pozice a šel jim naproti. První, koho jsem uviděl, byl Edward, šel v čele.

„Čau, Edwarde,“ pozdravil jsem.

„Sethe?“ řekl s údivem Edward.

„Jo, čau,“ pozdravil jsem znovu.

„Ahoj,“ konečně pozdravil i Edward. A ostatní ho papouškovali.

„Co se děje?“ zeptal jsem se skoro až zděšeně.

„Neviděl jsi Nessie?“ zeptala se mě Bella.

„Jo, jsme tu spolu skoro dvě hodiny,“ odpověděl jsem s nechápavým výrazem v obličeji. „Stalo se něco?“ zeptal jsem se pro změnu já.

„Ne, teda ano, ale teď už se to vysvětlilo.“

„Aha,“ řekl jsem.

Chvíli bylo jen ticho. Trapné ticho, během kterého Cullenovi rozpustili svou bojovou pozici.

„Hele, kde je teda Nessie?“ zeptala se Rosalie.

„Spí u… ehm… Jacobova hrobu,“ odpověděl jsem jí.

„Spí?“ zeptal se nevěřícně Carlisle.

„Jo, usnula,“ řekl jsem s úsměvem.

Společně jsme šli za Nessie. Ležela tam, pořád vypadala tak roztomile a taky pořád tak legračně pochrupovala. Zase mi to na obličeji vyloudilo úsměv.

Edward se začal trošku smát, zřejmě si přečetl mé myšlenky. Po chvilce se smíchem přestal. Přistoupila k němu Bella. Chytila ho za ruku. Oba se zahleděli na Ness. Bella na chvilku střelila pohledem na náhrobek. Věděl jsem, že kdyby nebyla upír, určitě už by plakala, ale její výraz v tváři mluvil za vše.

Emmett, který byl od Nessie nejblíže, se pro ni sehnul. Vzal ji do náruče. Ness se trošku lekla, asi té studené kůže, ale hned zase spokojeně spinkala. Cullenovi už se připravovali k odchodu. Už se otáčeli zády ke mně, ale Esmé se ještě zastavila.

„Nechceš jít s námi? Třeba na večeři nebo tak,“ zeptala se mě mile. Ale musel jsem odmítnout.

„Díky za nabídku, ale myslím, že tu ještě chviličku zůstanu,“ odpověděl jsem.

„Dobře, ale pamatuj si, že u nás máš dveře vždy otevřené,“ řekla mi upřímně. Objala mě a dala mi pusu na čelo.

„Díky,“ řekl jsem zdvořile. Cullenovi odešli a já se zase posadil k Jacobovu hrobu.

„Kdybys jen věděl, jak nám tu všem chybíš, brácho,“ promluvil jsem k hrobu.

Najednou mi bylo nějak smutno. Chyběla mi tu Nessie. V poslední době mi toho chybělo tolik. Vše se změnilo. Ještě chvíli jsem zíral na hrob, pak se zvedl, rozloučil se a utíkal domů.

Autor: RenesmeeNessieCarlieCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nemám důvod žít... anebo...? 1. kapitola: