Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire princess 8. kapitola - Iluze štěstí

11.10.2011 (09:45) • Danca11 • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 2030×

Podobný výraz jsem v Demetriho obličeji ještě neviděla. Jako by trpěl za všechny lidi na světě. Mučilo mě vidět jej takto, i když to bylo jenom na vteřinu, než se k nám otočil zády a zamířil pryč.

Netušila jsem, co říct, jenom jsem sledovala jeho mizející postavu a měla pocit, že tolik rozdílných emocí snad nemůžu snášet.

Cítila jsem smutek, jelikož jsem se vzdala svého postu a všechny, kteří do mě vkládali naděje, jsem zklamala. Také jsem byla zmatená ze svého vztahu s Chrisem, ale zároveň nekonečně šťastná, alespoň do chvíle, než jsem tolik ublížila Demetrimu, který za nic nemohl. Jenom mě miloval. Nedokázala jsem jeho city opětovat, čímž jsem jej znovu a znovu zraňovala.

Udělala jsem váhavý krok směrem, kterým odešel, ale Christianova ruka mě zadržela.

„Nechej ho. Vyrovná se s tím, ale potřebuje čas,“ řekl tiše.

„Cítím se hrozně,“ zaúpěla jsem.

„Myslel jsem, že takový polibek dokáže pozvednout náladu,“ usmál se.

„Zrovna teď tvůj humor není na místě,“ odpověděla jsem mu podrážděně a sáhla na kliku od svého pokoje.

„Promiň, vím, že jsem necitlivý,“ povzdechl si. „Hezky se vyspi,“ dodal, než jsem zavřela dveře a začala ze sebe stahovat mokré oblečení. Převlékla jsem se do starých volných tepláků a trička.

Usoudila jsem, že Chris má pravdu. Dem se s tím musí vyrovnat sám.

S tím vědomím jsem zapnula televizi, ale nic v ní nebylo natolik zajímavé, aby mě to přivedlo na jiné myšlenky.

Odebrala jsem se do koupelny a po hodně dlouhém válení se ve vaně jsem si lehla do postele, ale nedokázala jsem zklidnit své myšlenky. Podle budíku jsem se už pokoušela usnout dvě hodiny.

Poté jsem se vzdala veškeré snahy a zasedla k notebooku. Tam jsem si spustila Hledání min, svou oblíbenou hru a na několik minut se tím zabavila.

Někdy má člověk pocit, že čas letí dvojnásobně rychle. V ten okamžik bych za tu iluzi dala cokoli. Místo toho jsem pouze popuzeně sledovala pravý dolní roh monitoru, kde se čísla označující ubíhající čas pouze velmi neochotně a pomalu zvyšovala

Poté se ozvalo zaklepání a na moje nerudné pozvání vešla do pokoje Heidi.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ji nepříliš vesele.

„Vstala jsi špatnou nohou?“ zeptala se mě pobaveně.

„Ráno jsem se cítila ještě skvěle,“ zabručela jsem a vypnula počítač.

Spiklenecky na mě mrkla. „To věřím, ale musíš vědět, že se ta bitva všem líbila a pobavili se.“

„Hm, díky, hned se cítím mnohem líp,“ ušklíbla jsem se a prohrábla si rukou vlasy.

„Ty máš kytaru?“ zeptala se mě najednou. Podívala jsem se stejným směrem jako ona.

V rohu stála mámina kytara opřená o stěnu. Byla ze světle hnědého dřeva a díky mojí vzorné péči bylo dřevo neporušené a lesklé. Hodně jsem si na ní zakládala, už jenom proto, že jsem věděla, že patřila mé matce a hrála na ni stejně jako občas já. Bylo to takové pojítko, které nás spojovalo. Připadala mi díky té kytaře bližší, skutečnější.

„Ta je od mojí mámy. Často na ni hrála. Sice jsem ještě nebyla na světě, ale pamatuju si mlhavě útržky různých melodií,“ odpověděla jsem, opatrně ji zvedla a posadila se s ní na postel.

„Umíš hrát?“

„Trochu.“ Lehce jsem přejela prsty po strunách a zahrála kousek jedné z písniček, které mi utkvěly v paměti. Byla to tichá ukolébavka, kterou máma často hrávala.

„To bylo hezké,“ uznala a posadila se vedle mě.

„Milovala hudbu, do deníku si zapisovala různé písničky, které pro mě vymýšlela. Dokonce mi k nim psala věnování.“ Usmála jsem se při vzpomínce, když jsem v jejím deníku našla spoustu papírů popsaných jejím drobným písmem. I když jsem před odchodem z Volterry dala deník Caiovi, všechny písničky jsem si nechala.

„Chybí ti, že?“ zeptala se Heidi a vytrhla mě ze vzpomínání.

„Jo, i když jsem ji ani nepoznala,“ povzdechla jsem si.

„Nemáš nějaké svoje fotoalbum?“

„Jo, mám, počkej chvíli.“ Přešla jsem k vestavěné skříni a po chvíli vylovila velkou kartonovou krabici, ve které jsem uchovávala všechny vzpomínky na své dětství.

Opět jsem se posadila na postel, tentokrát do tureckého sedu, a položila si krabici na klín. Zvedla jsem víko a postupně vytahovala útržky svého života.

„Tady to je,“ zamumlala jsem a vytáhla velké tlusté album napěchované černobílými fotkami.

Heidi si ho ode mě vzala a zběžně jej prolistovala.

„Byla jsi roztomilé miminko,“ usmála se a pohled se jí zastavil na nějaké fotce. Zvědavě jsem jí koukla přes rameno a zjistila jsem, že na ní jsou moji rodiče. Moji biologičtí rodiče.

Heidi si všimla mého pohledu a dál otáčela upíří rychlostí stránky alba.

Ozvalo se zaklepání na dveře a obě jsme vyhrkly ve stejnou chvíli: „Dále.“.

Vešel jeden z gardistů. Měl sice hodně světlý plášť, ale jeho nos se nacházel někde v galaxii. Nejspíše byl hrdý na své pověření.

„Co bude s večeří?“ zeptal se povýšeně Heidi.

„Včera jsem přivedla skoro padesát lidí,“ odsekla popuzeně má přítelkyně a propálila jej zlostným pohledem.

„To ano, ale já a ostatní novorození jsme ji nestihli, takže je tvou povinností někoho sem přivést,“ pokračoval nadutě.

„Víš, nerada tě zklamu, ale celý svět se netočí pouze kolem tebe a tvých pubertálních kámošů. Takže ti doporučuji pohnout svým veledůležitým zadkem a přesunout se do kuchyně, kde jsou krevní transfuze. Pokud se ti to nelíbí, můžeš jít ven a ulovit si veverku,“ vyjela na něj Heidi a z očí jí šlehaly blesky. Vypadala opravdu děsivě, a proto mě udivilo, že ten nadutec nevzal nohy na ramena.

„Odkdy si zrovna ty na mě můžeš dovolovat?“ optal se jí arogantně.

„Ona možná ne, ale já ti můžu klidně přikázat, abys vyskočil z okna. Takže, je to výslovné přikázání některého z vládců?“ zeptala jsem se jej výhružně a vstala z postele. Musím uznat, že mu to srazilo hřebínek.

„Ne.“

„Aha, tak se laskavě otoč a padej, než tě skopu ze schodů.“

„Takové chování si ani od vás nenechám líbit!“ Bránil se celkem dobře, ale na mojí straně stálo mé postavení.

„Felixi!“ Sotva jsem vyslovila jeho jméno, nováček už nestál ve dveřích a já se s úsměvem vrátila k Heidi.

„Děkuji, ale měl pravdu, už půjdu,“ poděkovala mi Heidi a vytratila se. Uvažovala jsem, co budu dělat a poté jsem zašla do společenské místnosti. Setkávali se tam vládci a jejich manželky, prostě uzavřená společnost.

V místnosti bylo prázdno, tak jsem se uvelebila do velkého měkkého křesla u krbu a natáhla nohy k plamenům.

Hleděla jsem do ohně, alespoň do té doby, než se v místnosti objevila Athenodora. Pouze velmi neochotně jsem zvedla pohled od plamínků poskakujících na těžkých dřevěných polenech.

„Ty nejsi na tom soudu?“ zeptala se mě a pátravě přimhouřila oči, až vypadala jako kočka sledující sebemenší pohyb vyplašené malé myši cítící nebezpečí. Očividně mě tady nečekala a byla mou přítomností překvapená.

„Nejsem. Odstoupila jsem ze své funkce. Pokud si do mě chcete rýpnout, tak prosím. Můj život se pomalu ale jistě hroutí, tak to alespoň urychlete.“ Demetrimu jsem už tolikrát zlomila srdce, se svým otcem nedokážu vyjít, Monica i Mark jsou minulost…co mi ještě zbývá? Christian, to je to jediné, co mě tady drží.

Athenodora vypadala překvapeně. „Vlastně jsem se ti chtěla omluvit.“

Tentokrát jsem já byla ta, která hleděla vytřeštěně na tu druhou. „To myslíš vážně?“ Přešla jsem do tykání, aniž bych si to uvědomila.

„Ne.“ Rty se jí zkroutily do nepěkného úsměvu.

„Už jsem si na chvíli myslela, že někde uvnitř tebe je srdce a ne jenom kus kamene. Vidím, že jsem se krutě spletla,“ zavrčela jsem a vstala. Athenodora měla zjevně na jazyku nějakou velmi chytrou odpověď, ale to už jsem se co nejrychleji vytratila z místnosti.

Nesmím se nechat naštvat, opakovala jsem si v mysli a zamířila do tělocvičny. Podle mého očekávání tam byl Christian spolu s Felixem. Ten se jenom potutelně usmál, když jsem vešla.

„Mám něco důležitého na práci. Zatím ahoj,“ rozloučil se spěšně. Pohlédla jsem na Chrise, který pokrčil rameny.

„Já mu opravdu nic neříkal,“ bránil se.

„Vždyť se na tebe nezlobím,“ usmála jsem se. „I kdybys mu řekl o tom polibku, nechala bych to tak a nevyvracela to,“ pokračovala jsem a přešla k němu.

„Víš, uvažoval jsem o tom, co je mezi námi. Nejspíš jsem se do tebe zamiloval,“ řekl po chvíli zvažování. Překvapeně jsem na něj pohlédla. V jeho auře jsem našla i trochu strachu.

„To se bojíš toho, že ti utrhnu hlavu?“ otázala jsem se pobaveně.

„Spíše odmítnutí,“ připustil nejistě.

„Tak v tom případě se můžeš přestat bát. Trhání hlavy ani odmítnutí se konat nebude,“ usmála jsem se. S pokřiveným úsměvem, podobným Edwardovu, se ke mně naklonil a políbil mě. Objala jsem jej a oplácela mu polibky do té doby, než jej ode mě někdo prudce odtrhnul.

Čekala jsem zlomeného Demetriho, ale poslední, koho bych očekávala při narušení naší chvilky, byl můj otec. Z očí mu šlehaly blesky a vztekle hleděl na Christiana. Poté svůj hněv obrátil ke mně. Přece jen, byla jsem snazší cíl.

„Můžeš mi vysvětlit, co se tady děje?“ zavrčel na mě a probodával mě pohledem.

„Políbila jsem muže, kterého miluji. A předem tě upozorňuji, že je to oboustranné,“ odsekla jsem, ale cítila se neuvěřitelně trapně. Současně se mi ale nelíbil jeho zlostný pohled. Cítila jsem se, jako bych opravdu něco provedla. Co je špatného na tom, že jsem se líbala s Christianem? Co je mu vůbec do toho? Jistě, je můj otec, ale zajímal se někdy o mě? Zeptal se mě někdy, jak se mám? Ví, jaká je moje oblíbená barva? Ví, kdy mám narozeniny? Na všechny tyto otázky byla jasná odpověď: Ne.

„Můžeš mi laskavě rozumně odpovědět, nebo mi alespoň oznámit, co se ti honí hlavou?“ Opravdu zuřil.

„Právě jsem přišla na to, že ti není nic do toho, co dělám,“ odpověděla jsem prudce a naštvaně si založila ruce na prsou.

„Co je mi do toho? Jsi moje dcera!“ prskal rozčileně.

„Zaprvé: pusť Christiana,“ poručila jsem, jelikož táta pořád držel Chrise pod krkem. „Zadruhé: Nevíš o mně vůbec nic! Klidně bych mohla být masový vrah a ty bys to nezjistil!“

Můj výbuch jej překvapil na tolik, že se na chvíli zarazil.

„Tak, kdy jsem se narodila, hm? Nic? Tak něco lehčího. Jaké auto mám? Nevíš, aha. Moje oblíbená barva? Ani ťuk, co?“ dorážela jsem na něj s vytrvalostí a prudkostí útočícího rotvajlera.

„I tví bratři o mně vědí více než ty, který mě ignoruješ, jenom mě pokaždé za něco seřveš jako bych byla malé dítě. Nechtěla jsem ti to říkat, ale zjevně musím. Jsi opravdu mizerný otec!“

Prudce jsem se otočila a svou upíří rychlostí oba dva nechala za sebou. Mířila jsem ven, do města. Procházela jsem postranními uličkami a po cestě nakopávala vše, co se mi připletlo do trasy.

Hleděla jsem do země a rázovala sem tam po městě, občas jsem dokonce do někoho vrazila. V takovém případě jsem zamumlala omluvu a šla dál.

V jedné z temnějších uliček jsem za sebou zaslechla kroky. Zastavila jsem se a nasála vzduch. Upír! Chtěla jsem se otočit, ale to už mě dotyčný pevně chytil a přitáhl k sobě. Snažila jsem se vykroutit z jeho sevření, kopala jsem a máchala rukama, ale nepomáhalo to. Poté mi na obličej přiložil bílý hadr namočený v nějakém roztoku.

První nádech byl podivuhodně příjemný, na špičce jazyku jsem téměř cítila něco příjemně sladkého, ale po druhém nádechu jsem usoudila, že to muselo být pouze zdání. Nos i plíce jsem měla plné těžké, omamné a smysly otupující vůně.

Ztrácela jsem kontrolu nad vlastním tělem, mé pokusy o osvobození slábly, až jsem bezvládně spustila ruce podél těla a svezla se do náruče neznámého upíra.

Jenom mlhavě jsem si uvědomovala, že jsem se právě dostala do pořádné šlamastyky, ze které buse sakra těžké se dostat. Všechny mé myšlenky byly ale nepřirozeně pomalé a těžké, oči se mi zavřely a definitivně jsem se propadla do temnoty nevědomí.

Autor: Danca11 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire princess 8. kapitola - Iluze štěstí: