Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Vampire reality - 29. kapitola - epilog 1/2

19.07.2013 (18:45) • Simiik, NoemiVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1738×

Carlisle byl vždycky gentleman. Proto mě opravdu nepřekvapuje fakt, že mi otevřel dveře a čekal, až jimi projdu. Normálně bych si dala načas, hodila sexy chůzi ve svých oblíbených lodičkách na jehlovém podpatku. Jenže to bychom nesměli být v děsné deštivé Anglii. Jasně, Forks taky neoplývalo perfektním slunečným podnebím, ale tohle je Anglie! Pět minut prší, dvacet leje jako z konve, a pak je pod mrakem a tak stále dokola a dokola. Možná by mi to vadilo míň, kdybych si neničila své lodičky!

„Nesnáším Anglii,“ zavrčela jsem, složila deštník a rozepnula si knoflík na saku. Má mrzutost vyvolávala v Carlisleovi veselí.

„Lásko, jsem Angličan,“ oznámil mi a nabídl mi rámě. Zavěsila jsem se do něj a sjela ho pohledem.

„Já zas neovládám kuchařské umění, každý máme své chyby,“ odvětila jsem mu a konejšivě jsem ho poplácala po rameni. Tomu se zasmál a vedl mě po chodbě plné školních skříněk a nástěnek.

Těsně před ředitelnou jsme se oba zastavili. Teda já Carlislem škubla a on, i když je upír, se musel řídit zákony fyziky. Stop!

„Tak co, taťko, připraven?“ snažila jsem se odlehčit situaci. Ono fakt není dobrý, když jdete k ředitelovi na kobereček kvůli zlobivému synáčkovi. Navíc, jak jsem se dozvěděla, tohle není poprvé, co byl Emmett vyzvednut z ředitelny. Pod nátlakem ze sebe Carlisle nakonec všechno vyklopil.

„Jistě, mamko,“ plácl mě přes zadek. Chtěla jsem se ohradit a dosti hlasitě, jenže manžílek rychle vplul do ředitelovy kanceláře. Nezbývalo mi nic jiného, než následovat jeho příkladu.

„Pane Cullene,“ oslovil mého manžela menší chlapík, jenž seděl za stolem. Pozlacená cedulka s jeho jménem vévodila pracovnímu stolu, samozřejmě pečlivě vyleštěná.

„Pane Lersene,“ pozdravil ho Carlisle a stiskl mu připravenou dlaň.

„Vy musíte být paní Cullenová,“ stočil na mě pozornost. Vykouzlila jsem na rtech dokonalý úsměv a taky si s ním potřásla rukou.

„Těší mě, pane Lersene.“ Většina chlapů ze mě šilhá a slintá. Jsem upírka, nedivím se jim, ale tenhle? Sjel si mě velice pohoršeným pohledem a ukázal nám k židlím naproti jeho stolu. Neřeknu, kdybych měla mini nebo výstřih až k pupíku. Schválně jsem se oblékla co nejslušněji.

Carlisle k jedné přistoupil a odtáhl ji, abych si mohla sednout, až pak se usadil i on.

„Asi přejdeme přímo k věci.“ Ředitel Lersen absolutně ignoroval mou přítomnost, plně se soustředil na Carlislea. Byla jsem vzduch, ne, něco ještě míň. Nebyla jsem ani molekulou dusíku, spíš xenon.

Carlisle nahodil profesionální úsměv. „Jistě, čím dřív, tím líp. Musím ještě do práce.“

Lersen uchopil složku do svých rukou a otevřel ji. Nechtěla jsem být hnusná, ale jak mohl mít Emmett tak obsáhlou složku, když je tu teprve pár měsíců? Ohlédla jsem se na Carlislea, který mě sledoval. Tohle mi ještě oba vysvětlí a nebudu zrovna milá.

Carlisle vycítil z mého pohledu, na co myslím, a mírně si povolil kravatu. Zdá se ti těsná? Měla by.

„Váš syn zničil školní majetek v hodnotě několika desítek tisíc dolarů a zranil tři své spolužáky.“ Vykulila jsem svá medová kukadla na ředitele a zalapala po dechu.

„Byla v tom sázka?“ vyhrkla jsem ze sebe. Buď sázka, nebo někdo měl stupidní kecy na Rose. V tom případě by si to vyřídila sama, takže…

„Pár studentů potvrdilo, že se jednalo o stupidní sázku, ano, paní Cullenová,“ odpověděl mi, přičemž se díval do složky. Chtěla jsem lusknout prsty, abych navázala oční kontakt, ale kašlala jsem na to. Evidentně mu nevoním.

„Škody zaplatíme, Emmett se omluví a slibuji, že se to nebude nikdy opakovat,“ mrkla jsem na Carlislea a naznačila mu, že můžeme jít.

„Bohužel, tohle nemohu přijmout.“ Konečně jsem získala ředitelův pohled. Zavřel složku a položil ji na stůl. Mírně jsem se naklonila směrem k jeho stolu, nohu hodila přes nohu.

„Proč ne?“

Lehce se usmál, ale ne, protože by ho něco pobavilo, spíš se mi vysmíval.

„Pan Cullen vždy přijde a vše urovná. Emmett se ale nikdy nepoučí. Vím, že váš manžel je slušný muž, doktor a určitě by byl výborným vzorem pro vaše děti, kdyby trávil doma více času.“

Nikdy bych neřekla, že mi člověk dokáže během několika minut tolikrát vyrazit dech. Možná kdybych mu vytrhla plíce z těla, přestal by to dělat.

„Co prosím?“ vyjekla jsem vyšším hlasem, než jsem měla v plánu. Carlisle vycítil napětí, které se mezi mnou a ředitelem tvořilo, proto mě jemně uchopil za zápěstí.

„Jen si prostě nemyslím, že jste dostatečně kompetentní k výchově dvou dospívajících adolescentů.“

„Tím, pane Lersene, chcete naznačit co?“

„Jste příliš mladá, podle mého názoru.“

„Mladá,“ zopakovala jsem po něm. Pohlédla jsem na Carlislea, ten mě sledoval s určitou dávkou zvědavosti. Měla jsem v plánu vstát, zabodnout deštník do samolibého ksichtu místního ředitele, ale ovládla jsem se. Jsem slušně vychovaná dáma.

Nenávidím Angličany…

Jejich suverénnost, jako by jim patřil svět. A ty jejich obličeje, horší než Frodovy nohy. Jediné, co miluji z Anglie, je hudba, jo, jediné, co jim jde.

„Ano, mladá a nezkušená,“ řekl samolibě. Prudce jsem vstala ze židle, až upadla na zem. Což pana Lersena polekalo a stáhl se do své ředitelské židličky. Ozvalo se klapání podpatků, jak jsem mířila ke stolu. Položila jsem na něj dlaně a trochu se sklonila, abychom si s… přečetla jsem si jmenovku Lawrence Lersen. LL. Zadívala jsem se mu přímo do očí, musel vidět predátora, který se dral na povrch. Měl štěstí, že jsem na něj nezavrčela a nevycenila špičáky.

„Uhradíme škody, Emmett se omluví. Už nikdy se nebude opakovat tato situace.“ Napřímila jsem se a ohlédla se přes rameno. Carlisle stál za mou a vyčkával. Otočila jsem se zpátky k Lersenovi.

„Možná vypadám mladě, ale rozhodně vím, jak vychovávat čtyři puberťáky. Překvápko, mám další dva, co přijedou studovat sem. Doufám, že jsem vás potěšila.“ Upravila jsem si sako a zavěsila do Carlisleovi ruky. „Velice mě těšilo, pane Lersene.“

„Vím, že jsem se chovala dětinsky a nepřiměřeně. Nečekala jsem, že to jakožto upír řeknu, ale ten člověk mi fakt pil krev. Kdyby nebyl ředitel místí školy, rozsápala bych mu hrdlo,“ zamručela jsem, když jsme šli přes parkoviště k autu. Carlisle se zasmál a vytáhl klíčky, aby mohl odemknout. Už si zvykl na mé nálady a prudkou povahu. Kdyby ne, asi by mě nemiloval.

„Vždy, když jsem s ním mluvil, působil dojmem solidního muže, ale dnes...“ Oba jsme nastoupili a Carlisle nastartoval.

„Rozhodně je panic, zapšklý starý panic, který je těžce frustrovaný z tebe, drahý. Sexy chlapík s ještě víc sexy manželkou, to dožene hodně chlápků k sebevraždě.“ Vážně jsem pokývala hlavou, což způsobilo další pobavené zasmání u mého manžela.

„Tvé sebevědomí je mým oblíbeným společníkem, Sim.“

„Vždyť se na něj podívej, vsadím se, že ani Edward nebyl tak zapšklý během těch sto let, co se připravoval na Bellu.“

…

Hodila jsem klíčky do misky, která byla v předsíni, a sundala si sako. Všude bylo až smrtelné ticho. Nesnášela jsem ho. Připadala jsem si divně. Jako bych měla očekávat něco zlého.

Přešla jsem do obýváku a přehodila sako přes pohovku. Mrkla jsem na hodiny, co byly na stěně. Sedm hodin po poledni. Do půl hodiny by měl být Carlisle doma. Posadila jsem se na pohovku a sebrala do ruky plyšovou žirafu, kterou tu nechala Lia.

Rty se mi automaticky zkroutily do úsměvu. Chyběla mi každičkou minutu, kdy jsem ji neměla u sebe. Občas jsem si připadala, že mě nepotřebuje tolik, jako já ji. Má malá holčička, pro kterou bych udělala cokoliv na světě. Před měsícem jsme oslavili její druhé narozeniny, tudíž se vzhledově blížila šestileté holčičce. Rostla tak rychle.

Mé uši zaregistrovaly zvuk motoru. Zvedla jsem se a uložila žirafu do obrovské plastové krabice na hračky. A že jich měla Lia požehnaně, nutno podotknout, že se o ně nerada dělila s Emmettem.

Z okna jsem zahlédla Carlislea, jak mířil do domu. Zmateně jsem zamrkala, měla jsem dojem, že mají přijet Rose, Emm a Lia z kina.

„Sim?“ ozvalo se z předsíně. Plynule jsem se tam přesunula.

„Neměl jsi být ještě v dopravní zácpě?“

Přesně jako já hodil klíčky do misky a nahodil laškovný úsměv.

„Snad přede mnou neschováváš milence.“ Uchopil jeden konec mašle, díky které jsem měla košili uvázanou u krku, a pomalu ji rozvazoval.

„Dneska jsem byla za nimi já, nemusíš mít strach.“ Jedním prudkým škubnutím zničil mašli.

„Nimi?“ zavrčel s žárlivým podtónem v hlase.

„Jsem holt osamělá ženuška v domácnosti.“ Prsty jsem obmotala tmavě modrou kravatu, kterou měl ovázanou kolem bílé košile, a přitáhla si ho za ni k sobě. Myslel si, že ho políbím, ale zklamala jsem ho.

„Jediné, po čem toužím…“ zarazila jsem se. I Carlisle přestal v hrátkách.

Stačil krátký okamžik, abych si uvědomila, co se k nám blíží. Pach byl příliš osobitý, vyvolávající temné vzpomínky. Celé mé tělo ztuhlo, nedokázala jsem se pohnout, vydat hlásku.

Marcus.

Garda.

Prožít peklo a přežít ho, neznamená, že se s ním dokážete i vyrovnat. Znenadání mě popadl čistý hněv. Toužila jsem po krvelačné pomstě. Pomocí upíří rychlosti jsem se přesunula ven před dům. Predátor ve mně se probudil a chtěl odplatu. Aniž bych si to uvědomila, Carlisle mě pevně svíral ve svém náručí a snažil se mě uklidnit. Nepotřebovala jsem zklidnit zasrané hormony, potřebovala jsem učinit konec mému největšímu strachu. Potřebovala jsem svět zbavit rodu Volturi a s radostí bych začala tou malou blonďatou mrchou, která mě upoutala před více jak dvěmi lety na lůžko. Instinktivně jsem ji vyhledala a zabodla do ní pohled.

Stále měla na tváři samolibý úšklebek.

Ach, jak ráda bych jí ho rozervala na malé kousíčky. Varovně jsem zavrčela a škubla sebou k nim. Celá garda se obranářsky rozestoupila kolem Marca, jenž se tvářil jako obvykle – neutrálně.

„Nechceme vám ublížit, přicházíme v míru,“ promluvil do napjatého ticha.

„Sim,“ zašeptal mi do ucha Carlisle. Ohlédla jsem se na něj. Bojovala jsem s pocitem vrazit mu pěstí. Nikdy jsem mu nechtěla ublížit, ale bránil mi v tak přirozené věci pro upíra, jako je zabíjení. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se vnímat jeho vůni, dotyky. Postupně se mé svaly uvolňovaly a já našla v sobě trochu sebekázně.

„Promiň,“ pronesla jsem stejně tichým hlasem k němu. Políbil mě na čelo a více mě k sobě přivinul.

„To je v pořádku, chápu tě,“ odvětil mi a zadíval se na Marca.

„Dlouho jsme se neviděli, Marcu,“ promluvil k nynějšímu vládci. Přestala jsem sledovat manžela a plně se soustředila na Volturiovi. Marcus se protáhl kolem Demetriho a Felixe blíž k nám. Hrdě jsem vztyčila bradu, ale prsty levé ruky zavadila o Carlisleovu dlaň, okamžitě je uchopil a schoval.

„Carlisle, Sim,“ pokynul nám na pozdrav a dokonce vyloudil na tváři lehký úsměv.

„Nechci být nezdvořilý, Marcu, ale proč jsi zde?“ zeptal se Carlisle a chtěl se obranářsky přesunout přede mě. Jenže jsem mu to nedovolila, z nás dvou mám dar já, mocný dar. Ať se mužská ješitnost jde bodnout.

„Potřebuji tvou manželku požádat o odpuštění.“ Můj pohled se střetl s Marcovým. Zpytuje svědomí? Dva roky si hraje na mrtvého brouka, pak se mu rozsvítí v hlavě a řekne si, co budu dělat dneska? Třeba bych mohl jít udělat pár zasraných dobrých skutků? Ať si jde zachraňovat velryby! Nestojím o jeho přítomnost v mém domě! Cítila jsem znovu narůstající hněv, kypěl ve mně a hodlal se vydrat na povrch, pomstít se by bylo nádherné.

Trhla jsem sebou, nesměla jsem se na něj dívat. Zabila bych ho. Otočila jsem se čelem ke Carlisleovi.

„Musím, musím pryč, jinak se neovládnu,“ mluvila jsem k němu a viděla, jak se mé tělo chvělo rozčílením.

Zhluboka jsem dýchala a představovala si, že je to pouhá noční můra. Dva roky pečlivě střežená noční můra, která se nesměla prodrat na povrch.

„Sim.“ Carlisleův hlas volal mé jméno, přišel mi jako z velké dálky, zatřepala jsem hlavou. Vzhlédla jsem k němu, abych mu viděla do očí.

„Možná je načase Marcovi odpustit.“ Jemně prsty přejel po mé tváři.

Hořce jsem se usmála.

„Odpustit, říkáš?“ ujišťovala jsem se naštvaně a vyškubla jsem mu ruku z dlaně. „Mám pro tebe novinku, Carlisle. Já mu nemám co odpouštět a víš proč? Protože nic neudělal! Věděl o všem, co nám Aro s Caiem dělali. Přesto nic neučinil, nepostavil se jim, nebránil nás, bylo mu všechno jedno! A teď si přijede i s gardou a chce co? Odpuštění? Já mám právo ho nenávidět, mám právo na celou zasranou Volterru zapomenout, a co on udělá? Opět mi ji připomene v době, kdy jsem šťastná, kdy si konečně říkám, že mohu jít dál.“

Ucítila jsem Carlisleovy ruce, jak mě stáhly do jeho náručí. Pevně jsem se ho chytila a potlačila vzlyk.

„Chci mu utrhnout hlavu a spálit ho na popel, všechny chci zabít a konečně tím vyhladit temnotu v mé duši.“

„Doufáš, že to pomůže?“ zeptal se mě Carlisle, když mě konejšivě hladil po zádech. Zvedla jsem hlavu a pohlédla mu do očí.

„Ne,“ odvětila jsem mu pravdivě. Vzpomínky nemizí. U lidí časem blednou, ale u upírů? Je to jako se dívat na film v HD.

„Simone,“ oslovil mě Marcus. „Naprosto chápu tvé postavení a upřímně jsem nečekal, že bys mi kdykoliv odpustila, ale musel jsem to zkusit.“ Vymotala jsem se z náruče mého manžela a přistoupila k Marcovi.

„Chápeš?“ zopakovala jsem po něm. Lehce přikývl. „Přišel jsi pro odpuštění,“ mluvila jsem dále.

„Ano.“

„Tak proč je tu garda skládající se z nejmocnějších a nejsilnějších jedinců Volturiových? Chápeš mě, protože ti Aro zabil manželku? Jsi přece ten, co tady doopravdy trpí, měla bych ti věřit,“ zabodla jsem svůj medový pohled do jeho rudých očí. „Jsi Volturi, jsi jeden ze tří vládců, miloval jsi moc, jako oni, nikdo mi nedokáže vymluvit, že nejsi hrozbou…“ Před domem se objevil Emmettův Jeep. Okamžitě zastavil, když si všimnul, kdo stojí venku. Spatřila jsem svou holčičku, jak nedočkavě a hlavně zvědavě se hrne ze sedačky a následně z auta.

„Mami!“ vykřikla a rozběhla se ke mně. Marcus zalapal po dechu společně s gardou. Všichni dobře věděli, kdo je ta malá dívenka. Rozevřela jsem náruč a pevně ji sevřela.

„To je Lia?“ položil mi otázku Marcus. Mezitím vystoupili z auta Emmett společně s Rose. Obranářsky se přesunuli přede mě. Nechránili mě, ale Liu. Nemohla jsem dovolit, aby se jim cokoliv stalo. Podala jsem svou holčičku Rose a poslala je oba dovnitř. Chvíli na mě hleděli, ale nakonec mě poslechli. Až byly všechny mé děti v bezpečí doma, odpověděla jsem Marcovi: „Ano, je to Lia, a rozhodně ti ji nedám. Zabila jsem dost upírů, abych ji ochránila před Arem. Dokážu to udělat znovu.“ Jsem krutá, útočná a rozhodně odhodlaná zabíjet. Tolik se liším od Carlislea, který by vše raději řešil v klidu a míru. Bohužel, Aro měl pravdu, jsem mu až neskutečně podobná.

„Nechci ti ji ukrást. Nikde by se neměla lépe, než zde,“ vyvrátil mé domněnky Marcus. Chvíli jsem ho jen tak sledovala. Možná opravdu nechce ublížit mé rodině. Aro mě naučil nedůvěřovat jménu Volturi, naučil mě to velice osobitým způsobem. Je těžké odnaučit se to.

„Chceš si jenom promluvit?“

„Rád bych, Simone.“

„Dobrá,“ pokývala jsem hlavou. „Ať garda odejde a promluvíme si společně v domě.“

„Kde mám brát jistotu, že mě nezabiješ?“

„Chci tě zabít, uznávám, ale neudělám to. Sama bych v mých očích klesla a to už nikdy nedopustím.“ Jednou… před dvěma lety, jsem se nenáviděla, nechtěla vidět svůj odraz v zrcadle. Carlisle mě naučil znovu sebe samotnou mít ráda, nechci ho zklamat, ani sebe. Pohlédla jsem na svého manžela, mírně se usmál a natáhl ke mně ruku. Společně s Marcem jsme se vydali do našeho domu. Garda neochotně, ale přece jen se odebrala pryč. Musí Marca poslouchat.

V obýváku seděla na pohovce Rose, vedle ní Lia. Obě na nás hleděly s otázkou v očích.

„Mami, kdo je ten pán a proč má červené oči?“ zeptala se Lia, seskočila z pohovky a pomocí upíří rychlosti se k nám přemístila. Viděla jsem, jak se Marcus usmál a natáhl k Lii ruku. Okamžitě se vedle něj zjevil Emmett, vyhoupl si Liu do náruče a tiše zavrčel. Carlisle se mezi ně vklínil a položil na Emmettovo rameno dlaň.

„Nic jí neprovede, Emme,“ pronesl klidným tichým hlasem Carlisle k Emmovi. „Miláčku, to je náš starý známý, potřebujeme si s ním popovídat a ty už máš dávno být v postýlce. Emm s Rose tě dneska uloží, ano?“ promlouval k Lii. Ta přestala sledovat Marca a ne zrovna nadšeně kývla. Byla velice zvídavé dítě a Marcus byl záhada, velká upíří záhada. Znala jsem svou dceru a věděla jsem, že nepůjde, dokud nebude znát aspoň jméno.

„Lio, tento pán se jmenuje Marcus a jak už řekl tatínek, je to náš starý známý.“ Snažila jsem se na tváři vytvořit úsměv. Bohužel, líp by mi šlo jezení lidského jídla. Lia se natáhla přes Emmetta a napřáhla k Marcovi ruku.

„Já se jmenuju Lia a proč máte červené oči?“ Marcus doslova hltal její rozkošný obličej, světle hnědé vlasy, které se jí točily do rozkošných prstýnků. Modrozelené oči, jež jasně svítily zvědavostí.

„My máme medové, Marcus červené a Nate hnědé, ty taky máš jinou barvu, zlatíčko,“ odvětila jsem jí, protože Marcus nebyl schopen slova.

„Ale,“ vyhrkla ze sebe Lia. Věděla, že je v tom něco víc, a chtěla se ptát dál. Červené oči byla jen zahřívací otázka.

„Táta ti snad něco řekl, ne?“ pozdvihla jsem jedno obočí a nepřestala se na Liu dívat. Zklamaně svěsila ramena, odtáhla se od Marca. Emm se na mě zašklebil a společně s Rose se odebrali nahoru.

„Omlouvám se,“ řekl Marcus a dokonce se pousmál. „Má určitou podobnost s Didyme. Když jsem ji viděl zblízka, vyrazilo mi to dech,“ přiznal se a já v hlase vycítila náznak bolesti. Obrovské, potlačované bolesti. Aniž bych si to uvědomila, položila jsem ruku na jeho rameno.

„Nedokážu plně pochopit tvou bolest, Marcu, přesto, že jsem Carlisle ztratila, věděla jsem, že žije. Vědomí, že by snad…“ Můj pohled střelil k mému manželovi.

„Dost,“ zastavil mě Marcus. „Soucit ani pochopení mi ji nevrátí.“ Opět jsem na něj pohlédla. Cítila jsem, jak mé oči pálí, chtěly slzet. Přesto, že jsem dokázala s Marcem soucítit a chtěla ho zbavit jeho utrpení, nemohla jsem být v jeho přítomnosti, aniž bych nemyslela na temné vzpomínky.

„Nechci tě už nikdy v životě vidět, Marcu. Naše dcera není Volturi a nikdy nebude. Chceš se mnou uzavřít mír? Už nikdy nejezdi za námi. Chceš odpuštění? Jak už jsem řekla, nemám ti co odpouštět. Pokud má Noe něco na srdci, jdi za ní. Já s tebou odmítám mít cokoliv společného. Chceš řešit nějaké problémy, promluv si s Noe, ona se upsala k vaší kontrole, já ne. Nedokázala bych znovu…“ zhluboka jsem se nadechla. „Nemohu… promiň, ale nejde si znovu připustit to zlo, nechat ho opětovně mě obklopit.“

O pár dní později

Carlisle se opřel o futra pokoje Lii a pozoroval, jak se malá netrpělivě kroutí, když jí Sim plete složitý cop kolem hlavy. Jakmile ho Lia zaregistrovala, prudce sebou škubla a vytrhla tím vlasy ze štíhlých prstů své matky.

„Lio!“ vyhrkla ze sebe poraženě Sim. Zřejmě to není poprvé, co ji něco, nebo někdo odtrhl.

„Tati, myslíš, že se budu Jazzovi, Noemi a Nateovi líbit?“ ignorovala vesele Lia Sim a otočila se kolem své osy, až se jí šaty zavlnily. Carlisle se široce usmál a přikývl.

„Jistě, nikdo nedokáže odolat tvé kráse, princezničko.“ Lia se zářivě usmála a spokojena s Carlisleovou odpovědí se rozběhla na chodbu, dolů do přízemí.

„Proč se vůbec snažím,“ zamumlala Sim a vstala od toaletního stolku. Věděla, že se Lii během několika minut cop rozplete a půl hodina práce je slušně řečeno v háji. Přešla ke Carlisleovi a sjela ho pohledem.

„Víš, někdy by sis mohl obléct džíny. Nikdo nepozná, že máš křivé nohy,“ řekla mu, když obmotala ruce kolem jeho hrudi a líbla ho lehce na rty.

„Já mám křivé nohy?“ Carlisle tázavě pozdvihl obočí. Sim se pouze pobaveně zakřenila.

„Nejsi dokonalý, manžílku,“ popichovala ho dál.

„Sestřičky a doktorky v nemocnici by se s tebou hádaly.“

Sim ho propálila žárlivým pohledem a zavrčela.

„Jmenuj,“ procedila skrz zuby. Carlisle se jejímu počínání zasmál a pevně ji zmáčkl ve svém náručí.

„Není to jedno, když mám oči jenom pro tebe?“ Sim protočila oči nad jeho ubohými lichotkami.

„Mám ti snad připomenout, že nemám ještě ani čtyřicítku na krku a už jsem dvojnásobná babička? Pár let a budu stoprocentně prababička.“ Carlisle se zasmál a přejel prsty po perfektní tváři své manželky.

„Poslední dobou jsem si všiml, jak ti přibývá vrásek…“

„Hej!“ plácla ho Sim po rameni, ale nedokázala skrýt pobavení. „Víš moc dobře, že nemohu stárnout.“

„Já vím,“ souhlasil Carlisle. „Sim, jsem tři století a půl starý upír. Mám na krku deset dětiček, pokud počítám i Jacoba, rozkošnou manželku, řídím mercedes, pracuji jako chirurg…“

Simone složila ruce na hrudi a pozdvihla obočí. „Abych byla v obraze, na co si doktůrek stěžuje?“ otázala se ho. Carlisle se uchechtl. „Na nic, jen ti ukazuju, jak úžasný život mám.“

„Nehledáš dobrodružství?“

„Ne, pokud nebude s tebou.“

I když si to Simone nechtěla přiznat, jeho slova ji v srdci hřála. Milovala, jak se k ní choval, jak ji hýčkal, jak dokázal překonat tu propast mezi nimi, dokázal jí pomoct dostat se přes ni. Aniž by to Carlisle čekal, vyskočila na něj a ukradla si pár polibků.

„Miluji tě, stůj co stůj, nezapomeň na to, doktrůku.“

„Letadlo přistává až za dvě hodiny, mohli bychom...“ Carlisle hlavou kývl na chodbu směrem k jejich ložnici.

„Mohli, ale zapomínáš na dvě věci,“ Sim seskočila na zem a upravila si župan. „Máme v domě tři z deseti dětiček a ta podstatnější věc. Jsem ženská, nejsem namalovaná, učesaná, oblečená. Dvě hodiny jsou málo i na upírku.“ Otočila se na patě a odkráčela do ložnice. Carlisle si frustrovaně povzdechl a odebral se dolů za Liou. Sim měla pravdu. Dvě hodiny na její „zkrášlování“? Budou mít štěstí, když bude hotová ještě toto století.

„Jak vypadám?“ položila jsem svému manželovi otázku. Sjel mě pohledem odshora dolů několikrát za sebou, přitom se tvářil velice důležitě. Neodpustila jsem si otočku kolem své osy. Našpulila rty a tvářila se jako obletovaná celebrita před paparazzi.

„Mohla bys dělat maskota X-menovi,“ odvětil mi Carlisle, přičemž v sobě dusil smích. Přestala jsem se šklebit, jako bych nevlastnila mozek, a pozdvihla jedno obočí.

„Tvé nožky jsou krásně do X.“ Dokonce ruce překřížil a naznačil písmenko X. Těžce jsem zalapala po dechu a praštila ho kabátem, který jsem svírala v ruce. Vytrhl mi ho, přehodil ho přes má ramena a přitáhl si mě k sobě. Hlavou jsem uhýbala, když se mi snažil dát pusu.

„Na tři století starého dědka se chováš jako čerstvý puberťák,“ zamručela jsem a přes jeho paže jsem kontrolovala své nohy. Nejsou do X! Carlisle se mému počínání jen smál.

„Jen tě rád škorpím, zlato,“ zaševelil vesele a políbil mě na tvář. Přestala jsem sebou smýkat a zadívala se mu do očí. „Na škorpiona jsi jedovatý dost, to je pravda.“

Vzápětí se za námi zjevil zbytek rodiny. Emmett zamlulal něco o tom, že má psychickou újmu ze svých rodičů a prošel kolem nás ven. Rose, nevím, jak to udělala, ale upletla Lii dva francouzské copánky. Sebrala z věšáku Liin kabát a oblékla jí ho.

„Co kdybyste vy dva jeli spolu a my vezmeme Liu?“ navrhla Rose, když dávala Lii čepici.

Konverzace v autě byla až proklatě povrchní. Snažila jsem se deset minut nepoložit otázku, která mi stále ležela v hlavě. Využila jsem momentu, kdy se Carlisle nadechoval.

„Kdy se mě zeptáš na to, co tě doopravdy tíží, Carlisle? Důvod, proč jedeme sami na letiště.“ Přestal sledovat cestu a pohlédl na kratičký okamžik do mých očí. Nejsem hloupá a vím, o co tu běží.

„Jsem v pořádku. Marcova návštěva mě vykolejila, ale už mi je dobře. To jsi chtěla slyšet?“ Bojí se snad, že se vrhnu na prvního člověka, kterého potkám? To by už schytal místní pošťák a policejní stanice, jež jsme před chvílí minuli.

„Nemluvila jsi o tom, co se stalo. Dělala jsi, jakoby nic. Samozřejmě, že jsem měl strach,“ ohradil se Carlisle. Chápala jsem ho. Ono dělat mrtvého brouka a ignorovat věci, jež se staly, není zrovna ideální.

„Nebylo o čem si promlouvat.“

„Ani Noemi jsi nevolala?“

Jeho otázka mě zarazila.

„Proč bych jí volala. Nebudu s ní řešit každičký problém, co se mi postaví do cesty.“

„Jenže tohle není kdejaký problém. Ona ví, co sis prožila, Sim. Ví, co cítíš. Prožily jste společně hrozné věci.“

„A to mě ospravedlňuje k tomu, abych narušovala její štěstí? Po hodně dlouhé době se všechno vrátilo do starých kolejí a já to tak prostě chtěla nechat,“ povzdechla jsem si a zadívala se na míhající krajinu přes boční okno.

„Nemám Noe co říct, protože nevím, jak se cítím. Mám mít vztek? Mám cítit strach? Já nevím, Carlisle, já prostě nevím, co mám dělat. Vím, že o Volteře nechci dál v mém životě slyšet.“ Ohlédla jsem se přes rameno na něj. Okamžitě svůj zrak stočil na mě.

„Stále budou v našich životech hrát určitou roli, Sim.“

„Jsem si toho vědoma,“ pronesla jsem tichým hlasem. „Ale budu ji co nejvíc minimalizovat.“

V momentě, kdy jsme se setkali s Rose, Emmem a Liou na letišti Heathrow, jsme nasadili masky perfektního párečku. Každý má své problémy a Carlisle ví, že si o tom můžeme promluvit později. Nechtěla jsem do toho tahat zbytek rodiny. Chci je vidět šťastné a ne trápit se nad mými démony.

Přijala jsem nabízené rámě svého manžela a usmála se na něj. Ať už mě trápí cokoliv, Carlisle mi vždy pomůže i tak nepatrným a na první pohled nedůležitým lehkým úsměvem. Nebo když zašeptá svým anglickým přízvukem mé jméno. To už je jiná…

Kolemjdoucí si nás zvědavě prohlíželi. Ženy se speciálně zaměřovaly na elegantního mužského vedle mě, nebo se rozplývaly nad Emmettem, který vedl za ruku Liu, a vesele klábosili na téma ranní animované pohádky. Z mých dob si maximálně vzpomenu na Pokémony, či co to bylo. Což automaticky zmanená, že jsem těžce nevzdělaná, aspoň podle těch dvou.

A co se týká procházejících mužských? Sexy blondýnka s luxusní postavou a ležérním úsměvem musela dostat každého. Já, slušná holčička…

Kecám.

Dlouhé tmavě hnědé vlasy se mi vlnily podél zad, kabát ležel na zadním sedadle v autě, tudíž šly krásně vidět mé nohy, podle Carlislea do X, v růžových šatech. A že jsem si užívala chůzi letištní halou. Lehké vrčení u mého ucha mi dokazovalo, že jsem prostě dobrá ve škádlení.

Všichni jsme se zastavili u pomalu se tvořící skupince lidí, jež čekali na své blízké, stejně jako my. Pustila jsem se Carlislea a přistoupila jsem k Lii, ta pro změnu poskakovala kolem Rose.

„Lio, kde máš svůj transparent?“ zeptala jsem se jí. Okamžitě se rozzářila a vytáhla ze svého batůžku několikrát složený papír. Byly na něm hvězdičky, kytičky a srdíčka. Naklonila jsem hlavu a přečetla jméno. Bylo tam jen jedno. Emmett si Liu vyhodil nahoru za krk. Lia roztáhla papír a zvedla ho nad hlavu.

„Nate? Vy nechcete doma zbytek?“ zeptala jsem se těch dvou. Oba se na mě podívali. „Ne, Nate nám stačí,“ odvětili jednohlasně a společně se tomu zasmáli. Zděšeně jsem pohlédla na Carlislea. Ten jen pokrčil rameny. S nadějí v očích jsem se ohlédla na Rose, která v rukou svírala menší neozdobenou kartičku. Pravděpodobně tušila, co ti dva mají v plánu. Rty jsem naznačila díky a ona s úsměvem kývla. Občas je fajn mít doma nepubertálního puberťáka. A když si vzpomenu, co nás čeká.

Jazz s Noe měli něco jako roční pauzu od nás všech. Společně s Natem, který pravidelně k nám jezdil a utvrzoval nás v tom, že puberta opravdu umí mlátit s každým, si užívali exotického Thajska.  A nyní se rozhodli vrátit do rodinného hnízdečka k nám. Proto jsem na ředitele Lersena vybavila to o těch dalších dvou puberťácích. Je ve hvězdách, zda se k nim přidá náš nejmladší rodinný playboy Nate. Mění názory jako aprílové počasí, neustále se spolčuje s Emmettem a vymýšlejí klukoviny a nejvíc si libuje ve svém daru. Takže když se náhodou bavím o něm, nikdy nevím, zda mi nedýchá na záda.

Ohlédla jsem se přes rameno. Cítila jsem její pohled, věděla, že se mé oči setkají s jejími. Úsměv se mi rozšířil, když jsem si svá tvrzení potvrdila. Má nejlepší přítelkyně, spřízněná duše, si to kráčela k nám společně se svým manželem a synem. Otočila jsem se celým tělem k nim a rozběhla se k ní. Rok byl dlouhá doba i pro upíra.

Jazz pochopil a dřív, než jsem stihla do něj vrazit, o krok ustoupil. Respektovala jsem jejich rozhodnutí žít na chvíli bokem, ale stesk je stesk. Když někoho milujete, neobejdete se bez něj. Když s někým sdílíte silné pouto, nedokážete bez něj žít.

Vrhla jsem se do otevřené náruče a za zvuku smíchu jsem Noe pevně objala.

„Čekala jsem, že mě bude mačkat Lia,“ zaševelila Noe vesele a obdarovala mě stejně pevným stiskem.

„Musí se postavit do fronty,“ odvětila jsem jí stejně šťastně a odtáhla se, abych jí viděla do tváře. Rozhodně zářila, byla plná štěstí a neskrývala to, podobně jako Jazz, kterého jsem k sobě vzápětí přitáhla, abych ho taky objala.

„Ráda tě zas vidím.“ Pobaveně se zakřenil a objetí mi opětoval.

„Já tebe taky.“

Pustila jsem ho ze svých spárů a zaměřila se na posledního člena expedice. Jediný z nich nepřekypoval štěstím. Samozřejmě ho, jakožto mladíka v jistém choulostivém věku, ztrapňovaly rodinné události tohoto typu. Zato mladé holky procházející kolem něj byly velice žádoucí a netrapné.

Přešla jsem k němu a dala mu jednu lehkou výchovnou.

„Na to máš dost času, Nate.“ I můj hlas byl hraně přísný, ale měl mě přečtenou a omotanou kolem prstu. Což nebylo nejhorší, nejhorší bylo to, že to věděl a využíval toho.

„Ale, babčo, nechtěj, abych si myslel, že žiješ v pohádce. Jsem přece poloupír, predátor a ony jsou ženy,“ pronesl provokativně a pokřiveně se zaculil. Bože, ochraňuj nás, tohle nedopadne dobře.

Ohlédla jsem se na Carlislea, který těžce dusil smích. Doufám, že Lia nikdy nedospěje…

Autor: Simiik (Shrnutí povídek), NoemiVolturiCullen, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Vampire reality - 29. kapitola - epilog 1/2: