Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 42

04.02.2010 (12:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4799×

„Ty kreténe,“ vyjela jsem po Tomovi, který se nade mnou skláněl a jeho ruku a právě probojovávala pod peřinu. Ostatní kluci stáli okolo a málem se složili smíchy. S leknutím jsem se posadila a otírala si pusu. „Vy jste vážně debilové,“ nadávala jsem, když se trochu uklidnili a zase jsem se zahrabala pod peřinu.

„Myslel jsem, že mě uvidíš ráda, když si tu na mě tak čekala, až si z toho usnula,“ posmutněl Tom a sednul si ke mně na gauč.

„Leda tak vesnu,“ obořila jsem se na něj.

„Ale, nebuď taková netykavka. Přišli jsme ti dělat společnost, když seš nemocná, aby ses nenudila.“

„Nemuseli jsme se namáhat,“ odbyla jsem je ledově.

„Ještě nám budeš vděčná,“ zasmál se a víc se mi uvelebil u nohou. Kluci se posadili do křesla a na zem a John přinesl krabici s pizzou a plechovky s pivem. Já jsem si radši šla udělat čaj, ale když jsem se vrátila, na mém zahřátém místě ležel Tom a usmíval se.

„Vypadni,“ zasyčela jsem na něj naštvaně a čaj položil na stůl.

„A to jako proč?“ zašklebil se na mě.

„Protože to je moje místo.“

„Už ne, ale jestli chceš, udělám ti místo a můžeš se ke mně přidat. Já tě neukousnu,“ nabídl mi a nadzvedl peřinu. Protože mi začínala být zima, nezbylo mi nic jiného, než si tam lehnout a nějak to přežít. Snažila jsem se od něj zůstat co nejdál, ale gauč byl malý, takže to moc dobře nešlo.

John pustil hokejový zápas a všichni fandili, tak jsem se nakonec přidala taky. Upíjela jsem svůj čaj, jedla pizzu, což mě natolik zmohlo, že jsem znovu usnula, ale ne tak tvrdě. Neustále jsem se převalovala, protože jsem se bála, že by na mě kluci mohli něco vymyslet, ale později jsem se docela uklidnila a můj spánek se prohloubil.

Ráno bylo poněkud chaotické. Vzbudila jsem se, jak jsem včera usnula, s Tomem za zády na zemi chrápal zbytek. Chtěla jsem se zvednout, ale Tomova ruka kolem mě byla omotaná, takže to nebylo možné a musela jsem počkat, než se probral, což bylo o nějaké dvě hodinky později. Konečně jsem se tak mohla dostat z jeho spárů a udělat radost mému hladovému žaludku. Stále jsem měla na sobě tričko, které mi dal Edward a jeho vůně se z něj každou chvíli bohužel vytrácela.

„Uděláš mi taky snídani?“ ozvalo se za mnou.

„Když chceš,“ pokrčila jsem rameny a namazala dva rohlíky navíc.

„Jen jsem ti chtěl říct, že kdyby tě ten tvůj borec pustil, tak jsem ti plně k dispozici,“ nabídl se Tom, když jsme spolu jedli snídani.

„Tak na to zapomeň. Za tebou bych nepřišla, ani kdyby si byl poslední chlap na týhle povedený planetě,“ snažila jsem se zmenšit jeho BIG EGO.

„Nikdy neříkej nikdy,“ usmál se a dál jedl.

Po snídani jsem se šla vysprchovat, a protože jsem si hodlala svoje poslední dni nemoci pořádně užít, ještě jsem si lehla.

„Hej, kluci. Co si takhle zahrát flašku,“ navrhl Dean a všichni nadšeně souhlasili až na mě.

„Nehraju, ty vaše debilní úkoly ani náhodou,“ zavrhla jsem to.

„Tak něco jinýho,“ pokrčil Dean rameny.

„S váma nic nehraju,“ uzemnila jsem je a tím si vysloužila čtyři nepěkné pohledy. „No co,“ pokrčila jsem rameny a zapnula televizi, tak se kluci s povzdechem přidali. Zbytek víkendu utekl až neskutečně rychle a možná i proto, že si kluci večer vyrazili do Port Angeles a John se doma už neukázal.

V pondělí jsem zase najela na obvyklý stereotyp a vyzvednul mě Edward. Byl až neskutečně nadšený, že už jsem zdravá a já si dokonale uměla představit proč. Edwardovi sourozenci na parkovišti do školy nebyli, tak mě Edward doprovodil k učebně. Rozloučili jsme se polibkem a každý si šel po svých a až na oběd jsme vyrazili spolu. Těsně u jídelny jsme potkali profesora biologie.

„A pan Cullen, doufám, že počítáte s tím referátem, když už jste se z toho dvakrát vykroutil. Nemohu se vašeho výplodu přímo dočkat,“ usmál se na něj a šel dál. Edward jen protočil oči a koupil nám jídlo.

„Víš, napadlo mě, jestli s tou biologií nechceš pomoct. Přeci jen na tom mám svůj podíl,“ nabídla jsem se. Už to vypadalo, že mojí nabídku odmítne, ale pak se mu zablesklo v očích.

„Možná, že bych věděl, jak tvojí nabídku využít,“ usmál se nadšeně.

„A jak?“ nadzvedla jsem obočí.

„Co máš v plánu zítra?“

„Nic, proč?“ koukala jsem na něj nechápavě.

„Super, všichni se vrací až ve středu, tak já připravím nějaké materiály, které nám pomůžou a zítra to můžeme natrénovat,“ plánoval.

„A proč vlastně tvoji sourozenci nejsou ve škole?“ ptala jsem se zvědavě, když z mraků vykouklo sluníčko.

„Vždycky, když svítí, tak jezdíme kempovat, ale já chtěl zůstat s tebou, tak jsem nejel,“ usmál se.

„Ty jsi tak šlechetný,“ vydechla jsem. „Ale já budu muset na hodinu,“ usmála jsem se omluvně a zvedla se ze židle.

41. kapitola - 43. kapitola

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 42: