Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 2.kapitola

16.08.2009 (16:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4340×

2. kapitola - To ne, upír!!!

Běh mi opravdu přišel vhod. Ten pocit volnosti a větru ve vlasech je naprosto skvělý. Byla jsem úplně ponořena do tohoto pocitu volnosti a nevnímala nic okolo sebe, což jsem dělat neměla. Najednou jsem se ocitla na té magické loučce, ale nebyla jsem zde sama, což jsem poznala hned, jak jsem zastavila.

Byl stejně překvapený jako já, když mě tam spatřil. Okamžitě jsem poznala, kdo to je. Upír. Vypadal ale jinak, než jsem byla zvyklá. Jeho oči byly jiné. Nebyly červené, jako u ostatních. Měj je zlatohnědé. Nezvyklá barva - pomyslela jsem si. Co tady asi dělá?

Chvíli jsem nad tím uvažovala, ale nakonec jsem si uvědomila, že už tu jsem moc dlouho. Nebylo ta zatím ani minuta, ale pro upíra je to víc jak dost času. Dotyčný se sice ještě nepohnul, ale co já vím, určitě bude rychlejší než já. Rozběhla jsem se domů.

Dorazila jsem domů o dost dřív, než jsem počítala. No nic aspoň budu mít čas připravit tu večeři. Šla jsem se převléct do něčeho čistšího, protože po tom běhu jsem měla ještě všude kapičky bláta, které nestihlo za ten den uschnout, a šla jsem do kuchyně. Tak se podíváme, co tu máme. Nakonec jsem usmažila maso a rozhodla se k tomu udělat salát.

Zrovna když jsem vše chystala na talíře, zaslechla jsem na příjezdové cestě mámin mercedes. Ta si umí všechno načasovat. Usmála jsem se pro sebe.

„Hmmm, co to tady tak pěkně voní. Bells… ty jsi vařila??“ zvolala Renné překvapeně ještě z chodby.

„Jo, pojď už je to na stole,“ odpověděla jsem a v tom se máma objevila ve dveřích.

„S tou večeří to byl fakt dobrý nápad … ale nemusela jsi to dělat, mohly jsme si něco objednat. V práci říkali, že tu mají nějakou skvělou restauraci i s dovážkou.“ To je celá máma, ale vypadá opravdu unaveně. „A jak bylo vůbec ve škole? Co noví spolužáci?“ začala vyzvídat, jen co dosedla ke stolu a unaveně skopla z nohou boty na podpatku.

„Všichni jsou moc fajn. Hlavně Angela, myslím, že budeme dobré kamarádky.“ Popravdě jsem odpovídala, ale o Mikovi jsem ji ze zásady neřekla, protože by se hned začala vyptávat na podrobnosti a proč s ním nechci chodit a tak dále a podobně. No a na to jsem fakt neměla náladu. Víc mě znepokojoval ten zvláštní upír na té loučce. Kdo to byl? Je odtud? Uvidím ho ještě? Co mě to napadá, jistě že ne! A i kdyby jo, tak se mu budu muset v budoucnu vyhýbat velkým obloukem.

Večeře probíhala dál v družném mlčení a já mohla i nadále nad oním upírem přemýšlet. Po večeři jsem ještě umyla nádobí a potom jsem se s výmluvou na učení odebrala do pokoje. Stále mi nešel z hlavy. Vypadal opravdu pěkně i na upíra. Ale co tam mohl dělat? Asi se šel proběhnout jako já. Nebyla jsem si jistá, co mě na něm znepokojovalo nejvíc.

Zašla jsem si do koupelny osprchovat se. Pod proudem teplé vody jsem se skvěle uvolnila a podařilo se mi na něj přestat myslet. Nakonec jsem šla spát, zvědavá, co přinese zítřek a hlavně, co povím Mikovi, kdyby mě chtěl zase někam pozvat. Nechtěla jsem si hned druhý den proti sobě poštvat některého s Angeliných přátel, ale budu muset Mikovi vymezit jasná pravidla. A tím prvním bylo to, že zůstaneme přáteli.  

Ráno bylo opět, typicky pro Forks, zatažené a deštivé. Škoda, to sluníčko mi bude moc chybět. Před školou na mě už čekala Angela s Jessicou a vesele na mě mávala. Taky jsem jí zamávala a šla se k nim přidat. Zase máme společnou hodinu společně s Jessicou, tentokrát matiku. Když už jsme vcházely do budovy, přijelo na parkoviště ještě jedno auto. Hmmm, a to jsem si myslela, že mám jediná lepší auto než ostatní. Zvědavost mi ale nedala a musela jsem se zeptat čí je.

„Ang, čí je to stříbrné Volvo, co teď přijelo?“

„To je Cullenů, jsou to adoptované děti doktora Cullena a jeho ženy,“ odpověděla bez naprostého zájmu.

„Ale to není všechno, všichni jsou moc pěkní, hlavně tedy Edward. A navíc moc bohatí, jak asi sama vidíš!“ přidala se do rozhovoru Jessica.

„No to je sice pravda, ale s nikým kromě svojí rodiny se nebaví a Edward odmítl zatím každou holku na škole, co ho pozvala na rande.“ Tak to je fakt něco, asi budou dost namyšlení, když se s nikým nebaví.

„Však je brzo poznáš, minimálně Alici a Edwarda protože oba chodí do třeťáku, ostatní o ročník výš.“ Hm, to jsem fakt zvědavá, jestli jsou vážně tak pěkní a namyšlení jak říkají holky. Nechám se překvapit a uvidím.

Matika byla v pohodě, dokonce se zatím nemusím učit, jsou tady totiž o něco pozadu oproti tomu, co jsme dělali v New Yorku. Aspoň odpadá další starost s učením. Další starost se ale zrovna řítila proti mně po chodbě. Mike.

„Ahoj Bello, jak se máš?“ Byl až neuvěřitelně veselý, to nepřežiju.

„Ahoj, jde to, co ty?“ To bude ale zábavný rozhovor. Navíc s ním mám další hodinu. Ještě že s ním nesedím. Včera jsem seděla sama doufám, že se to nezmění, na další podobné řeči nemám zrovna náladu.

„Skvěle, tak jsem si říkal, jestli máš o víkendu čas. Ben totiž plánuje takový malý výlet do La Push, tak jsem se chtěl zeptat, jestli nechceš jet taky?!“ Tak to tady ještě nebylo – rande zastírané výletem skupiny přátel. Pobaveně jsem zavrtěla hlavou, až se mi uvolnilo několik pramínků z mého velmi laxně svázaného copu. Na druhou stranu by nemuselo být tak špatné poznat okolí. A ať si to Mike bere, jak chce, pro mě by to opravdu mohl být jenom výlet několika přátel.

„Zatím nevím, co budu o víkendu dělat, možná by to šlo, ale opravdu nevím.“

„To je super, doufám, že pojedeš, má být totiž pěkně, teda ne že by svítilo slunce, ale rozhodně nebude pršet…“ A tak mluvil celou cestu k učebně, byl strašně nadšený a vymýšlel, co všechno můžeme podniknout. Plánoval surfování, táborák, opékání marshmallow a strašidelné historky… A pusu nezavřel ani ve chvíli, kdy jsme vešli do učebny.

V tu chvíli jsem taky zpozorovala, že jedno místo v mé včerejší lavici je již zabráno. U stolu seděla moc hezká dívka. Vypadala tak trochu jako elf, malá – výšku jsem odhadovala jenom podle toho, že zpoza lavice nijak nevyčnívala, černé vlasy jí trčely na všechny strany. Hm, tak to bude asi jedna z těch Cullenových. Včera tu nikdo z nich nebyl a téhle bych si určitě všimla.

Počkat! Zarazila jsem se najednou a pro jistotu se ještě nadechla… Vždyť ona je upír! To není možné! Kam se hnu, všude jsou tu samí upíři, kam jsem se to proboha nastěhovala? A navíc má stejné oči jako ten neznámý upír ze včerejška. Rozhodla jsem se, že si s nimi pokusím promluvit, ale až po škole. Nasadila jsem milý úsměv a šla k lavici. Upírka si mě ostražitě prohlížela.

„Ahoj, já jsem Bella Swan. Vypadá to, že spolu budeme sedět,“ prohodila jsem jako by nic. Stále si mě upřeně prohlížela. Pro lidské smysly by to nebylo moc dlouho, ale jak už jsem se zmínila, moje jsou mnohem lepší než lidské.

„Těší mě, já jsem Alice Cullenová,“ pozdravila mě a dokonce se i usmála. Hrála to docela dobře, ale já si byla vědoma, že je z mojí přítomnosti nervózní, skoro tak, jako já z její.

No, musím říct, že to byla opravdu zvláštní hodina a také zkušenost. Jakmile zazvonilo, Alice se rychle zvedla a odcházela z učebny.  Ani se jí nedivím, kdyby nezmizela rychle ona, musela bych já.

„Co jste si s Alicí udělaly? Celou hodinu jste seděly každá na rohu lavice a držela si odstup od té druhé?“ zajímal se Mike, ve chvíli, kdy jsem si balila věci. Ten mi tu tak akorát chyběl. Potřebovala jsem vymyslet, co budu dělat a ne se s ním vybavovat.

„Nic, to se ti asi něco zdálo.“ A odcházela z učebny, aniž bych na něj čekala.

Zbytek dne proběhl v pohodě. Tedy přesněji ne dne, ale dopoledne. V poledne jsem šla s Jessicou na oběd a zrovna když jsem si sedala se svým salátem a sodovkou k ostatním ke stolu, přišli oni.

Jak už Jess ráno řekla, všichni byli krásní. Ale to jsem už čekala, vzhledem ke skutečnosti, že za jejich krásu mohla upíří genetika. Hned jsem si také všimla Alice, která na mě bezostyšně koukala. Hned vedle ní jsem však zahlédla neznámého upíra ze včerejška. Jakmile si Jess všimla mého pohledu, hned mi je začala představovat.

„Ta menší s tím blonďákem jsou Alice a Jasper, ti za nimi jsou Rosalie a Emmett a ten poslední je Edward, je ze všech nejhezčí, ale zároveň tak nedostupný, ach jo…“ povzdechla si. Copak, že by se jí můj tajemný upír líbil? Kdybys tak jen Jess věděla, co jsou zač, asi bys změnila svůj názor.

Oběd nakonec proběh docela v klidu. Sem tam jsem na sobě ucítila něčí pohled a hned mi bylo jasné, kdo si mě prohlíží. Byl to Edward, asi si mě hned přiřadil k té dívce ze včerejška, proč se ale tak mračí?

U stolu se zatím projednával plánovaný výlet do La Push. Když se mě nakonec i Ang zeptala, jestli pojedu, tak jsem nakonec souhlasila. Všichni se moc těšili, tak jsem jim nechtěla kazit radost. Nakonec ale začalo zvonit a všichni se museli odebrat na hodiny.

Hodinu jsem měla společně s Edwardem. Super proč toho nevyužít a hned po něm ostatním vzkázat, že s nimi musím mluvit. Vypadalo to mnohem jednodušeji, když jsem si to jen představovala. A najednou se objevil ve dveřích učebny a šel rovnou do lavice, kterou jsme měli v tomhle předmětu společnou.

„Ahoj já jsem Edward Cullen, ty musíš být Isabella Swan,“ představil se hned, jakmile přišel do třídy.

„Ahoj, jo to jsem, ale mohl bys mi říkat jenom Bello?“ požádala jsem ho na oplátku.

„To nebude žádný problém, Bello!“ řekl a usmál se na mě.

Chvíli jsem tam jen tak seděla a přemýšlela jak začít, když se na mě otočil a vypadalo to, že chce něco říct. Byla jsem rychlejší. „Edwarde, potřebovala bych s vámi se všemi mluvit.“

„No, zrovna jsem se tě chtěl zeptat, jestli bys s námi nejela po škole k nám. Taky na tebe máme pár otázek a docela by nás zajímaly odpovědi.“

„Dobře tak po škole na parkovišti,“ souhlasila jsem. Co jiného mi taky zbývalo, když jsem s nimi taky chtěla mluvit. Tak ještě jednu hodinu a potom zjistím, jak na tom jsem. Popravdě, měla jsem z toho setkání trochu strach, ale snad to nebude tak hrozné.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 2.kapitola: