Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » V zajetí osudu 53

28.03.2010 (10:00) • Huny • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4139×

„Ale, slečinka se uráčila vrátit domů? Tak kde ses nám courala, co?“ chytil mě za ruku a škubnul se mnou. Jenže jak jsem stála na schodech, nečekala jsem to a spadla dolů. „Co si o sobě myslíš?“ sklonil se a vrazil mi facku.

„Au,“ usykla jsem a bolestí mi začaly slzet oči.

„Myslíš si, že zdrhneš kdo ví kam a my si tu o tebe budeme dělat starosti?“ řval na mě a potom mě silně kopnul do břicha. Zalapala jsem po dechu, a když mě kopnul podruhé a potřetí, už jsem se ani nebránila. A protože kopat nepřestával, začala jsem ztrácet vědomí, které jsem ale zase nabyla, jakmile se ozval maminčin hlas.

„Charlie, Charlie, co to děláš?“ slyšela jsem jí křičet a kopance konečně ustaly. „Bello, slyšíš mě?“ klekla si ke mně a já usykla bolestí. I sebemenší pohyb a nádech mě bolel, ale nevěděla jsem, jak se té bolesti zbavit. „Vydrž, zavolám sanitku,“ mluvila na mě a já nemohla popadnout dech, jak jsem se snažila nadýchat, což bylo jenom horší.

Pořád jsem balancovala mezi životem a bezvědomím a nemohla jsem se pohnout ani na jednu stranu, tak jsem si bolest užívala naplno. Snažila jsem se moc nedýchat, ale stejně jsem trpěla pořád. Zavřela jsem oči a uslyšela sanitku. Oči jsem zase otevřela s nadějí, že mi zas někdo pomůže od bolesti.

„Už jsou tady,“ pohladila mě mamka po vlasech a vedle mě se objevil záchranář.

„Co se jí stalo?“ zeptal se, když si mě prohlédl.

„Asi spadla ze schodů a on do ní kopal,“ zašeptala mám a záchranáři mi začali prohmatávat žebra. Zakřičela jsem bolestí, když mi rukou přejeli přes pravý bok a prohmatávali mi břicho.

„Myslím, že má zlomená žebra a nemůžeme ani vyloučit vnitřní zranění. Dám jí něco proti bolesti a vezmeme jí do nemocnice,“ napíchnul mi kanilu do ruky a zvednul se, protože druhý záchranář přinesl nosítka, na které mě přendali.

Sykla jsem bolestí a jasně jsem vnímala, jak mě přendávali do sanitky. Poslouchala jsem houkání sanitky a za chvíli jsme byli v nemocnici. Když mi dali další dávku prášků proti bolesti, usnula jsem a nechala všechno na doktorech.

„Slečno Swanová, proberte se,“ budil mě něčí hlas a náporu silného světla se nedalo odolávat, tak jsem pomalu otevřela oči.

„Bello, jak se cítíš?“ ptal se mě Carlisle.

Trochu jsem se protáhla a vzápětí zaskučela bolestí. To bral asi jako mojí odpověď.

„Musíš být opatrná. Měla jsi natrženou slezinu a máš zlomená tři žebra,“ seznámil mě s mojí diagnózou.

„Je tu Edward?“ vypálila jsem bez přemýšlení.

„Je na chodbě i s tvojí matkou,“ kývnul.

„Můžeš mi je sem zavolat?“

„Samozřejmě,“ souhlasil. „Ale nesmíš se rozrušovat, tvůj stav je stále vážný,“ nabádal mě a po zkontrolování přístrojů odešel.

„Bello, měla jsem o tebe takový strach,“ přišla do pokoje máma a hned na to stála u mě. „Jak se cítíš?“

„Mohlo by to být lepší,“ zamumlala jsem a snažila se vyvarovat všech pohybů.

„Je mi to líto. Pořád ti ubližoval a já si toho nevšímala,“ sedla si na postel a opatrně mě chytila za ruku. „Ale už je po všem, už ho neuvidíš.“

„Jak neuvidím?“ nadzvedla jsem obočí.

„Neuvidíš, zavřeli ho,“ pokrčila lhostejně rameny.

„Mami, vždyť je to táta,“ podívala jsem se na ní.

„Není,“ zašeptala a sklopila hlavu.

„Cože?“ vyjekla jsem a i přes bolest na ní zděšeně koukala.

„Charlie není tvůj otec,“ zopakovala se skloněnou hlavou. „Byla jsem mu nevěrná a otěhotněla jsem. Protože jsem tehdy procházeli menší krizí, došlo mu, že ty nejsi jeho. Rozvádět se nechtěl, tak jsme to vyřešili takhle,“ vysvětlila mi to.

„A kdo je můj pravý otec?“ zeptala jsem se váhavě.

„Můj bývalý šéf,“ vydechla.

„Co… cože?“ zašeptala jsem nevěřícně.

„Ano, tvůj otec je můj bývalý šéf. To on ti na účet posílá peníze,“ povzdechla si.

„A to mi říkáš až teď,“ vyjekla jsem a prudce se posadila. Jenže pohyb byl tak prudký, že mi ze rtů unikl bolestný výkřik a zhroutila jsem se zpátky na postel.

„Bello, nesmíš se hýbat,“ stála nade mnou a já nemohla popadnout dech. Nemohla jsem dýchat a lapala jsem pořád po dechu. Strašně to bolelo a nevěděla jsem, co mám dělat.

„Zavolám sestru,“ zmáčkla máma vyděšeně tlačítko a ve dveřích se objevil Carlisle se sestrou. Už jsem nemohla dýchat skoro vůbec. Jen jsem se svíjela v bolestech na posteli a lapala po vzduchu.

„Bello, co tě bolí?“ ptal se mě Carlisle a jeho obličej se mi rozmazával.

„Ne… nemůžu dýchat,“ dostala jsem ze sebe bolestně.

„Žebro muselo propíchnout plíci,“ oznámil sestře a to bylo poslední, co jsem slyšela.

Obklopovala mě tma a daleko ode mě svítilo jasné světlo. Natáhla jsem ruce a kolem sebe viděla nejenom známé tváře, ale i sebe. Byla jsem malá a s Johnem jsem běhala po zahradě. O chvíli později jsem šla poprvé do školy a pak jsem viděla celou mojí školní docházku, jak jsem proplouvala školou někdy s odřenýma ušima a někdy úplně bez problému. Jak jsem stárla, obrázky se zrychlovaly. A pak přišel Edward. Najednou jako kdyby se všechno rozsvítilo a rozzářilo, jenže i tady byla temná místa a nebylo jich málo. Mezi hlavní temné body patřil táta, John, Tom a Mark.

A pak už byla jenom tma. Nic jsem neviděla, nic jsem necítila a bylo mi tak dobře, jako ještě nikdy předtím.

Najednou se u mě objevily ruce a vtáhly mě do toho světla. Uvědomila jsem se, že teď už se pro nikoho nemusím trápit. Byla jsem bez rodiny, bez přátel a hlavně bez Edwarda.

Se vzpomínkou na něj a jeho tvář jsem na tváři cítila slzu. Setřela jsem ji a nebyla čirá, nýbrž stříbrná a na prstě se za chvíli změnila v černou.

Ale nezměnila se jen slza. Změnila jsem se i já.

Z obyčejné lidské dívky na anděla.

A tak jsem měla prožít svůj posmrtný život. S křídly a v nebi.

Autor: Huny (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek V zajetí osudu 53: