Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 11. kapitola

09.07.2010 (08:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 2322×

Ve stínu hvězdy

11. kapitola

S Willem jsem si rozuměla. Měli jsme podobné zájmy. Povídali jsme si dlouho do noci a velmi se pobavili. O našich láskách už nepadlo ani slovo. Po rozbřesku odešel a já zase osaměla. Ovšem ne na dlouho. Za chvíli vešel do pokoje nějaký nižší člen gardy, nevím ani jeho jméno. Zavedl mě do tělocvičny a já nemusela dlouho hádat, proč tam stojí natěšený Felix s Demetrim.

„Dnes začne tvůj výcvik,“ promluvil Demetri a já po něm šlehla otráveným pohledem. Začal se smát a já toho využila. Skočila jsem mu ze zadu na záda a povalila ho na zem. To ho rozesmálo ještě víc a já se rozesmála taky. Felix nás sledoval kritickým pohledem a nakonec se rozhodl zasáhnout. Vzal mě za ramena a bez sebemenší námahy zvedl ze smějícího se Demetriho. Já jsem včas zareagovala a patou ho kopla do citlivého místečka. Felix tlumeně zaúpěl a svezl se na kolena. Šikovně jsem se mu vysmekla a vstala. Řekla jsem:

„Tak, pánové, na co výcvik? Já jsem talent od Boha,“ sdělila jsem jim vítězně a bez špetky humoru. Na to se oni rozesmáli ještě víc. Otráveně jsem nad nimi zakroutila hlavou a přešla k oknu. Bylo poledne. Sledovala jsem, jak slunce kreslí na moji kůži diamantové odlesky. Jsme poznamenaní. I slunci se hnusíme. Napadlo mě, že možná nebyl tak úplně dobrý nápad, jet do Volterry.

Uslyšela jsem za sebou pohyb. Automaticky jsem se otočila a vymrštila štít. Jako ve zpomaleném záběru jsem zahlédla, jak Felix letí přes celou místnost. Můj štít ho přišpendlil pod krkem ke zdi a on tak nemohl dýchat. Kopal sebou, mlátil, ale proti mému štítu neměl šanci. Opět jsem se nevzrušeně otočila k oknu a ignorovala překvapeně se šklebícího Demetriho, který pozoroval Felixe deset metrů nad zemí. Potom se udiveně otočil zpět ke mně s obdivem ve tváři. Zašklebila jsem se na něj a sledovala slunce, jak putuje po obloze. Mohla jsem do něj hledět, aniž bych si trvale poničila sítnici. Byla stále stejně nepoškozená, jako bych se do slunce nikdy nepodívala.

Dveře do tělocvičny se otevřely a dovnitř vstoupila nějaká žena. Otočila jsem se k ní a zeptala se, co potřebuje.

„Ahoj, jsem Corin a Aro tě potřebuje ve velkém sále. I s tvými hlídači.“ Poslední slovo pronesla posměšně, při pohledu na na stěně visícího Felixe a bezradného Demetriho. Nevzrušeně jsem pohodila rameny a stáhla štít v tu chvíli, kdy jsem procházela dveřmi. Při tom jsem si ale říkala, že by mohl na té stěně zůstat ještě pěknou chvilku.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem spatřila stále visícího Felixe. Zděsila jsem se, že už můj štít přestávám ovládat, ale když jsem ho zkontrolovala, byl stále na svém místě. Co se to tady k čertu děje? Prudce jsem se nadechla, abych se zeptala a zjistila to, ale v hlavě se ozval dotěrný hlásek, který mi přikazoval být zticha. Opět jsem tedy zavřela pusu a snažila se potichu přijít na to, co se děje.

Sakra! Jestli tohle malé tajemství někdo zjistí, můžu se přikovat ke dveřím sálu. Došlo mi totiž, že je to telekineze. Jestli Aro zjistí, že mám další dar, nebo nedej bože můj originální talent, totiž kopírování schopností, už nikdy se mě nevzdá. A i když jsem neměla v plánu, momentálně někam odsud odcházet, celou věčnost jsem tu strávit nehodlala. Rychle jsem se tedy ponořila do mého nitra a tam vyhledala telekinezi. Byla stejně zlatá, jako když si ji půjčovala. Rychle jsem se ji snažila uklidnit, než si někdo všimne, že Felix tam pořád visí.

Upíří rychlostí trvalo tohle všechno dvě, tři sekundy, ale pro upíra to byl nápadně dlouhý časový úsek. Corin po mně vrhla nedůvěřivý pohled a okázale ignorovala vysmátého Demetriho. Uvažovala jsem. Kdybych ho teď prohodila zdí, přestal by se smát, nebo by se svíjel v ještě větších záchvatech smíchu? Rozhodla jsem se to raději nezkoušet a pustila jsem Felixe na zem, kde se rozplácl jako zralá hruška. Vražedně se na mě podíval a zasyčel něco o tom, že tohle mi nedaruje.

„Ale copak, tváříš se, jako bys spadl z višně,“ prohodila jsem sladkým hláskem směrem k té obrovské hoře svalů. Rozzuřeně zavrčel, ale o další výpad se nepokoušel, nejspíš nechtěl dopadnout tak, jak dopadl předtím. Na zadek.

Corin zadusila smích a vykročila směrem k sálu. Já jsem ji následovala a za námi poslušně ťapkali ti dva “nebezpeční“ upíři.

Zanedlouho jsme došli k sálu a Corin bez váhání otevřela. Byli tam jen bratři a přirozeně jejich osobní ochranka, která čítala pět upírů. Zářivě jsem se usmála a preventivně nad Arem vytvořila menší černý mráček. Jemu úsměv okamžitě zmrzl na rtech, když si ho všiml. Zato můj úsměv se ještě víc rozšířil. Felix s Demetrim, kteří nám byli v zádech, se postavili za bratry a zkameněli jako sochy.

Když si Aro všiml mé radosti, okamžitě odvrátil pohled od nevyhnutelného deštíku a nasadil svoji sobeckou a arogantní masku.

„Pročpak jsi pro mě zavolal?“ zeptala jsem se stejně arogantně, jak to měl v oblibě on.

„Jestli se bude ještě jednou opakovat to, co v sále, budeš potrestána smrtí za podněcování vzpoury,“ prohlásil slavnostně a já měla chvíli dojem, že neví s kým jedná. Když jsem mu to chtěla připomenout, otevřely se dveře dokořán a dovnitř vběhla stará a zjevně velmi naštvaná upírka. Sežehla vládce takovým pohledem, až se pod ním přikrčili. Tak s tou se musím seznámit, blesklo mi hlavou. Vykročila jsem k ní a podala jí ruku.

„Ahoj, já jsem ta nová upírka a ty jsi…?“ Nechala jsem větu nedokončenou a doufala, že ji dokončí. Ona si mě asi ani nevšimla, jen mi automaticky podala ruku. Upřeně sledovala mrak nad Arovou hlavou, jakoby čekala, kdy se spustí liják.

Ruku měla stejně teplou jako každý jiný upír. Opět jsem sledovala směr jejího pohledu a doputovala až k mraku, který hypnotizovala. Postavila jsem se vedle ní a přenesla váhu na pravou nohu. Ruce jsem si založila na prsou a pravila:

„Taky by sis přála, aby začalo pršet?“ zeptala jsem se, jako by jsme se skutečně bavily jen o počasí. Jako v transu zakývala hlavou dopředu a dozadu a konečně mi věnovala přítomný pohled. Usmála jsem na ni a svou pozornost přesunula k mráčku a předmětu pod ním. Aro vypadal, že za chvilku zbělá strachy.

Konejšivě jsem se na něj usmála a on mi bůhvíproč věřil. Tedy, dokud na něj nedopadlo několik kapek. Panicky si zakryl hlavu rukama, jako by se snad mohl rozpustit. Děštík přibíral na intenzitě a jakmile na něj dopadly sněhové vločky, dal se na zběsilý úprk. Proběhl kolem mě jako ohnivá čára a vyrazil zadní vchod, kterého jsem si předtím nevšimla. Dveře zůstaly viset na jednom pantu a Aro utíkal, jako by mu za patami hořelo. Ono by asi pěkně trvalo, než by chytil, případně shořel, protože vločky nahradily kroupy, které mu ulpívaly na plášti a vsakovaly se do něj. Už jsem ho neviděla, ale podvědomě jsem cítila, že bouře se mění na průtrž mračen i s kroupy. Na Ara teď musel být vskutku komický pohled. Utíkal od hlavního sálu, cákal kolem sebe vodu a nad hlavou se mu líně pohupoval černý bouřkový mrak. Nutno podotknout, že mrak honil jeho, ne on mrak.

Když jsem si představila Ara v téhle situaci, zhroutila jsem se v křečích smíchu ke své spolutrpící. Ona se zjevně taky dobře bavila, protože se smála jako pominutá.

Prohnula jsem se v křeči a vykuckala ze sebe: „Já jsem Isabell a ty jsi?“ zeptala jsem se a doufala že mi odpoví. Měla jsem štěstí.

„Já jsem Sulpicie. Manželka Ara,“ dodala a mně v tu chvíli ztuhl úsměv na rtech. Jestli je to manželka Ara, tak se jí stoprocentně nelíbilo, jak jsem ho prohnala celou Volterrou. Přeci jen, je to její manžel a ona ho asi miluje. Ale zase to by se Arovi tak nesmála, když kolem nás proběhl. S obavami jsem se na ni podívala a čekala nějaký verdikt. Nejspíš vycítila moje obavy protože se na mě usmála.

„Neboj, nepotrestám tě za to, že jsi mého chotě,“ slovo chotě pronesla posměšně, „prohnala po půlce Volterry. Jsem ráda, že mu konečně ukázal jeho místo. A jsem ráda, že tu je Heidi, protože tohle oblečení už na sebe nevezme. Jenom ten plášť mu usuším. Pozor, už se vrací,“ upozornila mě.

Otočila jsem se a čekala, že se jako hurikán prožene zadním vchodem a bude kolem sebe cákat vodu. K dobru jsem mu musela přičíst, že elegantně vešel v suchém oblečení a hlavním vchodem a za ním stála jeho osobní garda. Zahlédla jsem po Arově pravém boku Jane a po levém Aleca. Za nimi šla Corin, která se hned po  tom, co mě odvedla do sálu, vypařila.

Aro sjel mě pohrdavým pohledem a Sulpicii ustrašeným. Musela jsem se usmát. Tady z ní mají asi opravdu vítr.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 11. kapitola: