Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. ve snech budoucnost? - 29.kapitola

03.10.2009 (10:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 3246×

29. kapitola - Odpusťte mi

Mé poslední myšlenky měly patřit Edwardovi, ale přesto se tak nestalo. V mysli mi vytanul obrázek dívky, velmi podobné jako jsem já. Měla stejně hnědé vlasy a hnědé oči jako jsem měla za života, ale nemohla jsem to být já. Byl tam s ní Edward a vesele se na ni usmíval a nakonec jí řekl „Miluji tě, Iso.“ nevěděla jsem jestli je to moje poslední vize nebo jen zoufalé přání, aby Edward splnil to, oč jsem ho žádala v dopise, přesto jsem umírala šťastná, že Edward jednou najde svou lásku.

Cítila jsem se hodně lehká, smrt mě dostihla a já s ní nemohla zápasit. Nečekala jsem, ovšem co se následně stalo. Moje tělo hořelo jasným ohněm a místnost naplňoval hustý štiplavý kouř. Všichni z místnosti odešli a jenom já zůstala a sledovala své hořící tělo. Bylo to tak zvláštní vidět samu sebe a nedívat se přitom do zrcadla.

Když ze mě zbyl jenom popel, cítila jsem, jak mě něco táhne pryč, ale já si ještě potřebovala ověřit, že Edward, jeho rodina i Aro splnili vše, o co jsem je žádala. Navzdory té ohromné síle, která mě táhla do světa mrtvých jsem se vydala zpět do sálu.

Byla to ohromě těžká cesta, síla táhnoucí mě pryč byla ohromná, ale já s ní z poslední zbytky  sil bojovala a do sálu jsem se nakonec přece jen dostala.

Edward sedel zničeně na zemi a Alice se ho snažila utěšit. Aro seděl na trůně a otevíral můj dopis.

Milý tati,

tenhle dopis budeš číst, až já tady už nebudu. To že jsem přišla do sálu, jsem měla už předem promyšlené, o tom také svědčí můj dopis. Těch několik týdnů bez Edwarda a naděje, že ho někdy uvidím, pro mě bylo hrozných.

Rozhodla jsem se proto ukončit svůj život. Věčnost bez Edwarda pro mě neměla cenu a ty by ses jen rmoutil mým neštěstím, které bych se před tebou snažila skrýt.

Vím, jak moc jsem ti svým činem ublížila, ale nesuď mě moc přísně, sám by ses před léty jistě nezachoval jinak, kdybych se tehdy nenarodila a ty ses o mě nemusel starat, určitě bys následoval maminku a já bych byla dnes bez milujícího otce, kterou jsem měla tu čest na několik měsíců svého života poznat. Nikdy jsem nevěřila, že svého otce poznám, přesto se to stalo a jsem spokojená s tím kdo jím byl.

Mám tě ráda, tati i potom co všechno se stalo. Budu na tebe pořád myslet když to bude po smrti možné. Nechovej se k mé druhé rodině odmítavě a pokus se jim pomoci ponesou mou ztrátu stejně těžce jako ty a v tomto čase si můžete být více oporou jak nepřítelem.

Sbohem navždy tvá dcera Isabella

Viděla jsem, jak se ten vždycky tvrdý a vyrovnaný Aro nad mým dopisem rozvzlykal a věřila jsem, že nebude dělat něco, co jsem po něm v dopise nechtěla. I přesto jak ho jeho upíři poslouchali a vnímali jako silného vůdce, byl Aro nesmírně citlivý, zvláště ke své rodině a přestože jsem se nikdy za Edwarda neprovdala, musel z dopisu poznat, že jsem jeho i jeho rodinu musela velmi milovat.

„Edwarde myslím, že by sis měl přečíst ten dopis od Isabelly.“ navrhl mu Aro, když se podíval jeho směrem a viděl ho zdrceně vzlykat Alici v náručí. Podíval se zmateně do své pravé ruky, nejspíš úplně zapomněl, že jsem mu nějaký dopis před svým odchodem vůbec dala. Edward se trochu vzpamatoval a napřímil se, přesto na něm bylo vidět jak ho můj nenadálý odchod zasáhl a pomalu, jako by se bál, co najde v dopise napsáno ho začal otevírat. Když už byl konečně otevřený vytáhl úhledně poskládaný list papíru a stejně jako před chvílí Aro se začetl do svého textu.

Drahý Edwarde,

vím, jak se musíš v tuto chvíli cítit. Rozhodnutí, které jsem učinila, bylo jedno z nejtěžších v mém dosavadním životě, ale věř, že to bylo jedno z nejlepších, jaké jsem udělala. Nevyčítej mi ho.

Přes všechno co se s námi během uplynulých několika týdnů stalo, jsem tě nikdy nepřestala milovat a nikdy milovat nepřestanu. Budu na tebe myslet ať se ocitnu kdekoliv. Mysli na mě jenom v dobrém, doufám, že můj odchod překonáš a rodina ti určitě pomůže. V druhém dopise adresovaném Arovi jsem ho žádala o pomoc a vzájemnou podporu pro vás. Hned po René jsi ty, se svou rodinou byli mí nejbližší příbuzní, přestože jsme se nikdy nevzali.

Pevně věřím, že se všechno v dobré obrátí a opět se s někým setkáš. S někým kdo bude tvou budoucnost naplňovat svou láskou a nebude tě jenom trápit, jako jsem to dělala já. Jediné co ti ještě mohu říct, že jsem byla v minutách své smrti šťastná, jelikož jsem tě viděla a mohla být s tebou.

Všechno co jsem udělala, bylo jenom pro tvé dobro. Mohla jsem bojovat a nakonec s tebou i utéct, ale pokaždé bychom si museli dávat pozor na všechny ve svém okolí a nemohli bychom být doopravdy šťastní. Jednou by nás stejně našli a potom bychom zemřeli oba a to jsem nechtěla.

Poslední má myšlenka patřila tobě, Edwarde, má jediná lásko. Snad se ještě někdy v budoucnu a za jiných okolností znovu setkáme

Sbohem navždy tvá, věrně milující Bella.

Edwardova reakce po přečtení mého dopisu byla pochopitelná, znovu se rozvzlykal. Chudák, neměl to se mnou zrovna jednoduché a přesto všechno co jsem mu způsobila, mě nepřestal milovat. Pevně jsem věřila tomu, že se s Edwardem znovu shledám, alespoň ve chvíli, kdy jsem psala ten zatracený dopis, ale teď jsem tomu mnoho naděje nedávala, ta síla táhnoucí mě od mého lidského, vlastně upířího života byla moc silná a já nevěřila, že bych jí mohla ještě déle vzdorovat.

Nebyla jsem si jistá, jestli ten poslední obraz, který jsem viděla ve své mysli byl jenom odraz toho, co jsem si v hloubi duše přála, nebo to byla skutečná vize a Edward najde znovu svou spřízněnou duši a bude šťastný.

„Miluji tě, Bello.“ zaslechla jsem tiché zašeptání z jeho úst. Byla jsem neskonale šťastná, přestože se všichni moji blízcí rmoutili mou smrtí. Jediné co mi zbylo, je doufat, že je moje vysvětlení nějak upokojí a nebudou si nic vyčítat.

„Já tě taky miluji, Edwarde.“ nebyla jsem si jistá, jestli něco slyšel, ale možná, že ano, protože se rozhlédl po místnosti, jako by mě v ní někde hledal. Už jednou se takhle díval, to bylo když jsem mu poprvé řekla, že ho miluji.

Poslední, kdo se dal do čtení svého dopisu, byli Cullenovi. Dopis držela Alice a tak se všichni shodli na tom, že by ho měla i ona přečíst. Moc se jí do toho nechtělo, viděla, co udělaly dva předchozí dopisy s jejich adresáty, a bylo mi jasné, jak se musí v této místnosti cítit Jasper.

„Jaspere, myslím, že bys měl jít pryč, tohle to ničí, vidím, to na tobě a nechci abys trpěl ještě víc.“ Ano bylo na Jasperovi vidět, jak ho ta bolestná atmosféra v místnosti přivádí k šílenství. Ta bolest musela být nesnesitelná už jen díky Edwardovi natož ještě Arovi a zbytku jeho rodiny. Jasper na chvíli zaváhal, ale nakonec přece jen z místnosti odešel, nemohl to už snést. Alice počkala, až se za Jasperem zavřou dveře a dala se do čtení dopisu. Nebyl vůbec dlouhý, ale ani jeho délka nemohla vypovědět, jak moc mě bolelo tohle psát.

Mílí Cullenovi: Esme, Carlisle, Rose, Emmete, Alice a Jaspere

nemám vůbec představu, jak jste reagoval, když jste se dozvěděli o podmínce, která představovala mou smrt. Nemám tušení, co jste si mysleli po tom, co se stalo, když jsem přišla do místnosti a s každým z vás jsem se naposledy objala. Vím, jak vás to muselo ničit, ale věřte, že to bolelo i mě, přesto jsem to musela udělat.

Snažně vás prosím, neodsuzujte mě za můj čin. Udělala jsem všechno, abyste vy mohli odejít a nikomu se nic nestalo. Bylo mi jasné, že pokud vám Aro nedovolí mě vidět, pokusili byste se mě z Voltéry odvést násilím a někdy z vás by to také nemusel přežít.
Nedokázala jsem si představit rodinu Cullenových bez některého z jeho členů ať už by to byl vtipálek Emmet, krásná Rose, citlivý Jasper, nákupy posedlá Alice, milující Esme nebo rozumného Carlislea. To už by nebyla ta rodina, do které jsem patřila. Pokud by někdo v pokusu o mou záchranu zemřel, nikdy bych si to nepřestala vyčítat.

Všechny do posledního člena vás budu navždy považovat za svou rodinu s láskou Bella.

Alice dočetla můj dopis a společně s Esme se srdceryvně rozvzlykaly. Myslím, že i těch několik řádků přesně vystihovalo to, co jsem cítila, když jsem to psala a vystihuje to i teď. Všechnu mou lásku k jejich osobám.

„Edwarde?“ otočila se na svého bratra Alice. Edward pořád seděl na zemi a v rukou svíral, teď už pokrčený, dopis, který před chvílí odložil. Nevnímal nikoho ze svého okolí, byl naprosto zabrán do svých vlastních myšlenek.

„Počkám na tebe Bello, i kdyby to mělo trvat celou věčnost.“ Šeptem odpovídal na má slova v dopise. Tolik jsem si přála, abychom se někdy ještě mohli setkat a znovu si padnout do náruče, vášnivě se políbit a vyznat si své city.

Chtěla jsem s nimi ještě zůstat, ale síla táhnoucí mě pryč zesílila natolik, že jsem už nebyla schopna jí vzdorovat.

„Proč to Bella udělala?“ zeptala se Esme.

„Bála se, že kdybychom spolu s ní uprchli, oni by si nás našli a zničili spolu s ní.“ odpověděl jí šeptem Edward. Každý měl ve svém dopise kousek mého srdce, část mých pocitů, které jsem cítila ve chvíli, kdy jsem dopisy psala.

„Zabránil bych Caiusovi vás pronásledovat.“ ozval se z trůnu Aro.

„A proč bys to dělal? Kdybys nám dopředu řekl, jakou podmínku si tvůj bratr vymyslel, my bychom odjeli a nic z toho se nemuselo stát.“ začal na něho pro změnu skoro křičet. Nespíš se snažil svést na někoho vinu za mou smrt nebo se jen potřeboval vykřičet ze své bolesti.

„Myslím, že by se nic nezměnilo, ani kdybych vám to řekl. Bella byla rozhodnuta skoncovat se svým život jakýmkoliv způsobem. Ten trest, který jsem pokládal za mírný, byl pro ni horší než smrt. Natolik vás všechny milovala, že bez vás nedokázala žít a věčnost je opravdu dlouhá doba. Sám o tom musím něco vědět, jsem bez své lásky už dlouhých osmnáct let a po ztrátě Belly jsem její odchod pocítil ještě víc. Vy máte alespoň sebe navzájem jste skutečná rodina, ale copak já můžu věřit muži, kterého jsem do nedávna pokládal za bratra, a on mi nakonec vzal to nejcennější, co ve své věčnosti mám?“ takto srdceryvnou zpověď jsem nikdy neslyšela. Věděla jsem, že ho smrt mé matky zasáhla, ale tehdy se musel postarat o mě. Teď se nemá o koho starat a matčina smrt na něj dolehla jako nikdy předtím.

„Promiň, Aro, Edward to tak jistě nemyslel.“ omlouval se Carlisle.

„Stejně mám pocit, že zde nebudu moci nadále zůstat. Nemám to komu věřit, bratr mě zradil a Marcus se s Caiusem přátelí mnohem víc. Byl jsem hlava upírského světa, ale teď bude načase, abych se stáhl do pozadí.“

Tak tohle jsem od svého otce nečekala, ale měl na to právo. Upíří ho pokládali za svého krále už opravdu dlouho a bylo načase, aby si trochu odpočinul.

„Pokud bys chtěl, můžeš jet s námi do Forks. Poznáš blíže Bellinu lidskou marku René a pokud budeš chtít a budeš mít pevnou vůli, začít žít jako vegetarián mohl bys patřit do naší rodiny.“ takhle přesně jsem si to představovala, svou upíří rodinu celou pohromadě.

„Opravdu by vám to nevadilo?“ zeptal se naprosto překvapeně Aro.

„Ne nevadilo, mohli bychom společně vzpomínat na Bellu, dozvěděl by ses něco o jejím životě a my také tu část, kdy byla ve Voltéře. Společně bychom její ztrátu překonali jistě lépe než každý zvlášť.“ Carlisle mi svými slovy udělal ohromnou radost.

„Moc ti děkuju Carlisle, jsi skutečný přítel.“ poděkoval mu Aro a sestoupil ze svého trůnu, aby se mohl připojit ke své nové rodině.

„Carlisle?“ ozvala se, nesměle Chiara. Carlisle se na ni otočil a vyčkával, co uplakaná dívka poví „Mohla bych se stát také členem vaší rodiny? Bella byla zde ve Voltéře mou jedinou kamarádkou nepočítaje Emília a pokud odejde i Aro, nemám důvod zde zůstávat.“

„Takže vidím, že se naše malá rodina rozrostla o další dva členy.“ navzdory této smutné události se Carlisleovi na tváři objevil ne chvíli úsměv.

„Děkuji.“ zašeptala Chiara a vydala se za Alicí, která do teď byla jediná, kterou z této ohromné rodiny znala osobně.

Nakonec se k mé početné rodině přidal i Emílio a společně vyšli ven ze sálu, kde se odehrálo tolik bolesti. Nikdo na ten smutný okamžik nechtěl vzpomínat, přesto se netvářili vesele a nikdo to po nich ani nechtěl. Byla to bolestná událost a ani mě by nebylo do smíchu.

Celá má rodina vyšla do tmy, ve které se nyní nacházelo město. Aro z jedné garáže vyjel s jedním autem, kam se naskládali noví členové Cullenovic rodiny. Původní sestava se naskládala do aut ve kterých přijeli a společně opustili Voltéru.

Byl to krásný pohled. Konečně jsem se mohla plně oddat síle táhnoucí mě do neznáma, nemusela jsem už nic vidět. Všechno co jsem potřebovala vědět i vidět, jsem viděla a slyšela a byla jsem šťastná. Oni všichni společně moji ztrátu překonají a Aro s Chiarou a Emíliem konečně poznají skutečnou rodinu. Cullenovi budou muset přestavit dům o což se, předpokládám, postará Esme a Alice bude mít radost, že bude mít další tři členy rodiny, kterým bude moct nakupovat oblečení.

Konečně jsem se mohla vydat na svou neznámou pouť. Nic mě tu nedrželo. Všechny mé starosti se rozplynuly a já se vydala na tu dlouho cestu.

NEZAPOMEŇTE NA EPILOG

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. ve snech budoucnost? - 29.kapitola: