Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 15.kapitola

01.09.2009 (15:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3227×

15. kapitola - Večeře

Domů jsme dorazili něco po páté odpoledne. René už byla doma, proto jsem musela nejdříve oknem do pokoje si převléct nějaké tričko a potom až dveřmi.

„Volala si Jackovi ohledně té večeře?“ zeptala se hned, jakmile jsem ji pozdravila.

„Volala jsem mu hned ráno, dokonce jsem ho vzbudila.“ Musela jsem se usmát a přešla k telefonu, čekala tam na mě zpráva. Byla od Jackoba.

AHOJ BELLO, JAK SI RANO RYCHLE ZAVESILA NESTIHL JSEM TI RICT, ZE PAUL MA SPECIALNI DIETU TAM AT TOHO JIDLA RENE MOC NECHYSTA ON NEBUDE JIST. AHOJ VECER JACK.

„René, doufám, že toho moc nechystáš? Paul prý přijde, ale nebude jíst, má speciální dietu,“ Přetlumočila jsem ji Jackův vzkaz.

„Takže Paul nebude vůbec jíst?“ zeptala se smutně. Hned mě napadlo, že Jack mu referoval o mámině kuchařském umění a on se raději vymluvil na nějakou dietu, která je moc přísná a nedovoluje mu jíst většinu jídla. Až do teď mě nenapadlo, jak to budu dělat s jídlem já. „V kolik mají přijít?“

„Něco po šesté,“ odpověděla jsem nepřítomně.

„Tak to aby ses šla převléct.“ Mrkla jsem na hodiny a opravdu už bylo skoro šest. Ten čas tak letí. Vyšla jsem tady nahoru a stoupla si před skříň a začala přemýšlet, co si mám vzít na sebe. Nakonec jsem si vybrala jednu tričko z Itálie a nové kalhoty co jsem před týdnem koupila s Alicí. Trochu jsem si ještě upravila obličej a šla dolů.

Zrovna v tom se ozval zvonek. Zavolala jsem na René, že jdu otevřít. Pomalu, lidským krokem jsem došla ke dveřím a stejně tak pomalu je otevřela. V tu chvíli mě ani nenapadlo, že nedýchám, to jsem si uvědomila až po dlouhé době. První koho jsem uviděla, byl Jackob a za ním moc pěkný blonďatý kluk. První co mě na něm zaujalo, byly jeho zvláštní oči, měly až fialový nádech, něco mi připomněly, ale nemohla jsem si vzpomenout co.

„Ahoj Jacku, Paule?“ pozdravila jsem je a gestem ruky je zvala dovnitř.

„Ahoj Bells. Tohle je Paul, Paule tohle je Bella, moje nejlepší kamarádka.“ Navzájem nás představil ještě na chodbě.

„Těší mě Bello, rád tě poznávám. Jackob o tobě hodně mluvil,“ promluvil konečně Paul a natáhl ke mně ruku. Přijala jsem si, ale nebyla teplá jako normální lidský. Měl ji stejně chladnou jako já. To mě překvapilo. Podívala jsem se mu znovu do očí a hned mi došlo, co mi připomínaly. Heidy.

„Doufám, že jenom v dobrém,“ usmála jsme se na něj a snažila se zamaskovat to chvilkové překvapení. Jakob si ničeho nevšimnul, ale Paula jsem neoklamala. Pro jistotu jsem se ještě trochu nadechla. Byla to ta samá vůně jako v lese. Měla jsem pravdu, když jsem Edwardovi říkala, že ho brzy poznáme.

„Nestůjte v té chodbě a pojďte za mnou,“ zavolala na nás René a já si až teď uvědomila, že stále stojíme na chodbě a já držím otevřené dveře. Paul se na mě usmál, asi se mu líbilo, jak se mu podařilo, mě překvapil. Jack byl bezprostřední, hned se vydal za René do kuchyně.

„Ahoj René!“ pozdravil ji hned, jakmile za ní došel.

„Ahoj Jacku. Jsem ráda, že jste přijali pozvání na večeři,“ usmála se na něj René. Tohle bude opravdu zajímavý večer. Kdo mohl čekat, že bude Paul upír? Konečně jsem, ale pochopila tu jeho zvláštní dietu, kdy nemůže skoro nic jíst, vlastně nic jíst, jenom krev a tu ještě ke všemu pije. Doufám, že se skvěle ovládá, René voní totiž docela pěkně a nechtěla bych přijít o matku.

„Dobrý den paní Dwierová,“ pozdravil ji Paul jakmile jsem ho dovedla do kuchyně. René se na něho otočila s úsměvem na rtech, ale jakmile ho zahlédla, na chvíli strnula. Asi nečekala, že Paul bude tak hezký, tedy pro lidi. Potom jenom zatřepala trochu hlavou a pozdravila ho.

„Ahoj, ty jsi určitě Paul, nemám pravdu?“ pokusila se, být co nejvíc milá.

„Samozřejmě, že máte, paní.“

„Přestaň s tou paní, připadám si stará. Říkej mi René.“ Byla tak nevázaná. Kdyby jen věděla co je Paul zač. Kdyby tak věděla, kdo je její nevlastní dcera. Vlastně jsem ráda, že to neví, asi by s křikem utekla.

„Dobře, René,“ a trochu se usmál, neodhalil své dokonalé zuby, už to by stačilo, aby mámu napadlo, že je nějaký jiný. Zvlášť ta jeho krása. Byl asi zvyklý jednat s lidmi. Musel být taky hodně starý, když tak snadno odolal. A hlavně byl nakrmený.

„Tak všichni ke stolu, večeře je hotová!“ zvolala René.

„René, říkal ti Jackob o mé dietě? Nerad bych tě urazil, ale opravdu jíst nebudu.“

„To nevadí Paule, dáš si aspoň něco k pití?“

„Stačí trochu vody, děkuju.“ René mu podala sklenici s vodou a my ostatní si už sedali ke stolu. Znovu jsem nevěděla, co budu dělat, asi to budu muset opravdu sníst. Paul měl ze mě zdá se legraci. Já se, ale na rozdíl od něho, nemohla vymluvit na nějakou blbou dietu, René by to poznala. Raději jsem si ale naložila opravdu málo.

„Ty víc nebudeš?“ podivila se René, když viděla, jak málo jsem si naložila.

„Nemám moc hlad, s Edwardem jsme byli totiž v cukrárně a měla jsem hodně sladkého,“ musela jsem se nějak vymluvit a asi jí to stačilo. Zato Jack si naložil hned plný talíř, bylo to totiž jeho oblíbené jídlo. Choval se u nás opravdu jako doma.

„Takže ty jsi z Itálie, Paule,“ začala během jídla konverzovat René.

„Ano, přesněji z Voltéry, to je takové středověké městečko ve středu Itálii.“

„Musí to být romantické,“ zasnila se René „Bella byla taky zrovna nedávno v Itálii jenom nevím kde přesně?“ a otočila se na mě. Tak tohle mi ještě scházelo.

„Kousek od Říma.“ Nebyla to zase taková lež.

„Naučila se tam perfektně italsky,“ začala se hned chlubit.

„Taky umím trochu italsky,“ promluvil s plnou pusou Jackob.

„To je skvělé, někdy si budeme moct promluvit v italštině a mě se tak nebude stýskat po rodném jazyce,“ usmál se na mě Paul.

„Zajímalo by mě, co tady děláš?“ zeptala jsem se ho italsky. Byla jsem si jistá, že Jackob ničemu z toho nebude rozumět. Říkal sice, že italsky trochu umí, ale jazyky mu nikdy moc nešly a za měsíc se toho určitě nemohl naučit tolik co já.

„Chtěl jsem tě poznat, princezno,“ odpověděl úlisně. Tak tohle mi vážně scházelo.

„Neříkej mi tak!“ snažila jsem se tvářit jako bychom se bavili na nějaké příjemné téma, ale musela jsem s naším rozhovorem počkat, až budeme sami, začínala mi totiž docházet trpělivost a to nebylo dobré.

„O čem se bavíte?“ zeptala se zvědavě René.

„Ptala jsem se ho na jeho město,“ odpověděla jsem a otočila se na Jackoba. „A jak jste se vlastně vy dva poznali?“ Jackob polknul a začal vyprávět.

„Chtěl jsem poznat z Itálie trochu víc než jen město, kde jsem bydlel tak jsem se zeptal jedněch známých a ti mě navigovali rovnou do Voltéry. Zrovna tam měly jejich každoroční slavnosti. Bylo to úchvatné, celé město bylo ověšeno červenými fáborky a vlajkami, lidé chodili taky v červené. Zašel jsem do jedné hospody, aby se něčeho napil, ale nebylo tam žádné volné místo a tak jsem si přisedl k Paulovi. Byl moc milý. Říkal, že je místní, a že mi ukáže město. Dokonce měl takové styky, že mě dostal i do hradu,“ chlubil se Jack, bylo mi ale divné, že tu návštěvu přežil. Zamračeně jsem se podívala na Paula a ten se na mě jen světácky usmál. „Škoda, že jsi tam nebyla, Bells. Moc by se ti tam líbilo.“

„Určitě to muselo být úchvatné.“ Co jiného na to říct. Zbytek večeře proběh docela poklidně. Když se nikdo nedíval, dávala jsem svou porci střídavě Jackovi nebo mámě na talíř. Jediný kdo si toho všimnul, byl samozřejmě Paul.

Večer se už blížil ke konci, když Jack dostal ten nejhorší z možných nápadů.

„Bello, co kdybys nám zítra ukázala Forks a okolí? Pokud by tě René omluvila ze školy, samozřejmě,“ navrhl a otočil se na mámu. Ta jen přikývla. Panebože co budu dělat? Jack si to vypije. Vlastně ne, on o Paulovi nic neví, nemůžu mu dávat za vinu, že chce ukázat kamarádovi Ameriku.

„Dobře tak v kolik přijdete?“ snažila jsem se vypadat, jakože se na ten výlet moc těším. Opak byl ale pravdou.

„Co kdybychom přišli už v devět. Škoda jen, že zítra už nebude pěkně,“ povzdychl si. Nelíbilo se mu škaredé počasí a já s Paulem jsme vlastně za to počasí byli rádi. Jak bychom mu vysvětlili, že nechceme jít ven, když je tak krásně?

Souhlasila jsem s devátou ráno a oddychla si, že se konečně začali zvedat k odchodu. Šla jsem tedy naši návštěvu vyprovodit ke dveřím.

„Mějte se, ráda jsem tě znovu viděla Jacku a tebe ráda poznala,“ loučila se, ale dodala v italštině něco, co nebylo určeno pro Jacka „Za hodinu v lese za domem.“

„Co jsi mu říkala?“

„Jenom jsem se s ním loučila po italsku.“

„Aha, tak mi už půjdeme, zítra ahoj.“ Až se zavřely dveře, jsem si trochu oddychla, přesto jsem byla nesvá z toho, co mě za hodinu čeká. Snažila jsem se zachovat si chladnou hlavu a šla pomoct René s nádobím.

Bylo něco po jedenácté, když jsem otevřeným oknem vyskočila na zahradu a utíkala do lesa, kde na mě Paul čekal. Neměla jsem dobrou náladu tak mě ani nenapadlo chovat se k němu mile.

„Teď mi konečně povíš, co tady děláš?! Poslal tě Aro?!“ tím, že se mu na tváři objevil úsměv, mě ještě víc vytočil.

„Jak už jsem jednou řekl, chtěl jsem tě poznat,“ odpověděl klidně.

„Odkud mě znáš?“

„No přece z Voltéry, nemluví se tam o nikom jiném, než o Arově dceře.“ Takže oni o mně mluví? Co to mohlo znamenat?

„Nikdy jsem tě tam neviděla.“

„Ani si nemohla, byl jsem pryč a vrátil se až po tvém odjezdu, přesto tě dokonale znám.“ Pořád se usmíval. Co všechno o mně může vědět? Co znamená, že mě dokonale zná? Asi se mu líbilo, že mně může štvát.

„Dobře dejme tomu, že jsi mě chtěl poznat, ale jak ses dozvěděl kde jsem? Nikdo to nevěděl, dokonce ani Aro ne. Tak jak?“ tohle mě docela zajímalo. Přece jsme kvůli tomu letěli ještě do Finska, aby nás nikdo tak lehce nenašel. A Aro neměl důvod mě podezírat ze lži, aby se rozhodl poslat někoho za mnou.

„Z vyprávění jsem pochopil, že jsi z Ameriky, přesněji odtud. Potom jsem poznal Jackoba, spřátelili jsme se a on mi začal vyprávět o své kamarádce Belle, která byla nedávno také v Itálii navštívit svého otce. Dal jsem si jedna a jedna dohromady a rozhodl tě navštívit.“

„Ví někdo, kde zrovna jsi a proč jsi sem jel?“

„Ne nikomu jsem to neřekl, neměl jsem důvod, navíc jsem věřil, že ty důvod, neříct Arovi pravdu, máš. Tak jsem mlčel.“ Aspoň, že to nikdo neví, oddychla jsem si.

„Dobře, jak dlouho tu chceš zůstat? Všimla jsem si totiž, že nejsi vegetarián jako já nebo mí přátelé.“ Ve skrytu duše jsem si přála, aby odjel co nejdříve zpátky do Itálie a neděla mi zbytečné problémy.

„Ještě nevím, podle toho jestli se mi tu bude líbit.“

„Takže tě musím upozornit, abys v Forks nelovil, také nesmíš lovit v La Push pokud nechceš zemřít.“ Zvědavě po mé poslední větě zvedl obočí „Máme tam smlouvu s místními vlkodlaky, pokud ji my nebo kdokoliv od nás poruší, zaútočí a to nikdo nechce viď, že ne?“ jenom němě přikývl.

Už jsem se na něj nemohla zlobit. Všechna ta zloba najednou přešla. Dokonce jsem se na něj usmála. Co se to se mnou děje? Vždyť mě může ohrozit a já se tu na něj jako blbec usmívám. Všiml si toho, že už se nezlobím.

„Víš, měli pravdu, když říkali, že jsi mimořádně hezká.“ Kdybych mohla, tak hned celá zrudnu. To, že jsem hezká, mi říká jen Edward a i tak mi připadá, že si vymýšlí.

„Jaké postavení máš ve Voltéře?“

„Jsem syn Caiuse.“ Tak tohle jsem opravdu nečekala.

„To znamená, že jsi princ?“ zeptala jsem se a ještě víc se usmála.

„Něco takového, ale nemám rád, když mi tak někdo říká, takže buď tak hodná a říkej mi vždycky jenom Paule.“

„Dobře, ale pod jednou podmínkou.“

„Jakou?“ skoro se až bál mé odpovědi.

„Nebudeš víckrát říkat, že jsem princezna.“ Bylo vidět, jak si oddychl.

„Souhlasím.“ Myslím, že z nás budou dobří přátelé, Paul je docela milý a když vím, že mě nijak neohrožuje, nebude těžké se s ním spřátelit.

„Pokud by ti to nevadilo, zítra bych tě někomu chtěla představit.“ Edward se musí dozvědět, že nám z Paulovy strany nehrozí žádné nebezpečí. Potom se snad uklidní a nebude pořád jako na trní. Dost mi stačilo to dnešní ráno, kdy se kvůli jeho vůni skoro otočil a běžel domů, aby to mohl Carlisleovi říct.

„Komu bys mě chtěla představit?“

„Překvapení.“ Odpověděla jsem záhadně, přestože ho muselo napadnout, že ho budu chtít seznámit s místními upíry. „Takže já už půjdu, uvidíme se za pár hodin,“ rozloučila jsem se a vyběhla domů. Až jsem si lehla, uvědomila jsem si, že bych měla dát Edwardovi vědět, že zítra nejdu do školy. Natáhla jsem se proto pro mobil a vytočila známé číslo.

„Haló Bello? Stalo se něco?“ zněl jako bych mu volala jenom tehdy, když se něco stalo. I když je pravda, že mu moc často nevolám, ale to bude tím, že většinu času trávíme společně.

„Ne, nic se nestalo, uklidni se,“ zasmála jsem se.

„Proč tedy voláš?“

„Chtěla jsem slyšet tvůj hlas,“ odpověděla jsem koketně.

„A vidět si mě nechtěla?“ opáčil skoro zklamaně.

„Chtěla, ale další důvod mého telefonu byl ten, že zítra nejdu do školy.“

„Bello, co se stalo, proč nejdeš do školy?“

„Jen klid, jak jsem řekla, nic se nestalo. Byl tu Jackob s jedním kamarádem a chtěl, abych jim ukázala okolí a René řekla, že je to skvělý nápad, takže budu zítra s nimi,“ nadále jsem ho uklidňovala.

„Nejezděte, ale daleko, pořád nevím, kdo je ten neznámý upír.“

„Už to neřešte, zítra odpoledne k vám zajedu a řeknu vám novinky.“

„Takže tě uvidím až odpoledne? Bude se mi stýskat,“ odpověděl smutně.

„Mě se bude taky stýskat, ale budeme moc být spolu potom celou noc.“ Už jsem se nemohla dočkat. To jsem mu, ale nemohla říct, protože by hned přišel. „Takže zítra u vás, pa, lásko.“

Přesně v devět ráno se ozval zvonek, ohlašující návštěvu. Musím říct, že Jackovi Paulovo přátelství prospívá, většinou míval vždy zpoždění a teď? Sotva odbije devátá tak stojí před dveřmi.

„Tak kam pojedeme?“ zeptala jsem se, jakmile mi Jack udělal místo u volantu a já se chystala vyjet.

„Co třeba do La Push? Slyšel jsem, že tam mají krásné pláže.“ Další blbý nápad Jacku. Poslední dobou nemá snad ani jeden dobrý.

„To nepůjde. Turisti tam mají zákaz jezdit, po lesích se tam potuluje skupinka vlků a nikdo nechce, aby se někomu něco stalo.“ Podařilo se mi, mu jeho plán rozmluvit a ani jsem nemusela tolik lhát. Vlci tam opravdu byly, jenomže nikomu neubližovali.

„Dobře, tak třeba do Tacomy?“

„To by šlo, jenom nevím, jestli je tam něco k vidění. “

„To nevadí, rád poznám i nezajímavá Americká města. Nemusím vidět jenom velké a rušné velkoměsta jako je New York nebo Las Angeles,“ ozval se vedle mě Paul.

„Jak chceš. Jedeme teda do Tacomy,“ a vyrazili jsme. S Paulem cesta ubíhala velmi rychle, vyprávěl, jak moc cestuje, ale jenom v Americe je poprvé. Dokonce nám řekl pár příhod z jeho cest. Podle mě, ale pokud je nezažil jako člověk, což nemohl stihnout, to byly zážitky někoho jiného.

Na oběd se chtěl Jack stavit do nějaké restaurace, ale nakonec se smířil jenom s hamburgerem. Podařilo se nám, Paulovi a mě, mu to vymluvit.

„Jste, ale divná dvojka, ani jeden skoro nejíte, ale to je váš problém.“ A s chutí se zakousl do hamburgeru, který mu zrovna přinesli.

„Víš, takhle aspoň můžeme hned jet a můžu Paulovi ukázat víc z naší krásné vlasti.“ Na tohle už žádný argument neměl, tak jen pokrčil rameny, nasedl do auta a mohli jsme pokračovat v naší jízdě.

„Stejně se ti, Bells, divím, že ses sem dobrovolně přestěhovala. Forks je takový zapadákov oproti Phoenixu.“ To já jsem se taky trochu divila, ale docela jsem se sem kvůli dřívějším snům těšila, ale tohle jsem mu říct nemohla. A taky jsem mu nemohla říct, že kdybych zůstala v Phoenixu, mohla bych chodit ven jen v noci. To by taky nepochopil, kdybych mu to neukázala.

„No i Forks má své kouzlo, myslím, že by se ti tu taky časem zalíbilo.“

„To si nemyslím, ale budiž.“

„Mě se náhodou Forks docela líbí, je to velká změna oproti Voltéře, kde stále svítí slunce, ale určitě bych si tady brzy zvyknul.“ Bylo mi jasné, na co tím narážel. Může chodit ven i během dne, protože mu nehrozí žádné odhalení.

Nakonec jsme si udělali takový malý poznávací výlet. Objeli jsme Forks kolem dokola a Paul se zdál být nadšený, nevím ale čím. Domů jsem dorazila až kolem šesté.

„Vadilo by ti Jacku, kdybych ti Paula na chvíli ukořistila? Chtěla bych ho někomu představit a myslím, že tebe by zrovna rádi neviděli, kvůli tomu incidentu z tvé minulé návštěvy.“

„Jen klidně jděte, stejně si musím něco zařídit. Potom budu v hotelu. Mějte se,“ volal ještě za námi Jack, když jsme mířili k lesu.

„Co jsi myslela tím incidentem z minulé návštěvy?“ zeptal se Paul, jakmile jsme byly od Jacka dál.

„To ti povím někdy jindy, teď ale pojď, čekají na nás.“ A rozběhla se ke Cullenům.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 15.kapitola: