Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V korunách stromů, 2. kapitola

Volturi In Black... bože :D

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

V korunách stromů, 2. kapitolaDalší kapitola, snad se bude líbit. Omlouvám se za ten konec:)

21.02.2010 (08:30) • Darkhope • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2340×

2. kapitola

Poslední dobou se počet mrtvých zvířat zvyšuje. Zvířata, hlavě ty větší říkají, že každý týden ztrácí několik ze svých stád a smeček. Nejhůře jsou na tom srnky. Tvrdí, že je loví něco velkého, ale neví co je to. Podle nich je to moc rychlé.

Nedalo mi to a začala jsem po tom pátrat. Je to můj úkol chránit les a nikdo jiný to zjevně neudělá, takže je to na mně. Pečlivě jsem si vymyslela strategické hlídání a vyrazila na své první stanoviště.

Poprvé za svůj život jsem byla odhodlaná použít to, co jsem se tak dlouho učila. Střelbu z luku. Šípy jsem si raději znovu naložila do bylinného odvaru, kdyby náhodou byl už poslední zábal neúčinný.

Doběhla jsem na své dnešní stanoviště a kroužila kolem, jestli nezachytím nějakou stopu. Nic se nedělo, tak jsem běžela zpět. Cestou jsem narazila na stádo srnek. Zastavila jsem se a sledovala tu fungující rodinu. Drželi pospolu, ne jako ta má.

Jejich klid vyrušila černá rozmazaná šmouha. Páni to je rychlost. Než jsem natáhla luk, byl pryč a s ním i další srnka. Nestačila jsem zírat.

Bylo to jako mrknutí oka, jako přelud, který je až moc skutečný. Možná se mi to zdálo, nebo jsem si přála, aby se mi to zdálo.

Tohle bude ještě hodně velký oříšek. Musím tomu přijít na kloub. Co na tom, že už je tma. Musím to najít. Vrátila jsem si luk na záda a pomalu se vydala za tím cosi. Stopa nebyla moc silná, ale kdybych čekala do rána, nebyla by už žádná.

Postupovala jsem krůček po krůčku. Cítila jsem, že se blížím k tomu, co zabíjí nevinná zvířata. Jeho vůni jsem cítila stále více. Ano, musím se blížit.

Každým krokem byla vůně silnější. Vonělo to po lese. Vůně smoly a lesních květin. Omamná a krásná vůně se mi na vraha moc nehodila.

Nenechala jsem se rozhodit stále stoupající vůní. Byla velmi intenzivní a uklidňující. Každý zdolaný metr jsem se cítila víc a víc omámená, ale stále jsem se snažila ovládat.

Došla jsem až ke skále. Pomalu jsem se přibližovala k dutině, která byla hodně široká i vysoká. Odtud vycházela ta vůně. Co nejtišeji jsem postupovala dál. Byla tma, velká tma. Neviděla jsem ani na krok, ale to mě neodradilo. Musela jsem vyřešit to, co se v lese děje a je mi jedno, že to bude něco stát.

Po několika metrech jeskyně zatáčela a objevilo se světlo. Trochu jsem přidala do kroku, ale opravdu jen málo. Dívala jsem se na původce toho světla a zjistila jsem, že je to měsíc. Jeho svit procházel dutinou ve skále a osvětloval tak jeskyni.

Nedívala jsem se okolo sebe a to byla chyba. Kdybych se nejdříve rozhlédla, viděla bych obrovského vlka dříve, než když se po mě ohnal svou tlapou.

Naštěstí jsem se pohotově skrčila. I tak jsem však dostala ránu. Narazila jsem zády do stěny jeskyně a pocítila bolest a brnění v páteři.

Divné, ještě nikdy na mě zvíře nezaútočilo, natož pak vlk. Vždy jsem si s nimi rozuměla. Tenhle byl asi tak čtyřikrát větší než normální vlci, ale vlk jako vlk ne?

Snažila jsem se co nejrychleji vzpamatovat z první bolesti a začala jsem svůj plán. Plán zní: uklidnit rozzuřeného vlka. To bude těžké. Postavila jsem se vzpřímeně a začala se k němu pomalu přibližovat. Couval přede mnou.

Za každou cenu jsem musela něco udělat. V hlavě mi běhalo několik nápadů, ale jen jeden byl ucházející. Promluvit na něj. Chvíli jsem přemýšlela nad tím, co mu říct a další okamžik jsem ztratila překladem do jemu srozumitelného jazyka.

Snad to řeknu správně. Snažila jsem se o co nejlepší výslovnost. Trvalo to věčnost. Proč jen musí mít tak složitý jazyk. Je to samé vrrr a vraaa a zase vrrrrr. Nebyla jsem si jistá, zda mi rozuměl, ale asi ano.

Začal se přibližovat, tak jak jsem ho žádala. Zastavil se až těsně u mne. Velice pomalu a ještě více opatrně jsem zvedala ruku a zlehka jsem se dotkla jeho tlamy.

Trochu sebou cukl, ale zase se vrátil. Rukou jsem mu zajela mezi uši a podrbala ho. Trochu nedůvěřivě se na mě díval. Viděla jsem v jeho očích něco inteligentního. Jeho černý kožich byl nadýchaný, takže vypadal velmi huňatě.

Mluvila jsem na něj a on mi rozuměl, ale nekomunikoval. Vypadalo to, že mi začíná důvěřovat. Všechno se pokazilo, když se do jeskyně přiřítil Enue. Začal na mě řvát. Nevšiml si vlka, který začal výhružně vrčet.

K mému překvapení mne popostrčil za sebe a chránil mě. Samotnou mne to trochu i vyděsilo. I přes mou nenávist k Enuemu jsem mu v jeho vlastním dobru poradila, aby odešel a nikomu to neříkal. Byl tak vyděšený, že souhlasil.

Ještě se na mě podíval a pak už utíkal. Na to jak si v táboře hrál na odvážného hocha, se teď moc nepředvedl. A co tu vlastně dělal? Snad už mě zase nesledují. Ano, říkám zase, jelikož to už tady bylo.

Když mi bylo okolo 200, byla to taková moje puberta a období vzdoru. Často jsem se několik dní nevracela do tábora a jen se toulala po lese. Tehdy jsem se začala učit různé jazyky zvířat.

Nikomu jsem o tom neříkala. Ani o tom, že jsem narazila na nějaké obrovské stavení uprostřed našeho lesa. Nevím jak to ti co to stavěli, dokázali, ale části byly průhledné, ale nešlo přes ně jít dovnitř. Byla to nějaká neviditelná stěna, nebo něco takového.

To byla doba, kdy jsem ztratila mou jedinou přítelkyni. Asi jediná elfka, které jsem věřila. Byla to nehoda, nebo jí někdo zabil schválně? Nikdy se odpověď nedozvím. Alespoň ne dokud budu živá.

Hledala jsem přátele ve zvířatech. Někdy se to povedlo, někdy to šlo hůř, ale přes to všechno jsem lesní zvěři věřila více než rodině a kmenu.

Už nikdy jsem se k tomu stavení v lese neodvážila, dnes, když jsem šla za vlkem, jsem mu byla nejblíže za posledních 50 let. Možná mi to strach, nebo instinkt nedovolil.

Nevím, jestli jsem se snažila najít ve vlkovi, kterého jsem dnes našla, dalšího přítele, nebo zpovědní vrbu, ale něco mě k němu táhlo. Tu noc jsem přespala v jeho jeskyni. Byla jsem stočená u něj, jelikož by mi jinak byla zima. Kameny jsou studené a on tak příjemně teploučký. Zdálo se, že mu to nevadí.

Usnula jsem téměř okamžitě. To jsem ovšem ještě netušila, že se to ráno dozvím…

Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek V korunách stromů, 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře