Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - 2. kapitola

01.02.2010 (11:00) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3873×

2. kapitola

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Aro?“

Na moje slavné příchody už byli všichni zvyklí, takže je můj nečekaný vpád nepřekvapil. Asi budu muset změnit styl, ušklíbla jsem se v duchu.

„Ell! To bylo rychlé,“ usmál se na mě jmenovaný. Zdálo se mi nebo v tom opravdu byla ironie?

„To víš, mně se ani stíhačka nevyrovná,“ odsekla jsem, vážně jsem neměla náladu na konverzaci. Ať už se konečně vymáčkne a nechá mě být!

„Předpokládám, že jsi mi něco chtěl, když si mě zavolal,“ připomněla jsem mu.

„Ano, jistě. Myslím, že by ses měla na pár dní vzdálit,“ znovu se na mě usmál, tentokrát příjemněji než předtím. V jeho slovech byla zřetelná starost. Starost? Že by o mě? Měla jsem nutkání se zasmát, ale na poslední chvíli jsem se udržela.

„A to z jakého důvodu?“ naklonila jsem hlavu na stranu a čekala na odpověď. Ne, že by se mi nějak chtělo odjet, že.

„Budeme mít návštěvu a myslím, že by nebylo vhodné, aby ses tu zdržovala po dobu její přítomnosti zde.“ Zamračila jsem se. Tohle znělo vážně, asi bych se opravdu měla klidit. Co kdyby přijel nějaký pomstychtivý upír a šel po mně? Přece jenom je možné, že jsem zabila někoho jemu blízkého. Takových by bylo… Psát si seznam všech, které jsem poslala do věčných lovišť, mohla bych ho vydat jako román. Bylo jich opravdu hodně, i když jsem v podstatě neopouštěla město. Vždy je přivedli za mnou a já odvedla čistou prácičku. Kdo taky jiný, na zabíjení jsem tu byla já. Sem tam mi asistovala Jane, která si před mým „zákrokem“ zahrála na kočičku a myš, ale dávala jsem přednost samotě. V jakékoli situaci. Zapomněla jsem, co je to důvěřovat. A to je špatné, aspoň myslím…

„Kdy dorazí?“ zeptala jsem se nezaujatým tónem. Stejně odjedu dneska, nemůžu riskovat svůj krk, i když bych to udělala s radostí… Cituji: ,Jsi až příliš důležitá, Ell.‘ Důležitá, pche.

„Zítra, někdy k ránu. Máš představu, kam pojedeš?“ Ne že by ho to zajímalo, spíš chce vědět, kde mě hledat, kdyby něco. Už jsem si zvykla na jeho přístup. Byla jsem jako jeho loutka, on tahá za drátky a já poslouchám na slovo. Nijak zvlášť se mi to nelíbilo, ale vzepřít se? To ne. Nač vyvolávat spory? Jednou za čas si odbydu svoje povinnosti a pak mám pokoj. A to mi vyhovuje. Zatím…

„Dobře. Kam pojedu? Tam, kam mě nohy ponesou,“ odpověděla jsem mu neurčitě. To tak, ještě se mu budu svěřovat. Jak ho znám, stejně za mnou pošle pár lidí z gardy, aby měl jistotu, že se vrátím.

Objala jsem Marcuse, bude mi z nich nejvíc chybět a pak došla dveřím, kde jsem se naposledy otočila.

„To je vše?“ Když se mi dostalo kladné odpovědi v podobě kývnutí hlavou, opustila jsem tu vznešenou společnost a uchýlila se do samoty mého pokoje. Musím si přece sbalit, aspoň pár věcí. Nemůžu přece ve městě módy vypadat jako otrhaná šmudla. Ano, už jsem se rozhodla, kde strávím svou dovolenou. Mou volbou byla Paříž. Zrovna tam měli období, kde byla obloha preventivně zamračená. Což se mi nanejvýš hodilo. Hold ostatní mají smůlu, nemůže být pořád hezky. Náhodou, pohled na Eiffelovku trčící do výšin, s pozadím tmavě modrého nebe je úžasný. A když se kolem ní klikatí blesky, tak ještě lepší, nepopsatelný zážitek. Už jsem měla jednou tu čest to vidět a ráda bych si to zopakovala. Třeba mi to vyjde i tentokrát…

„Ell? Můžu?“ ozval se z chodby jemný hlásek, který mě vytrhl z přemýšlení. Nemohla jsem jinak, než souhlasit, tohle bych nevyžehlila ani za pár století.

„Chceš pomoct?“ zeptala se s pohledem upřeným na poloprázdné tašky, povalující se na posteli. Ta holka je ďábel! Sice s andělským vzezřením, ale přece! Ona mě chce zničit!

„Mám na výběr?“ zkusila jsem. Tohle je moje poslední šance…

„Ne,“ odpověděla mi s nevinným úsměvem, a když jsem si poraženecky povzdechla a sedla do křesla, s jásotem se vrhla na mou skříň a chudinky tašky. Určitě si zoufala, proč nejsou nafukovací…

„Hotovo!“ oznámila mi po nějaké době. Nevnímala jsem ji, ponořila jsem se do svých myšlenek a okolí ignorovala. Do doby, než mě její pisklavý hlásek probral, opět. Podívala jsem se na postel a vykulila oči. Tak proto neskuhrala!

Po celé mé velké, pohodlné posteli, která by se dala pokládat za rodinou, byli tašky narvané k prasknutí. A stejně se mi zdálo, že Jane, ten proradný blonďatý upír, lítostivě kouká po zbytcích oblečení, které se v mé vypleněné skříni krčilo. Jsem si mohla myslet, že zabalí všechno oblečení, které mi koupila ona, samozřejmě bez mého dovolení. Druhá skříň, jejíž obsah jsem měla mnohem radši, byla plná. No to je konec…

„Jane? Zabalila jsi mi vůbec něco normálního?“ optala jsem se opatrně.

Zatvářila se jako bohyně pomsty. Že bych to přehnala? Ale vždyť jsem v podstatě nic neřekla!

„Ell! Nechtěj mě naštvat! Nebo ti vybalím všechny kalhoty a nechám ti tam jenom sukně! A podpatky!“ Ouch. Příště radši mlčím. Ona ví, co na mě zabírá…

„To by si mi přece neudělala,“ řekla jsem, šla k ní a objala ji. Jane patřila mezi mé nejoblíbenější lidi tu. Měla jsem ji ráda, v podstatě.

„Ale udělala. S radostí,“ nahodila úsměv ala neviňátko. To jí tak budu věřit. Zrovna po tom, co mi ukázala, jaká dokáže být… Vyprskla jsem smíchy. Nejprve se na mě nechápavě podívala, ale pak se ke mně přidala.

* * *

Do pokoje bez zaklepání vpadl Alec. Omluvně se na nás usmál, nechtěl prý rušit, ale měla bych vyrazit. Za pár hodin svítá a přijede ta drahocenná návštěva, která mě v podstatě vykopne z domova, aspoň na nějakou chvíli.

„Díky Alecu,“usmála jsem se na něj. Nesnáším loučení, pomyslela jsem si a doufala, že se brzy vrátím. Objala jsem Jane, potom jejího bratra, který zatím pobral všechny moje zavazadla a lítostivě se podívala po pokoji, hlavně po klavíru. Bude mi to tu chybět, ale snad to pár dní vydržím. Snad se nezdrží dlouho...

Ani nevím, jak jsem do chodby, kde se nacházela recepce a za ní vchod do garáží. Jenom vím, že jsem objímala Marcuse, Ara, dokonce i Caius se se mnou přišel rozloučit, opět Jane, chvíli visela v náručí Aleca, odkud putovala k Felixovi a nakonec zůstal Demetri. Heidi tu bohužel nebyla, měli se rozloučit i místo ní.

„Ell,“ promluvil na mě Aro a já k němu zdvihla svůj černočervený zrak.

„Máme pro tebe překvapení,“ řekl a dal mi krabičku. Když jsem ji otevřela, koukaly na mě čočky s hnědým odstínem. S otázkou v očích jsem se na něj podívala a viděla, jak se rozpačitě prohrabuje svým černým hárem.

„Že bych to popletl?“ Vybuchla jsem smíchy, nehledě na fakt, že se vlastně směju vládci upírského světa. Ono se to ani jinak nedalo.

„Ale no tak, tak jsem se spletl,“ omlouval se, podle výrazu mu bylo trapně.

„Na,“ podal mi jinou krabičku, ze kterého koukal pro změnu... Klíček? Podle tvaru klíček od auta. Počkat, cože?! Chápu dobře, že mi dávají auto?!

Stála jsem s otevřenými ústy, pohledem těkající od klíčku k Arovi a naopak. Teď se pro změnu smál on mě.

„Ano, dáváme ti auto," odpověděl pobaveně na mou nevyřčenou otázku. Jenom jsem zavřela ústa a následovala je do dolního patra, sloužícího jako garáže. Když jsem uviděla auto, u kterého stojí, ústa se mi samovolně znovu otevřela. Nezmohla jsem se na slovo, jen jsem se děkovně po všech podívala. Zdá se pochopili, úsměv mi vrátili všichni do jednoho. Včetně Caiuse. Kdo ho vyměnil?

Alec mi dal zavazadla do kufru auta, které bylo takřka dvojčetem toho, co mívala Rosalie, až na tu barvu. Tohle bylo černé. Jak jsem zjistila nedávno, vzpomínat na ní nebolelo tak, jako na ostatní. Možná proto, že jsme se neměly moc v lásce. Anebo to mělo jiný důvod?

Neměla jsem čas to řešit, teď už opravdu naposledy jsem objala Jane, řekla jí, ať se ozve a s máváním vyjela ven. Mělo by mě napadnout slovo svoboda, ale mě spíš přepadl smutek. Smutek z toho, že odjíždím z místa, které mi za poměrně krátkou dobu zalezlo pod kůži.

S povzdechem jsem vyjela branou na kraji města a tím dočasně opustila Volterru, můj domov...

<< 1. díl X 3. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - 2. kapitola: