Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 3

29.09.2009 (12:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7382×

Probudila jsem se značně nedočkavá. Rychle jsem se upravila, nasnídala a vyjela do školy. Cullenovi

už tu byli a než jsem stihla vystoupit, Edward stál u mě a pomáhal mi.

„Díky,“ usmála jsem se. Edward od někaď vytáhl tužku a papír a něco si napsal.

„Co píšeš?“ Zvědavost mě přemohla a musela jsme se zeptat.

„No, dělám si čárky, abych nezapomněl, kolikrát jsem ti pomohl vystoupit z auta a pak si mohl vybrat odměnu,“ zazubil se na mě, tak jsem ho plácla do ramene. Tělo neměl zrovna nejměkčí, ale ani jsem si naštěstí neublížila.

„Abych ti to nezvedla na dvě stě,“ pohrozila jsem mu.

„První slovo platí, druhý leze z gatí a to třetí neplatí, protože je chlupatý,“ vypláznul na mě jazyk a zdrhnul na svoji hodinu.

Mě štěstí tolik nepřálo, protože jsem první hodinu měla s Jessicou. Stále na mě byla naštvaná, ale důvod jsem zcela nechápala. Za tu dobu, co chodí na střední, už si přeci mohla zvyknout, že po ní kluci moc neletí a výjimkou nebyl ani můj bratr, kterého se snažila sbalit, když sem ještě chodil. A John její nálety vyřešil jednoduše. Nakukal jí, jak moc jí miluje, pak se s ní vyspal, aby si myslela, že je žádaná a následně ji dost tvrdě odkopl. Kluci z toho měli hroznou srandu, ale já jsem jí docela litovala. Sice jí chvíli trvalo, než se přesto přenesla, ale teď už zase řádí.

Na obědě si mě Edward zase přivlastnil a přitáhl ke svému stolu. Mike ho div nezabil pohledem. Omluvně jsem se na něj usmála, ale to bylo všechno, protože jsem veškerou pozornost obrátila k Edwardovi.

„Dneska jsem ti chtěl vrátit ten sešit, ale zapomněl jsem ho doma. Takže, co kdybys jela odpoledne k nám a já bych ti ho vrátil?“ Chlapec to bere nějak zostra. Známe se sotva tři dny a on už mě zve k nim domů?

„Myslím, že to nepůjde,“ vychrlila jsem ze sebe celkem rychle.

„Proč?“ zeptal se zklamaně.

„Protože musím domů.“ Tak tuhle výmluvu mi nesežere.

„Bello, bude to jen patnáct minut. To tě nezabije. Prostě ti dám sešit a můžeš zase jet,“ snažil se mě přemluvit a jeho neodolatelný pohled mu v tom docela pomáhal.

„Vážně ne. Vždyť mi ho můžeš přinést zítra.“ Těmihle slovy jsem se snažila přebýt svoji touhu jet k němu, protože jsem věděla, že kdybychom byli někde sami, nejspíš by to nezůstalo jen u toho sešitu.

„Dobře, tak jindy.“ Svěsil ramena a dojedl svůj podíl jídla.

Po obědě jsme měli biologii a museli jsme přetrpět další část toho videa. Samozřejmě se to neobešlo bez mého červenání a Edward si to plně vychutnával.

Po skončení hodiny jsme se oba vydali na parkoviště. Chtěla jsem jít ke svému autu, ale Edward šel pořád za mnou. Když jsem odemykala auto a on stál pořád za mnou, chtěla jsem se ho od plic pěkně zeptat, proč nejede domů, ale než jsem stačila vydat hlásku, přehodil si mě přes rameno a někam mě nesl.

„Cullene, okamžitě mě postav na tu zem!“ Bouchala jsem mu pěstmi do zad, ale nezdálo se, že by to zabralo.

Když mě konečně postavil, stála jsem na opačné straně svého auta a Edward mi otvíral dveře, abych mohla nastoupit. „Proč nemůžu řídit svoje auto?“

„Protože k nám netrefíš.“ S úsměvem pokrčil rameny.

„Já jsem ale řekla, že k vám nejedu,“ zasyčela jsem naštvaně.

„Ale já jo. Takže sedej nebo ti mám pomoct?“ zhluboka jsem se nadechla. Klídek Bells, za patnáct minut budeš doma a pak se na nějakýho Cullena můžeš, ty víš co.

Poraženě jsem nasedla a Edward se zatvářil vítězně. Oběhl auto trochu rychleji, než by dokázal člověk, nastartoval a dost rychle vyjel z parkoviště. Naštvaně jsem si založila ruce na prsou a koukala z okna. Proč si vždycky musí prosadit svou? Sledovala jsem cestu po dálnici, a když jsme zabočili do lesa, zpanikařila jsem. Co když mně někde znásilní a pak zabije? Edward vycítil moji úzkost.

„Buď v klidu. Už jsme skoro tam.“ To ale nic nezměnilo na mém napětí. Zastavili jsme u velkého domu, který byl skoro celý prosklený.

„Páni, tady bydlíte?“ užasle jsem se zeptala, když mi pomohl vystoupit.

„Jo. Moje matka si vyloženě libuje v opravách domů,“ zašklebil se. „Jdeme?“ Ruku mi položil majetnicky kolem pasu a mým tělem projel elektrický proud.

Gentlemansky mi pomohl sundat bundu a já se konečně mohla porozhlédnout po interiéru. Obývák byl obrovský a laděný do světlých barev. Všemu vévodila velká, bílá pohovka a plazmová televize a na stupínku stálo obrovské, černé křídlo.

„Ty hraješ?“ Pomalu jsem ke klavíru přišla a pohladila klávesy. Nedokázala jsem si představit, jaké jiné božské stvoření z jeho rodiny by mohlo hrát na klavír.

„Trochu,“ pokrčil rameny a pomalu šel ke mně.

„Zahraj něco, prosím.“ Otočila jsem se na něj a doufala, že mému prosebnému pohledu neodolá.

„Neříkala jsi, že chvátáš domů?“ nachytal mě na vlastní slova. Krev se mi hrnula do tváří, tak jsem radši sklopila hlavu.

„Tak někdy jindy. Já na to nezapomenu,“ pokrčila jsem rameny. Edward mě chytnul za ruku a vedl po masivních, dřevěných schodech nahoru. Vedl mě přes celou chodbu až ke dveřím na konci chodby. Otevřel je a já zůstala omámeně stát.

První, čeho jsem si všimla, byla velká postel ozdobená krouceným železem, která pokoji dominovala. Stejně úchvatná byla i skoro celá prosklená stěna s výhledem na les, naproti posteli. Druhá stěna byla obložená CDčky a velkou Hi-fi věží. U dveří stál stůl a ten mi připomněl důvod mého příchodu.

„Dáš mi ten sešit?“

„Jasně, ale ty mi za odměnu dáš tvoje číslo.“ Sešit držel v ruce a podával mi ho.

„Tak na to zapomeň,“ usmála jsem se, a když jsem po sešitu šáhla, uhnul.

„Proč ne? Co kdybych zase něco potřeboval?“ O krok ucouvl, protože jsem se chystala na další výpad.

„Jsem si jistá, že nic potřebovat nebudeš.“ Pokusila jsem se na ten sešit sáhnout, ale zvednul ho do výšky. Zkusila jsem vyskočit, ale zase couvl. Když jsem skočila potřetí, chtěl couvnout, ale zavadil o postel, na kterou spadl a mě stáhl sebou.

„Ale, ale, nejsi po té biologii nějaká rozvášněná?“ Sladký dech mi ovál obličej.

„Za to ty jsi jako kus ledu.“ Chtěla jsem vstát, ale nenechal mě. Trochu se nadzvedl a přetočil si mě pod sebe. Sešit si přendal do druhé ruky a cítila jsem, jak se mu prsty dobývají do mé kapsy u kalhot. Chtěla jsem se bránit, ale ruce mi přidržel za hlavou. Měl ohromnou sílu, takže mě udržel jen jednou rukou a na těle mi ležel, takže jsem nemohla vůbec nic. Když jsem to vzdala, z kapsy mi vytáhl mobil a ukázal mi ho.

„Díky.“

„Hej,“ protestovala jsem a znovu se začala prát. Bohužel mi to nepomohlo ani tentokrát. Když konečně zjistil moje číslo a dokonce mi uložil i svoje, mobil mi pomalu vrátil od kapsy.

„Nemohl bys mě už pustit?“ hlas jsem měla prosebný.

„A odměnu nechceš?“ rty se začal přibližovat k mým.

„Ne!“ řekla jsem prudce, ale opak byl pravdou.

„Tak když nechceš,“ pokrčil rameny, ale bylo na něm znát, že je zaskočený mojí odpovědí.

Konečně mi pustil ruce a chtěl se zvednout. Moje potlačovaná touha však vyplavala na povrch a za zátylek jsem si ho přitáhla k sobě.

Nenechal se dvakrát pobízet a jemně mě začal líbat. Rukou mi sjel po siluetě až k pasu, a by si mě mohl víc přitáhnout. Když naše polibky začaly nabírat na intenzitě a vášni, někdo rozrazil dveře. Jak moje ruce putovaly po Edwardových zádech, tak ztuhly.

„Tak mladej a už si vodí holky do postele,“ promluvil Emmett na oko pohoršeným hlasem. „Bello, ta postel je dost proležená, tak jestli chcete v tomhle pokračovat, měl by mít Ed k tobě nějakou úctu a koupit novou. Kdo ví, kolik holek už se na téhle vystřídalo. Nebo u vás není zvykem, že nová kost, stará postel z domu hop?“ Začal se tak strašně smát a Edward málem vyletěl z kůže. „A mimochodem, přišli ti rodiče z práce.“ Tohle byla poslední kapka. Edward se zvednul a rozeběhl se ke dveřím. Emmett stihnu ale zavřít dřív a z Edwarda se ozvalo něco jako vrčení. Trochu jsem se toho zvuku lekla, protože to opravdu znělo jako od zvířete. Pomalu jsem se zvedla z postele a docvakla mi Emmettova slova.

„Nechceš mi říct, že je tam dole celá tvoje rodina?“ začala jsem v duchu přepočítávat, jakou mám šanci, že se s nimi nesetkám.

„Ale já nevěděl, že mají přijít tak brzo,“ omlouval se.

„Takže, já radši půjdu, než sem zase vtrhne Emmett. Další narážky už bych nemusela unést.“ Zamířila jsem ke dveřím a Edward mě následoval.

2. kapitola - 4. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 3: