Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 23. kapitola

11.02.2013 (19:30) • Simiik, NoemiVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1488×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Nevěsta plus ženich rovná se manželství. Jak jednoduché.

Oprava.

Nic v reálném životě není jednoduché. Stále vám pod nohy hází klacky a vy je musíte buď přeskočit, nebo se o ně zpřerážet. Nikdo vám nepomůže. Rodina, přátelé ti všichni na konci nevyřeší vaše problémy. Jste jen sami se sebou. Buď vítěz, nebo poražený. A já už byla unavená ze všech neúspěchů.

Ani jsem nevnímala svatební rituál. Přišla jsem si jak na kolotoči. Věděla jsem, že jsem na něm, točím se, ale vše kolem mě je rozmazané, jedna velká šmouha. Kdyby nebylo mého vyvoleného, ani bych si nevšimla té důležité otázky.

„Ano,“ procedila jsem skrz své zuby. Přijmutí krve z poháru do svého těla a jsem královnou. Tradice se musí přece udržovat. Opovržlivě jsem si odfrkla a snažila se tvářit znechuceně, přičemž emoce, která ve mně převládala, se nazývá lítostí.

Litovala jsem svou nejlepší přítelkyni, litovala jsem jejího rozhodnutí podvolit se jim, Caiovi. Zničení mého manželství s Carlislem jsem litovala. Na malý okamžik jsem se usmála při vzpomínce na naši první svatbu. Vlastně jsem se dneska vdávala potřetí. Má první svatba s Carlislem byla jedna velká bláznivá šílenost dvou zamilovaných upírů, kteří při zkoumání starých památek na severu Francie zabloudili, zmokli a našli útočiště v jednom polorozpadlém kostelíku. Kde, před zraky Boha, si slíbili věčnou lásku. Bez prstýnků, svědků a kněze. Jen oni dva si přísahali vzájemnou lásku a věrnost na věky věků. Tehdy jsem byla doopravdy šťastná…

Uchopila jsem Arovu nabízenou dlaň a nechala se jím zavést na parket. Pustili jsme se do tance. Absolutně jsem odmítla myšlenku přetahovat se s ním, kdo bude vést. Jen, ať si to užije, fosilie jedna tří tisíc letá.

„Vypadáš kouzelně,“ vysekl mi poklonu a víc si mě k sobě přitiskl. Jako by se bál, že si nakonec všechno rozmyslím, popadnu šaty, kopnu ho mezi nohy a zdrhnu z Voltery přímo do Carlisleovy náruče. Kéž by to šlo.

„A ty,“ zadívala jsem se mu do očí. „Jsi jako vždy ohromně odpudivý. Opravdu by mě zajímalo, jestli je to vrozená vada nebo ses to učil, času jsi měl dost.“ Jeho úsměv zmrzl a vystřídal ho pohled daleko děsivější. Nebála jsem se, už ne. Něco ve mně před chvíli umřelo. V moment, kdy jsem řekla prosté slovo a zaprodala se mu.

„Drž jazyk za zuby, Simone,“ zavrčel. Naklonila jsem k němu tvář.

„Touto radou se budu řídit, až mi budeš chtít svůj jazyk strkat do mé pusy.“ Odtáhla jsem se od něj a dokonce na něj mrkla. Byl dočista vyveden z míry a raději se šel s Caiem prohodit. Výměna partnerů, nevím, které zlo je menší. Ara v rámci mezí dokážu ovládnout, ale Caia? Ani omylem, jeho jedině trhat na kousíčky.

„Manželství ti svědčí,“ pronesl posměšně.

„Máš pravdu, jsem bledší, než obvykle.“

„Mohla bys už přestat kolem sebe kopat a podřídit se?!“ Pohlédla jsem na své nohy.

„Nekopu…“ škubnul se mnou a nutil mě se dívat mu do tváře. „Nemyslel jsem doslova!“ obořil se naštvaně.

„Stále zapomínám nepodceňovat tvou inteligenci. Omlouvám se, asi tvé vlasy…“ Lehce jsem se dotkla slámy křížené s peroxidem, co měl na hlavě. Popudlivě zavrčel a sevřel silně mé ruce.

„Můžeš si hrát na bojovnici, jak dlouho chceš, ale zlomíš se. Jednou ano. Nikdo ti nezbyl. Noe je se mnou a tudíž proti tobě. Na světě není, kdo by o tebe stál. Všechny sis proti sobě poštvala.“

„Ptal ses i Pierra?“ má otázka ho zaskočila. Nedokázal pochopit, na co narážím.

„Koho?“ zvědavost mu nedala.

„Má školní láska,“ vysvětlila jsem mu. Což ho ještě víc dopálilo. Opravdu se mi začíná ve Volteře líbit. Mám nové koníčky, jako například štvát Caia. Na malý okamžik můj zrak spočinul na Noemi. Byla to sotva setinka, ale stačila. Přerušila jsem náš oční kontakt a věnovala se Caiovi.

„Prozraď mi, kápo, kdo tě nenávidí víc? Tvá žena nebo tvůj syn?“ Jeho tvář zkameněla. Viděla jsem, že pochybuje. Má určité pochybnosti o Noe. Je přece nemožné, aby milovala muže, který jí provedl nejhorší věci, jež se dají ženě udělat. Není možné, aby mu darovala srdce, které už dávno patřilo Jasperovi.

„A ty?“ jeho postoj se uvolnil. „Dokážeš žít s vědomím, že tě Carlisle z hloubi duše nenávidí?“

Vyhrál. V naší slovní přestřelce byl vítězem Caius. Nedokáži žít při té představě. Aby ruce, které mě objímaly s láskou. Rty, které slíbávaly každičký milimetr mé kůže, srdce, jež mu vždy bilo zběsile, když jsem s ním byla, aby se proměnilo v nenávist. Ale je pozdě, nenávidí mě. Tisíce mil daleko si pěstuje nenávist ke mně. Tisíce mil daleko a v bezpečí. Nejdůležitější věc.

Kdybych měla jeho utrpení a zlosti čelit zpříma, umřela bych. Co oči nevidí, to srdce nebolí.

„Jdi do hajzlu, Caie,“ zavrčela jsem na něj. Pustila jsem se ho a odešla jsem do svých komnat. Nedokázala jsem tam dále šaškovat a panáčkovat. Nejsem cvičená opice!

Byla jsem vzteky bez sebe, ale musela jsem se uklidnit. Věděla jsem, co, přesněji, kdo, bude následovat mé kroky.

Sebrala jsem veškeré zbytky sebekontroly a usadila se do křesla v ložnici, nohu přes nohu, ruce položila na opěrky. Naštěstí Lia byla v jiném pokoji. Hlídána Elzou. V lidském životě se živila jako učitelkou na prvním stupni. Nikdy jsem se neptala, jak mohla učitelka přejít na náš druh. Nemusela jsem. Felixova častá přítomnost po jejím boku byla dosti výmluvná. Láska v mém osobním pekle? Nic není nemožné.

Vzhlédla jsem ke dveřím. Aro stál na jejich prahu. Nedokázala jsem vyčíst jeho emoce. Nechtělo se mi.

„Hostina neskončila,“ pronesl tvrdým hlasem. Pozdvihla jsem jedno obočí a zatvářila se velice znuděně.

„Házení kytic mi nejde. Pravděpodobně bych někomu vypíchla oko.“ Upíří rychlostí se přesunul za mě. Naklonil se ke mně, pevně sevřel mé hrdlo, ale nedusil mě.

„Jak uznáš za vhodné, drahá. Svatební noc právě začíná.“ Jeho chtivé ruce se přesunuly na má ramena a strhl z nich šaty. Odrazila jsem ho od sebe a vyskočila jsem na nohy. Stanula jsem před ním tváří v tvář.

„Už nikdy,“ zavrčela jsem na něj. Pocítila jsem bolest, která se stupňovala a šířila po celém těle. Vždy, když jsem používala svůj dar – klony, trpěla jsem. Mě tělo se dělilo, každá část mě samotné se odtrhávala a tvořila jiný celek. Vytvořila jsem jeden klon, pak druhý, třetí a čtvrtý. Můj vzácný dar provází bolest. Jenže tato bolest se nikdy nevyrovná bolesti ze ztráty mé sebeúcty.

Vše proběhlo neskutečně rychle. Mé klony uchopily Ara a silně ho natiskly ke stěně. Kdyby čtyři klony nestačily, mohla jsem vytvořit další. Zřejmě nebylo potřeba. Mají mou sílu a Aro se nevyznačuje obrovskou fyzickou silou, jako například Felix.

„Co to má znamenat?!“ vykřikl rozzlobeně. V jeho hlase jsem postřehla i náznak překvapení. Pomalým krokem jsem k němu přistoupila. Klony ho držely pevně.

„Dlouhý čas jsem trávila sama se sebou v této místnosti. Většina mých myšlenek se ubírala ke Carlisleovi a k smrti.“

„Zabiješ mě?“ otázal se mě.

„Netrpěl bys. Smrt by byla příliš snadná. Dokážu se sama zabít. Mé klony nepřestanou být, jakmile ztratím hlavu. Myslím tím doslova. Jediné, co je dokáže zastavit, je má pravá smrt. Není těžké jim přikázat urvat mi hlavu. Zapálit oheň a pohřbít mě.“ Vklínila jsem se mezi své klony a silně jsem uchopila jeho košili ve své dlani.

„Ještě jednou se mě pokusíš znásilnit a přísahám, že si vezmu život.“ Chtěla jsem mu plivnout do tváře, ale udržela jsem se. Ustoupila jsem od něj.

„Potom zabiji Carlislea.“ Snažil se vykroutit ze sevření. Dovolila jsem mu, aby se osvobodil. Postupně jsem své klony vtahovala zpět do sebe. Použila jsem je, abych mu ukázala svou sílu. Nejsem hračka.

„Jak uznáš za vhodné.“ Pokrčila jsem rameny a nahodila nenucený výraz. Ara má reakce vytočila k nepříčetnosti, uchopil mě za ramena a škubl mnou k sobě.

„Celou rodinu Cullenů vyvraždím!“ křičel mi do obličeje.

„Opravdové mrtvoly nic necítí, ani bolest ze ztráty.“ Chlad z mého hlasu jen čišel.

„Blafuješ.“ Nevěřil mi, nedokázal pochopit, proč bych najednou všechno překroutila. Nechci Carlislea naživu? Blbost. Nechci žít bez něj.

„Dotkni se mé kůže, uvidíš pravdu, manželi.“ Nemusela jsem se ho vybízet, celou dobu se dotýkal mé odhalené kůže. Věděl o pravosti mých slov. Přesto odmítal.  

„Proč?“ vyhrkl ze sebe. Trochu mě od sebe odstrčil, chtěl vidět do mých očí, ve kterých se značil hněv.

„Ty se dokonce ptáš?“ nyní jsem byla na řadě já s hlasitým projevem.

„Den po dni kradeš mou hrdost. Nutíš mě brát se, jako tu největší špínu na světě. Jenže nic netrvá věčně. Doufal jsi, že mě pokoříš, ale já se nenechám!“  

„Poddej se a vše si ulehčíš.“

Opovržlivě jsem si odfrkla.

„Vždy jsi mě podceňoval. Nebral, jako rovnocenného bojovníka, měl bys začít.“ Lehce jsem se otřela svými rty o jeho. „Dokud nás smrt nerozdělí, Aro.“

Komentáře by opravdu potěšily. Omlouvám se za čekání, ale zkouškové je pro mě prioritnější. Snad se dílek bude líbit. Vaše Sim a Noe. :-)

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), NoemiVolturiCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 23. kapitola :