Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V očích máme zapsánu celou duši - 2. díl

14.10.2010 (14:15) • Kiki13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 778×

2. kapitola - Neviditelný

No počkat! Co by tu sakra dělali Volturiovi, nic jsme přece neprovedli. Ať jsem přemýšlela jakkoli, a ať jsem všechno převracela naruby, na nic jsem nepřišla. Z mého přemýšlení mě vytrhl Jasper, který sem přiběhl. Asi zaznamenal změnu mé nálady. Ale moc mi s mým přemýšlením nepomohl, protože zůstal stát nehybně stejně jako já.

Ten upír najednou prudce otočil hlavu a vykuleně se na nás koukal svítícíma, rudýma očima. Ta přetažená kapuce mu zakryla tvář. Jediné, co jsem viděla, byly ty příšerně rudé oči.

Pak sebou prudce trhl, seskočil ze stromu a zmizel. Neutekl ani neodskočil, on prostě zmizel…
„Zdálo se mi to, nebo opravdu zmizel? A měl na sobě opravdu Volturiovský plášť?“ zeptal se Jasper.
„Co by tu ale dělali Volturiovi,“ přemýšlela jsem nahlas.
„Vždyť jsme nic neprovedli, nebo jo? Renesmé!“ vykřikla jsem a rozběhla se k ní. Jaspera jsem nechala hodně daleko za sebou. Připadalo mi, že se nohama nedotýkám země, bylo to spíš, jako kdybych letěla. Když jsem se k ní dostala, našla jsem ji, jak skáče z větve na větev a přitom dělá přemety. 

Téměř okamžitě si mě všimla, zastavila se na jedné větvi a zamávala mi. Najednou začala balancovat a pozadu spadla dolů. Rozběhla jsem se a chytila ji do náruče. Obdařila mě svým skvostným úsměvem.

Pak se na mě její čokoládové oči vykuleně podívaly, dala mi ruku na tvář a zeptala se mě, proč vypadám tak vystrašeně. Řekla sem jí, co jsme s Jasperem viděli.
„Aha, ale já tady nikoho neviděla a ani necítila,“ podotkla Renesmé.
„Myslím, že to je jedině dobře,“ ozval se za námi Jasper, který mezitím doběhl.
„To určitě,“ přikývla jsem. „Tak fajn, půjdeme radši domů, jo?“
„Mami, můžeš mě přestat drtit?“ zeptala se mě Renesmé.
„Jejda, promiň.“ Teprve teď jsem si uvědomila, že ji doopravdy drtím v náručí.

Pohled Alice

 
„Šach mat,“ usmála jsem se a zamrkala. Edward si povzdechl a zdrceně položil svého krále.
„Tak plaťte, pánové,“ ozval se za mnou Seth, který právě vyhrál asi tak šest stovek.
„A sakra, teď nemám na tenisky,“ postěžoval si Jacob.
„Zklamal´s, brácho. Ale snažil ses,“ poplácal Emmett po rameni Edwarda, když kolem něj procházel.
Edward jenom pokrčil rameny, pořád ještě zdrcený z prohry. A důvod jeho chování? No vsadili jsme se, že když prohraju, nebudu aspoň pět měsíců nikoho nutit, aby se mnou šel nakupovat. Jenomže, prohrál on, takže si můžu vybrat pět dní, který se mnou musí jít nakupovat on. Já prostě miluju pocit výhry.
Podívala jsem se na Setha, který se dost culil a čekal až Emmett a Jacob vydolují ty peníze z peněženek. Emmett nakonec odběhl někam nahoru, a když se vrátil, nesl sebou pěkně tlustý balíček peněz, převázaný páskou a zaplatil to jak sobě, tak Jacobovi. No naše rodina opravdu s penězi problém neměla.

Esmé a Rosalie se už vrátily z nákupů. Esmé je vždy strašně šťastná, když u nás je Jacob, nebo Seth. Leah u nás moc nepobývala, bylo jí to pořád ještě nepříjemné, ale už to bylo lepší než na začátku, když se odtrhla od Samovy smečky. Občas si od Esmé vzala nějaké jídlo, a občas taky přišla na návštěvu.
Rozhodla jsem se, že se půjdu podívat na Esmé, ta něco kuchtila pro Jacoba a Setha. Zvedla jsem se a odkráčela do kuchyně. Na jednom tácu byly obložené chleby, na dalším menším bylo něco sladkého, nevím přesně, co to mělo být, ale vypadalo to dobře a potom tam byl džbán s pitím. Autorka toho všeho stála u plotny a něco míchala, myslím, že to byla svíčková. Aspoň podle vůně.

Esmé se na mě otočila a usmála se.
„Alice, mohla bys jim odnést ty chleby a pití?“ řekla.
„Samozřejmě,“ kývla jsem, vzala tácy i džbán a šla zpátky do obýváku.
Seth mě zpozoroval a mlsně se olízl, drkl loktem do Jacoba a ten udělal to samé.
Najednou se mi zatemnilo před očima a pak jsem uviděla Belu a Jaspera, jak se dívají na nějakou postavu sedící na stromě.

Pak se ta postava otočila a dívala se na Jaspera a Bellu. Měl, nebo měla červené oči, takže to byl upír, který se živí lidskou krví. Seskočil ze stromu a zmizel.
V tu chvíli, kdy zmizel, jsem sebou trhla. Neuvědomila jsem si, že něco držím, takže to všechno spadlo na zem. No moment, neslyšela jsem dopad, takže to někdo chytil. Fajn, toho by byla škoda.
To snad není možný, to už je po několikáté, co mi něco spadlo. Naposledy to bylo, když Renesmé vypadla z okna, pravděpodobně by se jí nic nestalo, ale co kdyby. Vždyť jsem upír, mně věci nemají padat z ruky. To je příšerný, to je hrozný.
Tak moment, to není možný, že by ten upír zmizel, nebo jo?
„Edwarde,“ zaječela jsem na něj v myšlenkách, to už se mi vrátil zrak do přítomnosti. 
„No, předpokládám," řekl Edward, „že jsme viděli oba totéž, takže to asi možný je."
Rozhlédla jsem se kolem sebe a hledala ten tác a džbán, našla jsem obě dvě věci na místě určení. Jacob a Seth seděli na pohovce, měli nacpané pusy obloženými chleby a koukali se na mě, jako bych byla nějaké kino. Podívala jsem se na ně se zvednutým obočím. Jacob polknul a vysvětlil.

„No, když ses takhle zastavila a upustila něco naposledy, nenásledovala po tom zrovna dobrá zpráva. Proto předpokládáme, že někam brzo poběžíme, nebo se stane možná i něco horšího. A my máme docela hlad. Takže toho radši sníme co nejvíc, a co nejrychleji,“ a oba se na mě přiblble usmáli.

Klidně se vsadím o moje milovaný žlutý autíčko, že to nenechají jenom tak, určitě budou mít alespoň jednu připomínku. A jestli těch připomínek bude víc, asi jim ukousnu hlavu. Super, to se mi zase něco povedlo.
„Alice, řekni nám do háje, co se stalo, nebo spíš stane,“ křikla na mě nervózně Rosalie.…

1. kapitola - 3. kapitola

Autor: Kiki13, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V očích máme zapsánu celou duši - 2. díl: