Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 10. kapitola

02.07.2010 (09:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1934×

Ve stínu hvězdy

10. kapitola

Neúmyslně jsem do něj zatlačila a položila ho na postel. Lehla jsem si na něj, a v tu chvíli se ve mně rozžehl ještě jiný plamen a já jsem ho prudce objala. Byl to plamen lítosti, že mě tak musí vidět. Bylo mi ho líto. Zatvářil se překvapeně a taky mě objal. Pohlédla jsem mu do očí, ve kterých bylo vidět, že on zažil bolest a ví až moc dobře, co ten termín znamená. Objala ho ještě pevněji a dál jsem mu vzlykala na hrudi. Bylo mi s ním velmi příjemně, ale nedalo se to srovnat s těmi vzácnými chvílemi s ním a jeho rodinou. Šlo to docela dobře přirovnat k přítomnosti Charlieho. Věděla jsem, že mu mohu důvěřovat a on nikomu nic nepoví.

„Ty jsi zažil bolest…?“ zašeptala jsem, ale nebyla to ani otázka, spíš konstatování.

V očích se mu zalesklo utrpení a procedil skrz zuby: „Ano, pamatuji si ji až moc dobře. Chceš slyšet můj příběh?“ zeptal se mě a pokračoval: „Já jsem nikdy nikomu příliš nevěřil, ale u tebe cítím, že ty můj příběh nikdy nikomu nepatřičnému neprozradíš. Chceš ho tedy slyšet?“ zopakoval svou otázku a tázavě se mně podíval.

„Ano,“ odpověděla. Také jsem vůči němu cítila jakousi důvěru. Možná i nějaké pouto. Sice nebylo zrovna dvakrát silné, ale pokud mu pomůže od bolesti, když se vymluví, udělám ze sebe vrbu. Smutně se na mě podíval a začal:

„Narodil jsem se roku 1883. Měl jsem mladšího bratra, o kterém jsem nikdy neslyšel a rodiče. Měl jsem i snoubenku. Vzali jsme se a na svatební cestu jsme jeli do Itálie, do Volterry. Po první noci jsem se vzbudil a ona tam nikde nebyla. Oblékl jsem se a vyrazil ji hledat ven. Cestou mě zastavila jedna krásná žena, řekla, že se jmenuje Sophie a že mě a ještě skupinu dalších lidí provede po hradě. Já jsem ale odmítl a dál hledal Heidi. Nenašel jsem ji ani po dvou hodinách a ta žena, Sophie, mi řekla, že ji přibrala do průvodu. Poprosil jsem ji, jestli by mě nemohla vzít také. Vzala, a jak ochotně,“ zavrtěl smutně a znechuceně hlavou. „Řekla mi, že už jsou všichni na hradě a vzala mě tam samotného. Nevedla mě ovšem do jídelny, ale do sklepení. Těsně předtím, než mě kousla, řekla: „Ty budeš trpět za to, že jsi mě odmítl a tvá snoubenka už nikdy nebude tvá!“ Potom mě kousla.

Když bolest přestala, zjistil jsem, že jsem ve vězení pod Volterrou. Sophia stála přede dveřmi a já si jí okamžitě začal vyptávat na Heidi. Ona se jen zákeřně zašklebila a dovedla mě do sálu. Tam ležela na zemi Heidi a dokončovala přeměnu. Přiběhl jsem k ní a začal ji hladit po vlasech a tvrdit, že bude všechno dobré. Když se probudila, přistoupila k ní Adriana a než mě mohla zahlédnout, zhroutila se k zemi a já byl naprosto zoufalý. Po chvilce se probudila, podívala se na mě, sežehla mě krutým a nenávistným pohledem a odešla. Byla tak krásná. Vydal jsem se za ní a ona mi jen odsekla, že mě nenávidí a že mě nechce už nikdy vidět. Postupem času jsem zjistil, že jí Adriana vymazala paměť a zaměnila za jinou. Myslí si, že to já ji uvrhl do tohoto života. Život už i oblíbila, ale mě nenávidí už jen z principu a přesvědčení.

Chtěl jsem odejít, ale Aro vyhrožoval, že zabije Heidi, pokud se pokusím uprchnout. Dělám tak tedy všechno na truc Arovi, včetně mého vegetariánství. Je to pro mě neskutečně bolestné, století poslouchat a sledovat, jak upírka, kterou miluji, laškuje s Demetrim, Felixem a vlastně celou gardou, kromě mě. Ona mě nenávidí. To proto ji tu Aro nechává. Abych trpěl. Sophia totiž vždycky dostane to, co chce. Má schopnost k sobě lidi připoutat, stejně jako Chelsea. Proto se Heidi nemůže rozhodnout podle svého srdce,“ dokončil smutně. Jeho strastiplný příběh mě úplně pohltil. S trhnutím jsem se probrala ze začátku devatenáctého století.

„To musí být hrozně,“ pronesla jsem soucitně. Bolestně se zašklebil.

„To flirtování ani ne. Už jsem se zvykl. Ty noci jsou horší,“ odpověděl smutně a pokusil se usmát.

„Nevzdávej to. Snaž se získat si její lásku. Ty si ji po takovémhle životě zasloužíš,“ pronesla jsem vzpurně. „Jak jinak bys jí chtěl dokázat svoji lásku. Přesvědč ji o ní. Osvěž jí paměť. Já mezitím zaměstnám Adrianu, aby neměla tolik času se soustředit na její paměť,“ přikázala jsem mu. Smutně zavrtěl hlavou.

„Zkoušel jsem to, ani nevíš kolikrát. Jediný výsledek je, že teď mě nenávidí ještě víc,“ povzdechl si a sklonil hlavou. Chtěla jsem mu nějak zvednout náladu.

„Víš, já také až příliš dobře vím, že bolest není jen prázdný termín. Taky jsem ji zažila. Chceš, abych ti vyprávěla svůj příběh?“ zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a mlčky přikývl. Začala jsem:

„Moje máma se rozvedla a znovu vdala. Phil hrál nižší baseballovou ligu, proto se stále stěhoval. Rozhodla jsem za mámu, že bude cestovat s ním a sama jsem se přestěhovala k otci. Bydlel v nejdeštivějším městečku v USA. Ve škole jsem se seznámila s jedním překrásným „chlapcem“ a jeho rodinou. On se mi vyhýbal. Nakonec touhu po mojí krvi překonal a začali jsme spolu chodit. Milovala jsem ho. Položila bych za něj život. Celou jeho rodinu jsem si také zamilovala.

Jednou jsem byla s jeho rodinou na louce, kde hráli baseball. Přišla tam trojčlenná smečka, kterou vedl James. Byl to stopař, a protože na louce mě onen upír před ním bránil, udělal z toho tedy bezvadnou hru. Odvezli mě do Phoenixu, ale nepomohlo to. Dostal mě. James mě málem zabil, ale on dorazil včas. Zachránil mi tak život, i když mě James kousl. Nestala jsem se upírem, protože infikovanou krev z rány vysál. To jsem také málem nepřežila.

Když jsme slavili moje narozeniny, řízla jsem se o papír a Jasper po mně vystartoval. To jsem opět málem nepřežila. Přesto jsem ho milovala víc, než svůj život. On mě ale nedlouho po oslavě zavedl do lesa a tam mi krutě řekl, že jsem byla jenom hračkou, se kterou si pohrál a že mě už nestojí. Odešel. On i jeho rodina. Zhroutil se mi svět. Nemělo pro mě význam žít.“ Už jsem mu chtěla říct i o Rozcestí, ale nějaký hlásek v mé hlavě mě varoval, že to by rozhodně nebyl dobrý nápad. Tak jsem o tom pomlčela a skončila tak příběh.

„Jak se jmenoval?“ zeptal se mě.

„Doufala jsem, že tuhle otázku nepoložíš. Jeho jméno bolí,“ odpověděla jsem a z mého hlasu čišela ona zmíněná bolest. „Edward,“ dokončila jsem.

„To je smutný příběh. Také jsi prožila nešťastnou lásku…“ řekl mi.

„Ne,“ skočila jsem mu do řeči, „ty neprožíváš nešťastnou lásku. Ty prožíváš obyčejnou, leč velmi silnou lásku k ženě, která ztratila paměť. Když budeš věřit, vzpomene si. Ani ty si nesmíš přestat věřit,“ přerušila jsem ho důrazně.

„Proč mě Aro tak nenávidí?“ zeptala jsem se po chvíli ticha.

„Jsi mocná. Máš příliš velkou moc a on cítí, že ty ho poslouchat nebudeš. On tě nenávidí, protože se tě bojí. A navíc, na ty čarodějnická dvojčata máš větší vliv, než on,“ odpověděl prostě. „Jakmile ho jednou neposlechneš, vyhlásí na tvou hlavu odměnu.“

„Mocný Aro, že se bojí jedné novorozené upírky?“ vyjekla jsem překvapením.

Zasmál se. „Ano, svým způsobem se bojí jedné novorozené upírky.“

„Wow! No tomu se mi nechce věřit. Opravdu měl z toho deštíku takový vítr?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Nejde jenom o deštík. Jak jsem řekl, jde o tvůj talent. A máš příliš velké sebevědomí. Víš, co chceš a toho se on tak bojí. Kdyby sis řekla, že je sesadíš z trůnu, netrvalo by ti to dlouho. Taky máš zhoubný vliv na gardu,“ vysvětloval mi trpělivě.

„Máš nějaký talent?“ zeptala jsem se na poslední otázku, která mě napadla.

„Mám, telekinezi, ale neumím ji ovládat,“ smutně si povzdechl.

Nadšeně jsem chytila za ruce a řekla: „Teda, telekineze, tu bych taky ráda měla,“ řekla jsem uchváceně. V tu chvíli se mi zdálo, jako by mi z rukou prostupovala síla. Na chvilku jako bych opustila svoje tělo a hleděla ten pocit ze shora. Byl jako zlatavě se třpytící pramen hustého, tekutého zlata, ale přitom lehký, jako pírko. Rozléval se po celém mém těle a mně v tu chvíli došlo, co to je.