Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 35

12.01.2010 (13:30) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4579×

Bruslili jsem vedle sebe a povídali si, když se mi podlomila noha a zase jsem ležela na zemi. Začala jsem se hrozně smát, když si mě Edward všimnul a zastavil.

„Jsi OK?“ zeptal se vážně, ale cukaly mu koutky.

„Naprosto,“ ujistila jsem ho a snažila se zvednout.

Nabídl mi ruku, takže jsem stála na svých za chvíli. Bruslila jsem si dál svoje kolečka a Edward kolem mě vždycky prosvištěl, až jsem se lekla. Když mě už boleli nohy a byla mi zima, chtěla jsem si jít sednou, ale odchytil mě.

„Je ti zima?“

„Ani ne, proč,“ zalhala jsem.

„Protože máš úplně červený nos a modré rty,“

„Tak s tím něco udělej,“ zašeptala jsem a hladově ho začala líbat. Trochu pode mnou zakolísal, ale nakonec to ustál a ještě víc si mě na sebe přimáčkl. Bohužel mi naše sblížení moc nepomohlo, naopak mi byla zima ještě větší. Nějak to poznal a odtáhl se.

„Myslím, že jsme pro dnešek skončili,“ nadhodil, když jsme jeli k mantinelu.

„Asi jo,“ připustila jsem ochotně, tak jsme šli do šatny. Rychle jsem si zula brusle a protáhla si ztuhlé a hlavně zmrzlé prstíky. Vklouzla jsem do bot a nakonec jsem si začala poklepávat, abych si je alespoň trochu zahřála. Když se přezul i Edward a vyšli jsme ze šatny, zastavil u automatu na kafe. Hodil tam pár drobáků, zmáčknul horkou čokoládu a čekal.

„První pomoc,“ podal mi kelímek, když to bylo hotové.

„Tobě není zima?“ zeptala jsem se udiveně.

„Ani ne,“ odbyl mě a šli jsme k autu. Jen co jsem čokoládu vysrkla, moje konzistence už se nedala přirovnávat k ledu, ale už k pomalu tajícímu. V autě Edward zapnul ještě topení a rozjel se.

Mezitím, co jsme bruslili, začalo hodně sněžit, ale na to, že byl konec ledna to byl první sníh. Poznala jsem, že jedeme do centra Port Angeles, a když jsme zastavili před malou kavárničkou, došlo mi proč. Edward vystoupil a jako pravý gentleman mi podržel dveře, abych vystoupila i já. Vybrali jsme místo pěkně v rohu, aby na nás nikdo neviděl a měli jsme soukromí.

„Dobré odpoledne. Co vám mohu nabídnout?“ přišel k nám mladý číšník a až moc mi připomínal Marka. Toho týpka, co mi dal do pití tu extázi.

Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zaplašila a sáhla po jídelním lístku.

„Dám si… citronový čaj.“

„Já to samé a jeden zmrzlinový pohár s horkými malinami,“ vrátil mu lístek Edward.

Sundala jsem si bundu i se šálou, čepicí a rukavicemi. Stihla jsem se ještě trochu ohřát, než mi přinesl čaj a Edwardovi ten jeho. Můj čaj úplně nádherně voněl a hlavně byl teplý. Opatrně jsem usrkla a příjemné teplo se mi rozlilo po celém těle. Hned potom mi ale po zádech přejel mráz a otřásla jsem se.

„Ještě je ti zima?“ zeptal se Edward s obavami.

„Už je to lepší,“ uklidnila jsem ho a znovu se napila.

Edward se usmál s vzal do ruky lžičku. Nabral šlehačku a dal si jí do pusy. Druhou lžičku už dal ale do pusy mě. Takhle mě krmil, dokaď to nedošlo. Dopila jsem čaj, Edward i přes mé protesty zaplatil a vyšli jsme ven. Už byla tma a na zemi ležela slušná vrstva čerstvě napadaného sněhu a stále padal další. Cestou domů jsme pokračovali v našem rozhovoru, který jsme začali v kavárně.

„Díky, že jsi mě vytáhl. Bylo to fajn,“ usmála jsem se na něj, když jsme zastavili.

„Jo to bylo,“ kývnul s úsměvem a naposled mě políbil.

„Uvidíme se v pondělí?“ zeptala jsem se.

„Vyzvednu tě,“ ujistil mě a ještě naposled políbil.

Doma se svítilo a všechny auta stála před domem, tak že by byla rodinná idylka? Nad tou představou jsem se ušklíbla a otevřela dveře. Sundala jsem si bundu, zula boty a šla do kuchyně, odkud se ozývaly hlasy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem a sedla si na židli.

„Ahoj, kde jsi byla?“ pozdravila mě máma a táta mě sjel přísným pohledem.

„Bruslit,“ usmála jsem se nad svými vzpomínkami.

„Bruslit?“ zeptala se máma zmateně.

„Jo, v Port,“ kývla jsem.

„S Edwardem?“ pokračovala zvědavě.

„Jo, s Edwardem,“ kývla jsem a koutkem oka odhadovala tátovu reakci.

„Máš hlad?“ odbočila máma.

„Ani ne. Půjdu si dát sprchu, a pak si když tak něco vezmu,“ zvedla jsem se. ještě jsem si všimla tátova zkoumavého pohledu a vypadla jsem. Jen co jsem stoupla na třetí schod, dole se to začalo hádat.

„Ona byla někde s nějakým klukem a ty ji jen tak necháš?“ slyšela jsem nasupeného tátu.

„Ten kluk je syn doktora Cullena a navíc ho znám,“ zchladila ho máma.

„To mě ale nezajímá. Trajdá si kde chce a kdy chce a nikdo jí nic neřekne,“ argumentoval.

„Buď zticha!“ okřikla ho. „Není jediná, kdo je pořád pryč, ale alespoň něco řekne,“ křičela máma a slyšela jsem, jak jde z kuchyně pryč. Rychle jsem se rozeběhla nahoru a zavřela se u sebe, aby nezjistila, že jsem je slyšela. Pak jsem si šla dát sprchu a skončila jsem s knížkou v posteli.

V neděli jsem se snažila učit, kdybych náhodou byla zkoušená, ale setkání s Johnem jsem se nevyhnula. Naštěstí se to obešlo bez komentářů, ale zabijáckých pohledů jsme po sobě házeli víc, než dost. Naštěstí mámě došla trpělivost, tak mě po obědě poslala nahoru s tím, že mám vylézt, až John odjede.

34. kapitola - 36. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 35: