Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 2. kapitola

06.05.2010 (21:00) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1810×

Ve stínu hvězdy

2. kapitola

Zahalila mě tma. Nebolela, ale já doufala, že zemřu. Něco mi tlačilo na oční víčka. Nechtěla jsem se vrátit zpět, do toho ponurého šedivého světa bez mojí lásky. Já nevím, jestli vůbec mám tělo. Nevím, jestli mám nohy nebo ruce, ale věděla jsem, že nemám srdce, protože to si on vzal s sebou, ovšem věděla jsem jistě, že mám tu bolestivou, rozedranou díru v hrudi. Té bych se nikdy nezbavila.

Myslím, že jsem spatřila bílé ostré světlo, které se stále přibližovalo. Počkat! Takhle to nemá být. Neměla bych já jít za světlem? Pokusila jsem se o to, ale jako bych neměla tělo. Tak přeci bylo mé tušení správné. Světlo už mě pohltilo a já napjatě čekala, co bude za ním. Mé tělo - kde se tady k sakru vzalo - začalo nabývat jasnější obrysy. Měla jsem na sobě přesně to oblečení, do kterého mě nacpala Alice před oslavou. Au, to jméno bolelo.

Nade mnou se valili bílé obláčky, jen si ně sáhnout a pode mnou tenká vrstva mraků. Co mě ale nejvíce zarazilo, že pod nimi byl nejspíš Phoenix.

Mlžný opar kolem mě začal ustupovat a já se bych věřila, že za chvilku přijde Edward aby mi řekl, že mě nemiluje. Bylo to přesně to místo, kterému jsem se už nevím jak dlouho vyhýbala.

Bolest se začala hlásit ke slovu. Schoulila jsem se do klubíčka a vnímala jen tepající okraje rány. Zpoza jednoho toho stromu vystoupila osoba. Byla bíle oblečená a lemy kápě měla zlaté. Neukázala tvář, ale já jsem cítila podřadnost, vůči tomuhle tvorovi. Pud sebezáchovy mi říkal, že tohle je osud. Někdo, kdo může jedním pohybem ruky zamíchat osudy všech lidí na Zemi.

Ta osoba se zasmála. ,,Ale no tak,“ stále se ještě chichotala. ,,Zas tak mocná nejsem.“ Už jsem začínala tušit, že mi tady něco uniká. Něco hodně evidentního.

Ta osoba, dobře říkejme jí Osud, opět promluvila: ,,Nemusíš se mě bát. Já Ti neublížím. Holywoodské verze o ošklivém, starém, škodolibém dědkovi mají s pravdou hodně málo společného.“ Měla tak líbezný hlas. I Alice by proti ní zněla ochraptěle.

Natáhla ke mně, ne starou vrásčitou ruku, ale rozhodně ženskou štíhlou ručku, stvořenou k pomáhání. Zaváhala jsem, ale moje zvědavost zvítězila a já se jí chytla. No co. Můj život je mi už úplně ukradený, tak co by se mi asi mohlo stát, aby mi to vadilo.

Když jsem se jí dotkla, projel mnou elektrický proud, který nabíjel každou buňku v mém těle. Ale ne bolestivě, ale jakoby mě nabíjel, abych to nevzdávala a šla dál. Že život může být i tak krásný.

„Víš, Bello,“ ani jsem nepřemýšlela, jak zná moje jméno. „Ty jsi celkově pro svět velmi důležitá osoba. Musíme Tě poslat zpět na Zem, protože tam patříš. Ne sem, i když tady možná jednou skončíš. Ty jsi předurčena k vykonávání velkých věcí, které navždy změní svět. Ale pamatuj, stejně jako nezměníš svět takhle, nezměníš ani svoji bolest, pokud budeš stále stejná. Musíš se odprostit od svého lidského já. Ovšem nesmíš se zabít!“ ona snad poznala, na čím jsem uvažovala. Myslím, že v tuhle chvíli, byste mi nad hlavou viděli žárovičku. Blik! Ona umí číst myšlenky. Přeci jenom, je to Osud. Na to se Osud začal chichotat.

„Můžeš o nás říct jenom skutečné rodině!“ slovo skutečné zvýraznila. Když je to Osud, mohla by vědět, že o mě má skutečná rodina nestojí. Že by Osud nebyl vševědoucí?

„Nikdo není vševědoucí, ani Osud,“ přerušila tok mých myšlenek. „Nejspíš se teď zeptáš, proč máš na sobě tohle oblečení, pod sebou vidíš Phoenix a Rozcestí vypadá jako v tom lese, že?“ Proč se mě ptá, když může rovnou odpovídat?

„Pod sebou vidíš Phoenix, protože zde dospěl k názoru, že Tě opustí. Šaty máš na sobě proto, protože oslava ho v tom jenom utvrdila a v lese jsme proto, protože tam to všechno skončilo.“ Byla to hezká řeč, ale byla tam chyba.

„Omyl! On, mě neopustil, protože mě miloval, ale protože mě nemiloval. To je docela zásadní rozdíl.“ Začínala jsem být naštvaná, že otevírá zrovna tuhle ránu a tudíž jsem na ni asi křičela. Nevím.

„Omyl to není. Osud není vševědoucí, ale ví toho mnohem víc, než všichni lidé dohromady. Protože Ty jsi hrozně omezována lidským životem a neustálou sebekritikou tak nevidíš evidentní. Nikdy už neodsuzuj ani ostatní, ani sebe, podle měřítek, která Ti nastavili upíři. Na světě je mnoho krásných věcí a krásných lidí, kterým je jedno, jestli je tenhle takový nebo onaký. Zkus k těmto lidem patřit, protože oni jsou ti vzácní. A to si pamatuj,“ z šepotu přešla skoro do křiku a jedním ze svých rychlých, nadupířích pohybů omylem shodila kápi z hlavy. Zatajil se mi dech.

Ona nebyla krásná, ona byla… to nejde slovy popsat. Měla po pas dlouhé, tmavě hnědé, téměř černé, hebké, vlnité vlasy, volně splývající po ramenou. Měla  kůži bledou do takové míry, že i stěna by byla šedivá. Souměrné, husté, černé obočí a pod ním oči jako obloha bez mráčků, orámované hustými, dlouhými řasami. Perfektně tvarovaný nos a plná rudá ústa. Černá, bílá, modrá, červená… všechny ty barvy spolu krásně kontrastovaly. Byla překrásná.

Povzdechla si a já si uvědomila, že to moje zírání není zrovna vychované. S námahou jsem tedy zasadila čelist zpět do pantů a našla oči.

„Nyní Tě pošlu zpět na zem. Nelekej se, když ucítíš mravenčení a únavu, to Ti jenom dám další dar. A tenhle několikadenní pobyt na Rozcestí, Ti udělil  fyzický štít. Teď Ti ještě řeknu jaké talenty máš,“ už jsem otevírala pusu, abych se zeptala, proč mi to říká, ale umlčela mě pohybem ruky.

„Neptej se, proč Ti to říkám, bude se Ti to hodit. Takže, máš fyzický a mentální štít. Ten  se projevuje tak, že jsi schopna kolem sebe rozprostřít neviditelnou a nezdolatelnou stěnu a mentální už znáš. Potom máš extra schopnost, kterou nikdo nespatřil a nikdo o ní neslyšel. Můžeš dotykem přebírat schopnosti upírů, nebo i lidí pokud se už projevují. Potom dostaneš jeden bonusový dar. Můžeš přečíst minulost věcí i lidí. To je způsob, jak se dostaneš ke svému aktuálnímu cíli. Také bych Ti měla říct, že Tě pobyt zde trošku změnil. Nyní jsi rebelka, která jde ke svému cíli přes mrtvoly. Také jsi zkrásněla.“

Právě jsem přemýšlela, že se na to prostě vybodnu. Dostanu se na Zem, tam budu dělat, že jsem měla hroznou autonehodu a celou dobu byla ve tmě. Prostě si dožiji svůj zničený lidský život v té ochranné ulitě nevšímavosti, když mé myšlenky přerušila něčím, co bych nečekala.

„Pokud své poslání nesplníš dobrovolně, najde si Tě. Svoji věčnost si budeš žít buď v lásce a obětavosti, nebo v boji a sobeckosti. Zvol si cestu, ovšem pamatuj, zde není přestupná stanice těchto dvou kolejí. Jakmile jednou nasedneš, už se vezeš  a nedá se to zastavit. Nikdy neztrácej víru v lásku!“ Křikla za mnou, ale já už ji skoro neslyšela.

Točila jsem se ve víru. Byly tu zastoupeny všechny barvy duhy a ještě jedna neidentifikovatelná. Začaly se o mne pokoušet mdloby. Pokud by to trvalo ještě chvíli, asi bych se opravdu pozvracela. Raději jsem zavřela oči. Bylo to o moc lepší. Potom jsem ucítila něco měkkého a otevřela oči.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 2. kapitola: