Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínech osudu... 3. kapitola

1.IsabellaCullen-New Moon

Sponzoři

Fandíme Stmívání.eu
Stmívání.eu

Ve stínech osudu... 3. kapitolaBella začíná zjišťovat, že její život už nebude procházka růžovou zahradou. Přeji příjemné počtení... :)

18.09.2010 (21:45) • TessieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1335×

3. kapitola... Pravda

Byla jsem odhodlaná mu to všechno říct. Konečně se někomu svěřit a zbavit se toho zvláštního pocitu, který mě dneska svazoval celý den. Ale proč zrovna jemu? Člověku, kterého znám sotva pár minut. Začínám už ze všeho šílet.

„Proč?“ zeptal se starostlivě. Bože, já jsem husa. Co mu mám teď říct? No, já jsem měla zvláštní sen a teď se bojím, že si pro mě přijdou démoni a zabijí mě. To by mě asi poslal rovnou na psychiatrii.

Sekundy běžely dál a já pořád neodpovídala. Napadlo mě, že bych třeba vzala nohy na ramena, ale to mi nepřišlo jako dobrý řešení.

Najednou někdo zaklepal na dveře a mě spadl kámen ze srdce. Bylo mi jasné, že je to nějaká sestřička, co shání doktora a já tu zůstanu úplně sama, ale po tomhle trapném okamžiku to přivítám s otevřenou náručí.

Ale místo zdravotní sestřičky se ve dveřích objevil můj táta. V ruce držel velký dárek zabalený v růžovém balícím papíru a velkou bílou mašlí nahoře.

„Tati? Co tady děláš?“ zeptala jsem se šokovaně.

„Volala mi Gabriela. Říkala, že jsi v nemocnici,“ řekl rozpačitě a pomalu přešel k mé posteli a posadil se do křesla. Byla jsem na něho hodně naštvaná, ale i přesto jsem byla ráda, že je tady a udělal si na mě po pár letech čas. „Jak se cítíš?“ zeptal se najednou starostlivě.

„Jsem v pořádku,“ ujistila jsem ho. Pak bylo dlouhou chvíli trapné ticho. Doktor se někam nenápadně vypařil a já tu s tátou zůstala úplně sama. Kruci, kde vězí Gabriela s tím pitím? To mi určitě dělá schválně.

„Víš, vlastně jsem přišel, abych si s tebou promluvil,“ promluvil po dlouhé době táta.

„A o čem?“ zeptala jsem se zvědavě.

„Víš, není to zrovna příjemné téma. Ale myslím si, že už jsi dost velká na to, abys to věděla.“

„Co se děje? Vážně mě docela děsíš.“

„Jde o to, že... že jsi adoptovaná. Já nejsem tvůj pravý otec,“ řekl naprosto vážně. Dělá si ze mně srandu? A jestli jo, tak je to pěkně blbý fór.

„Cože?“ Víc jsem ze sebe nedokázala dostat. Byla jsem na něj naštvaná. „To mi chceš, že jsi mi celých těch šestnáct let lhal? Že jste mi všichni lhali?“

„Snaž se to pochopit. Takhle to pro tebe bylo lepší.“ Snažil se zachránit situaci, ale naopak to ještě zhoršil.

„Jo, takhle to pro mě bylo nejlepší. Takže nejdřív jsem se narodila a pak všichni jenom lhali a lhali. Potom má nevlastní matka umřela a ty ses na mě úplně vykašlal, takže se o mě musela starat moje nevlastní teta. Až teď sis vzpomněl, po těch letech, že máš adoptovanou dceru a usoudil jsi, že by bylo dobré jí konečně říct pravdu a zkazit jí život ještě víc.“ Chtělo se mi řvát a brečet zároveň.

„Bello, nech si to vysvětlit. Prosím.“

„Na to jsi měl šestnáct let. Teď už je pozdě,“ řekla jsem se slzami v očích. „Odejdi, prosím. Chci být sama.“

Nic neřekl a mlčky vypochodoval z místnosti. Sledovala jsem jak se za ním zaklapli dveře. Připadala jsem si jako bezcitná mrcha, co právě vyhodila bezbranného pejska na ulici. Ale co je tohle oproti tomu, co udělal on? Tohle mu nikdy nedokážu odpustit. Je to, jako by mi vrazil kudlu přímo do srdce.

Slzy mi nezastavitelně tekly po tvářích. Najednou jsem byla tak sama. Uvědomila jsem si, že teď vlastně nemám žádnou rodinu. Žádného pravého příbuzného. Ano, je to tak. Teď budu úplně sama, i když kolem mě bude hodně lidí. Jako by mi kus sebe chybělo.

Nechtěla jsem na to dál myslet. Byla jsem unavená i přesto, že jsem se před chvílí probudila. A tak jsem nechala poklesnout víčka a ponořila jsem se do říše snů. V mém případě do říše nočních můr.

Objevila jsem se opět v lese. Stála jsem na nerovné polní cestě. Nikde nikdo nebyl. Jen já a stromy.

Dala jsem se do kroku. Mé nohy mě vedly do hlubší a temnější části lesa. Ta tma mě uklidňovala. Dodávala mi sílu a já jsem postupně zapomněla na své problémy a potíže. Jako by ta tma měla v sobě nějakou neviditelnou sílu. Příjemnou sílu dodávající energii a radost. Cítila jsem se tak nějak plná. Zaplnila ty prázdná místa, která se během posledních pár hodin objevila.

Ušla jsem sotva pár metrů, když jsem ho spatřila. Byl celý v černém a svůj obličej měl schovaný pod kapucí. Stál tam poklidně, bez pohnutí a i přesto, že jsem neměla možnost podívat se mu do tváře, cítila jsem na sobě jeho pohled.

„Isabello,“ ozval se náhle jeho hlas a já ztuhla. Nebylo to úlekem, ale překvapením. Já už přece ten hlas někdo slyšela.

„Odkud mě znáte?“ zeptala jsem se a vzdorovitě pohlédla do jeho neviditelné tváře. Rozum mi napovídal, že bych se s tím chlapem neměla vůbec bavit. Vždyť to může být nějaký blázen.

„Už jsme se jednou potkali, vzpomínáš?“ Zalapala jsem po dechu pod náporem vzpomínky, která se najednou objevila jako blesk. Ano, znala jsem ho. Byl to ten tajemný černý muž z předchozího snu, který se i s ostatními vydával za démona a vyhrožoval mi smrtí. Ušklíbla jsem se. Taková pitomost.

„Byl to jenom pouhý sen. A tohle je taky sen,“ řekla jsem ironicky a štípla jsem se do ruky, abych se ujistila. Ale k mému překvapení to bolelo jako čert.

„Takže mi nevěříš? Myslíš si, že ty a já jsme jenom obyčejní lidé jako všichni ostatní? Opravdu?“ řekl a jedovatě se zasmál. „Dokážu ti, že nejsi jenom člověk. Že tohle není jenom obyčejný sen.“

Mlčky jsem tam stála a nezmohla se na slovo. Je to blázen.

„Zabiji všechny tvé blízké. A potom přijdeš na řadu ty.“ Opět se ozval ten jedovatý smích a muž se rozplynul jako pára nad hrncem.

Probudil mě výkřik. Otevřela jsem oči a prudce se posadila. Za okny už byla tma, ale v místnosti se svítilo. Vedle postele seděla šokovaná Gabriela. Vedle ni stál doktor Cullen a starostlivě ji pozoroval.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se zmateně.

„Bells, holčičko. Promiň, nechtěla jsem tě probudit.“ Takže to ona křičela? Proč?

„Co se stalo?“ zeptala jsem se znovu a zoufale se otočila na doktora, protože Gabriela schovala obličej do dlaní a začala vzlykat.

„Bello, tvůj otec měl autonehodu. Na místě zemřel.“ Ztuhla jsem a musela si připomínat, že musím dýchat.

Tohle asi nemůže být náhoda, že ne?

Autor: TessieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínech osudu... 3. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Twilight účet
Uživatel:
Heslo:
Registrace
Twilight FanFiction
Partnerské stránky


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky
Chcete se k nám přidat?
Toto může být i váš web.
Máte zájem?
Ověřování přispěvatelů
Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli?
Profi přispěvatelé
Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
I vaše znalosti mohou být k užitku
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci
Chcete pomoci při rozvoji webu?
I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Návštěvy

Kdo je tu z členů? Klikni!

© 2006 - 2021 Tým Stmívání.eu Publikování nebo šíření jakéhokoli obsahu serveru bez předchozího souhlasu je zakázáno!RSS: články, news, fanfiction, komentáře