Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V kaluži krve - Prolog + 1. kapitola

30.01.2010 (14:15) • Neyimiss • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4684×

V kaluži krve

PROLOG

Hmm, chutnal skvěle. Ta námaha se vyplatila, ale mohlo ho být více, pomyslela si dlouhovlasá dívka, právě odhazující svou nejnovější oběť. Lidé jsou v některých ohledech děsně naivní, dají se snadno ošálit, a právě tohohle využívala naše dlouhonohá cizinka. Cizinka, o které je vlastně tenhle příběh.

Vždy nebyla tak zlá jako je teď, to z ní udělal život, její lidský život, na který by s nevýslovnou radostí zapomněla, ale to nebylo možné. Sice jsou pro ni lidské vzpomínky rozmazané, ale její upíří podstata jí nedovolí si je z hlavy vymazal, v tomhle má prostě smůlu.

Ano, tahle okouzlující mladá dáma byla upírem. Upírem se zlomeným, netlukoucím srdcem, zklamaným nešťastnou láskou, umučeným vzpomínkami.

Neměla lehký život, nemůže mít lehkou ani věčnost. Zde platí pravidlo přímé úměrnosti.

Změnila se, hodně se změnila. Teď byla přesným opakem toho, čím bývala. Kdysi milá, dnes krutá. Krutá a s pověstí takovou, že se jí bál celý upírský svět. Dříve uťáplá holčička, dnes žhavá dračice. Jejím oblíbeným oblečením byl kožený kostýmek, který dal vyniknout jejím dříve pečlivě schovávaným vnadům.

Právě tenhle obleček byl její zárukou úspěšného lovu. Nerada jedla s ostatními v jídelně, jak říkali kamenné místnosti, kde se jednou za čas shromáždili všichni obyvatele hradu a pochutnali si na úlovku, který jim byl naservírovaný takřka až pod nos.

Dávala přednost soukromým lovům, což znamenalo občasné vymetání místních diskoték se sladkou tečkou na závěr. Vždy se někdo chytl do jejích sítí a ona měla o večeři postaráno. Byla spokojená, v tomhle směru ano. Věděla, že nemusí zabíjet lidi, jenže ji to bavilo. Navíc, lovit zvířata by jí moc připomínalo Jeho... A o to, dá se říct, nestála. Jako by nestačilo, že tak často vzpomíná, i když nechtěně.

Vždy, když už si myslí, že zapomněla, zjeví se jí v hlavě nějaká vzpomínka a ona trpí... Do doby, než zase skoro zapomene. A tak to pokračuje dál, je to nekonečný koloběh a teď je hlavní jedna věc - zapomene někdy a povede se jí koloběh zastavit nebo pojede pořád dál a ona bude navěky trpět? Kdo ví...

1. kapitola

„Ell? Aro si tě žádá,“ ozvalo se zpoza dveří. Povzdychla jsem si. Co může zase chtít. V poslední době si mě k sobě volá nějak často. Nezbyli mi nic jiného, než za ním jít, stejně jako v předchozích dnech. Snad to bude konečně něco zajímavého.

Nevěřili byste, jaká je tu příšerná nuda. Dalo by se předpokládat, že když je tu tolik lidí, respektive upírů, bude tu alespoň nějaká zábava, ale to je velká mýlka. Nudou by se tu jeden ukousal a možná by na to ani nebyl sám, za ním by se tvořila pěkná řada. Sem tam nějaké to pozdvižení by neuškodilo ani omylem.

Už několikrát jsem chtěla odjet na misi, ale vždycky mi to zatrhli. Vlastně, Aro to zatrhl. Caius by byl možná rád, že se mě zbaví a Marcusovi to bylo jedno. Měla jsem ho z nich nejradši, jediný normální, i když jeho lhostejné chování není vždy nejslušnější, nicméně jde o zvyk, po nějaké době to už nikdo nevnímá. Opravdu moc jsem chtěla jet na nějakou misi, aspoň jednou, jedinkrát, jen ať přestane, alespoň na chvíli, to období nudy.

Lekce v tělocvičně se po nějaké době staly stereotypní, už jsem je nebrala jako zpestření, spíš jako položku v pomyslném seznamu povinností. I moje záchranné lano se vytratilo, zbývají mi už jen knihy a hudba.

Hudba - další kapitolka. To jediné mě drží nad vodou, díky ní nejdu ke dnu jako kus šutru, kterým vlastně jsem. Kámen, tvrdý, neprostupný, bez citů. Začala jsem hrát na klavír. To je nejspíš jediná hmatatelná připomínka Jeho. Všemu ostatnímu, co by s ním nebo jeho rodinou mohlo mít společného, se vyhýbám,  ale o tohle se připravit nemůžu. Hraní se stalo mou vášní, potěchou, jednou z mála věcí, kterými si mohu upříjemnit věčnost. Celkem mi to jde, i když jsem si vědoma, že na Něj mít nikdy nebudu. Má moc velký náskok, ale to už neřeším, tohle mě trápilo jen na samém počátku, když jsem s hraním začínala. Za všechno vlastně může klavír, který dominuje mému pokoji a na který jsem náležitě hrdá. Taky nebylo nejsnadnější ho získat...

Procházela jsem setmělým městem, jediným zdrojem světla byly slabé žárovky pouličních lamp a ozářená okna obchodů a domků. Ne že by mi tma vadila, já uvidím i tak, ale tohle bylo takové... romantičtější, vhodnější na procházku... Přece jenom, kdyby mě někdo v noci viděl, jak chodím pořád dokola po náměstí a uličkách okolo něj, považoval by mě minimálně za zlodějku. A o to jsem opravdu nestála.

Prohlížela jsem si výlohy, pomalu, ale jistě se blížily Vánoce, takže bych měla začít s pořizováním  dárků.  Teď už to nebude pár dárečků jako na každé mé lidské svátky klidu, tentokrát jich bude  o hodně víc. Ničím mě nezaujaly, moje averze k nakupování mi zůstala i v  novém životě, pokud se tomu tak dá říkat. Až najednou...

Nádhera! Moje kamenné srdce poskočilo, a to doslova. Pohled na bělostný klavír mě úplně zarazil, donutil otevřít ústa a div ne slintat. Nemohla jsem od něj odtrhnou zrak, každá moje myšlenka obsahovala větu  - Ten musím mít! Byl to skvost, to jsem poznala i svými laickými znalostmi, které jsem se rozhodla zdokonalit. Ale pouze s ním...

Jako ve  snách jsem otevřela dvířka krámu a vstoupila, pohled stále zapíchnutý do té bílé nádhery.

„Je tu někdo?“ zeptala jsem se do ticha a místností se rozezněl můj zvonivý hlas. Líbilo se mi, jak zní. Jenže byl až moc nápadný, alespoň na můj vkus.

„Haló!“ Po pár minutách jsem začala být netrpělivá a to se odrazilo na tónu, který jsem použila. Byl mírně podrážděný. Nebyla jsem zrovna trpělivá, ne dnes a v tuhle chvíli.

Najednou jsem uslyšela šramot ze zadní části obchodu, která byla oddělena od prodejny regály a závěsem, jenž zakrýval místo na procházení. Přestala jsem podupávat nohou, ani nevím, kdy jsem s tím začala, a čekala, co bude dál.

Zpod závěsu vylezl stařík opírající se o hůlku. Vlasy, které mu zbývaly, tvořily bílé chomáčky, připomínající vatu. Byl hodně starý.

„Přejete si, slečno?“ promluvil na mě hlasem, který jakoby byl zaprášený, opotřebovaný. Poprvé od přeměny jsem byla ráda za věčnost. Nikdy mě nepotká stáří...

„Ráda bych si koupila ten klavír, co máte ve výloze,“ řekla jsem po chvíli a můj pohled opět směřoval ke skleněné výplni přední strany obchůdku.

Pousmál se, jeho tvář se rozzářila a v jeho očích se objevily šibalské jiskřičky.

„A co když není na prodej?“ Zase náznak úsměvu. To nemyslí vážně!

„Ale... Dám Vám za něj tolik, kolik si řeknete. Peníze problém nejsou. Prosím...“

Chvíli mlčel a pak mi, tentokrát už s pořádným úsměvem, oznámil:

„Nechci peníze, ty si nechte. Já už je nevyužiju, zatímco Vy určitě ano. Dám Vám ho.“

„Ale to přece nejde!“ začala jsem protestovat, ale přerušil mě.

„Dám Vám ho, pokud mi dokážete, že si ho zasloužíte. Prosím,“ pobídl mě a pomalou chůzí zamířil ke klavíru. Nechápala jsem ho, ale jen co jsem došla k maličké židličce, ukázal že si mám sednout, sám si sedl do proutěného křesla, stojícího opodál a klidným hlasem řekl: „Hrajte.“

V tu chvíli mi to v hlavě seplo. Zasloužit si ho znamenalo na něj zahrát! Ale... Vždyť já hrát neumím! No, za pokus nic nedám. Položila jsem si prsty na klávesy a v hlavě se mi vybavila tak povědomá melodie, ta, při níž jsem noc co noc usínala...

Ani nevím, jak dlouho jsem byla duchem nepřítomna. Ze zamyšlení mě vytrhlo až zatleskání.

„Bravo! Proč jste neřekla, že jste profesionálka? Apropo, co to bylo za skladbu? Nic podobného jsem nikdy neslyšel,“ zamyslel se a pak na mě upřel svoje šedavé oči. Až teď jsem si všimla té neobvyklé barvy. Byla zajímavá, tajemná, tak jako on.

„Nejsem profesionálka,“ hlesla jsem a jeho bílé obočí vylétlo směrem k nebi.

„Popravdě jsem hrála poprvé v životě,“ přiznala jsem a prodavači ještě víc cukly svaly nad očima.

„Opravdu jsem hrála poprvé... A tu skladbu znát nemůžete,“ řekla jsem, opět potichu a brala se k odchodu.

„Slečno!“ zavolal za mnou. Otočila jsem se na něj a on řekl něco, co jsem nečekala.

„Co ten klavír? Je váš!“

Trhla jsem hlavou, abych přerušila tok vzpomínek, však na ně bude později času dost. Teď mám na práci jiné věci, bohužel.

Vyhrabala jsem se ze všech těch polštářů, které okupovaly mou postel, jedním očkem a ve spěchu zkontrolovala svůj odraz v zrcadle a už jsem vycházela ven z pokoje, směr mé chůze - hlavní sál.

Procházela jsem spletitými chodbami hradu, nevšímajíc si upírů kolem. Chtěla jsem to mít co nejrychleji za sebou, takže když jsem došla k mohutným dveřím, vchodu do sálu, ani jsem se nezdržovala klepáním a vstoupila s otázkou na rtech.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, Aro?“

2. díl >>

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V kaluži krve - Prolog + 1. kapitola: