Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 1.kapitola

14.08.2009 (16:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4541×

1. kapitola - Nový život

Ráno jsem se probudila a hodně mě překvapilo to velké množství světla v mém pokoji. Přešla jsem k oknu, abych se ujistila, že mě moje smysly neklamou. Byla to pravda.  Venku svítilo slunce! Určitě je to dobré znamení a dnešek proběhne v pohodě. Včera večer na mě trochu dolehly nervy a musela jsem si jít zaběhat, abych se uklidnila. Díky tomu jsem odhalila, že místní lesy jsou na běh super – hlavně pokud máte v oblibě ten překážkový. A mně rozhodně nevadil, mohla jsem si díky všem těm popadaným stromům a větvím otestovat všechny mé schopnosti. Navíc se mi podařilo najít překrásnou mýtinu. Nacházela se hodný kus za Forks, ale byla jsem odhodlána se tam ještě podívat.

Po mém návratu domů jsem šla spát s docela dobrou náladou a to slunce hned po ránu mi ji zvedlo ještě víc. Najednou jsem se do školy těšila. Rychle jsem zašla do koupelny, oblékla se a šla za Renné do kuchyně. Sama se dnes chystala do nové práce a byla víc nervózní než já. Musela jsem se tomu zasmát. Dala jsem si s ní kafe a jeden rohlík a už jsem byla na cestě z domu, když mě máma zastavila.

„Počkej přece chvilku, ani jsem ti nepopřála hodně štěstí.“

„Děkuju Renné, ale docela pospíchám, nechci přijít první den do školy pozdě,“ odpověděla jsem a usmála se na ni.

„To přece nechci ani já a proto pro tebe mám malý dárek,“ řekla a podávala mi malou krabičku. Když jsem ji otevřela, uviděla jsem klíčky od auta. Rychle jsem vyšla před dům a tam, vedle mámina mercedesu, stálo mé nové auto.

„Teda mami, moc děkuju!“ dala jsem jí pusu a běžela si z blízka prohlédnout mé nové autíčko.

„No tak, už můžeš jet. Nebudu tě dál zdržovat, sama musím za chvíli do práce. Měj se pěkně.“

Ještě jsem jí stihla zamávat a už jsem vyjížděla do školy. Máma teda vážně myslí na všechno. Neměla bych si problém s tím, dojít do školy pěšky, ale nové auto je přece jenom stylovější. A jak jsem se později překvapila, nejen, že bylo stylové, ale rozhodně patřilo k nejlepším autům na celém školním parkovišti.

Šedá školní budova trochu potlačila euforii z nového auta a svítícího slunce. Na parkovišti jsem zajela na jedno prázdné místo a vypnula motor. Chvíli jsem jen tak střídavě koukala na tu starou budovu a těch několik desítek nových studentů, kterým můj příjezd neušel.  

„Nebuď srab, Bello, jsou to jenom noví spolužáci.“ Po tomto konstatování jsem vystoupila z auta, zamkla ho a vydala se hledat budovu kanceláře, kde jsem se měla hlásit.

Všichni na mě hleděli, kluci většinou obdivně, holky trochu naštvaně. Byla to taková obvyklá směs pohledů a já si těžko mohla dělat obrázek o tom, kdo jaký je takhle brzo.

Kancelář jsem našla bez problémů. Hned jsem vstoupila dovnitř a šla k pultu, u kterého seděla postarší žena a něco zapisovala do papírů.

„Dobrý den. Jsem Isabella Swan a dneska bych tu měla nastoupit,“ pozdravila jsem a představila se.

„Ó, no jistě, slečna Swan, tady máte, prosím, vyplňte mi tyhle formuláře. Ještě vám dám rozvrh hodin a mapku školy. Tenhle papír dejte každému učiteli podepsat a odpoledne mi ho doneste.“ Mluvila tak rychle všechna dobře naučená slova, že nebýt poloviční upír, ani bych nepostřehla, který papír to mám podepsat já a který donést k podpisu učitelům. Mapku jsem ale poznala okamžitě.

„Dobře, děkuju.“  Sedla jsem si na nejbližší stoličku a začala vyplňovat ony formuláře. Po vyplnění jsem je vrátila sekretářce a vydala se hledat učebnu angličtiny.

Trochu jsem bloudila, ale protože škola není tak velká jako v New Yorku, brzy jsem ji přece jen našla. Když jsem vstoupila dovnitř, všichni jako na povel utichli. Chvíli jsem přemýšlela, kam si sednu, ale to už ke mně přišla dívka, vzrůstem o něco vyšší než já, s tmavými vlasy, brýlemi a milým úsměvem.

„Ahoj já jsem Angela. Ty musíš být Isabella,“ pozdravila mě okamžitě.

„Ahoj… Jo to jsem, ale byla bych raději, kdybys mi říkala Bello,“ odpověděla jsem a úsměv jí oplatila.

„Tak dobře…“ potom se na chvíli zamyslela a podívala se za sebe do třídy. Následně se obrátila opět ke mně. „Víš co? Pojď si rovnou sednout, vedle mě je jedno volné místo,“ prohodila a já jen přikývla a následovala ji do naší lavice. Jen co jsem si sedla, hovor v učebně se znovu rozproudil. Chtěla jsem se s Angelou dát trochu do řeči, aby mě informovala o situaci ve škole a hlavně o lidech – potřebovala jsem hned na začátku zasvětit do politiky této střední školy. Bohužel mi to nebylo přáno, jelikož s mým nádechem přišlo i zazvonění a na sekundu přesný profesor. S papírem ze sekretariátu jsem se zvedla a šla se mu představit. Změřil si mě podmračeným pohledem, ale papír mi podepsal a nechtěl po mě žádné velké představování před třídou. Byla jsem tedy propuštěna a mohla si jít okamžitě sednout.

Během hodiny mě Angela šeptem zasvěcovala do nejpodstatnějších věcí. V základě mi shrnula životopis poloviny učitelského osazenstva. Na konci hodiny mi potom ukázala, kam se mám vydat na další předmět. Kousek mě i doprovodila, ale pak musela jít na vlastní hodinu. Když se ode mě otočila, napadlo mě, že je to opravdu milá dívka, se kterou bych se snad i dokázala spřátelit.

Zbytek dopoledne potom probíhal až znepokojivě podobně. Tedy až na šeptaný rozhovor s Angelou. Jakmile jsem přišla do jídelny, okamžitě jsem se snažila mou novou kamarádku vyhledat pohledem. Nedalo mi to dokonce velkou práci, jelikož na mě už mávala přes půl místnosti. Společně jsme tedy zaplatily oběd a já se po jejím boku vydala ke stolu, který byl už z větší části obsazen. Tam jsem se seznámila s Jessicou, Mikem, Benem, Tylerem, Lauren a dalšími. Ještě že mám tak dobrou paměť, tolik jmen, usmála jsem se pro sebe. Byla to moc milá parta a oběd rychle utekl. Ještě tělocvik a můžu domů.

„Co máš další hodinu?“ zeptal se Mike, když jsme odcházeli z jídelny.

„Tělocvik, ale tělocvičnu snad najdu, ne?“ usmála jsem se.

„Ani to nebudeš muset hledat, protože já mám taky tělocvik…“ řekl a vypadal nanejvýš spokojeně, že spolu máme nějakou hodinu.

Nebylo těžké odhadnout, co jeho spokojený výraz vyvolalo. Byla jsem čerstvé a ještě k tomu i chutné maso v tomhle starém výběhu. To přirovnání bylo strašné, ale nemohla jsem si pomoct. V tak malém městě měli o zajímavé holky asi velkou nouzi. Navíc mé upíří geny se hlásily o slovo snad na každém místě, kde jsem se octla. Mám dlouhé jemně vlnité hnědé vlasy a čokoládové oči, smetanově bílou pokožku a malé plné rty. Skoro každému se tato kombinace křehké dívky a svůdné krásky líbila. Teda klukům snad pokaždé, holky mě kvůli tomu moc neměly rády. Jedinou nevýhodou této dokonalosti bylo to, že jsem musela neustále někomu lámat srdce. Na nějaké vztahy mě moc neužilo – a asi to mělo i co dočinění právě s upírství. Jak by se zachoval můj potenciální přítel, kdybych mu oznámila, že nejsem tak úplně člověk?

V tu chvíli jsem už byla rozhodnutá, že budu muset Mikea nějak šikovně odmítnout.

Nad tím, jak to udělám, jsem přemýšlela celou hodinu a ani to mi nezabránilo pořádně si zahrát. Hráli jsme volejbal a ten mě moc baví. Najednou zazvonilo.

Škoda, budu si muset ještě zajít zaběhat, možná na tu pěknou mýtinu. Z přemýšlení mě vytrhl až Mike.

„Víš, tak jsem si říkal, jestli bys nechtěla ukázat město, nebo nezašla někam na večeři a potom do kina…“ A sakra, tak je to tady. Co mu mám říct?

„Jsi fakt hrozně milý, ale… Já musím ještě dneska pomoct Re… mámě uklidit doma. Ještě to nemáme všechno vybaleno, snad někdy jindy. Ale jinak moc děkuju za nabídku.“ Co to proboha dělám, vždyť v něm vzbuzuju falešnou naději, že s ním půjdu na rande. „Zatím se měj, musím už běžet,“ rozloučila jsem se s ním a vydala se k autu. Cestou jsem zašla ještě do kanceláře odevzdat papír s podpisy učitelů.

Renné ještě nebyla doma, když jsem přijela. Rozhodla jsem se jí udělat radost a pouklízet některé krabice, které jsme nestihly za víkend vybalit. Potom bych si konečně mohla jít zaběhat a ještě než přijde, pokud to stihnu, připravit něco k večeři. Určitě měla namáhavý den.

Byly skoro tři hodiny, když jsem vybalovala poslední krabici. Tak konečně můžu jít běhat. Šla jsem se do pokoje převléct do starých tepláků, ve kterých skoro pokaždé běhám a při pohledu z okna jsem usoudila, že by ani mikina nebyla špatná. Ještě jsem rychle Renné napsala vzkaz, kdyby se vrátila dřív než já a nevyhlásila po mě pátrání. Té představě jsem se musela zasmát.

A jde se běhat.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 1.kapitola :