Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 13.kapitola

30.08.2009 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3325×

13. kapitola – Konečně doma, ale na jak dlouho?

„Proč letíme do Finska?“ zeptal se Edward, když jsme nasedli do letadla.

„To bylo první, co mě napadlo, když se řeklo moc stromů a neměl to být Forks,“ odpověděla jsem popravdě a nejistě se na něj usmála. Úsměv mi oplatil.

„Takže, to nemá žádný skrytý význam?“ Jaký by to mohlo mít význam? Prostě letíme do Finska a odtud potom do Seattlu. Co je tak těžké na tom pochopit? Zavrtěla jsem tedy záporně hlavou. Už se dál nevyptával. Zavřela jsem tedy oči a vychutnávala si jeho přítomnost. Už je to skoro měsíc, co jsme spolu byli sami.

Rozjímání, ale nemělo dlouhého trvání. Vlastně jsem čekala, kdy se začne vyptávat. Byla jsem připravena mu všechno říct, ale nevím, jestli byl on připraven mi mou lež odpustit.

„Řekneš mi, proč jsi tehdy odjela a nic nám neřekla?“

„Nechtěla jsem, aby jel někdo se mnou, a kdybych vám řekla, že tam pojedu, pokusili byste se mi to rozmluvit nebo jeli se mnou,“ odpověděla jsem popravdě, ale když jsem se podívala na Edwarda, bylo vidět, že takovou odpověď očekával.

„A povíš mi, co se stalo za ty tři týdny ve Voltéře?“ Asi mu nedávají pokoj Emíliovy myšlenky. Musel ho tím hodně podráždit.

Povzdechla jsem si a začala, „Když jsem přijela, tak jsem se od Ara dozvěděla všechno o své rodině. Potom mi řekl všechno, co věděl nebo se dočetl v knihách o lidech, jako jsem byla já. Pak jsem se změnila a Aro, mě představil svým bratrům i ostatním upírům jako svou dceru. Učila jsem se boji, cvičila svoji schopnost a chodila do města s Chiarou a Emíliem …,“ při tom jméně potichu zavrčel, ale i přesto jsem to slyšela, „… dělali jsme s nimi Arovi a ostatním upírům různé naschvály a vždy nám to díky mému postavení prošlo …,“ asi jsem řekla všechno.

„Takže, ty jsi teď princezna Volturi?“ zeptal se s úšklebkem.

„To si piš, že jsem, všichni mě musí poslouchat,“ odpověděla jsem naoko uraženě.

Náš rozhovor přerušil až Carlisle. Taky měl na mě pár otázek, které se v Itálii a hlavně před mým otcem moc nehodili. Už jenom proto, že pro něj jsem je znala jen z jeho vzpomínek a oni mě ne.

„Jak proběhla tvoje proměna? Aro tě kousl?“ zeptal se zvědavě.

„Ne, nekousl … proměnila jsem se sama od sebe.“ Teď jsem upoutala i Edwardovu podrost. Oba se na mě nedůvěřivě podívali a čekali, až budu pokračovat „Prostě jsem se v den svých osmnáctin začala proměňovat jako by mě upír kousl, ale nestalo se tak, proměna trvala asi jeden a půl dne, ale jak mi Aro vysvětlil průběh přeměny, potvrdila jsem mu, že probíhala normálně, jenom trochu zrychleně.“

„Takže jestli to chápu dobře, ty ses začala měnit sama od sebe?“ nevěřícně na mě zíral Carlisle. Nemohl tomu uvěřit. Jenom jsem přikývla, chtěla jsem být s Edwardem sama, ale to nám Carlisle a jeho zvědavost nedopřáli. „Co se ti teda zdálo?“ Aha další téma co budu muset objasnit. Už abychom byli doma.

„Nevím přesně,… jak jsem řekla, byli jsme v lese, celá rodina, ale byl tam ještě někdo jiný, koho neznám. Taky jsem nemohla zjistit, co přesně k tomu vedlo, protože jsem vůbec nic neslyšela, viděla jsem všechno, co se tam dělo, ale zároveň slyšela vás, jak se bavíte, bylo to jako bych byla na dvou místech zároveň.“

„Je to fascinující. To co dokážeš. Aro mi řekl o tvé druhé moci a teď ještě tohle. Jsi opravdu nejsilnější upír co znám.“ Kdybych mohla, začala bych se červenat. Takovou poklonu mi dlouho nikdo nesložil. Další výhoda upírství, nemůžu se červenat, když se stydím nebo je mi trapně. Ten nový život se mi začíná čím dál víc líbit.

„Díky Carlisle, ale jak víš, pořád nemám svou druhou moc pod kontrolou tak můžu jenom doufat, že se neprojeví v nevhodnou chvíli. Viděl jsi, co to se mnou udělalo posledně a jestli to tak bude pokračovat, musím zjistit, jak ta moc funguje.“ Začala jsem přemýšlet, co to mohlo spustit a Carlisle konečně nechal vyptávání a sám se taky ponořil do přemýšlení.

Cesta do Helsinek, kde jsme přistáli, netrvala dlouho. Celou dobu jsem přemýšlela o Edwardovi a sobě. Dokážeme se k sobě ještě vrátit, když jsem mu tak lhala? To není přená otázka, správně by měla znít: Dokáže mi Edward tu lež odpustit? Dlouho jsem nad tím přemýšlela a z ničeho nic mi vytanula mysl má poslední vize, vlastně tehdy to byl jen sen. Já s Edwardem na naší louce, kde se líbáme. To mě trochu uklidnilo, ale přesto ne dokonale, protože jsem věděla, že svou budoucnost může změnit jediným rozhodnutím. Doufám, že se ten sen splní a já neudělala nic, co by jeho uskutečnění zabránilo.

„Tak a kam teď?“ zeptal se mě Carlisle, když jsme stáli v letištní hale.

„Rovnou domů,“ zavelela jsem a usmála se na něj. Usmál se taky a šel koupit letenky. Už jsem se na všechny moc těšila. Hlavně na Alici, moc mi chyběla. Chiara byla sice skvělá kamarádka, ale na Alici neměla.

„Letí nám to za hodinu,“ hlásil Carlisle, když se vracel i s letenkami.

Čekali jsme už asi půl hodiny, když Edwardovi zazvonil telefon. Po prvním zazvonění ho vzal. „Ahoj Alice, stalo se něco?“

„Ne mělo se něco stát? Já jen chtěla vědět, jestli vezete Bellu domů.“

„Jasně, že vezeme, copak jsi ji neviděla.“

„Ne neviděla, a dost mě to deprimuje tak mi to nepřipomínej.“ Nevím, co mu Alice řekla, ale zasmál se.

„Dobře, tak jo, teď jsme v Helsinkách a za chvíli nám letí letadlo do Seattlu.“

„Super to jsem chtěla vědět. Budeme tam na vás čekat.“

„Ahoj.“ Zaklapl telefon a já si byla jistá, že Alice nestihla ani odpovědět. „To byla Alice, budou na nás v Seattlu čekat,“ řekl nám ještě na vysvětlenou a dál se stejně jako já věnoval studování struktury stěny naproti nám.

Tak podobně probíhala i cesta letadlem. Nemluvil se mnou, to nebylo dobré znamení. Třeba se ale rozhodne mluvit se mnou až doma. Musím mu dát čas.

Jak Alice slíbila, čekali na nás všichni v letištní hale. Hned jsem se rozběhla k Alici a objala ji. Moc mi chyběla. Nezklamala a obětí mi opětovala. Hned po ní jsem se přivítala se všemi ostatními. Kdybych mohla brečet, byla bych jak želva. Takhle jsem mohla jen vzlykat bez slz, ale to stačilo. Stále jsem patřila do jejich rodiny, mohla jsem být spokojená.

Cesta probíhala vesele. Alice mi vyprávěla, jak se Jessica snažila využít mé nepřítomnosti a vyrazit si s Edwardem někam do kina nebo na večeři. Byla prý strašně otravná, ale díky Aliciným vizím Edward věděl, co má čekat, tak měl vždy vymyšlenou nějakou perfektní výmluvu. Já ji na oplátku vyprávěla, co jsme dělali s Emem a Chiarou ve Voltéře. Strašně jsme se nasmály, a než jsme se nadály, stáli jsme před jejich domem.

Konečně doma. Pomyslela jsem si. A byla to pravda. Ve Voltéře se ke mně sice chovali pěkně, někdy dokonce jako k princezně, jak nezapomněl Edward podotknout, ale doma jsem byla tady. Ve Forks.

„Asi bych měla jet za René a všechno jí říct. Potom se stavím,“ řekla jsem a rozběhla se domů s taškou na rameni. Bylo to jako návrat ztracené dcery. René plakala a byla strašně ráda, že jsem se vrátila a rozhodla se s ní zůstat, přestože jsem poznala svého otce. Alex mě také vřele přivítal. Od mého odchodu, byl u nás skoro jako doma a René byla spokojená.

Jakmile jsem si byla jistá, že René i Alex spí, otevřela jsem okno a vyskočila ven. Byl příjemný večer a tak jsem si běh náramně užila. Tak moc se mi po tomhle lese stýskalo. Přestože jsem si na svou upíří rychlost poměrně zvykla, přesto mě překvapilo, jak rychle jsem byla u toho velkého bílého domu. Alice už na mě čekala před dveřmi.

„Zavři oči a pojď za mnou!“ nakázala mi hned, jak jsem k ní došla.

„Co plánuješ, Alice?“ Mohlo mě napadnout, že můj příjezd jen tak neopomene.

„Nic mimořádného, jen zavři ty oči.“ Rezignovaně jsem si povzdychla, ale udělala, co si přála a se zavřenýma očima ji následovala doma. „Už můžeš otevřít oči,“ řekla, jakmile za mnou zavřela dveře. Pomalu jsem je otevřela a …

„Vítej doma Bello!“ zvolali všichni. Kdybych mohla brečet, tak bych se rozbrečela. Bylo to tak milé. Vůbec jsem to nečekala.

„Moc děkuju, Alice,“ a objala jsem ji, potom jsem se otočila na ostatní. „Moc děkuju vám všem, ani nevíte, jak moc jste mi chyběli.“ Poté následovala další série objetí. Nakonec jsem došla až k Edwardovi. „Strašně jsi mi chyběl,“ zašeptala jsem, ale nevěděla, jak by reagoval, kdybych se ho pokusila políbit. Všechno za mě, ale vyřešil.

„Taky jsi mi chyběla,“ zašeptal a něžně mě políbil na rty. Polibek jsem mu začala vášnivě oplácet. Tolik jsem se bála, že by mě mohl odmítnout a teď se tady spolu líbáme, bylo to úžasné.

„Nechte si to, až budete sami. Teď je na řadě oslava,“ skočil nám do našeho usmiřování Emmet. Měl pravdu, ale kdyby se nepřipomněl, tak bych na ně všechny zapomněla. Odtáhla jsem se kousek od Edwarda a usmála se na něho. Úsměv mi oplatil a potom se jen oslavovalo.

Bylo hodně po druhé ráno, když jsme se naši malou oslavu rozhodli rozpustit. Všichni odešli do svých pokojů a já ruku v ruce do toho Edwardova. V pokoji jsem si Edwardovi sedla na klín a začala si hrát s jeho prsty a on mě na oplátku sem tam políbil do vlasů. Takhle bych mohla strávit celou věčnost.

„Ani nevíš, jak se mi po tomhle stýskalo …,“ porušila jsem to ticho, „… obvykle jsem bývala u Ara v pracovně a učila se.“ Smutně jsem se usmála, na Ara jsem skutečně myslet nechtěla. Ne teď a ne tady. Budu to, ale muset vyřešit a čím dřív tím líp.

„Mě se taky stýskalo … Jessica byla vážně otravná,“ Postěžoval si a já se musela usmát. Věděla jsem, jak dokáže být Jess protivná a někdy to opravdu leze krkem.

„Víš, všimla jsem si jak … jsi ve Voltéře … jak jsi zavrčel, když mě Emílio objal, můžeš mi říct proč?“ opravdu mě to zajímalo.

„Myslel na to, jak moc tě chce políbit … a mě se to samozřejmě nelíbilo.“

„Samozřejmě, mě by se to taky nelíbilo.“ Byl tak roztomilý, když žárlil.

„Takže, teď už budeme spolu napořád?“ zeptal se a podíval se mi do očí.

„Ani nevíš, jak bych byla ráda, kdyby to tak bylo. Ale víš, že nejdřív budu muset všechno vyřešit s Arem. Budu mu muset o tobě říct. Možná mu říct i o tvé schopnosti a doufat, že nebude chtít, abychom zůstali ve Voltéře.“

„Copak, to se ti tam tak nelíbilo?“ zeptal se, se smíchem v očích. Musela jsem mu to oplatit, legraci si ze mě dělat nebude.

„To víš, že se mi tam líbilo, ale asi bych nepřežila, kdyby se Emíliovi něco stalo, proto, že by myslel na naše společné chvilky v lese a ty to musel poslouchat v jeho hlavě,“ mluvila jsem tak vážně jak to jen šlo.

„Mezi vámi tedy opravdu něco bylo?“ opravdu na to skočil. Tak budu pokračovat, schválně, jak dlouho mu bude trvat, než přijde na to, že si z něho utahuju.

„Nemůžu ti to říct. Byl bys schopný jet teď hned do Itálie a něco mu udělat,“ řekla jsem se smutkem v hlase a provinile sklopila hlavu. Pomalu mi ji ale jedním prstem zvedl a zadíval se mi do očí.

„Myslíš to všechno vážně, nebo jen chceš, abych žárlil?“ zeptal se.

„To víš, že chci, aby si žárlil, si totiž strašně roztomilý když žárlíš. Celou dobu v Itálii jsem na nikoho jiného než na tebe nemyslela,“ usmála jsem se na něj a políbila. Bylo vidět, že je s mojí odpovědí spokojený a jeho polibek nabíral na vášnivosti.

Domů jsem dorazila něco kolem osmé ráno. René s Alexem ještě spali, což bylo dobře. Nachystala jsem jim snídani a šla zpátky do pokoje. Byla jsem opravdu dlouho pryč a tak bylo načase zkontrolovat poštu, tedy tu internetovou. Dopisy mi kromě Ara nikdo neposílá.

K mému velmi malému překvapení na mě čekaly jenom dva meily. Jeden byl od Kate a ostatních holek z Phoenixu. Psaly, jak se jim po mě stýská, a že mě brzy přijedou navštívit. Byla jsem ráda, že na mě nezapomněly, ale jejich nápad s návštěvou jsem jim vymluvila a napsala, že až bude vhodnější chvíle, tak se jim ozvu a domluvíme podrobnosti ohledně jejich návštěvy.

Druhý byl od Jackoba. Chlubil se mi v něm, že dostal nabídku na výměnný pobyt v Itálii. Bude tam ještě měsíc, ale strašně se mu tam líbí. Hmm, kdybych to věděla, mohla jsem ho navštívit, nebyl zase tak daleko. Pomyslela jsem si a pokračovala ve čtení. Také psal a vlastně taky doufal, že jsem se s Edwardem dala dohromady. Jeho dopis mě moc potěšil. Až se vrátí, musím ho pozvat k nám. A vlastně jsem mu to napsala rovnou.

Když jsem dokončila své meily podívala jsem se na hodiny. Bylo devět hodin. René s Alexem už byli vzhůru a zrovna snídali. Šla jsem tedy za nimi do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravila jsem je vesele hned, jak jsem vstoupila do kuchyně.

„Dobré ráno,“ odpověděli mi oba unisimo a zasmáli se tomu. „Nemusela sis dělat starosti a chystat nám snídani.“ Pokračovala René, ale byla ráda, že jsem nijak nekomentovala to, že u nás Alex přenocoval i po mém návratu.

„To nic nebylo, stejně jsem byla brzo vzhůru,“ odpověděla jsem jakoby nic.

„Jak myslíš. Co plánuješ na dnešní den?“

„Včera jsem Alici slíbila, že s ní pojedu nakupovat.“ Potřebovala jsem vymyslet něco, kdy nebudu celý den s René, aby nepostřehla, že vůbec nejím a Alice bude mít určitě velkou radost.

„Tak se příjemně bavte. Doufám, že nepřijedete moc pozdě, chtěla bych slyšet, jak se ti v Itálii líbilo, co táta a co si vlastně celý měsíc dělala.“ Chovala se jako skutečná máma a tou se vlastně ta osmnáct let stala, škoda jen, že není tou mou skutečnou.

„Dobří. Pokusíme se s Alicí přijet co nejdříve,“ usmála se na oba s přáním pěkně prožitého dne, jsem se zvedla a šla si pro bundu. Nebylo mi sice zima, ale René a ostatním by mohlo přijít divné, že v patnácti stupních chodím v krátkém rukávu. Potom už jsem nasedla do autíčka a jela za Alicí.

Zastavila jsem před jejich domem a zrovna jsem zavírala dveře, když mě kolem pasu objaly něčí ruce. Tedy ne něčí, byly to Edwardovy. Otočila jsem se k němu a políbila ho na pusu. Byla jsem pryč jenom dvě hodiny a přišlo mi to jako týden.

Po tom nádherném uvítání jsem ho vzala za ruku a šla do domu, kde jsem hned zavolala na Alici, které zrovna scházela ze schodů.

„Představ si to, Bello, nikdo se mnou nechce jet nakupovat,“ řekla ublíženým hlasem a smutně na mě koukla „Řekni, že ty se mnou pojedeš, prosím!“

„A proč myslíš, že jsem jinak tu? Zrovna jsem tě chtěla na takové menší nákupy vytáhnout,“ odpověděla jsem jí a bylo vidět, že je spokojená.

„Jupí, jede se nakupovat.“ Začala jásat a skočila mi kolem krku. Potom se ale odběhla připravit a už na mě čekala před autem. Rozloučila jsem se tedy s Edwardem a šla za Alicí, která se nemohla dočkat našeho společného nakupování. Opravdu jsem se na to těšila a navíc jsem s ní potřebovala mluvit a nemuseli to hned vědět i ostatní.

„Tak kam pojedeme? Máš nějaký nápad?“ Asi mi chtěla udělat radost výběrem obchodů, když jsem já udělala radost jí tím, že s ní jedu na nákupy.

„Co třeba do Tacomy?“ Bylo to vlastně první místo, které mě napadlo a vlastně mi bylo jedno, kam pojedeme.

„Super. Zrovna jsem tam chtěla jet, otevírají tam nový obchod.“ Celou cestu potom mluvila jen o tom, jak s ní nikdo nechtěl chodit na nákupy. Jediný kdo chodil, byla Esme, aby jí udělala radost, ale většinou ji ztratila, když procházeli kolem nějakého nábytku, nebo tomu podobných obchodů. „Jsem tak strašně ráda, že ses vrátila, doufám, že jsi v Itálii pochytila trochu módy a poradíš mi, co se tam nosí,“ otočila se na mě, když jsme vcházely do prvního obchodu.

„Popravdě jsem toho moc nepochytila. Většinou jsem byla v hradě. Ven jsem chodila jenom lovit nebo provádět Arovým strážím vylomeniny.“ Výmluvně jsem se na ní usmála, asi zapomněla, že v Itálii vytrvale svítí slunce a tak jsem nemohla jen tak chodit ven.

„Vlastně, já jsem úplně zapomněla, že v Itálii nemůžeš chodit přes den ven,“ řekla omluvně, „a v čem si tam chodila, přijela si docela slušně oblečená.“ Vidím, že si všimla, že oblečení co mám na sobě, jsme spolu nekoupily. Alice je všímavá, to se musí nechat, doufám, že si všimne i toho, že s ní potřebuju mluvit.

Během nakupování jsme se pak už nebavily o ničem jiném. Bylo to super, konečně si vybrat oblečení sama. Armel byla sice hodná, že mi kupovala oblečení, díky svému daru a mnoha letech zkušeností mohla do města i během dne. Byla jsem jí za nové oblečení vděčná, ale na nakupování s Alicí bylo něco… něco naprosto dokonalého. Možná to bylo tím, že jsme obě nakupování milovaly, nebo jen tím, že jsem tu byla s Alicí.

Cestou domů jsem byla trochu zamlklá, přemýšlela jsem jak začít. Alice si toho všimla.

„Co se s tebou děje. Už jsem si toho všimla ráno, ale nechtěla jsem nám kazit výlet.“

„Můžeš zajet někde ke krajnici?“ požádala jsem ji. To, co jsem s ní chtěla probrat, bylo na dlouho a díky Alicině rychlé jízdě bychom, to nestihly probrat.

„Dobře, ale pak mi řekneš, co se děje.“ Míjely jsme zrovna jednu benzínku, tak hodila blinkr a zajela na parkoviště, které bylo hned u ní. „Tak můžeš začít,“ vyzvala mě, abych jí všechno řekla, ale já pořádně nevěděla jak začít. Jak jí mám říct, že hned po tom co jsem přijela, budu muset zase zpátky za Arem?

„Víš, ráno mi přišel meil od Jackoba. Psal, že je zrovna v Itálii a to mě donutilo myslet na Ara.“ nechtěla jsem se o Jackově meilu zmiňovat, ale nevěděla jsem jak jinak bych měla začít. „A vlastně taky na Voltéru.“
„Proč myslíš na Ara a na Voltéru, snad se ti už nestýská,“ odpověděla uraženě.

„Ne, mě se nestýská, já jen, že se budu muset vrátit. Neřekla jsem totiž Arovi nic o vás, o tom jaký k vám mám vztah. Jediné, co jsem mu řekla, bylo, že musím jet s Edwardem a Carlislem pryč, abych zjistila, co měla znamenat má vize,“ odpověděla jsem smutně a doufala, že mi pomůže něco vymyslet.

„Takže, Aro nic neví o tom, že jsi s námi ve Forks?“ Asi si chtěla ujasnit všechno, co jsem jí řekla.

„Nic neví. Nechtěla jsem vás ohrozit.“

„Co přesně bylo v té tvé vizi?“

„Nevím přesně. Byli jste tam vy, já a ještě někdo koho jsem nepoznala a byl tam i Jackob. Všichni jsme byli v lese. To je všechno… jak už jsem řekla, viděla jsem jen obraz.“ Moc mě trápilo, že mé vize přišly o zvuk. Teď jsem se nemohla dozvědět nic, co by nám pomohlo. Kdo mohl být ten neznámý? A co tam dělal Jackob? Nic mi nedávalo smysl. Najednou mě, ale něco napadlo „Ty jsi nic neviděla?“ byla to malá ale přesto naděje, že se moje o něco doplní.

„Moc jsem toho neviděla. Taky jenom nás, Jackoba a toho neznámého upíra. Vize netrvala moc dlouho. Nemohl to být někdo z Voltéry?“

„To jsem si taky myslela, ale bylo tam moc upírů a všechny jsem nepoznala.“

„Tak co budeme teď dělat?“ To by mě taky zajímalo.

„Myslela jsem, že mi pomůžeš něco vymyslet. Jak se dostat do Voltéry, všechno Arovi vysvětlit a vrátit se zpátky.“

„Zrovna mě nic nenapadá, ale popřemýšlím o tom.“ Super aspoň se pokusí něco vymyslet.

„Ty na to, ale nemůžeš myslet. Edward by se všechno dozvěděl!“ A přesně tohle jsem nechtěla. Mírně nakrabatila čelo a bylo vidět, že přemýšlí právě teď, kdy máme jistotu, že se Edward nic nedozví, když na to nebude doma myslet.

„Mám to!“ vykřikla najednou a začala se usmívat.

„Co si vymyslela?!“ Byla jsem strašně zvědavá. 

„V Milánu je za dva týdny Týden Módy…," tvářila jsem se nechápavě a tak mi to musela trochu upřesnit, „… pro všechny pojedeme do Itálie nakupovat. Já tedy určitě pokud mě ve Voltéře nebudeš chtít, a ty budeš moct za Arem mu všechno vysvětlit a pak přijedeš za mnou do Milána.“

„Alice to je skvělý nápad, nevím, co bych si počala, kdybys něco nevymyslela,“ usmála jsem se na ni a objala svou nejlepší kamarádku.

„Tak a teď už jedem domů, aby se René nezlobila, že jedeš moc pozdě." Ani jsem nepostřehla, že už je tolik hodin. Vyjely jsme tedy směr Forks. Měla jsem pravdu, kdybychom to řešily během jízdy, nestihly bychom to.

Domů jsem dorazila, právě když René chystala večeři. Vymluvila jsem se, že jsme s Alicí už na večeři byly stavené v jedné restauraci v Tacomě, abych nemusela jíst. Večer pak probíhal podle plánu. René se mě vyptávala na Itálii. Hodně jsem si vymýšlela, ještě že to nemohla nijak zkontrolovat. Řekla jsem jí o Emíliovi a Chiaře a našich společných výletech do okolí města a díky tomu, že jsem se naučila skvěle italsky, byla se vším spokojená. O francouzštině jsem jí neříkala. Vždycky jsem sice byla ve škole dobrá, ale naučit se za jeden měsíc dva jazyky a k tomu je ještě perfektně ovládat, to už by bylo trochu moc.

Alex dneska zůstal doma a tak si René myslela, že bychom si mohly udělat dámskou jízdu, ale já se vymluvila, že mě nákupy trochu zmohly a odešla jsem do pokoje. Cestou do koupelny, jsem dala René do pokoje tašky s oblečením, co jsem jí koupila, a pod horkou vodou jsem se skvěle uvolnila. Byl to moc příjemný den, je škoda, že musí skončit. Umyla jsem si i vlasy a nechala je volně spadat v mírných vlnách na záda. Vybrala jsem si jedno z nových triček, modré kalhoty a vydala se za Edwardem na naši louku, kde na mě už čekal.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 13.kapitola: