Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 1. kapitola

04.05.2010 (07:00) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2153×

Ve stínu hvězdy   

 1. kapitola

Když jsem dojela domů, Edwardovo Volvo už tam stálo. Ušklíbla jsem se. Aby si on jednou nechal ujít příležitost poukázat na přiměřený rychlostní limit náklaďáčku. Popřemýšlela jsem o svých citech k němu. Miluji ho, to je jasné. Ale nevím, proč se ke mně poslední dobou chová takhle a ta nevědomost mě dost znervózňuje. Pousmála jsem se. Už se chovám jako Alice, když “nevidí“.

Vesele jsem vystoupila a pohlédla do Edwardovy tváře, oproštěné od jakékoliv emoce. Bála jsem se, že se ho ta nálada bude držet ještě dlouho. Dneska jsem se konečně rozhoupala k rozhovoru s ním. Už už jsem otevírala ústa, když mě předběhl.

„Můžeme se projít?“ zeptal se naprosto prázdným hlasem. Pochopitelně jsem souhlasila, protože mi to právě přišlo vhod.

Chytl mě za ruku a táhl do lesa. Říkám táhl, protože jsem za ním vlála, skoro jsem se země nedotýkala.

 U jednoho stromu, kam jsme spolu vyryli E+B, jako důkaz naší nehynoucí lásky, se zastavil. Nenechala jsem si vzít šanci a hned jsem spustila.

„Edwarde, takhle to dál nejde. Já Tě miluji víc než cokoli na tomto světě, ale Tvoje chování v poslední době si žádá psychiatra. Tohle už, promiň, není normální. To, že jsem se na oslavě řízla o papír a Jasper po mně vystartoval, rozhodně neovlivnilo moji lásku k Tobě, jestli Ti tohle dělá starosti a jak Tě znám, tak asi ano.“ Musela jsem zastavit a nadechnout se a on toho využil.

„Ne Bello!“ řekl a zadíval se mi do očí, ve kterých měl jen lhostejnost. V duchu jsem se začala radovat, že konečně nějaká emoce pronikla tou jeho kamennou maskou, ale po chvíli mi došlo, že pokud má v očích lhostejnost, když se dívá na mě, tak jsem mu nejspíš lhostejná já. Toto zjištění naprosto otřáslo mým výrazem. To chvilkové nadšení téměř okamžitě vystřídaly slzy a už si chtěly brázdit cestu po mých tvářích, ale já jsem jim to nedovolila.

„Já jsem Tě, Bello, totiž nikdy nemiloval, jen jsem k Tobě cítil jistou náklonnost. Teď teprve jsem pochopil, co znamená láska a rozhodl jsem se ji vydat hledat a ne tady jen sedět na zadku a čekat na zázrak, který stejně nepřijde. A protože moje rodina má raději mě, nežli Tebe, jede na tu cestu se mnou. Ty zemřeš na nějakém krásném místě za hodně dlouhou dobu, obklopena věrným, milujícím manželem, vnoučaty a dětmi, která Ti já dát nemůžu. Ty do našeho světa nepatříš a protože jsi člověk, časem zapomeneš na mě i moji rodinu. Já Ti na oplátku slíbím, že se budu snažit, abys mě už nikdy neviděla, ale to nemohu zaručit. Bohužel. Sbohem.“ Po celou dobu jeho oslavné řeči, jsem dávala volný průtok slzám. Nemělo cenu rušit jeho plynulý melodický projev vzlyky, protože jsem si musela užívat jeho hlasu a blízkosti dokud to jde. Jak mi sám oznámil, jednou zemřu, ale on bude stále stejně mladý a krásný, jako doteď.

Zvedla jsem zrak, abych naposledy pohlédla do těch krásných, topazových očí mé jediné lásky, ale on už tam nebyl. Zmocňoval se mě zvláštní pocit. S mým, někdy extrémně dlouhým vedením, začínala nenávist vytlačovat ten krásný cit. Lásku. Cítila jsem, jak se s každým kilometrem, kterým se ode mě vzdaluje, otevírá obrovskou díru v hrudi, ze které vytrhává moje srdce a podrobuje ho všem způsobům mučení, o kterých za 106 let svého života/neživota slyšel.  

Nenávist už zcela vytlačila lásku, ovšem protože láska a nenávist jdou vždy ruku v ruce, nejspíš ji tedy jen odsunula do nejzazšího koutku mého mozku. V místě, kde se láska a nenávist spojovali, vznikala kapalina, která odkapávala na prázdné místo, kde kdysi bývalo srdce a bude navždy přiživovat tu bolest v mém nitru. Pokud jeden z těch citů nezmizí, nebo mezi ně nevložím nějaký neutrální cit, bude mě ničit stále.

Svezla jsem se na zem, stále vzlykajíc, přestože před mojí panenkou visela rudá clona nenávisti. Nevím, jak dlouho jsem bezvládně ležela na zemi, ale po nějaké době mé vedení do mého mozku dodalo informaci o jeho ztrátě a najednou už jsem nevzlykala, jen tiše slzela. Musím se vzchopit, musím se vzchopit opakovalo freneticky moje první já, ale to druhé mi našeptávalo zůstaň u a neber na druhé ohledy, on je na Tebe taky nebral. Zvítězilo to první já.

On o mě nestál, ovšem já o něj ano. Byl to můj anděl, ale já pro něj jen bezcenná lidská hračka. Tohle vědomí vyvolalo další salvu vzlyků. Po nějaké době jsem vstala a došla ke stromu s našimi iniciály.

Nyní už bez vzlyků jsem přejela přes vyryté B+E v srdíčku. Teď už není B+E, ale E+ neznámá krásná upírka, družka Edwarda a navždy osamocené B.  

Vyrazila jsem domů a cestou jsem několikrát spadla. Několikrát jsem se odřela do krve, ale žádnou bolest jsem necítila. Žádná fyzická bolest nedokázala přehlušit tu duševní. Došla jsem domů a tam se svezla na pohovku. Seděla jsem, potom přišel Charlie, mluvil na mě, ale já nevěděla, co říkal. Topila jsem se ve své bolesti. Automaticky jsem udělala večeři, šla se učit a potom spát.

Topila jsem se v té tupé bolesti v mém nitru a nic kolem jsem nevnímala. Za celou tu dobu jsem s nikým nepromluvila, jen odpovídala. S přáteli jsem nemluvila a nebyla nikde venku. Měla jsem od Charlieho danou večerku, kterou jsem nikdy neporušila. Nikam jsem totiž nechodila. Po jejich odchodu se ze mě stala chodící troska. Neměla jsem jedinou špatnou známku. Občas se stalo, že jsem se zastavila a udělala si inventuru svého života. Výsledek byl vždy otřesný. Zničená osmnáctiletá holka, bydlící s tátou v tom nejdeštivějším městě ve státech, beznadějně zamilovaná do upíra který o ni nestojí a ještě k tomu jsem ignorovala všechno okolí, které se mě snažilo z té otupělosti vytrhnout. Proto jsem se snažila nedělat ji příliš často. Nerada jsem dospívala k tomuto závěru, proto jsem se snažila být neustále nějak zaměstnaná. Volným chvílím jsem se ze všech sil vyhýbala.

Právě jsem se přistihla jak jedu z práce. Je to prvně, co jsem si uvědomila, kde jsem a co právě dělám. Musela bych si pogratulovat, kdybych necítila tu bolest několikrát znásobenou. Opět jsem vzpomínala na něj, na jeho rodinu a na svoji bolest. Teď se bolest vtírala do každé mé myšlenky. Snažila jsem se uniknout, ale nešlo to. Vzpomínala jsem na nějaký výlet, o kterém se bavili dnes ve škole, na moji potřeštěnou maminku, Jacoba, mého starého kamaráda a na tu bolest.

Vztekle jsem praštila hlavou do volantu, akorát mi uniklo, že jedu po silnici. Všechno se seběhlo tak rychle. Náklaďáček sjel do škarpy a já zahlédla něco rudého, co se mihlo ve stromech. Potom jen hlasitý náraz do sloupu vysokého napětí, co lemují silnici. Prudký náraz hlavou do volantu a ostrá pálivá bolest v noze. Ovšem ani ta rána do hlavy nedokázala vymazat ten rudý záblesk pohybující se nadlidskou rychlostí. Než se nade mnou začala stahovat pomyslná mračna, ukazující konec mého života, jsem doufala, že to byla Victoria. Victoria. Synonymum slova konec, nebezpečí, smrt a mnoho dalších podobných. Ale štěstí mi nepřálo. Bohužel.

Shrnutí - Další kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 1. kapitola: