Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? 2 - 16.kapitola

18.03.2010 (14:15) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2010×

16. kapitola - Ještě jsme spolu neskončili

Isin pohled:

Překvapeně jsem se dívala kolem sebe a všichni se zase dívali na Lucase, který měl na tváři spokojený úsměv. Nikdo nechápal, co se stalo a pořád se děje. Jane se mračila a ani Alecova moc na nás nijak nepůsobila.

„Alecu, Jane, dost!“ rozkázal bezmocně a naštvaně Caius. V jeho doposud klidných řadách se začaly ozývat tiché rozhovory. Já jsem se stále překvapeně dívala na Lucase, byla jsem si jistá, že tohle není jeho práce, vždyť ani nezná svůj dar, natož aby ho takhle ovládal, ale kdo jiný by tohle dokázal?

„Lucasi…?“ zašeptala jsem a jeho usměvavá tvář se otočila mým směrem, „co se to tu děje?“ zeptala jsem se ho a přestože jsem šeptala, všichni mě slyšeli a čekali, až mi Lucas odpoví. Ten se na mě vědoucně usmál.

„Potom ti to povím.“ To byla jeho celá odpověď a moji zvědavost nijak neutišila.

„Lucasi,“ promluvil po chvíli Caius, který si celou naši skupinku nenávistně měřil.

„Pokud se chceš zeptat, proč jejich moci nepůsobí, neodpovím ti na to. Pokud se chceš zeptat, proč jsem na jejich straně, řeknu ti jenom, že si Isabella zaslouží žít a já nebudu ten, kdo ji zabije,“ odpověděl sebejistě.

„Nikdo tě nenutí, ji zabít,“ promluvil medovým hlasem, „klidně to může udělat kdokoliv jiný, pokud se ti do toho nechce,“ promlouval k němu dál a Lucasův úsměv se stáhl do přísné linky, když jenom Caius zmínil mou smrt.

„To nebude potřeba,“ odpověděl chladně.

„V tom se hodně mýlíš,“ zavrtěl hlavou Caius.

„Nemýlí se v tom, bratře.“ Zapojil se do debaty i Aro a oslovením bratře mě hodně překvapil. Věděla jsem, jak moc mu Caius zničením Belly ublížil a nemyslela jsem si, že ho i potom bude považovat za bratra, ale asi jsem se spletla. Aro pomalu přešel až vedle mě a Lucase.

„Je vidět, bratře, že už dlouho nežiješ s námi. Asi si pozapomněl na zákony, které jsi sám dal dohromady a několik tisíciletí dohlížel nad jejich dodržováním.“

„Ovšem, že jsem na ně nezapomněl, ale jak si jistě i ty sám pamatuješ, Isabella se může rozhodnout, jestli se stane jednou z nás nebo zemře,“ připomněl mu zbytek ze zákona, který mu chtěl Caius připomenout.

„Ano, může se rozhodnout, to máš pravdu. Takže ona se tedy rozhodla pro nesmrtelnost? Oh, jak lidské, nikdo nechce umřít.“ Na Caiově tváři se pohrdavý úsměv, „Tedy někdo přece jen umřít chtěl a nebyl to nikdo jiný než jmenovkyně zde přítomné, Isabella. Jak dlouho jsem to jméno už neslyšel, stále je mi však stejně protivné.“ Díky skupině upírů, kterou měl za zády, si dovolil provokovat jak Ara, tak všechny Cullenovi už jen tím, že vzal Bellino jméno do úst.

„O Belle laskavě pomlč,“ zavrčel na něj Aro.

„Proč bych to měl dělat? Byla to jenom zamilovaná slaboška, která mi zabila syna,“ neodpustil si to Caius. V tu chvíli jsem zahlédla nějaký pohyb, ohlédla jsem se na Edwarda a viděla jsem, jak ho Carlisle drží, aby neprovedl nic hloupého.

„Edwarde, uklidni se, snaží se nás vyprovokovat,“ klidnil ho Carlisle.

„Ale copak tys neslyšel, jak mluvil o Belle?“ zeptal se zraněným hlasem.

„Ano slyšel, ale my teď musíme zůstat v klidu, nesmíme mu dát jedinou šanci vyprovokovat boj, nevím, jak to Lucas dokázal, ale proti jejich psychickým darům jsme chráněni, a pokud to bude možné, nechci, aby k nějakému boji došlo,“ promlouval k němu otcovsky Carlisle.

„Máš pravdu Carlisle, já sám si boj nepřeji, jediný důvod proč jsem sem přijel, bylo, abych zajistil dodržení zákonu.“ Znovu měl takový mírný úsměv na tváři, ale i přesto mi přišel falešný, jako hráč pokeru. Myslím, že jsem ale nebyla jediná, která mu nevěřila ani jedno slovo, které řekl.

„Když jsi tedy přijel jenom dohlédnout na plnění zákonu, můžeš se klidně vrátit do Voltérry, z Isabelly se stane upírka a nikdo z lidí se o nás nedozví pravdu,“ ujal se opět slova Aro.

„Ne tak rychle, Aro,“ zastavil ho Caius, „ještě jsem neměl čas si promluvit s Isabellou, nebo bych ti měl říkat spíše Bello?“ zeptal se s přeslazeným úsměvem a já jsem na něj chtěla zavrčet stejně jako před chvílí Edward.

„Pro vás jenom Isabella,“ odpověděla jsem mrazivě.

„Jak myslíš, tak tedy Isabello. Víš, že se neskutečně podobáš mojí neteři? Škoda jen, že už tu s námi není, byly byste jako dvojčata.“ Jeho slova vyvolala další zavrčení, pochopila jsem, že si jenom tak nedá pokoj.

„Není tady jenom kvůli vám,“ upozornila jsem ho na ten malý detail.

„Ale no tak, není to jenom moje vina, může si za to sama,“ snažil se zachovat si tvář pokerového hráče a usmívat se, ale viděla jsem, jak se musel hodně přemáhat, aby tak působil.

„Myslíte tím, že porušila vaši podmínku, ale není to čistě její problém, protože se i váš tak zvaný syn zachoval jako naprostý blbec,“ vrátila jsem mu to a kdyby pohled dokázal zabíjet, tak ležím už na zemi mrtvá.

„O mém synovi nebude nikdo mluvit jako o blbci!“ rozkřičel se Caius.

„Jak myslíte, už o něm nebudeme mluvit, ale vy přestaňte mluvit o Belle.“

„Dobře, přestaňme mluvit o minulosti a vraťme se do přítomnosti a k tobě. Vážně si se rozhodla stát se jednou z nás?“

„Sám jste to vyjádřil přesně, je lidské, že nechci umřít tak mladá, ale není to jenom proto. Kdybych nepoznala tuto báječnou rodinu, která se stala i mou, asi by mi v tuto chvíli nevadilo zemřít, ale teď jsem rozhodnuta žít ať už jako člověk nebo upír.“

„Isabello, Isabello,“ díval se na mě jako otec na prvňáčka, který něco provedl, „jsi si jistá, že ta rodina, do které podle svých slov patříš, je přesně to, co chceš?“

„Já přesně vím, co chci,“ odpověděla jsem mu a natáhla ruku k Lucasovi, ten ji sevřel ve své dlani a já jsem jenom mohla sledovat nechápavé pohledy jak Caia, tak zbytku jeho gardy, která kvůli mně přijela.

„Lucasi, ty a člověk…?“ promluvil z ničeho nic jeden upír a zdál se hodně šokovaný tím, jak se s Lucasem držíme za ruce. Určitě to byl jeden z jeho přátel z Voltéry.

„Je to pravda,“ usmál se na mě Lucas a potom se podíval někam bokem. Díval se do prázdna, ale vypadalo to tak, jako by se na někoho díval, což jsem nějak nedokázala pochopit. Na koho, nebo na co, se to dívá?

„Tak dost!“ ozval se znovu Caius. „Je opravdu milé, že ses zamiloval Lucasi, ale nevím, zdali bude tvá láska ještě živa.“ Hrklo ve mně. O co se to tady kruci Caius snaží? Cítila jsem, jak se Lucas napnul a zaslechla jsem i Edwardovo tiché zavrčení. Co tím Caius myslel, že si není jistý, že budu žít?

„Jak to myslíš?“ ptal se nervózně Lucas a svíral pevně mou ruku.

„Nevím, zdali má Isabella právo, stát se upírkou. Ohrozila naše tajemství a nikdo neví, zdali by se o to nepokusila znovu,“ odpověděl sladce Caius a mě, jako dneska už poněkolikáté, z toho bylo na zvracení.

„Nevěděla, že náš svět skutečně existuje!“ odporoval Lucas a z hrudi se mu ozývalo tiché vrčení. Cítila jsem, jak se Edward přesunul ke mně blíž. Všichni byli přepraveni mě chránit za jakýchkoliv okolností, ale to jsem přece nechtěla. Chtěla jsem zůstat s Lucasem, chtěla jsem, aby celá Edwardova rodina zůstala naživu a místo toho se tu všichni začnou hádat.

„To je sice pravda, ale stále si nejsem jist, jestli by nebyla pro Isu lepší smrt.“

„Nemáš právo zabraňovat Isabelle stát se upírkou. Je to její rozhodnutí!“ ozval se Aro a s každým slovem zvyšoval hlas. Cítila jsem, jak je atmosféra kolem napjatá, a když už jsem to cítila i já, musel to cítit každý. Tady se schyluje k něčemu hroznému.

„Ty bratře, mi nemáš co rozkazovat!“ rozkřikl se Caius.

„Zabil jsi mou dceru, nedovolím ti připravit mě o její maličkou náhradu!“ A už je to tu zase, dneska se nebude bavit o nikom jiném než o Belle.

„Tvá dcera,“ ta slova doslova vyplivl. „zabila mého syna! Zasloužila si smrt stejně jako tahle!“ ukázal na mě Caius prstem a pak se událo vše hrozně rychle. Edward hrozivě zavrčel a postavil se přede mě. Z předních řad Arovi gardy vyběhli dva silní upíři. Už od pohledu mi bylo jasné, že s nimi legrace asi nebude, připomínali mi vyhazovače, kteří stávají před kluby.

Můj výhled na celé dění potom zastínily něčí záda. Přede mě se postavil Edward s Lucasem, oba v bojové pozici a vyčkávali, až ti dva dojdou blíž. Chtěla jsem něco říct, něco, čím bych tohle zastavila, ale najednou jsem měla tak sucho v puse, že jsem neuměla vůbec nic říct a mohla se jenom dívat, jak tady budou bojovat.

Ale stejně jako před chvíli Jane s Alecem, ani teď ti dva upíři nic nezmohli. Vypadalo to, jako by narazili do neviditelné stěny. A nejen já, ale opět všichni měli oči navrch hlavy. Edward s Lucasem uvolnili své bojové pozice a oba se na mě podívali s něhou v očích. Potom se Edward trochu podmračeně podíval na Lucase. Copak si Edward myslí, že je za tím vším Lucas?

„Nevím, co se to tady děje, Lucasi, ale tvůj dar to být nemůže,“ promluvil po hodné chvíli Caius a ti dva upíři se vrátili opět do jejich řady.

„Proč si to myslíš?“ odpověděl s úsměvem.

„Nebyl v tobě tak silný potenciál. Felix sice něco cítil, ale nebylo to něco úchvatného. Všichni jsme chtěli zjistit, co dokážeš a proto jsme tě proměnili, ale tohle určitě není tvoje dílo. Na tohle nejsi dost silný!“ obořil se na něj Caius a vítězně se na Lucase usmál, ale i Lucas se nepřestal usmívat.

„Máš pravdu, na tohle nejsem dost silný, ale já svůj dar už poznal a zrovna v tuhle chvíli se mi velmi hodí.“ Jeho úsměv se ještě víc rozšířil a ten Caiuv se začal zmenšovat.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se ho opatrně a já jsem v jejich řadách zaznamenala pohyb, jak se Renata přesunula za Caia a nepatrně se dotkla jeho pláště. Takže Caius má strach. Na tváři se mi objevil úsměv, když jsem to zaznamenala.

„Jenom to, že díky tomu, co jsi v minulosti udělal a díky tomu, že nejsem takový, jakého bys mě chtěl mít, můžu teď ochránit jak Isabellu, tak i Cullenovi a ty budeš muset odejít zpátky do Voltérry.“ Jeho slova teď zněla skoro výsměšně.

„Nevím, co tím teď chceš říct, ale věř mi, že tohle ti jenom tak neprojde! A my dva, Isabello, jsme spolu ještě neskončili, pamatuj si to dobře, neskončili.“ S tou poslední výhružkou se Caius otočil a procházel uličkou, kterou mu jeho poskoci udělali. Hned za ním se ulička začala zavírat a pomalu odcházeli i všichni ostatní.

„Is, už je to v pořádku,“ usmál se na mě Lucas a já si až teď uvědomila, že mu svírám ruku, jak nejvíc můžu. Pustila jsem ji a Lucas mě objal. Hned po něm se přidali další členové rodiny, až jsem se dostala k Edwardovi.

„Nikdy ti neublíží, slibuju,“ řekl a potom mě jenom objal.

„Děkuju,“ zašeptala jsem mu a chystala se přejít zpátky k Lucasovi, když se mi zatmělo před očima a já začala padat do tmy.

„Isabello!“ zaslechla jsem Lucasův polekaný hlas a pak jsem přestala vnímat úplně. Tma mě celou pohltila a já jsem se jí nebránila. Cítila jsem, jak obklopila celé mé tělo a vůbec to nebolelo, necítila jsem nic, nepřemýšlela jsem nad ničím a nechala se tou tmou jenom unášet dál.

Pomalu jsem otevřela oči a hned na to jsem je zase zavřela, protože mě do nich uhodily sluneční paprsky pronikající do pokoje.

„Carlisle, už se probouzí,“ zaslechla jsem Lucasův starostlivý hlas a otočila jsem za tím zvukem hlavu. Několikrát jsem zamrkala a poté se na něj mohla podívat. Seděl na posteli vedle mé hlavy a starostlivě na mě hleděl.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se, ale vyznělo to jako zaskřehotání, jak jsem měla sucho v puse.

„U Edwarda v pokoji. Když Caius odešel, všichni jsme byli šťastní a ty se najednou skácíš k zemi, ani nevíš, jak jsi nás vyděsila. Tohle už nesmíš nikdy udělat,“ vysvětloval, co se stalo potom, a já si vzpomněla na posledních par okamžiků. Trochu jsem se zamračila a promnula si čelo.

„Is, jak se cítíš?“ zeptal se Carlisle, když vešel do pokoje.

„Myslím, myslím, že dobře,“ zašeptala jsem a Lucas mi už podával sklenici s vodou. Rukama jsem se trochu zapřela, abych si mohla sednou a pak jsem jenom žíznivě hltala tu lahodnou tekutinu.

„Co s ní bylo?“ zeptal se Carlisle Lucas a já taky zvědavě poslouchala.

„Podle mě to nebylo nic vážného. Zřejmě za to mohla nastalá situace, neúplně doléčená nemoc a taky nervy. Isa bude v pořádku, nemusíš se bát,“ poplácal ho po rameni a s úsměvem odešel z pokoje. Já jsem se chystala vstanou, ale Lucas mě zadržel a znovu vrátil do postele.

„Co si myslíš, že děláš?“ zeptal se, když mě stáhl do postele. Ono nebylo poznat, o co jsem se snažila?

„Co si myslíš? Chtěla jsem stanout a ne jenom ležet v posteli.“ Znovu jsem se tedy pokusila dostat z postele, ale opět se mi to nepovedlo, protože mě Lucas stáhl k sobě. Tiskl si mě k sobě a já se jenom smála.

„Tak to ani náhodou, nikam tě nepustím. Musíš si odpočinout.“

„Odpočatá jsem dost!“ protestovala jsem.

„To tvrdíš ty, ale doktor je jiného názory a ty tedy zůstaneš pěkně v posteli.“ Dal mi pusu na čelo, zachumlal do deky a znovu si mě přitáhl k sobě. V jeho objetí mi bylo dobře a tak jsem znovu neprotestovala, uvelebila jsem se v něm ještě víc a zaslechla jsem, jak se Lucas uchechtl.

„No, co? Říkal jsi, že má zůstat v posteli, tak tedy zůstanu v posteli!“

„Dobře, dobře, tak už spi.“ Znovu mě políbil na čelo a já jsem zavřela oči. Ale spánek nepřicházel. Ležela jsem na jeho hrudi a nemohla jsem usnout. Říkala jsem mu, že nejsem vůbec unavená a odpočívat nepotřebuju. Copak všichni upíři v téhle rodině trpí sklony držet mě pořád v posteli?

„Myslel to vážně?“ zeptala jsem se po chvíli, kdy mi bylo jasné, že už neusnu.

„Co, kdo myslel vážně?“

„Caius. Myslíš, že ta jeho hrozba, že jsme spolu ještě neskončili, byla myšlena vážně a on se ještě vrátí, aby nám mohl ublížit, nebo jenom mluvil do větru a nás zastrašil?“

„Caius nikdy nemluví do větru, ale i kdyby se o něco pokusil, dopadlo by to stejně jako včera. Odešel by s nepořízenou,“ odpovídal mi.

„Proč si, si tím tak jistý?“ Tohle jsem nechápala, jako by věděl, že se nám nic nestane a dokonce, jako by se nám ani nic stát nemohlo. Měla jsem takové tušení, že má Lucas přede mnou nějaké tajemství, ale byla jsem rozhodnuta, zjistit jaké.

„Teď ti to nemůžu říct, ale určitě se to brzo dozvíš.“

„Slibuješ, že mi to potom řekneš?“

„Slibuju, ale teď bys měla už vážně spát. Carlislovi by se určitě nelíbilo, kdyby pacientka neposlouchala a taky to, že se místo spaní se mnou baví. Třeba by mohl chtít, aby odešel a…“

„Tak to ani neříkej! Ty nikam nepůjdeš, zůstaneš tady se mnou a já slibuju, že se pokusím usnout, přestože nejsem vůbec unavená, dobře?“

„S tím by se dalo souhlasit,“ řekl a já v jeho hlase slyšela náznak smíchu. Tak to, že ho chci mít u sebe, mu přijde směšné? Najednou jsem měla chuť na pořádnou polštářovou bitku a navíc, pokud mám spát, musím se unavit.

Rychle jsem se natáhla pro polštář vedle mě a rovnou ho hodila na Lucase.

„Zásah!“ zajásala jsem.

„No počkej, ty…“ Nedal se víc pobízet a už po mě házel druhým polštářem. Super, nemusím jít spát! Házeli jsme po sobě polštáři, až se nám podařilo jeden roztrhnout a v pokoji bylo najednou bílo od peří, které se z něho vysypalo.

Unaveně jsem si lehla na postel a oddechovala.

„Ještě jsem s tebou neskončil,“ řekl Lucas a hodil na mě další polštář. Když jsem ho ze sebe zvedla, nakláněl se nade mnou a během několika vteřin spojil naše rty do nádherného polibku.