Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Valčík za úplňku - Epilog

22.02.2010 (18:15) • Crystal • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 4640×

Tohle byl okamžik, kdy si Bella uvědomila, že oni jsou její rodina, že nechce žít sama a bez nich. Nemůže, protože oni jsou její součást a té se nehodlá vzdát… Nikdy. Přála si být s nimi do konce jejich dní.

Nikdo z jeho rodiny nebyl schopen slova. Jen se na Bellu tiše dívali a nevěděli, co na to říct. Poprvé po jedenácti měsících na ně promluvila a jediné co si přála, po čem toužila byla jejich společnost. Ani Bella nepromluvila a jen hleděla do Edwardových očí. Doufala, že je ještě naděje, že by jí zde nenechali, přeci ji měli rádi… a ona je. Už nechtěla být sama, žít jako zvíře… Nechtěla opět ztratit rodinu. Už nikdy. Protože ona by to nebyla schopná přežít.

Bella stále čekala na odpověď a obličej jí máčely slzy.

„Prosím…,“ zaprosila zoufalým hlasem a utekla jí další slza. Ale nikdo nebyl schopen jediného slova a jejich emoce byly nepopsatelné.

„Tebe nejde nenávidět, nikdy nešlo a nepůjde,“ řekl Edward a udělal dva obezřetné kroky směrem k Belle. Jeho pocity byly nepopsatelné. Byl tak šťastný a stejně tak i jeho rodina.

„To si jen myslíš,“ špitla tichounce, bylo to téměř neslyšitelné i pro ucho upíra. Při této větě si vzpomněla na ty ubohé bytosti, které bezcitně připravila o život. Nemohli se bránit a ona je i přes to zabila. Zničila tolik budoucností. Ti lidé měli rodiny, které je milovaly, rodiny, které ji teď nenáviděly, protože jim je vzala… a bylo jich tolik. Tohle jí působilo obrovskou bolest. Unikly jí další slzy naplněné její bolestí.

Belle letmo přejela pohledem po ostatních. Pochopili oč je Bella žádá, přestože neřekla jediné slovo. Ona žádala o soukromí, aby si s Edwardem mohla promluvit a omluvit se, žádat o odpuštění. Ač neradi, pomalým lidským tempem odešli z pokoje.

„Jsi zpět…“ řekl tiše Edward a pak pokračoval, „ani netušíš, jak dlouho jsem čekal na tuhle chvíli.“ Opět se posunul o krok vpřed a lehce se na Bellu usmál. Udělal ještě jeden krok, natáhl ruku a utřel Belle slzu, která jí vyklouzla z oka.

„Dokážeš mi někdy odpustit?“ zeptala se s nadějí v očích.

„Není co odpouštět…“ odpověděl s úsměvem.

„Ale je… a je toho tolik,“ šeptala Bella a její pohled jí spadl k nohám. Pak jen zakroutila hlavou a tiším hlasem plným smutku pokračovala, „netušíš jak jsem žila před tím, než jste mě našli.“ Zvedla oči a pronesla, „já zabíjela lidi, tolik zmařených životů,“ šeptala a pak se pod náporem všech emocí zhroutila do svého rohu a tiše vzlykala. Edward k ní poklekl, opatrně ji vzal do náruče a kolébal jako malou holčičku.

„Ššší, to budu dobré, lásko. Bude dobré,“ šeptal jí. Bolelo ho, když ji takto viděl.

„Jsem zrůda,“ špitla mezi vzlyky, „nezasloužím si tenhle život, nezasloužím si mít někoho, jak jsi ty,“ pokračovala.

„Nemůžeš za to,“ konejšil ji a lehce ji pohladil po vlasech.

„Když za to nemůžu já, tak kdo? To já je zabila, jedla jsem lidské maso. Cítila jsem jeho chuť a chuť jejich krve. A chutnalo mi to… jsem zrůda a vždy budu, to nezměním,“ šeptala mu do hrudi a dál vzlykala.

„Nejsi zrůda, nikdy jsi nebyla,“ konejšil ji dále. Vždy pro něj bude Bella, kterou miluje. Nemohl ji zavrhnout jen kvůli tomu, co je, že není člověk… že je vlkodlak. Nedokázal by se jí kvůli tomu vzdát. On taky nebyl člověk, taky zabíjel a ona tehdy přesto byla s ním.

„Je mi tak líto, že jsem odešla… bez rozloučení. Já nemohla jinak,“ řekla po chvíli Bella a pohlédla mu do očí. Moc dobře si pamatovala na okamžiky kdy psala dopis.

“Já… opouštím tě.“ Přesně si pamatovala okamžik, když mu tohle psala. Když byla pevně rozhodnutá odejít, když jí to rvalo na kusy.
“Nechci ti v budoucnu ublížit. Je mi líto, že se řídím rozumem, ne srdcem.

Je mi to líto…“ Když psala poslední větu a loučila se. Tolik svého rozhodnutí litovala, ale minulost nelze vzít zpět.

„Nech minulost minulostí,“ řekl, usmál se a bříšky prstů jí přejel od klíční po klíční kost.

„Moc jsi mi chyběl,“ zašeptala po chvíli Bella a pohlédla mu do očí.

„Ty mě taky. Miluji tě Bells,“ řekl a usmál se.

„Taky tě m…“ nedopověděla to. Místo toho vyskočila na nohy a vyhlédla z okna. Na obloze zářil měsíc… v úplňku.

„Kdykoliv, jen ne teď!“ procedila skrz zuby a pevně stiskla víčka.

Bella se začala nekontrolovatelně třást. Ruce si přitiskla k hlavě, snažila se soustředit. Chtěla to překonat a zabránit přeměně. Obličej se jí stáhl do bolestné grimasy a z očí jí vytryskly slzy. Všechny svaly jejího těla se napjaly a její tělo se zhroutilo k zemi. Svíjela se na zemi v křečích, které pohltily každý její sval.

„Bello, prosím. Co je s tebou?“ ptal se Edward zoufale. Takhle to nemá probíhat.

Místo odpovědi se mu dostal jen srdceryvný výkřik. V ten moment se dostavil i zbytek rodiny. Netušili, co se děje a zmateně Bellu pozorovali.

„Já – nech - ci – být – zrů-da!“ ozval se tichý výkřik z Belliných úst. Její tělo se najalo v další křeči. Ona se bránila, už tomu nechtěla podlehnout, nechtěla se změnit v netvora, ač s její myslí. Přála si být jako člověk. Setinu vteřiny po té se opět stočila do klubíčka a její tělo se lehce otřásalo. Zalapala po dechu a opět se napjala, tentokrát i otevřela oči.

Nikdy se nestalo nic podobného… Barva jejich očí se rychle měnila, přecházela z normální hnědé duhovky a bělma po čistě černou… stále dokola. Takto to pokračovalo ještě několik minut, přesně do doby, než se minutová ručička přehoupla na číslici dvanáct.

Bella zůstala nehnutě ležet na zemi se zavřenýma očima. Pak hlasitě zalapala po dechu a do plic se jí podařilo nasát vzduch. Oči pootevřela do uzounké škvírky a vzepřela se na rukou, vzápětí se ovšem opět zhroutila k zemi. Teď bylo jasně zřetelné, že z nehtů na jejích rukou se stávají drápy vlkodlaka. Bella opět napjala všechny svaly v těle a pěvně semkla víčka k sobě.

Pevně sevřela ruku v pěst a lehce se zatřásla. Za pár vteřin její svaly povolily a ozvalo se hlasité vydechnutí.

Celou místností nebylo slyšet nic jiného než již pravidelné dýchání a uklidňující se tep.

Bella pomalu otevřela oči a rychlostí blesku se posadila. Zmateně se podívala na úplněk a na své ruce. To zopakovala ještě několikrát, pak se na její tváři objevil mírný úsměv.

„Nepřeměnila jsem se, jsem jako člověk,“ zašeptala naprosto omámeně a pak se rozhlédla po místnosti. Uviděla Cullenovovi – svou rodinu a usmála se na ně, už dlouho nebyla tak šťastná.

Její pohled se zastavil u Edwarda, který byl v mžiku u ní a pomáhal jí na nohy.

„Jak se cítíš?“ ptal se starostlivě. Bella se jen usmála.

„Je to zajímavý pocit… Mít za úplňku… dvě nohy,“ řekla a zahleděla se do jeho topazově zlatých očí.

„Edwarde, miluji tě,“ zašeptala.

___________________________________

Tak a zazvonil zvonec a povídky je konec...

Chtěla bych moc poděkovat všem čtenářům, kterým se tato povídka líbila. Díky, bez vás bych to nedokázala.

ps: Myslím, že by si tento konečný díl zasloužil alespoň jeden delší komentář.

<< Shrnutí

Autor: Crystal (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Valčík za úplňku - Epilog: