Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost?

12.08.2009 (21:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6001×

Prolog

Pomalu se blíží konec prázdnin a my se znovu stěhujeme. Je to už podruhé v mém životě. Poprvé to bylo, když jsme se stěhovaly k máminu novému příteli. Tentokrát to však nemá tak veselý důvod. Právě naopak. Stěhujeme se z Phoenixu, kde jsem žila prakticky celý svůj život, nepočítaje pár let strávených v New Yorku, ten si však už moc nepamatuju. Tentokrát se stěhujeme proto, že už bylo hrozné, dívat se na mámu a vidět, jak moc se trápí Philovou smrtí. Ani nevím, co se přesně stalo, nikdo nám nechtěl říct moc podrobností, protože to byla velmi ošklivá nehoda. Proto jsem byla docela ráda, když jednoho dne máma přišla za mnou do pokoje a zeptala se mě, jestli mi nebude moc vadit, kdybychom se přestěhovaly a pokusily se žít nový život bez Phila.

Nový život. Tak to jsme potřebovaly obě, protože za tu dobu, co jsme žily s Philem, jsem si ho velmi oblíbila a byl pro mě jako otec, kterého jsem ani nepoznala, a jeho ztrátu jsem nesla těžce, ne jako máma, ale i přesto to bylo těžké. Před mámou jsem se snažila být statečná a podržet ji, ale když večer usnula po několika prášcích na spaní, chodila jsem běhat. Běh jsem milovala, při něm jsem se cítila neskutečně volná a zapomínala na své starosti a trápení. Někdy jsem se domů vracela až nad ránem, ale máma si nikdy ničeho nevšimla.

A kam že se to vlastně stěhujeme? Do přesného opaku mého prvního domova. Phoenix, tak slunečné město, kde jste skoro nevěděli, co je to déšť, po New Yorku, také docela slunečném městě, se stěhujeme TAM, do nejdeštivějšího místa v Americe, kde slunce svítí snad dvacetkrát do roka a i to je moc. Do Forks. Ale moc se mámě nedivím, že chtěla právě sem. Vzpomínky na Phila ji moc ničili a tam nebude nic, co by ho mohlo připomínat.

Samotné mi to také moc nevadí, malé městečko je sice velký rozdíl od velkoměst, ve kterých jsme až do teď žily, ale určitě si brzo zvyknu. Jsem však velmi zvědavá, co na mě řeknou noví spolužáci, v září tam totiž nastupuji do školy. Přesněji do třetího ročníku.

Jmenuji se Isabella Marie Swan, příjmení mám po svém vlastním otci, ale přátelé mne oslovují Bella. Máma se jmenuje Renné, a protože si připadá velmi mladá, má raději, když ji oslovuju jménem. Máme mezi sebou krásný vztah, skoro všechno o sobě navzájem víme. SKORO. Máma totiž nezná mé největší tajemství, které se stejně jako ona nesmí nikdo dozvědět. Což je největší nevýhoda maloměsta, každý každému vidí až do talíře. Ale vraťme se k mému tajemství. Skrývám to před mámou a všemi přáteli, co jsem kdy měla, už od doby, kdy jsem se ho dozvěděla. Jsem totiž poloviční upír.

Tím se také vysvětluje moje neúnavné noční běhání po okolí Phoenixu po Philově smrti. Díky tomu čím jsem, poznám upíra na míli daleko. A pokud se tak stane, raději se mu obloukem vyhnu, nemám totiž zájem testovat, co by se mnou udělal, kdyby o mě zjistil pravdu. Možná by se o to ale ani nesnažil a rovnou by mě zabil… Co já vím?

Nastal „den D“ a my s Renné odjíždíme z prázdného bytu na letiště. Všechny naše věci jsme poslaly už předem, abychom na ně potom nemusely čekat. Let z New Yorku do Seattlu trval přibližně pět hodin, což bych nepovažovala za tak strašné, kdybych nebyla nucena sedět vedle tříletého dítěte, jež nevědělo, že pusu jde i zavřít. V Seattlu jsme si pak s mámou pronajaly auto a zamířili do Forks, které leželo celé čtyři hodiny cesty od tohoto úžasného velkoměsta. Jak jsem prve řekla – Forks je maloměsto a k tomu ještě zapadákov.

Když jsme dorazily k domu, byla jsem překvapená. Mile překvapená – a to už je opravdu co říct. Dům vypadal přesně tak, jak jsem si jako malá holka představovala svůj vlastní dům. Nebyl moc velký, ale pro nás dvě byl jako stvořený.

„Tak co, jak se ti líbí náš nový domov?“ zeptala se máma, když si všimla mého poněkud překvapeného výrazu, který mi ne-a-ne zmizet z tváře.

„Renné, ten dům je vážně skvělý,“ odpověděla jsem, když jsem se trochu vzpamatovala. Pořád jsem ale nepřestávala zírat na ten dvoupodlažní zázrak z mých snů. Nebylo to nic moc moderního. Spíš bych řekla taková klasika s bílým obložením, krytou verandou a hnědými okenicemi.

„Tak tu tak nestůj a běž si vybrat svůj pokoj, nebo budu rychlejší a pak si nestěžuj.“

Přikývla jsem na souhlas a vydala se do domu. Všechny dveře od pokojů v patře byly otevřené a já chtěla do každého nakouknout a najít ten nejlepší, ale jakmile jsem stanula na chodbě, upoutala mou pozornost malá místnůstka s oknem situovaným k lesu. Hm, ideální pro moje noční procházky - pomyslela jsem si.

„Jak se tak dívám, pokoj sis už vybrala,“ zasmála se Renné, když se objevila na chodbě jenom dva kroky za mnou. „Už jak jsem to tady kupovala, věděla jsem, že se ti tenhle pokoj bude líbit.“

No jo, máma mě prostě znala. Alespoň v rámci možností, ale to jí nebudeme říkat. „Máš pravdu, moc se mi líbí!“ vykřikla jsem jako malé dítě a běžela ji obejmout.

„No, dneska jsme sice teprve přiletěli, ale jestli chceme dům trochu zkulturnit a zabydlet se než půjdeš do školy, je načase začít,“ povzdechla si, když jsem ji konečně pustila. Zněla unaveně, ale já jsem už teď počítala s tím, že zařizování tohoto domu sebou přinese spoustu zábavy.

Její poznámka o škole však tak zábavná nebyla. Neměla jsem problém se začleněním. Snažila jsem se moc nevyčnívat, což jsem jako poloupírka se skoro dokonalým vzhledem, neměla zrovna jednoduché, ale v konečném výsledku se mi to dařilo.

Pak jsem však myšlenky na školu odmávla. Ještě pár dní počkají. „Tak na co čekáš? Ty krabice se samy nevybalí!“ zazubila jsem se na mámu a už sbíhala schody, abych mohla začít třídit krabice, které nám stěhováci nechali v obýváku, kuchyni a pracovně. Neříkala jsem nic o tom, že bychom se stěhovaly nějak nalehko. 

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost?: