Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 7. kapitola

02.06.2010 (13:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1801×

A to jsme u toho stěhovali počítač, takže... Pokud budou komentáře, napíšu další ještě dnes. Možná. Já po vás nechci žádné sáhodlouhé slohy, stačí jeden smajlík. Jeden jedinnej. Kolik vám to zabere času? Pět, šest sekund? Když jsem to psala, brala jsem antibiotika, takže to bude asi trošku na hlavu.

Ve stínu hvězdy

7. kapitola

Se srdcem v kalhotách jsem vešla dovnitř. Auto jsem nechala stát před branou a vešla dovnitř. Vypadalo to tu fakt krásně a strašidelně. Právě odbily čtyři hodiny. Pomalým krokem jsem se vydala na nejsevernější bod náměstí. Stále jsem ještě nevěděla, jak se dostanu do hradu. Napadlo mě jenom, že se přimíchám do večeře, ale tak hrozí velké nebezpečí, že mě někdo posvačí.

Došla jsem k věži s hodinami a rozhlížela jsem se. Všude se to hemžilo lidmi v červených pláštích. Všichni byli úplně zakrytí, aby se jich nedotkl ani jeden sluneční paprsek. A v tomhle blázinci hledej upíra!

Měla jsem ale štěstí (nebo smůlu?) a všimla jsem si velice krásné ženy s průvodem asi čtyřiceti lidí. Srdce mi spadlo až do kalhot a po celém těle mi vyrazil pot. Zdálo se mi, jako bych měla nohy z rosolu. Chvíli mě neposlouchaly, ale potom jsem se rozběhla. Běžela jsem do náruče smrti. Jsem divná. Cestou jsem porážela lidi a bylo mi to srdečně jedno. Nejspíš to vzdáleně připomínalo běh o život.

Celá zadýchaná jsem přiběhla k té ženě a postavila se jí do zorného pole. Pohodila jsem vlasy, aby k ní donesly moji čistou, překrásnou vůni. Dobře jsem i přes čočky viděla, jak jí ztmavly oči, a zaťala ruce v pěsti. To mám tak dobrou vůni, nebo ona tak špatné sebeovládání? Jestli to druhé, neměli by ji posílat pro svačinky. Pravda, byla opravdu velice nádherná, s ničím by si nezavdala s Rose. Musela jsem velmi překvapeně a spokojeně konstatovat, že její jméno se mnou ani nehnulo.

„Dobrý den, slečno, nechtěla byste se k nám přidat? Uviděla byste krásy Volterského hradu a to se nepoštěstí jen tak každému. A možná tě pozveme i k večeři,“ řekla. Byla jsem si naprosto jistá, že tu poslední větu jsem slyšet neměla, ale budiž.

Rozzářila jsem se jako sluníčko a samou hranou vděčností jsem ji málem objala. „To budu moc ráda! Ale už jsem jedla,“ druhou větu jsem řekla tak že ji mohla slyšet jenom ona nebo jiný upír poblíž. Vrhla na mě šokovaný pohled a poslala mě na konec průvodu.

Poslušně jsem se tam přesunula a následovala ji až do útrob hradu. Vychvalovala tu hromádku cihliček do aleluja a mě to začínalo hodně nudit. Byla jsem zahloubaná ve svém světě a nepouštěla do něj žádného vetřelce.

Ze zdobených dveří, které evidentně vedly do jídelny, vyběhl lidským tempem nějaký, fakt hezký upír a mířil přímo k nám. „Nech mi jich pár,“ řekl a mrkl na Heidi, jak jsem se dozvěděla.

Heidi na něj vrhla káravý pohled, ale potom se usmála. „Proč jim vždycky kazíš překvapení?“ ptala se a roztržitě zakroutila hlavou.

Upír  se usmál a opáčil: „Aby ses nenudila. Konec konců, tuhle práci děláš už dvě století a to musí upírku, jako jsem ty fakt nudit,“ zahlaholil a jeho oči se nebezpečně zablýskly. Hned na to upírskou rychlostí skočil na jednoho chlápka na začátku průvodu a vysál ho do sucha. Všichni lidé ztuhli hrůzou a Heidi zlostí.

Já jsem se pohodlně opřela do výklenku a čekala, co se bude dít dál. Přišlo mi, jako bych sledovala svoje tělo z nějaké velké výšky a vůbec jsem si neuvědomovala, co dělám. Když upír upustil mrtvolu, tupý náraz jako by všechny probudil. Lidé utíkali zpět a toužili jenom po záchraně svého vlastního života. Já jsem stála ve stínu sochy a neudělala ani jeden pohyb. Heidi chvíli vypadala, že na dotyčného upíra skočí, ale to mu zjevně nedělalo problémy. V očích mu to nadšeně jiskřilo. Jako dítěti, které ví, že udělalo něco, co nemá a stálo před dospělým, o kterém ví, že ho nepotrestá. Měl pravdu.

Heidi se jenom nespokojeně zamračila a sladce mu sdělila: „Tak a teď mi je pomůžeš chytit,“ přikázala mu, ale on jenom rozpustile zavrtěl hlavou. Zjevně o mně nevěděli.

„Aha, no víš, já jsem byla dneska s Jane na nákupech a strávily jsme hodně času v oddělení se spodním prádlem a já bych ho potřebovala někomu ukázat, aby ho zhodnotil, ovšem když budu tady lovit sama těch několik lidí, nezbude na to čas. A ty jsi měl být pokusný králík, víš, Demetri,“ zašeptala mu do ucha a rozběhla se za lidmi.

Demetri hlasitě polkl a rozběhl se za ní. Zadržela jsem smích. Ta tedy ví, jak na něj.  Chodbou se přestaly rozléhat kroky prchajících lidí a já slyšela svůj vlastní tep. Dostala jsem strach a tak jsem se tedy rozběhla směrem ke dveřím, za kterými by podle mě měla být jídelna. Byly velké, těžké a hodně zdobené. Nadechla jsem se a zatlačila do nich.

Otevřela jsem dveře a naskytl se mi hrozný pohled. Na trůnech tři vládci s černýma očima, vedle nich hlouček upírů s černýma očima a podél zdí garda upírů s černýma očima. Jen jsem vstoupila, tak se na všech tvářích změnil výraz z hladového na překvapený. Bylo mi, jako bych nechala svůj strach za dveřmi a teď jsem měla chuť se trošku pobavit.

„Nerada ruším, ale budete muset na vaši večeři chvíli počkat, protože Heidi ji honí po tom hnusném sklepení. Vy tady v Zombielandu asi neznáte nějakou barvu na stěny, že ne?“ zeptala jsem se a měla jsem co dělat, abych při pohledu na jejich výrazy nevyprskla smíchy. „Takže než dojdou, ráda bych si promluvila s Arem, nevadí vám to, že ne?“ optala jsem se a ani jsem nečekala na odpověď a vydala jsem se k nejvyššímu trůnu. Cestu mi ovšem zastoupilo několik upírků z gardy.

„Bože,“ povzdechla jsem si, „to se jako bojíte jednoho člověka, nebo co?“ zeptala jsem se otráveně. Skrz hradbu jejich těl jsem se podívala na Ara, který se zamyslel a potom pokýval hlavou.

„Má pravdu, je to jenom člověk, co ta by mi mohla udělat, pusťte ji sem,“ pronesl a pohrdavě mě sjel pohledem. Upíři s nesouhlasným bručením opustili svoje pozice a zněli jako dítě, kterému někdo vzal hračku. Neubránila jsem se úsměvu.

„No to jsem ráda, že se mě mocný Aro nebojí. Mimochodem, nebylo by slušné nechat dámu sednout?“ zeptala jsem se v domnění, že zná etiketu.

Zavrčel na mě a vypadal, že po mně vystartuje. „A kdy ji vidíš?“ zeptal se medovým hlasem a naoko nevěřícně se rozhlížel po sále.

„Tady,“ pronesla jsem hrozivým hlasem a pozvedla ruce, jako bych chtěla nahromadit co nejvíce vzduchu. Nad Arem se vytvořil černý mrak a ještě než stihl uhnout, strhl se velký liják. Po chvíli přestalo “pršet“ a Aro se probral. Byl zmoklý jako slepice a celému sálu cukaly koutky.

Aro se zatvářil naprosto nepříčetně. „Zabijte ji,“ rozkázal dvěma upírům. To se mi rozhodně nelíbilo.

„A já jsem si naivně myslela, že znáš etiketu,“ povzdechla jsem si a vytvořila kolem sebe štít. Mezitím, co do mého štítu naráželo několik upírů a Aro nabýval stále překvapenější výraz, snažila jsem se s ním mluvit.

„Víš, já jsem rozhodně neletěla takovou dálku, abys mě tady zabil, takže bych tě chtěla požádat, abys mě laskavě proměnil. Nejspíš bych tady mohla zůstat a přidat se do gardy, ale vymáhám si právo kdykoli odejít, i když mě tam venku nic nečeká,“ mírně jsem posmutněla, ale jinak jsem si zachovala veselou masku. Ve skutečnosti mi vůbec nebylo do smíchu.

Aro zbystřil: „Ty by ses chtěla přidat k nám?“ zeptal se a opatrně se ke mně přibližoval. On si snad sedí na vedení.

Když byl těsně u mě, zaječela jsem mu do ucha: „Nejseš náhodou první upír se sluchovou vadou?“ zařvala jsem mu do ucha. Aro úplně nadskočil a opatrně se dotkl ucha. Ublíženě se na mě podíval a začal ustupovat, jako bych měla vzteklinu.

Opět se bezpečně posadil na trůn a vypadal spokojeně. „Neboj, já nekoušu,“ sdělila jsem mu a vycenila zuby. On s ještě víc stáhl.

„Takže, hmm, ty-ty by ses chtěla při-přidat k nám?“ zakoktal se. Kristova noho, nesedí mu na tom vedení ještě někdo?

„Myslím, že ty bys mohl z fleku do muzea,“ řekla jsem a začala vypočítávat na prstech. „Zaprvé, nejmocnější upír, zadruhé, první upír trpící hluchotou, zatřetí, první upír co koktá, začtvrté, první upír se zpomaleným chápáním na tempo šneka. No co víc si přát?“ nadhodila jsem vznešeně. Ara evidentně začala zase polívat zlost. Chvilku jsem přemýšlela, že ho trochu zchladím, protože oblečení začínalo usychat.

Pomalu jsem se vydala k němu a on vyskočil z trůnu, jako když ho bodne vosa. „Bezva, tak já se tady posadím a počkám, než přijde Heidi s večeří. Potom mě někdo kousne. Berete?“ zeptala jsem se tónem, který nepřipouštěl námitky.

Všechno se dělo přesně jak jsem řekla. Heidi přišla s večeří a jen co mě uviděla, zatvářila se naprosto šťastně. Jako kdyby právě našla ztracenou sestru. Ani jsem nemusela moc přemýšlet nad tím, proč mě viděla tak ráda a proč se tak zdržela s večeří. Aro by ji rozhodně nepochválil, kdyby mu musela říct (ukázat), že ztratila člověka potom, co se dozvěděl pravdu. To by pro ni dopadlo opravdu velice špatně. Zářivý úsměv jsem jí oplatila a podívala se na naprosto vystrašené lidi, kteří se právě teď stanou svačinou. Na něco jsem si vzpomněla.

„A, Aro, budu vegetarián, aby bylo jasné,“ informovala jsem ho a on se na mě šokovaně  podíval. Jestli nad tím, že vím o vegetariánech nebo nad tím, že jím chci být, jsem nevěděla a bylo mi to srdečně jedno.

V sále už zbyli jenom tři lidé, které garda nechala pro Ara, protože na mě pořád zíral. Někdo by mu měl do toho kruháku v mozku zapíchnout ceduli „konec kruhového objezdu“ nebo ještě líp, „zde odbočte“. Zírala jsem mu do očí a pomalu vstala a přibližovala se k němu. Naprosto instinktivně ucukl a vrhl se na první oběť. Odvrátila jsem tvář. Dělalo se mi z toho špatně. Po chvilce v sále už nezůstala ani jedna lidská noha, (kromě těch mých) tak jsem se zeptala.

„A kdo mě promění? Vážně mě už moc nebaví tady jenom stát a sledovat jak se ládujete,“ ozvala jsem se a netrpělivě podupávala špičkou boty o podlahu. Byl to jediný zvuk, kromě mého srdce zde v místnosti a strašidelně se odrážel od stěn.

„Já,“ zavrčel Aro mým směrem.

„To víš, že jo. Ještě mě zakousneš a já to nepřežiju. Na to zapomeň,“ sjela jsem ho a rozhlížela jsem se po sále. Jedna malá, blonďatá upírka vypadala fakt mocně už jen tím, že měla hned po Arovi a „bratrstvu“ nejtmavší plášť. Tu by mohlo být dobré k sobě připoutat.

„Chci, aby mě proměnila Jane,“ zvolala jsem jasným hlasem a ukázala na tu upírku. Vzpomněla jsem si, že jsem ji viděla na obraze s Arem, Marcusem, Caiem a nějakým dalším malým, černovlasým upírem, nejspíš jejím dvojčetem. Jmenovali se Alec a Jane. Upírka se ke mně spokojeně vydala a než stihla něco říct, kousla mě do krku.

Přechozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 7. kapitola: