Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 3.kapitola

20.08.2009 (09:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4323×

3. kapitola - Sen

Sluneční paprsky pomalu putovaly po mém pokoji a nakonec došly až k mému obličeji. Chvíli jsem se v nich vyhřívala, ale pak mi přišlo, že dva slunečné dny ze tří jsou na Forks moc a tak jsem otevřela oči.

Chvíli jsem jen tak ležela, pozorovala strop a chystala se stanout. Ale počkat! Něco tady nesedělo. Jak je možné, že ležím v posteli? Poslední chvíle, kterou si pamatuju je, jak se s Edwardem domlouvám na cestě k nim domů, abych si s nimi mohla promluvit a nějak se dohodnout na společné koexistenci.

V tu samou chvíli jsem si uvědomila, že nejsem ani ve svém vlastním pokoji. Zmateně jsem se rozhlédla vpravo, vlevo a následně se na posteli posadila v šoku, že se skutečně nacházím ve svém pokoji – jenže tom newyorském. Jak jsem se sem mohla dostat?

A najednou jsem si to uvědomila.

To všechno byl jen sen!

Philova smrt, stěhování do Forks, seznámení s Cullenovýma - to všechno byl opravdu jen sen. Ale byl velmi skutečný. Tak moc, až jsem se musela jít ujistit, že Phil opravdu žije. Sešla jsem po schodech dolů. Renné v kuchyni připravovala sobotní oběd a Phil se díval na nějaký sportovní kanál.

Žije!!! Byl to jen sen! Byla jsem tak šťastná, že jsem se rozběhla za Philem do obýváku a dala mu pusu na tvář. Zmateně se za mnou podíval, ale to už jsem byla na cestě za mámou a také jí dala pusu.

„Ospalec nám stanul a vypadá to, že se mu něco pěkného zdálo,“ smála se máma mému podivnému chování. A bylo to fakt – nechovala jsem se jako obvykle.

„No, něco se mi opravdu zdálo, ale jsem ráda, že to není pravda,“ odvětila jsem. Ale potom část mého já nad tou odpovědí zaváhalo – docela jsem si přála poznat Edwarda a jeho rodinu. Zajímalo mě, co je na nich tak výjimečného. A hlavně jsem toužila po vysvětlení jejich zlatých očí.

„Tak se běž obléct, za chvíli bude oběd,“ volala za mnou Renné, ale to už jsem byla na schodech a dál přemýšlela o tom snu. Celý sen nebyl tak úplně lživý – byla jsem částečný upír a po prázdninách jsem měla nastoupit do třetího ročníku. Ale ten zbytek… Rozhodla jsem se to hodit za hlavu. Takových snů ještě bude.

Zbytek dne proběhl docela v pohodě. Po obědě jsem chvíli uklízela v pokoji - bylo to už potřeba - ale potom jsem se rozhodla, že když už mám ty prázdniny, tak si je užiju a šla jsem si zaběhat. Vrátila jsem se až k večeru. Polovina lidí v New Yorku je posedlá běháním, takže nikomu nebylo divné, když jsem se jenom tak nazdařbůh proháněla ulicemi se sluchátky v uších.

Když jsem dorazila domů, máma s Philem seděli u televize a sledovali nějaký film. Ani jsem nepostřehla, co to bylo, jenom jsem je rychle pozdravila a šla nahoru, abych se mohla okamžitě pozdravit se sprchou a následně s dobrou knížkou zalézt do postele. Opět jsem četla knížku Na větrné hůrce, kterou mám přečtenou nejméně stokrát, a stále mě baví. Také to jde na tom výtisku poznat.

Na rozdíl od ostatních nocí, kdy jsem byla schopna přelouskat i půlku knihy, jsem ji dnes odložila až překvapivě brzy – už po dvaceti stranách! Ale s těžknoucími víčky se nedalo zápasit. Bylo to zvláštní, takhle unavená jsem snad nikdy nebyla. A už vůbec ne potom, co jsem prospala dvanáct hodin v kuse a nějak extra se nenamáhala – běh samozřejmě nepočítám, to je relaxace nikoliv námaha.

Seděla jsem za volantem svého nového auta a jela rovnou za tím stříbrným Volvem. Byla jsem trochu nervózní z toho, co mě čeká. Ale všechna ta nervozita se změnila v čistý úžas, když jsem zastavila před jejich domem. Tak, tohle jsem opravdu nečekala, taková nádhera. Než jsem se vzpamatovala, už mi Alice ťukala na okénko a vřele se usmívala. Nejistě jsem jí úsměv oplatila. Vypadala sympaticky a mě napadlo, že pokud to tady dopadne dobře, možná bychom se přece jenom mohly spřátelit. Ale to až podle toho, jak tohle setkání skončí. A to se nedozvím dřív, než vylezu z auta, takže jsem vysedla a následovala všechny její sourozence do domu, kde to bylo snad hezčí, než z venku.

Uvnitř na nás už čekali doktor Cullen a jeho žena.

„Dobrý den, Isabello. Jsem rád, že jsi pozvání k nám přijala. Když mi totiž dnes Edward volal a všechno mi řekl, nemohl jsem věřit vlastním uším!“ Carlisle byl velmi nadšený, ale tak docela jsem nevěděla, co ho tak potěšilo. To už mě ale vedl do obývacího pokoje a gestem ruky mi naznačil, abych se posadila. Chvíli jsem zaváhala, ale nakonec si přece jen sedla.

„Moc mě těší.“ Jo, na slušném vystupování si Renné zakládala. „Bohužel ale všichni tušíme, že tohle není čistě zdvořilosti návštěva,“ dodala jsem vzápětí. Vždyť tady mohlo jít i o můj život!

„Máš pravdu, není to jen zdvořilostní návštěva. Tak k věci,“ začal Carlisle. „Edward nám říkal, jak tě včera potkal, a že tvá vůně byla směsicí lidské a upíří, takže by nás docela zajímalo, jak je to možné?!“ 

„Má vůně je smíšená proto… protože jsem poloviční upír.“ Tak a bylo to venku. Vyšla jsem s pravdou na světlo a čekala, jestli se někdo pokusí mě zabít. Ale nikdo se nepohnul. Všichni na mě s němým úžasem hleděli. Očividně se s někým tak mimořádným jako jsem já, nesetkali. Přejela jsem tedy pohledem všechny přítomné. Jediný kdo se pořád usmíval, byla Alice.

„Jak je to, ale možné?“

„Má matka je člověk a otec upír.“ Na to, že jsem zrovna odhalila největší tajemství svého života, jsem byla až překvapivě klidná. Jak je to možné?

„To je opravdu velmi zajímavé,“ zamumlal Carlisle a zamyšleně si promnul bradu. „Smím se tě zeptat, jaký je rozdíl mezi námi a tebou?“ vyptával se dál. Rozhlédla jsem se po všech v pokoji. Alice s Emmettem byli nadšení. Jasper se tvářil nedůvěřivě a na něco se až neskutečně soustředil. Rosalie se na mě mračila. Esmé, jakmile spatřila můj pohled, se na mě povzbudivě usmála a Edward se také trochu mračil, ale vypadalo to, jako by nad něčím usilovně přemýšlel.

„Vzhledem k tomu, že nevím, jaký je rozdíl mezi vámi a normálními upíry, těžko se mě můžete ptát, jaký je rozdíl mezi mnou a vámi,“ namítla jsem a když se na mě nechápavě podívali, ukázala jsem na oči.

„Ach, tak!“ vykřikl se smíchem Carlisle. „V tomhle nehledej žádný velký rozdíl. Je to jenom o volbě stravy. Nijak víc se od klasických upírů nelišíme,“ informoval mě a tak jsem tedy mohla odpovědět na jeho předchozí otázku.

„Fajn, takže… No asi hlavní rozdíl mezi vámi a mnou je v tom, že můžu spát, jíst lidské jídlo, nemusím pít krev i když i ta mi chutná a nakonec na slunci nezářím jako vy.“ Po tom co jsem jim řekla, nepromluvil ani Carlisle a ten se zdál nejvíce zvědavý. Nakonec jsem to nevydržela a musela se zeptat na to, co mě celou tu dobu tak trápilo. „Ehm, ehm…“ vyrušila jsem je z přemýšlení. „Co budete dělat vy, když už víte, co jsem?“

První se ozval Carlisle „No, rád bych si s tebou na toto téma ještě jednou promluvil, ale dnes už je pozdě a asi bys měla jet domů, než o tebe bude mít Renné strach.“

Ani jsem si nevšimla, že už tu jsem tak dlouho. Vstala jsem tedy z křesla, na kterém jsem do teď seděla, a všichni mě napodobili. To už ale u mě stála Alice. „Doufám, že budeme kamarádky a někdy spolu vyrazíme na nákupy.“ Zdálo se mi to, nebo si všichni jenom povzdychli, když řekla slovo nákupy? Na rozloučenou se se mnou objala.

Hned po Alici za mnou přišla Esmé. „Jsem ráda, že jsem tě poznala, Isabello.“

„Já také, paní Cullenová, ale jestli sem budu chodit tak bych byla raději, kdybyste mi říkala, vlastně vy všichni, kdybyste mi říkali Bello.“

„Dobře, Bello, ale ty mě a mému manželovi přestaneš vykat a budeš nám říkat jenom jménem.“

„Dohodnuto, tak na shledanou, Esmé, Carlisle.“ S těmi slovy jsem se rozloučila, došla ke svému autu a jela domů. Jsou to moc milá rodina, proč jsem se jich ale tak bála? Už vím, ty jejich oči. Budu se jich na to příště muset zeptat. Carlisle mluvil o volbě stravy, ale neřekl mi, čím přesně se stravují.

Domů jsem přijela nastejno s Renné, a protože bylo docela pozdě, rozhodly jsme se objednat si jídlo domů. Bylo moc dobré. Renné vypadala moc unaveně a tak šla hned spát a já si šla ještě zaběhat.

Dorazila jsem na mýtinu a on tam byl stejně jako včera. Dnes jsem ale neutekla.

„Ahoj, Bello. Vidím, že sis tu louku také oblíbila,“ pozdravil a usmál se na mě. Proč sakra musí být tak proklatě hezký?

„Je opravdu hezká, ale popravdě jsem doufala, že tě tu najdu, chtěla jsem se totiž na něco zeptat.“ Nebyla úplně pravda, že jsem čekala, že ho tu najdu, ale tak, když už se stalo, musela jsem toho využít.

„No tak se ptej,“ vybídl mě klidně.

 „Carlisle mluvil o tom, že se nestravujete stejně jako ostatní upíři a proto nemáte rudé zorničky. Čím se tedy stravujete?“

„Živíme se zvířecí krví místo lidskou, pro zasvěcené jsme vegetariáni, ještě něco bys chtěla vědět?“

„Slyšela jsem, že někdy mají upíři, nějaké schopnosti… A tak jsem se chtěla zeptat, jestli i někdo z vás má… no, nějaké výjimečné schopnosti.“

„Nevím, kde jsi to zaslechla, ale máš pravdu. Někdy mají zvláště nadaní upíři výjimečné vlastnosti, ale ne všichni. V naší rodině má výjimečnou vlastnost Jasper, dokáže ovlivňovat city ostatních…“ Konečně dávalo smysl, proč jsem se cítila tak v klidu – mohl za to Jasper! „Alice zase vidí budoucnost…“ To opět vysvětlovalo, proč nebyla z mých slov tak překvapená, jako ostatní. „No, a já dokážu číst myšlenky.“ V tu chvíli mi zmrzl vědoucí úsměv na rtech. Ten Edwardův se však značně rozšířil.

Tak to mi vážně ještě chybělo, aby mi někdo četl myšlenky!

 „Neboj, z nějakého důvodu je tobě přečíst nedokážu, ani když se pekelně soustředím. Je to takové zvláštní, za celou dobu své existence jsem se s nikým jako ty nepotkal, všem jsem viděl do hlavy. Přesně jsem věděl, na co myslí. Chvílemi je to až deprimující, když zrovna nevím, na co myslíš.“ Teď jsem se pro změnu usmála já. A tak jsme si ještě nějakou dobu povídali, až mi došlo, že už je moc pozdě a měla bych jít domů.

Ráno na mě před školou čekala Jessica. Zajímalo mě proč. První hodinu jsme spolu neměly a celkem jsme se spolu moc nebavily. Jakmile jsem vystoupila z auta, všechny pohledy se na mě otočily a všichni se na mě nějak zvláštně dívali, ale nedokázala jsem uhádnout, proč.

„Ahoj. Co se to včera po škole stalo? Proč jsi jela s Cullenovými k nim domů? A co ti říkal Edward na hodině?“ Jess mě okamžitě zaplavila proudem otázek a mě konečně svitlo. Všichni si mě prohlíželi, jelikož jsem se dostala k tajemné rodině Cullenů blíž, než kdokoliv předtím. A Jessicu ještě ke všemu zajímalo, jestli jsem náhodou neokouzlila Edwarda, který se jí líbil a na kterém – podle svých slov – pracovala.

„Potřebovala jsem mluvit s doktorem Cullenem, a protože zrovna nebyl v nemocnici, tak mi Edward nabídl, že můžu zajet k nim.“ Nikdy jsem nebyla dobrá lhářka, ale aspoň se nemůžu tak moc červenat, jako každý jiný člověk. Navíc to nebylo až tak úplné lhaní – Jess přece nechtěla specifikovat, proč jsem chtěla mluvit s doktorem. Musela jsem se tedy usmát tomu, jak mi tato lež pěkně vyšla.

Chvíli to vypadalo, že mi nevěří, ale pak se s mou odpovědí smířila a změnila téma. Pro změnu jsme mluvily o La Push.

Na obědě opět všichni plánovali nadcházející víkend. Mike si stále myslel, že do La Push jedu s ním a že to bude něco jako rande.

Odpoledne jsem pomáhala Renné doma nebo se učila. Večer jsem šla opět běhat. A tak nějak podvědomě jsem se zase dostala na mýtinku, kde – stejně jako poslední dva dny – byl Edward. Bylo překvapivě příjemné prosedět s ním další noc a jenom tak si povídat.

S každým dalším dnem jsem taky mohla víc poznávat ostatní členy jeho rodiny. Moc jsem si oblíbila i Emmetta a Alici, s kterou jsem jednou dokonce vyrazila nakupovat. Nechápu, co všechny na nakupování s Alicí tolik děsí, nakonec to přece jen byla zábava. Jasper si ode mě i nadále držel odstup. Esmé s Carlislem byli jako mí druzí rodiče a Rose - nevím s tou jsme si moc do oka nepadly.

Najednou tu byl den, o kterém všichni na škole, tedy kromě Cullenů, básnili. Mělo se jet do La Push a mělo být dokonce hezky.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 3.kapitola: