Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Už nikdy nebudu stejná - prolog + 1. kapitola

13.04.2012 (15:00) • Kika57 • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2148×

Prolog

Dlouhé bílé vlasy spletené do copu měla přehozené přes šátek, který měla kolem ramen. Na sobě nové červené šaty s bílými kvítky zakrývající její tělo od krku až po kotníky, kde se ukrývání ujaly pohodlné papuče. Pozvedla ruce, aby si setřela pot z čela, a povzdechla. Obličej samá vráska, ústa tenká, že byly sotva vidět, a oči obklopené kůží, že nechápala, jak přes ni může vidět. 

„Babičko, babičko… Prosím!“ vykřikl nedočkavě chlapec ze skupinky dětí posedávajících kolem ní. 

„Vydrž, Mikeu. Na starou ženskou, jako jsem já, musíš pomalu,“ usmála se na něj. 

„To už jsi to zapomněla?“ zasmutnila malá blonďatá holčička. Velká modrá kukadla se zalila smutkem, a kdyby se někdo podíval pozorněji, zahlédl by slzičky, které se tam tvořily. 

„Ale nezapomněla, děvenko. Jen je to tak dávno, že musím popřemýšlet, jak začít,“ zasmála se stařenka, sepjala si ruce a položila si je do klína. 

„Stalo se to nějak takto…“ začala vyprávět jeden z mnoha příběhů, které si pečlivě střežila ve své hlavě.

1. kapitola

Vzhlédla jsem na světle modrou oblohu a radovala se z počasí. Po deseti dnech přestalo pršet a občas mou tvář oslepilo slunko. Obloha byla bez mráčku, i když přes celé město se jeden nesl – mrak strachu. Ve městě zmizeli tři lidé – majitelka místního květinářství, paní Lewisová, kuchař bistra, pan Brown, a bratr mé spolužačky Terri, Harry Roose. Jelikož déšť smyl veškeré stopy, všichni byli bezradní, přestože se do hledání zapojilo celé město.

Nikdo nevěděl, jestli zmizení budou pokračovat a jestli ano, kdo bude další. Ženy s dětmi nevycházely z domu, muži se vraceli rychle domů, nikdo nikam nechodil sám.

„Jess,“ vyrušil mě hlas mé nejlepší kamarádky, Angely Weberové.

„Ang,“ usmála jsem na ni. Ona byla jedna z mála, která na mně poznala, když mě něco trápilo, ona mi vždy dokázala zvednout náladu nebo poskytnout dobrou radu.

„Je mi to strašně líto,“ vzlykla. „Mike dnes nedorazil do školy, nikdo o něm nic neví…“

„Ne!“ přerušila jsem ji tichým výkřikem a po zádech se svezla na zem. Pevně jsem si objala nohy, schovala hlavu mezi kolena a nechala se unést hysterickým pláčem, výčitkami a vzpomínkami na nás dva. Na hrudi mě stlačovala neuvěřitelná bolest. Nikdy v životě by mě nenapadlo, že by někdo měl takovou moc, že by se dostal přes všechny překážky k mému srdci, pevně ho sevřel ve své ruce a zuřivě ho stlačoval k sobě, dokud se z něj nestala jen hrstka prachu. Tak strašně velká moc, že mi vzal něco, bez čeho nejde existovat… Mike je můj kyslík, jak se mám bez něj zhluboka nadechnout? 

Včera večer jsme se pohádali kvůli kravině. Pořád jsem mu předhazovala, jak závidím Isabelle jejího Edwarda. Nutila jsem ho, aby si dával gel do vlasů, aby měl stejný účes jako on. Oblékal se podobně jako on, aby mi udělal radost, ale ostatním byl jen pro smích. 

Cítila jsem, jak se mi do hlavy hrne krev. Vztek se mísil s nenávistí k tomu, kdo mi ho vzal. Před očima se mi objevovaly obrázky s pomstou. Odporné mučící nástroje, co by zařídily pomalou a bolestivou smrt. To by bylo opravdu… 

„Jess…“ promlouvala ke mně, ale nezajímalo mě to. 

„Ne!“ vykřikla jsem a vzhlédla na ni uslzenýma očima. Přestože jsem díky slané vodě v mých očích viděla rozmazaně, nešel přehlídnout její zdrcený obličej plný lítosti a smutku. Jenže já nechci být nikým litována. Já ho chci zpět a je mi jedno, co mě to bude stát! 

Odhodlaně jsem se zvedla. Kašlala jsem na batoh, který jsem měla položený u auta, kašlala jsem na Angelu a všechny ostatní, co mě pozorovali a očekávali můj hysterický pláč, nadávky či zoufalé pokusy o sebevraždu. Sice se hysterického pláče dočkali, ale jen na malý okamžik. Rozešla jsem se k vratům ze dvora naší školy. Musela jsem jít pryč, najít ho. Nemůžu tady jen tak sedět, oddávat se pláči, zoufalství nebo výčitkám.

 ***

Dva dny… Neúnosných čtyřicet osm hodin beznaděje a neskutečné únavy. Spala jsem vůbec od doby, co jsem se dozvěděla, že zmizel? Možná jen na pár minut jsem zavřela oči v domnění, že je to vše jen sen, ale nestalo se tak. Jakmile do mě někdo šťouchl, opět jsem se probrala do kruté a té nejsmutnější reality. 

„Humpf,“ povzdechla jsem si, popadla školní batoh a vyšla ze dveří. Neměla jsem náladu ani chuť vcházet do bíle natřených místností s mastnými fleky od jídla nebo jiných věcí, kterými se spolužáci rozhodli obohatit školní výzdobu, koukat se na měnící se tváře profesorů, kteří znuděně a bez zájmu vykládají látku, vyhrožují zkoušením a varují před nebezpečím za zdmi budovy, nebo mých milých spolužáků přejících mi hodně štěstí, brzké zapomenutí, snaží se mě rozveselit žertováním o ufonech, kteří mi Mikea vrátí hned, co ho přemění na robota neschopného uvažovat a jednat sám za sebe.

Dnes jsem šla pěšky. Pečlivě jsem se rozhlížela do všech stran. Sledovala jsem každý kamínek, křoví, větvičku stromu. Nahlížela jsem do každého projíždějícího auta, doufajíc, že ho v něm uvidím. Přestože jsem věděla, že je to nepravděpodobné, naděje mě neopouštěla.

Naštvaně jsem kopla do kamínku, který se mi připletl do cesty. Potřebovala bych nějakou nápovědu. Něco, co by mi odhalilo, kdo mi ukradl Mikea a ostatní lidi. Proč to vůbec dělají a co s nimi chtějí dělat? Nejhorší na tom všem je, že jsem na to všechno sama…

Míjela jsem dům za domem, strom za stromem a stále jsem nenašla žádnou stopu – jako poslední dva dny. Cesta se mi krátila a tím víc jsem potkávala spolužáky, kteří se ke mně chtěli připojit, avšak to vzdali, jakmile se mi podívali do tváře.

Prošla jsem vstupní bránou na parkoviště, které mým prvním krůčkem utichlo, a všechny páry očí se zaměřily na mou osobu. Dřív by mi to nevadilo, ba naopak. Užívala bych si všechnu tu slávu, popularitu. Vyhrnula bych si sukni o něco výš, tričko naopak shrnula níž a poupravila bych si podprsenku, aby krásně vynikly mé… přednosti. Procházela bych se jako po červeném koberci, boky by se mi vlnily ze strany na stranu, až by hrozilo, že nejbližšího člověka srazím.

„Jess…“ Angela ke mně přiběhla jako věrný pejsek – chyběl jen smradlavý dech linoucí se z její tla… pusy a vlnící se ocásek. 

„Promiň, ale opravdu nemám náladu.“ Byla jsem hnusná, ale co by dělala ona, kdyby byla na mém místě? 

„Já… Omlouvám se.“ Posmutněla. Hlavu sklonila, sledovala špičky svých bot a nervózně si třela ruce. „Chyběla jsi mi a tvoje mamka mi říkala, že jsi pořád někde lítala a na vlastní pěst hledala Mikea. Víš, jak jsem se bála, že i tebe…“ 

„Neboj, já tu, bohužel, jsem,“ skočila jsem jí do řeči. Bez dalších slov nebo čekání na odpověď jsem se rozešla k volné lavičce. Batoh jsem si položila vedle ní, pohodlně jsem se usadila, opřela hlavu o budovu, která byla těsně za mnou, a natáhla si nohy před sebe. Po dlouhé době jsem si užívala klidu, který byl všude kolem, než promluvila Angela. 

„Je mi líto, že o tom teď začínám, ale víš něco nového o… o… ty víš, o čem mluvím.“ Hlas se jí třásl a u konce se zlomil. 

„Zrůdy! Jsou to prachobyčejné zrůdy!“ vyřkla jsem naštvaně. „A nic nevím.“ 

„Je mi to líto, ale Mike není jediný, jeho zmizení nebylo poslední a…“ Přerušila jsem ji. 

„Kdo?!“ Angela sebou překvapeně ucukla a zvláštně se zatvářila. 

„Daisy Rowleyová a Robert Grimes. Opět to stejné, akorát byl nechán vzkaz…“ 

„Vzkaz?“ 

„Ano! A kdybys mě nechala domluvit, už bys to věděla!“ okřikla mě. „Takže vzkaz, že zmizí už jen jeden člověk. Všichni se bojí. Nikdo neví, kdo to bude a kdy zasáhnou.“ 

„Odporné, zákeřné, krvelačné zrůdy!“ Nedokázala jsem udržet své city na uzdě. Sevřela jsem ruku do pěsti a pořádně s ní třískla o dřevo, na kterém jsem seděla. Ozvala se rána, ale nic víc – žádná prasklina. 

Připadalo mi to jako celou věčnost, co tu sedím. Netrpělivě jsem čekala na zvonek oznamující začátek hodiny, ale místo toho upoutalo mou pozornost policejní auto, které se neuvěřitelnou rychlostí vřítilo na parkoviště. Gumy hlasitě zaskřípaly, až jsem se musela chytit za uši, a auto zastavilo asi pět metrů ode mě. Už jsem se lekla, že se tak nestane, a místo Mikea budu hledat parcelu na hřbitově rodince Cullenových, do kterých málem najelo.

Z auta vystoupil naštvaný šerif a přiběhl přímo před Edwarda.

„Kde je?!“ zakřičel z plných plic. Pana Swana jsem znala. Byl to milý, nekonfliktní a hlavně tichý muž, přesně pravý opak toho, který teď přijel.

„K-kdo?“ Edward byl mimo. Vyděšeně mu hleděl do očí, nechápavě kroutil hlavou sem a tam a prsty si třel kořen nosu.

„Isabella! Včera říkala, že po škole jede k tobě!“

„Ano, to jela, ale v šest jsem ji k vám odvezla,“ vložila se do rozhovoru jeho sestra Rosalie.

„A-a-ale… Ne! Musí být u vás!“ I když jsem neměla nejmenší tušení, o čem je řeč, bylo mi ho líto. Zoufalost, strach a bolest se odrážely nejen v jeho obličeji, ale i v každém jeho pohybu. Podlomily se mu kolena. Těžce dopadl na zem, složil si hlavu do dlaní a z hrdla se mu dral hlasitý pláč.

„Proč ona?“ šeptal dokola. Cullenovi se ho snažili utěšit a vymámit z něj, co se děje, ale nedařilo se jim to. Ale mě něco napadlo. Pomalými kroky jsem k němu došla. Připadala jsem si, jako kdybych šla na popravu – byla to stejná situace.

„Je to ona,“ zašeptala jsem, ale tak, aby to slyšel. Všichni okolo ke mně vzhlídli, jen pan Swan zůstal ve stejné poloze. „Ona byla poslední, kdo zmizel,“ dokončila jsem.

Překvapené zalapání po dechu a slůvka odporu každého člena rodiny jejího přítele a Belliných kamarádů. Jen otec zmíněné dívky zůstal mlčet a s uslzenýma očima se na mě podíval.

„Jak to víš?“ vyšlo z jeho úst. Zrovna on se na to ptá? Ten, který má přehled o tom, kdo zmizel, se mě bude ptát, jak vím, že zmizela? Vždyť já si prošla přesně tím samým jako on. Sice byla Bella jeho dcera, ale bydlela tu půl roku, skoro se neznali. Já s Mikem vyrůstala. Tajně jsem sledovala každý jeho pád nebo vzrůst, sledovala jsem, jak se stával krásnějším a více neodolatelným, než kdy byl. Už odmalička jsem si s ním hrála, chodila na túry, přespávala u něj. Měla jsem možnost radovat se ze stejných maličkostí jako on. Ano, byla jsem do něj zamilovaná už od dětství, i když jsem to úspěšně tajila do letošního léta. Mě to zmizení bolí mnohem víc, protože já jsem si s Mikem souzená.

„Nedávno jsem si to prožila.“ Ironicky jsem se uchechtla.

„Ne!“ Edwardův výkřik připomínal lva. Predátora, kterému ukradli jeho kořist. Edwardova reakce na její zmizení mi někoho připomněla – mě. Stejně jako já vstal ze země a rozeběhl se pryč. Zbytek rodiny nasedl do auta a jel za ním.

Bellu jsem neměla moc v lásce, ale to neznamená, že bych jí to přála. Je mi jí opravdu líto, stejně jako Edwarda. Ale přeci jen to může mít jednu výhodu. Jestli se rozhodnou ji hledat, mohla bych se k nim připojit. Stejně mají to, co já ne – peníze. S těmi půjde pátrání mnohem lépe…

Moji milí čtenáři,

jsem ráda, že jste došli až sem, k textu pod čarou. Tato povídka mi dala opravdu zabrat. V tento den, pátek 13. dubna, jsem chtěla vydat novou povídku, ale dokončila jsem až třetí nápad. Proč zrovna v den, který je pro některé špatný? Možná je to tím, že chci překonat smůlu, o které se pořád mluví, možná tím, že jsem si chtěla dát dáreček v podobě vašich komentářů, ale kažopádně jsem vrátila ke psaní. 

A teď něco málo k ději...

Jak jste pochopili, nebude to žádná oddechovka. Jessica zažije pořádný vzrůšo a nejen ona. I milovníci vlkodlaků si dočkají, ale asi až u konce. 

Mé velké díky patří 4dd4. Jen kvůli ní je tady kapitola zrovna dnes. Děkuji...

Dále eMCullen. Toto zlatíčko vytvořilo krásný obrázek, povzbuzovalo mě v psaní od úplného začátku, dodávalo mi energii a její ochota je až podivuhodná. Stačí mi dvě minuty virtuálního rozhovoru a mám o 100% lepší náladu. Mám tě ráda, eMíku z eMíkova! :D

SiReeN... Tvoje nápady na názvy jsou dokonalé a pořádně jsem tě svým odmítáním potrápila. Tímto se ti znovu omlouvám a děkuji. 

Kajka007 je talentovaná dívka, která je neskutečně talentovaná. To její zlaté ručičky vytvočily dokonalý trailer. Proto i jí patří mé velké díky. 

Dále děkuji i vám čtenářům! I „pouhé" otevření vyvolá úsměv. Díky...

Autor: Kika57 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Už nikdy nebudu stejná - prolog + 1. kapitola: