Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve stínu hvězdy - 8. kapitola

03.06.2010 (08:30) • AliceJazz • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2148×

Ve stínu hvězdy

8. kapitola

Od té chvíle, co mě Jane kousla, uběhly možná minuty, hodiny, či dny. Nevím, ale ta bolest neutichala a neutichala. Mým tělem se rozléval oheň a pálil všechny moje vnitřnosti i maso. Určitě ze mě musela zbýt jenom hromádka kostí a seškvařeného masa. Doufám, že mě alespoň přenesli do nějakého pokoje, napadlo mě. Neměla jsem ovšem šanci kvůli plamenům poznat, jestli se nacházím na měkké, hedvábné posteli nebo na nepříliš pohodlném trůně.

Zmítala jsem se v bolestech, které byly téměř srovnatelné s bolestí duševní. Ale já jsem se naučila bolest ovládat a nestát se jejím otrokem. Kdybych podlehla té bolesti, rovnou by mě šoupli do cvokárny. Asi by byl podezřelý pohled na osmnáctiletou holku, která se uprostřed ulice na zemi schoulí do klubíčka, přetiskne si ruce ke spánkům a začne se houpat dopředu a dozadu a lapat po dechu.

Po nějakém čase - který mi připadal jako věčnost - začal oheň pomalu ustupovat. Pomalinku se stahoval od konečků prstů, jakoby ho vyháněl neznámý, ale přesto spolehlivý pocit  nepřemožitelnosti. Začínal se mi líbit. Jestliže se takhle cítí každý upír, nechápu, co se jim tak nezdá.

Bolest nemizela, jenom se přemístila na jedno jediné místo. Do srdce. Tam prudce pulsovala bolest a já měla pocit, že se jí můžu dotknout. Dotknout se neředěného utrpení… Oheň mi přestával zatemňovat mysl a já jsem začala vnímat jeden nádherný pach. Přišlo mi naprosto přirozené, že rozeznám v podstatě jakýkoli pach. Jako přirozenost.

Mé srdce běželo jako o závod. Závod, který nemůže vyhrát. Oheň zvítězil na plné čáře a mně se zdálo, jakoby mi v hrudi vybuchla bomba. Srdce mi explodovalo a odbilo svůj poslední úder. Už jsem neměla srdce, na jeho místo jakoby padalo tisíce ledových, netlukoucích částeček toho, dříve lidského, bijícího orgánu. Ony dokázaly na chvíli zapudit požár, ale opravdu jen na chvíli.

Chvilinku jsem cítila blažený klid, ale nic netrvá věčně a požár vypukl v krku. Něco tu ale bylo jiné. Cítila jsem, v hloubi duše, pokud nějakou mám, že tamto peklo už skončilo a tohle je jiné peklo, se kterým se musím naučit žít, protože mě bude provázet po celou věčnost.

Cítila jsem se tak volná, tak nespoutaná… tak svobodná. Už mě nic nikam nevázalo. Věděla jsem naprosto jistě, že kdyby se mi právě zachtělo, mohla bych vyskočit z okna a vyhloubit díru třeba až k zemskému jádru. Ale to bych se mohla spálit a navíc by to jistě neprospělo ekonomii zeměkoule. Trpce jsem se ušklíbla. Vůbec se mi na tomhle světě nelíbilo a byla jsem si jistá, že kdybych se teď rozhodla zaletět si na Uran, nestál by mi v cestě žádný problém. Možná gravitace, působící i na kameny jako jsem já…

Slyšela jsem úplně všechno. Ševelení listů v korunách stromu, troubení aut na hlavní silnice u města. Všechno!

Náhle jsem se vyděsila, až jsem sebou prudce trhla. Já nedýchám! Uvědomila jsem si v návalu paniky. Prudce jsem se nadechla a v tu chvíli mi došlo, proč jsem tu cítila něco nepatřičného.

V místnosti tlouklo hlasitě jedno srdce! A to srdce pohánělo jednu přelahodnou tekutinu žílami a aortou, do které jsem se okamžitě zakousla. S fanatickým leskem v mých, jak jsem předpokládala rudých, očí jsem k sobě tiskla tu zásobárnu krve. Nepřemýšlela jsem, prostě jsem zaútočila. A že to stálo za to…

Trvalo to snad jenom pár sekund a již nebylo co sát. Vytřeštila jsem oči na své ruce. Zapomněla jsem i na žár v krku, který sice trochu pominul potom, co jsem zabila tuhle nevinnou dívku. Mohlo být asi tak stejně stará jako já před návštěvou Rozcestí.

Moje ruce se začaly neovladatelně třást. Nenáviděla jsem samu sebe, že jsem chladnokrevně a bez mrknutí oka zabila čistou nevinnou dívku. Ve tváří měla výraz hlubokého zděšení a panické hrůzy smíšené se strachem, nenávistí a mírnou nechápavostí. Nikdy bych nikomu nepřála smrt pod rukama upírů. Musela to být hrozná bolest. Ale nejvíc mě neděsily pomněnkově modré oči vytřeštěné hrůzou, ani moje zkrvavené ruce, ale to, že bych chtěla ještě. Jakkoliv jsem si to nechtěla přiznat, stále jsem po té teplé tekutině toužila.

Vidění se mi začalo zamlžovat a já pomalu ustupovala od mrtvoly. Bylo mi ze mě zle.

Byla jsem natolik šokovaná svým chováním, že jsem si nevšimla Jane stojící u dveří. Velmi potěšeně se usmívala. Její zakalené, karmínové oči jiskřily nadšením a pobavením.

„Nechceš utišit svou žízeň?“ zeptala se mě tichým a podivně zastřeným hlasem, který se v místnosti strašidelně odrážel. Přeběhl mi z toho mráz po zádech.

„Ne,“ odsekla jsem jí a než mě mohl kdokoli zastavit, vyskočila jsem z okna. Měkce - jako kočka - jsem dopadla na tvrdou, kamennou zem a rozběhla se (lidským během) vstříc lesu za městy. Volterrský hrad měl svoji vlídnou a příjemnou tvář natočenou do města a ta drsná a léty poznamenaná se nastavovala směrem k lesu. Vyskočila jsem zadním oknem, a tak tedy nepotkala žádného člověka. Ono by se mohlo zdát divné, že jsem vyskočila z hodně vysoké výšky na tvrdý beton a přitom si maximálně zlomila podpatek. A také by bylo poněkud zvláštní, kdybych se, ovládaná zvířecími pudy a instinkty, začala vrhat po kolemjdoucích lidech jako pominutá.

Dospěla jsem ke kraji lesa, který se majestátně tyčil nad celou Volterrou a zahaloval ji tak stínem. Dobře, přeháním, ale byl fakt překrásný a majestátný. Bleskově jsem do něj vběhla, i když jsem věděla, že moje činy za sebou můžu nechat, ale svědomí ne.

Zavětřila jsem a opět mě naprosto pohltily lovecké instinkty. I přesto, že ta vůně nebyla zdaleka tak lákavá jako lidská, stále to byla krev! Běžela jsem nadzvukovou rychlostí a štěstím bez sebe jsem se zakousla do krku srnky. Málem jsem se pustila a tu  „krev“ vyzvracela, ale musím si zvykat. Chutnala hrozně, ale stále tišila ten žár v krku. Dobře jsem si uvědomovala, že tímhle se budu živit po zbytek věčnosti. S odporem jsem ji od sebe odstrčila a vyskočila.

Pohlédla jsem na srnku. Bylo mi jí neskutečně líto. Hlavu měla zkroucenou v podivném úhlu a krk téměř celý ukousnutý. S odporem jsem odvrátila hlavu. Tohle byla cena, kterou musím zaplatit, abych nemarnila lidské životy. A já ji zaplatím.

Edward Cullen

„Tak kdepak je můj Edík?“ uslyšel jsem zezdola nepříjemný hlas Tanyi. Potlačil jsem zavrčení a soustředil se na myšlenky mojí rodiny. Je nahoře a přemýšlí nad všemi druhy čínského mučení vhodnými pro tebe, pomyslel si Emmett. Je nahoře a přemýšlí nad nesmrtelností brouka, posteskla si Alice. Poslední dobou mi něco skrývala a já nevěděl, co to je. Ale je mi to úplně jedno. Vzápětí už překládala korejskou hymnu do finštiny.

„Je nahoře a truchlí,“ odpověděla smutně Esme. Uslyšel jsem, jak si Tanya rozzuřeně odfrkla a už vrazila do mých dveří jako bůh pomsty.

„Edwarde Masene Cullene, jestli o ní okamžitě nepřestaneš přemýšlet, už jsem nikdy nepřijdu,“ vyhrožovala. Ze zdola jsem uslyšel jásavé myšlenky mé rodiny a na živo vítězný taneček Emmetta, u kterého vypadal jako Patric Swayze a Lucy Liu v jednom. Možná byl ještě trochu podobný Carlisleovi v růžové baletní sukínce...

Znuděně jsem zvedl oči k Tanye, bohyni vzteku v mých dveřích. Tanya byla opravdu přitažlivá, ale se mnou to nic nedělalo. Měla dlouhé, blonďaté vlasy s jahodovým odstínem, pronikavé zlaté oči a na to, jak byla stará, měla i hezkou postavu, ale já před očima stále viděl jenom obličej mojí Belly. Ovšem měla v mozku jen ptačí zob, nebo co to bylo. Už delší dobu (asi padesát let) se mě snažila sbalit, ale já se nikdy nedal. Tanya byla také vegetarián a právě její a sester záliba v mužích je postavila proti zabíjení. V mnohých případech byly dokonce lepší než Carlisle.

Vzpomněl jsem si na moji Bellinku, když jsem jí řekl ta krutá slova. Ta bolest a smířenost v jejích očích byla téměř hmatatelná. Moje rodina ovšem neznala pravdu, protože kdyby ano, moc by je to bolelo. Ten den, kdy jsem Bellu zradil, byly všichni na lovu. Přemluvil jsem je k tomu, ale nechtělo se jim. Pro můj plán to bylo ovšem nezbytné. Celou dobu jsem vůbec nemyslel na to, co chci udělat. Ten plán ještě nebyl vůbec jasný, proto ho Alice nemohla vidět. Po škole jsem Bellu zavedl do lesa, těsně před hranici a tam jí tak sprostě zalhal. Vrátil jsem se domů a když se rodina vrátila z lovu domů, řekl jsem jim, že mě Bella zavedla do lesa k hranici, aby to Alice neviděla, potom mi řekla něco takového, jakože jsem zrůda a že se mnou nechce mít nic společného. A že máme odjet. Rodina se mnou soucítila a odjeli jsme. Alici jsem zakázal dívat se do Belliny budoucnosti, protože nechci, aby Bellu špehovala. A také protože nechci, aby se o mém malém tajemství dozvěděla. Zkrátka rodinná idylka.

Předchozí kapitola - Shrnutí - Následující kapitola

Autor: AliceJazz (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve stínu hvězdy - 8. kapitola: