Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V okovech Volterry - 3. díl

02.12.2009 (12:45) • Amy26 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1235×

Zrádce

Pohled Alice:

Když vize skončila, rychle jsem se snažila ji vypudit z hlavy. Nechci, aby ji Edward viděl. Mám takový zvláštní pocit, že naše poslání ve Volteře nebylo jen najít Bellu a přivést ji zpět. Myslím, že tu na nás ještě něco čeká. Nebo snad někdo? Kdo ví. Přesto se usilovně snažím myslet na něco jiného, než na Bellu. Je to tak lepší.

Hned u východu z letiště se rozdělíme. Naštěstí je noc, takže nás neomezuje sluneční svit. Podle domluvy už na nás čeká auto, které Carlisle po telefonu sjednal. Muž stojící u dalšího vozu k nám zamíří.

„Pan Carlisle Cullen?“

„Ano to jsem já,“ kývne hlavou Carlisle.

Muž mu podá klíč od vozu, nastartuje svůj vůz a odjede. Jsem nervózní, protože nemohu v klidu přemýšlet a hlavně nemohu sledovat Bellu. Edward prostě nesmí vědět, že už dávno není v Itálii. Ještě nenadešel ten správný čas. Čím blíž jsme sídlu královské rodiny, tím větší úzkost mě svírá. Opět totiž nic nevidím. Ale jak je to možné? Kdo nebo co může za tyto výpadky? Napadá mě jen jediná možnost, ale to je naprostá hloupost.

„To máš pravdu Alice, to se opravdu nikdy nestane.“ Ach jo, Edward se mně už zase vrtá v hlavě.

„Buď tak laskav a nech mé myšlenky na pokoji. Potřebuju se soustředit a tohle mě opravdu moc nepomáhá,“ vyjela jsem na něj rozhořčeně.

Když přijedeme k sídlu královské rodiny, Carlisle nás vede malinko jinou cestou, než jsme šli tehdy s Edwardem, ale nakonec stejně musíme tou tajnou chodbou, kterou minule táhli Volturiovi Bellu. Edward tiše zavrčel při vzpomínce na ten den.

V hradu vládne ticho, jsem tomu ráda, vážně bych tu nechtěla být v době, kdy pořádají své krvavé hostiny. Jen jediná věc je tu velice nezvyklá, a to zvláštní zápach.  Připomíná mi trochu vůni krve jelenů a vší té zvěře, kterou se živíme. Ale i ta vůně je o něco málo jiná. Čím blíž jsme recepci, tím intenzivněji to cítím. Že by se mi už brzy objasnil důvod, proč jsem cítila takové nutkání navštívit Volturiovi, ačkoliv z mé vize je jasné, že Bella se pohybuje v okolí Forks.

Carlisle se pozdraví s Giannou, jako vždy je velmi zdvořilý, ačkoliv se na něj Gianna dívá značně otráveně. Gianna nás pošle dál do hlouby hradu.  Přijdeme do nás velmi známé haly. Na první pohled se vše zdá v pořádku. Ale jen na ten první. V místnosti jsou sice 3 postavy, jak se dalo očekávat, avšak tou třetí postavou není Caius. Je to nějaký cizí muž, kterého drží Aro za ruku. Mladík má tmavé vlasy rozježené do všech stran, jeho černé oči vzbuzují všelicos, jen ne důvěru a ta zvláštní vůně, která je cítit po celém sídle, patří jemu.

Z ničeho nic Edward zavrčí a vrhne se po tom muži. Nechápu proč, a samozřejmě ani Carlisle. Rychle se Edwarda chopíme a snažíme se ho odtáhnout, což je dost obtížné, když můj drahý bratr usiluje o přesný opak. Je mi divné, že Aro, ani nikdo z gardy, nezasáhne. Co je ten muž zač? Proč jsi ho napadl, Edwarde?

„Milá Alice, tady máš důvod, proč jsi nemohla vidět budoucnost Belly a to, že je živá. Ten parchant je totiž vlkodlak. A snažil se získat Bellu, jen proto, aby si zachránil vlastní smradlavej krk. Jeho bavilo zapírat nás! Myslel si, že ho Bella bude milovat a na mě zapomene!“

Nevěřícně zůstanu zírat nejdřív na Edwarda, potom na toho muže a nakonec na Ara. Takže vlkodlak. Opět se nám někdo plete do cesty.

„Kde je tedy Bella?“ zeptal se Carlisle.

„Nevím, kam se poděla, to se snažím vysvětlit i tady Arovi, ale ani on to nechce pochopit. Bella utekla po jisté události…“

Než však stihl říct po jaké, ležel na zemi a Edward ho svíral pod krkem.

„Ty odpornej čokle. Dej ruce pryč od mé Bellinky!!! Rozumíš? Běda jak se k ní ještě přiblížíš! Ačkoliv, to je nemožné, protože Bella tu vážně není. Alice, on má pravdu. Bella je někde jinde.“

Já vím Edwarde, je ve Forks. Odpusť, měla jsem ti to říct. Ale něco mě sem táhlo. A vím, že toho muže musíme z nějakého důvodu vzít s sebou, až pojedeme zpět do Forks. Použila jsem náš oblíbený způsob komunikace.

Bráška na mě zavrčel. Stále klečel nad vlkodlakem a jednou rukou ho držel pod krkem. Vlkodlak jen lapal po dechu. Pak se však vymrštil a Edward letěl na druhou stranu sálu. Dopadl na schod, který pod ním křupl. Vlkodlak došel až k němu a podal mu ruku. Edward ji chytil a jedním tahem si přehodil vlkodlaka přes záda a vší silou s ním mrštil o zem. Podle toho, jak v něm zakřupalo, bych řekla, že mu tím zlomil pár kostí. Přesto se znovu zvedl a zasadil Edwardovi ránu do břicha. Když Carlisle viděl, že se Edward chystá opět zaútočit, položil mu ruku na rameno, takovým tím způsobem, který na Edwarda zabírá. Potom se Carlisle otočil na Ara.

„Dobrá naše návštěva končí. Tohoto muže si bereme s sebou.“

Carlisle to řekl velice sebejistě, nepočítám však, že by nás  Volturiovi jen tak pustili. Ten muž nebyl nasazen jen tak. Volturiovi vždy dotáhnou vše do úplného konce. A že by se jen tak kamarádíčkovali s vlkodlakem, to se mi nechce líbit. Ten muž má jít na smrt, pokud to vůbec jde, zabít vlkodlaka.

„Nenene, tady Hector se uvolil vykonávat pro mě menší službičky, pokud chce, aby jeho rodina a přátelé přežili. Vidím, že si neumí dávat pozor na jazyk, několikrát jsem mu jasně zdůraznil, že Isabella je mrtvá. Její srdce nepřežilo proměnu.“

„Aro, Alice ji viděla.“

„Ano, je živá, ale tenkrát jste nad tím nikdo nepřemýšlel a ani jste nechtěli vidět její tělo, čímž jste mi to tak krásně ulehčili. Bella už nechce být součástí vaší rodiny, je tolik zklamaná, že jste tak lehce uvěřili její smrti…“

Edwardovi se v očích objevil divoký výraz, ale udržel se. Zřejmě nechtěl, aby skončil na kusy a spálený. Teď jsou důležitější věci, než Arovi hloupé řeči. Přímo jsem z něj cítila všechnu tu nashromážděnou bolest, která se teď drala na povrch. Ty slova se zarývaly i hluboko do mého nitra, protože to vše byla částečně také moje vina. Ta bolest, kterou jeho slova vzbuzovala, byla horší než kdyby na nás Jane použila svůj dar. Jak jsem jenom mohla něco uvěřit Volturiovým? Až příliš jsem se upínala na svůj dar a tím vše pokazila. Kdo ví, co si teď myslí Bella, když nám tvrdili, že je mrtvá, tak co asi řekli jí? Že Edward neunesl, že se z ní stala upírka? Nebo že jsme ji tu jen tak nechali? V tom se konečně ozval Hector.

„Rád bych s tebou mluvil Aro, pokud možno o samotě… „

Je mi jasné, že to co mu chce sdělit je něco, co nechce, abychom slyšeli. Asi si neuvědomil, jaký má můj bratr dar. Edward na mě a Carlislea kývl a odešli jsme z místnosti.

„Ten prašivej čokl chce odejít s námi. Nevím, co si od toho slibuje, ale já ho s sebou nechci v žádném případě. Je to zrádce.“

Nechápala jsem, kde se v Edwardovi bere taková nenávist, ale myslím, že proto má své důvody. Kdyby chtěl tak nám je sdělí sám, já je z něj tahat nebudu. S jeho názorem však nesouhlasím. Hector se nám může hodit. Cítím to.  Dveře se otevřou a Felix nám pokyne. Aro nám chce zřejmě něco sdělit.

„Carlisle, drahý příteli, tvé žádosti bude vyhověno. Pozdravuj ode mě zbytek rodiny.“

S pocitem neskonalé úlevy opouštíme sídlo Volturiových. Těším se, až budeme konečně ve Florencii a já budu v Jasperově náruči. Doba odloučení se mi zdá nekonečně dlouhá, tím spíš, že už spolu ani nechodíme do školy, takže na sebe máme jen odpoledne a večery. Svoje odloučení si vynahrazujeme něžnými polibky a dotyky, dávno mezi námi není ta neuvěřitelně velká touha, která nás ovládala ze začátku. Samozřejmě, že si ty dlouhé noci musíme nějak zpříjemnit, ale často se jedná pouze o pocit, že máme jeden druhého. Chápu Edwarda, že pro něj musí být současná situace těžká. Několik týdnů po návratu z Voltery tenkrát nechtěl vyjít z pokoje, seděl tam sám zavřený a s nikým nechtěl mluvit. Zanevřel na lásku. A teď se z ničeho nic otevřou veškeré staré rány, které už byly zacelené. Tolik nocí trávil sám, pak se objevila Bella, která mu dala novou energii do věčnosti.  A Volturiovi ho o ni drsným způsobem okradli. To není fér.

V Edwardovi všechno vřelo. Byl naštvaný na Carlislea, že s sebou bere Hectora. Ani já nechápu, co tím Carlisle sleduje, ale vím, že vždy má pro své jednání nějaký důvod.

„Carlisle, proč-“začal Edward, ale Carlisle ho mávnutím ruky přerušil.

„Ty asi nechápeš, že Hectora by tu čekala smrt, a to by byla škoda, může nám být prospěšný a navíc si myslím, že i on má s Bellou nevyřízené účty…“

„To spíš já s ním a mile rád si je vyřídím tady, a nemusím ho kvůli tomu s sebou tahat do Forks. Jako by tam nestačil ten klan z La Push.“

Tiše jsem se zasmála. Sice jsem nic neviděla – proč asi? – ale i bez toho jsem věděla, že to co se bude dít ve Forks bude ještě zábava. Ne, že bych si chtěla utahovat z mého bratra, ale je zábavné vidět, jak žárlí a přitom si to nikdy nechce přiznat.

Edward na mě výhružně zavrčel, zřejmě mu to tak vtipné nepřišlo.

Naše původní trojice se zvětšila o jednoho člena a ve složení tři upíři a jeden vlkodlak jsme nechávali za zády hradby Volterry. Těšila jsem se do Forks, něco mi říkalo, že se s Bellou zanedlouho setkáme. Můj telefon se rozdrnčel a já si přečetla s údivem jméno volajícího.

„Alice, Bella je zpět ve Forks. Našla ji Sue zhroucenou v Charlieho domě. Údajně chtěla navštívit Charlieho, ale nepustili ji k němu. Je s ní nějaká neznámá upírka, vlci jsou neklidní, nevíme, co od té dívky očekávat.“

„Myslím, že dokud je s ní Bella, tak se nikomu nemůže nic stát. Přesto dodržujte zvýšenou opatrnost, i co se týče Belly, byla u Volturiových dost dlouho na to, aby si ji stihli předělat k obrazu svému. Drž se od ní raději dál. A pokud možno jí řekni, kde jsme, a že ji máme rádi. Brzy se vrátíme.“

„Dobře, doufám, že to bude vážně co nejdřív, než bude celá rezervace vzhůru nohama.“

Chápu smečku z La Push, že to s nimi tak zatočilo, nejdřív se tam zjeví Victoria, pak se dozví, že je Bella naživu a nakonec se tam objeví nejen Bella, ale i další upírka, o které nevíme nic víc než to, že ji přeměnila Bella.

Konečně jsem zase v Jasperově náručí. Vroucně ho políbím a zašeptám mu do ucha slova miluji tě. Vím moc dobře, že mé emoce jsou pravé, Jasper by si nikdy nedovolil ovlivňovat mě ve svůj prospěch, ví, že by to nebylo fér. Občas se mi však jeho dar náramně hodí. Zvláště při přesvědčování Edwarda, aby si s Hectorem vyřídl účty až později a raději slovně. Když jsem viděla jejich souboj u Volturiových musím říct, že byl velmi vyrovnaný. Krom toho si to psisko Black z La Push najde aspoň novou zábavu, pochybuju, že bude nadšený z další konkurence u Belly. I když nejsem si tak docela jistá, že bude mít o Bellu jakožto upírku zájem, vždyť nás přece nazývá jako pijavice.

Po příletu na letiště nás čeká obrovské překvapení. Stojí tam Bella v celé své upíří kráse. Tedy kráse… Vypadá poněkud zanedbaně. Kdysi zlatavé šaty jsou teď potrhané a její oči jsou temné jak noc, a pod nimi jsou tmavé stíny žalující, že už dlouho nebyla na lovu. Nestojí tam sama. Vedle ní stojí ta upírka… Vlastně, stojí tam ta, co měla být podle všech zákonitostí upírka. Ale to by její oči nesměly mít svojí zřejmě původní hnědou barvu. A její pleť by byla přeci jen o stupeň bělejší.

„To je zvláštní…“ zašeptal Carlisle.

„Co? Ta dívka není upír, cítím její krev, přesto jsem jasně viděla, jak Bella pije její krev! Jak je to možné Carlisle?“

Carlisle jen zakroutil hlavou. Prošli jsme bránou a zahlédla nás Bella. V její tváři se objevil nejdříve radostný výraz, potom však spatřila Hectora a její výraz byl spíše vražedný. Když spatřila za našimi zády i Edwarda obávala jsem se, jestli náhodou nemůže upíra skolit infarkt. V jejích očích se zračil hluboký smutek. Pohlédla na nás, pak se ale otočila a chtěla zmizet, kdyby jí v tom nezabránila ta dívka vedle ní.

Esmé se jí rozběhla vstříc a prudce ji objala.

„Bello, holčičko, vítej zpátky. Tolik jsi nám scházela, kdybychom jen věděli, že jsi živá…“

„Také tě ráda vidím Esmé. Neomlouvej se, vy za to nemůžete, kdo mohl tušit, že se tam objeví chlupatý zádrhel?“¨

Emmett se potutelně zahihňal, za což schytal od Rose pěkný šťouchanec. Vsadím se, že kdybychom nebyli na veřejnosti, možná by došlo i na facky. Emmett je hrozně nevychovaný a nemá ani špetku taktu, ale aspoň oživil tu dusnou atmosféru. Musí na nás být pohled k popukání, 8 upírů a jedna, nevím co vlastně je, stojí v hloučku a neví, kam s rukama a nohama.

„Ahoj Isabello, rád se s tebou znovu setkávám,“ pronesl tiše Hector.

Ozvalo se pouze jen temné zavrčení a v očích Belly se objevil divoký krvelačný výraz. Emmett zavřískal smíchy, div že se nemlátil do kolenou.

„Hele kámo, řekl bych, že potěšení je jen na tvé straně!“

Vida, na Hectora bych ve svém výčtu účastníku zapomněla.

„Ahoj jsem Nicolette, hrozně ráda vás všechny poznávám. Bella mi toho o vás tolik vyprávěla. Edwarde jak to, že žiješ? Vždyť Bella-“

„To bych se mohl zeptat i já Belly. Bello jak to, že jsi na živu? A odkdy se kamarádíčkuješ s vlkodlaky?“

„Tak dost, nebudeme tu dělat rozruch, už tak se po nás dívají dost nevlídně. To si můžete vyřešit někdy jindy a někde jinde,“ zasáhl Carlisle.

Bella kývla na Nicolette, Carlisle na nás a Hectora. Nemusela jsem se ptát, kam míříme. Kam jinam, než domů. Neskutečně jsem se těšila na svůj velký šatník a hlavně mám v plánu velikánskou oslavu na návrat Belly a uvítanou Nicolette. Ať už je, co chce, je roztomilá a hlavně její smysl pro oblékání mě dává naději, že konečně budu mít vlídnou společnici pro nákupy.

Pohled Edwarda:

Dole panovalo bujaré veselí, avšak já neměl na nic náladu. Stále jsem měl před očima obrázek toho zvířete, jak se miluje s mojí Bellou. I když její oči měly tmavě měděnou barvu, pořád to byla moje Bella. Nic z toho, co prožila u Volturiových, ji nezměnilo. Je pořád stejně dokonalá, i její vůně je pořád tak omamující. Jde vidět, že jí to zvíře muselo nějakým způsobem ublížit, jinak by se k němu nechovala tak negativně. Ale co? Z jeho myšlenek, jsem zachytil jen útržky, je hrozně roztěkaný. Ticho v mém pokoji mě přímo zvonilo v uších, nebylo to vůbec příjemné. Za mými zády se ozvalo tiché cvaknutí kliky a dovnitř vešla ta, o které jsem celé ty měsíce snil, že se jednoho krásného dne objeví v mém pokoji. Teď byl ten správný čas na rozhovor. Oba si máme co vysvětlovat.

„Edwarde já… Musím ti něco říct. Hector a já jsme-“

„Jste se spolu vyspali, jeho myšlenky to na mě doslova křičely. Nebudu ti to vyčítat, vlastně tě chápu, já jsem svoji šanci zahodil… Chci jen, abys věděla, že tě vždycky budu milovat a že jsem ti tenkrát v lese lhal.“

Ozval se jen tichý vzlyk, bouchnutí dveří a já v pokoji opět zůstal sám. Nechápu, co jsem řekl špatně. Možná bych na to i přišel, kdyby se ze zdola neozvalo halekání.

„Ahoj Cullenovi, celá rezervace si povídá, že jste zpět i s Bellou!“

No jistě, kdo jiný než Seth. Když sejdu dolů, opravím se. Seth a Jacob. Seth stále něco nadšeně drmolí, avšak najednou se zarazí v půli slova a s otevřenou pusou zůstane zírat nahoru na schody, kde se právě objevila Nicolette v dlouhých tmavých šatech, které dokonale kopírovaly tvar jejího těla. Jeho oči se zamlžily a na tváři se mu objevil široký úsměv.

„A do pr… Tak to je teda gól,“ pronesl tlumeně Jacob. V jeho myšlenkách jsem si mohl přečíst cosi o nějakém otisku. A protože tahle situace byla asi málo bláznivá, rozrazily se dveře a na Jacoba skočila Bella.

„Jaku, ach, Jaku, tolik jsi mi scházel!“

Spoléhal jsem na Jasperovu schopnost ovládat emoce, ten však jen poraženě zavrtěl hlavou a vzdálil se. Alice se okamžitě rozběhla za ním. No bezva, tak to bychom měli. Seth se zbláznil, Jaspera přemohla ta nečekaná vlna emocí, Belle jsem něčím ublížil, ačkoliv jsem chtěl přesný opak a v našem domě si scházejí vážně podivné bytosti- Hector a Nicolette.

Autor: Amy26 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V okovech Volterry - 3. díl: