Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 21. kapitola

25.12.2012 (19:00) • Simiik, NoemiVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1654×

Seděla jsem na kraji postele a sledovala kolébku před sebou. Spíše jsem zírala skrze ni. Dítě, které v ní spalo, bylo vydáno na pospas mé osobě. Já mohla rozhodnout o jeho životě, o jeho smrti. I když, nic nebylo přímočaré, jak se na první pohled zdálo. Aro mi sice vrazil do náručí dítě se slovy, buď a nebo, ale ani jeden z nás nebyl v ten moment naivní. Kdykoliv si bude Aro něco přát, dosáhne toho.

Vlastní zkušenost.

Na pravém rameni jsem ucítila dotek. Ohlédla jsem se a spatřila jsem Arovy rty, jak se lehce otírají o mou kůži.

„Co potřebuješ?“ položila jsem mu otázku. Kousek se odtáhl a zadíval se mi do očí. Přitom mu na rtech hrál pobavený úsměv.

„Doktor Hay by velice rád navštívil naši dceru,“ oznámil mi.

„Naši dceru,“ zopakovala jsem po něm.

„Jistě.“

Prudce jsem zvedla z postele.

„Není naše! Zabil jsi její matku! Jsi vrah! Zvrácená napodobenina muže, jak jen můžeš být tak klidný?!“ křičela jsem na něj. Vztek, který se ve mně dusil, vyplul znenadání na povrch a já nechtěla přestat. Tolik jsem se cítila vinná.

„Vytváříš ze mě loutku, která bude na slovo poslouchat tvé vrtochy. Jsem už unavená ze všech tvých her, Aro! Ze všech!“ Zadívala jsem mu do očí. Byl klidný, abnormálně klidný, a to mě děsilo. Zvedl se z postele, upravil si rudou košili, kterou doplňovaly černé kalhoty, a ladným krokem ke mně přistoupil. Myslela jsem si, že jde ke mně. Naklonil se ke kolébce a já si uvědomila, že pláče. Drobná holčička v kolébce plakala. Bála se, mě se bála.

„Pšt,“ tišil ji Aro, lehce se dotkl jejích blonďatých vlásků, jež připomínaly spíše chmýří, a otočil se na mě.

„Děsíš ji, a to přece nechceš, ne?“ Jeho pokoj mě nutil cítit se ještě hůře. Zakroutila jsem hlavou, až se mi vlasy zavlnily.

„Nechci,“ dodala jsem tichým hlasem. Znovu se jeho ruka dotkla mé kůže. Tentokrát svíral můj pas. Přitáhl si mě k sobě tak pevně, až jsem zalapala po dechu. Paradox byl, že upíří nepotřebují kyslík, přesto jsem měla nutkání dýchat.

„Podívej se na mě, Sim,“ rozkázal mi stále klidným hlasem. Přesto to byl rozkaz. Vzhlédla jsem do jeho krvavých očí.

„Tvé projevy nesouhlasu odložíme na později. Nyní se půjdeš obléct. Nemíním, aby tě Hay viděl takhle.“ Pohledem přejel po krajkové podprsence rudé barvy. Jeho výběr, mé tělo, skvěle se doplňujeme. „A pokud budeš hodná, dostaneš dárek.“ Odvrátila jsem od něj obličej, nakolik jsem byla schopná.

„Budu hodná? Samozřejmě, já zapomněla. Role loutky neposlušnost nebere.“

Jeho smích mě bodl do srdce, jako by mi do něj vrazil dýku.

„Nejsi loutka, jsi má snoubenka.“

Pro změnu jsem to byla já, kdo se zasmál.

„Opravdu? A jaký je v tom rozdíl? Podle mě žádný.“

„Loutkář neplní loutce přání.“ Pustil mě ze svého sevření a odstoupil o krok dozadu. Znenadání jsem v jeho druhé ruce viděla drobnou plyšovou hračku. Opět se naklonil k malé a podal jí hračku. Všimla jsem si, jak ji zaujala.

„Jediný, kdo zde hraje loutku, jsem já, Sim. Dokola a dokola se ptám, proč ty?“ Odstoupil od kolébky a usadil se do křesla. Seděl přímo přede mnou a já ho sledovala, stejně jako on mě.

„Chápu chamtivost, moc, závist, touhu zabíjet. Ale nikdy jsem nedokázal pochopit zamilovaného muže. Když jsi prošla dveřmi sálu, od té doby jsem věděl, jak se Marcus cítí. Ani má vlastní rodina nedokázala ve mně vyvolat pocity, které jsi vyvolala ty.“

Znechuceně jsem si odfrkla. „Pocity? Co tím myslíš?“

„Lásku, co by,“ pohodil rameny.

„Lásku? Láska není jen směs pocitů. Pravá láska je bytí! Souznění dvou duší, srdcí. Dva splynou v jedno. Není to jen emoce! Vůbec nevíš, co láska doopravdy je. Jediné, co tě ovládá, je chtíč.“

Na jeho tváři se objevil úsměv. Nebyl pobavený. Odrážel se od něj vztek, zuřivost.

„Probírání našeho vztahu necháme na později. Kdybys byla ochotna a odebrala se do své šatny. Hay sem míří,“ upozornil mě. Jeho oči nesnesly námitky. Podvolila jsem se. Po pravdě, sama jsem nechtěla vyvolávat v doktorovi choutky na intimnější kontakt.

…

Má přítomnost během doktorovy návštěvy byla zbytečná. Proto jsem se vydala z ložnice směrem ke komnatám jednoho velice protivného blonďáka, kde bude zaručeně Noe. Oblečená přesně podle představ mého budoucího manžela jsem kráčela po chodbách chladných, neosobních a připadala jsem si jako kus kamene, který zde perfektně zapadá.

Zaklepala jsem na dveře a vzápětí vešla dál.

„Ahoj,“ pozdravila jsem svou nejlepší přítelkyni a pátravě si ji prohlédla. Byla jiná, změnila se. Pravděpodobně jsou hradní drby pravdivé. Doufám v pravý opak.

„Ahoj,“ opětovala můj pozdrav a pobídla mě, ať se usadím vedle ní na pohovku. „Proč nepečuješ o své dítě?“ položila mi otázku, jakmile jsem se pohodlně usadila.

„Je u ní Hay s Arem a jmenuje se Lia.“ Nepatrně jsem se na ni usmála. Ona mi úsměv oplatila a lehce si prohrábla vlasy.

„Pěkné jméno. Co tě za mnou přivádí?“

Zadívala jsem se do jejích očí. Nemůže to být pravda. Ona ho nemiluje.

„Copak, Sim?“ naléhala Noemi.

„Po hradě se šeptají určité věci.“ Zhluboka jsem se nadechla a pokračovala: „Prý ty a Caius jste na dobré cestě stát se perfektním párem roku, je to pravda? Co k němu cítíš?!“ uhodila jsem na ni. Překvapeně zamrkala a prudce vstala z pohovky.

„Já,“ začala, otočila se ke mně zády a urovnala pár knih na stole. „Je otcem mého syna. Jasper už nikdy nebude můj, a pokud chci pro svého syna to nejlepší, usmířím se s Caiem a začneme jako rodina. Opravdová rodina. Nemůže vyrůstat v prostředí plném nenávisti, podlosti a násilí.“ Otočila se na mě a vykouzlila na tváři úsměv. „Má temná stránka stále svým způsobem Caia miluje za to, co mi vše dal. Mám s ním společnou historii a ty okamžiky nelze smazat.“

„Přece ho nemůžeš milovat, to nejde!“ ohradila jsem se.

„A proč ne?“

Její otázka mě zarazila. Totálně mě odrovnala. Připadala jsem si jak kapr na suchu. Lapala jsem po dechu a nevěděla, jak zformulovat svůj pobouřený názor.

„Protože tě několik měsíců znásilňuje? Protože ti celé léta lhal o smrti vašeho syna? Protože jediné, co ho doopravdy zajímá, je jeho píseček? Tenhle si chrání jen svou vlastní prdel a nebere ohledy na nikoho a nezastaví se před ničím. Nemůžeš milovat zrůdu!“

„A co ty a Aro?“

„Já ho nemiluju a nikdy jsem ho nemilovala. Mezi námi jde čistě o obchod. Vezmu si ho – Lia bude žít. Carlisle a naše pravá rodina bude žít.“

„Mou rodinou je Nathan a Caius.“

„Pravděpodobně ses rozhodla, jak jde vidět.“

„Pravděpodobně.“

…

Aro a Caius museli provést nějakou podlost. Nedokážu si jinak vysvětlit chování své kamarádky. Nikdo nemůže ze dne na den změnit postoj. Ani upír ne. Nenávist a hned nato láska? Něco tu nehraje a já nevím, co to je. Zatím.

Rozrazila jsem dveře jeho pracovny. Byl zvyklý na mé temperamentní jednání a dala bych krk na to, že se mu líbí.

„Chyběl jsem ti?“ otázal se mě. Seděl v koženém křesle, před sebou mnoho papírů pečlivě urovnaných na stole. Jediné, co se nehodilo, byla obrovská krabice krémové barvy ovázaná zlatou stuhou. Raději jsem ji ignorovala.

„Co Caius provedl Noemi?“

Odsunul křeslo od stolu. Vstal elegantně a rychle. „Nemusel s ní provádět nic. Noemi pochopila, na rozdíl od tebe, co je pro ni nejlepší, drahá.“ Jeho ruka se lehce otřela o mou tvář. S neskrývaným opovržením jsem mu pohlédla do očí.

„Můžeš mít mé tělo, můžeš mě vydírat dítětem, abych tě líbala, šeptala slůvka lásky. Ale ve skrytu duše víš, že jsou to všechno lži, a to tě štve. Nikdy totiž nebudeš mít mou duši. To chceš ze všeho nejvíc, viď, Aro? Má duše, mé srdce.“ Posměšně jsem si odfrkla. Tváří se mu mihnulo překvapení a vztek. Tvrdě mě uchopil za ramena a narazil se mnou o zeď své pracovny.

„Budeš mou!“ zavrčel mi do obličeje. Můj úsměv plný znechucení mě neopouštěl, naopak, rozšířil se.

„Ani ty, mocný vládce, nedokážeš přikázat srdci, aby milovalo.“ Naklonila jsem hlavu na bok a zašeptala mu do ucha: „Nikdy.“

Pocítila jsem tlak na svém hrdle. Svíral ho oběma rukama. Má kůže pod jeho smrtícím stiskem se napínala a praskala.

„Jsi ďábel, s kterým musím tancovat uvnitř ohnivého kruhu. Jestli mě nedostane oheň, dostaneš mě ty. Balancuji mezi smrtí a věčným zatracením. Jestli jsem tady ten se svobodou vůlí, tak volím smrt. Jsem unavená ze všech tvých her a intrik. Do toho, Aro, urvi mou hlavu, zapal mé tělo. Zbav se prokletí,“ našeptávala jsem mu a doufala, že mě uposlechne.

Marně…

Povolil stisk a já upadla na zem.

„Nejsem schopen tě zabít,“ promluvil, když přecházel ke stolu. Uchopil krabici a hodil ji po mně. Nechtěla jsem ji chytnout, ale instinkt byl v ten moment silnější. Otevřela jsem ji a vytáhla z ní šaty bílé barvy.

„Zítra si je oblečeš a dostavíš se do sálu. Provdáš se za mne.“

„Tím nezískáš nic.“

„Omyl, má drahá, nechceš mě milovat. Budeš trpět. Carlisle se dozví o našem svazku a bude nesmírně zdrcený. Láska, kterou k tobě choval, nadobro zmizí a ty budeš trpět.“

Zvedla jsem se na nohy, v levé ruce svírala šaty. Krabici jsem nechala ležet na zemi.

„Trpím celou dobu, co tě znám, drahý,“ řekla jsem a zmizela z kanceláře. Měla jsem po krk všeho kolem sebe. Má nejlepší přítelkyně se chovala, jako by ji vyčistili mozek a nahráli jí software Stepfordské paničky. Aro mi vyhlásil válku, která je předem prohraná. Jediný, koho snesu ve své přítomnosti, je malé dítě, jež na mě čeká.

Dítě, kterému se snažím být matkou.

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), NoemiVolturiCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 21. kapitola: