Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 4.kapitola

21.08.2009 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4162×

4. kapitola - Skutečnost, žádný sen

Polovina prázdnin byla za mnou. Zrovna jsme se s Kate, mou nelepší newyorskou kamarádkou, vracely z naší malé dámské jízdy po obchodech, když mi zazvonil telefon. Volala Renné.

„Ahoj, Renné, stalo se něco?“ zeptala jsem se vesele, ale hned mi úsměv z tváře zmizel, když se máma do telefonu rozbrečela. „Mami, prosím tě, co se stalo?“ dožadovala jsem se odpovědi, když nepřestávala brečet. „Mluv se mnou prosím!“ To už se mě ale zmocňovala hysterie.

„Přijeď prosím domů, musím ti něco říct a po telefonu to nejde.“ Bylo to to jediné, co jsem z ní dostala, když se konečně trochu uklidnila. Její hlas byl ale velmi tichý a zněl tak nějak zlomeně.

„Kate jeď prosím k nám, něco se stalo,“ požádala jsem kamarádku a pak už se jenom soustředila na to, co se mohlo stát tak hrozného. Nic mě nenapadlo. A to bylo snad ještě horší, než kdyby se mi v hlavě honil kdo-ví-jak děsivý scénář.

Doma jsem našla Renné zhroucenou na sedačce. Měla jsem zlé tušení a to se mělo každou chvílí naplnit.

„Mami, co se stalo?“

„Phil…“ Zamumlala a znovu se rozbrečela. Jenom to jedno jméno a máminy slzy ve mně dokázaly vyvolat mrazivé zachvění. 

„Co se stalo s Philem?“ Zase ten divný pocit deja vu.

„On… On… měl nehodu, moc těžkou… Byl na místě… M…m…mrtvý.“ Ne! Ne, ne, ne. Tohle přece nemůže být pravda. Phil je mrtvý? To musí být nějaký omyl. Někdo musel něco strašlivě poplést. Vždyť ještě ráno jsme společně plánovali výlet do Portlandu. Takže ne – Philova smrt prostě není možná.

Bohužel, byla. Po chvíli mi totiž začalo docházet, co ten pocit deja vu měl znamenat. Tohle už jsem jednou prožila. Přisedla jsem tedy k mámě a začala ji utěšovat. Bohužel jsem však věděla, co přesně bude následovat. Nemohla jsem tomu ale nijak zabránit. Máma nesla Philovu smrt moc těžce, pořád se s tím nedokázala smířit. Nakonec jsem s ní musela k psychologovi, který jí předepsal prášky na uklidnění a taky na spaní. Po dvou týdnech si nás pozval obě a řekl, že máma potřebuje změnu a bylo by dobré, zkusit se na nějakou dobu odstěhovat a začít nový život.

Bylo, až neuvěřitelné jaký jsem měla strach, kam se budeme stěhovat. Sen se postupně uskutečňoval a já najednou dostala strach, co se stane, pokud by se Renné rozhodla odstěhovat do Forks.

„Bello, příští týden odlétáme, už jsem nám koupila dům,“ řekla jednoho rána Renné

Nastal čas položit tu nejtěžší otázku, která mě celou tu dobu, od chvíle kdy nám doktor doporučil se přestěhovat, trápila „A kam se stěhujeme?“

„Vím, že to bude velká změna, ale určitě si zvykneš, obě si zvykneme. Stěhujeme se do… Do Forks.“

Tak tohle jsem už neustála, najednou jsem měla černo před očima a cítila, jak padám.

„Bello … Bello vzbuď se, co se stalo?“ Zaslechla jsem mámin starostlivý hlas a pomalu otevřela oči. Renné se nade mnou skláněla a v očích měla čistou hrůzu, dokud jsem se plně neprobrala.

„To nic nebylo, jenom se mi zatočila hlava,“ řekla jsem pokud možno klidným hlasem, přestože jsem klidná nebyla ani trochu. Uklidňovala jsem se tím, že to všechno mohla být jen náhoda, vždyť ve Forks nemůžou žít ti samí lidé a upíři, o kterých se mi zdálo, to prostě není možné.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla, vstala a rozhodla se jít si sbalit aspoň pár věcí. Ten večer se mi nezdál žádný sen, jako tomu bylo celý předchozí měsíc. Vlastně se mi nezdál žádný sen od Philovy smrti, od chvíle kdy se začal ten sen naplňovat, ale byla jsem příliš zaměstnaná, než abych si toho všimla. Najednou to bylo tak zvláštní, nevidět se ve snu s Edwardem ani nikým z jeho rodiny.

Tak a je to tady. Odlétáme do Seattlu a odtud autem do Forks. Pocit, že už jsem tohle jednou zažila, jsem přestala řešit už ve chvíli, kdy mi máma řekl, kam se stěhujeme. Přemýšlela jsem, co budu dělat, až do Forks dorazím. Celý týden před odletem jsem se na to snažila nemyslet a všechno to balení mě v pohodě zaměstnávalo, ale teď to bylo horší. Dokonce i to protivné malé dítě na sedačce vedle mě nevydávalo dostatečné množství zvuků a nepořádku, aby mě vytrhlo z myšlenek.

Dům ve Forks byl stejný jako v tom snu. I můj pokuj byl stejný! Večer jsem se vydala běhat. Bože, ta louka je tu taky! Tohle už opravdu není možné, připadala jsem si, jak ve špatném filmu.

Pondělní den byl stejný jako ve snu, spřátelila jsem se s Angelou, která dokonce i vypadala stejně jako ve snu. Dále jsem poznala Jessicu, Mikea a ostatní z jejich party. Byla jsem z toho trochu nesvá, ale nikdo na mě nesměl poznat, že se něco děje.

Odpoledne jsem se vydala na onu louku. Byl tam! Čas, který jsme spolu strávili ve snech, byl příjemný a mě teď přišlo zatěžko předstírat, že ho vlastně neznám. Proto jsem se rozhodla to risknout a trochu tu budoucnost urychlit – jenom o dva dny.

„Ahoj Edwarde“ pozdravila jsem ho. Překvapila jsem ho. Nečekal na téhle louce nikoho. Proto mě taky sledoval nechápavým pohledem. Musím mu to vysvětlit. „Mohli bychom jít k vám domů, musím s vámi se všemi mluvit.“ Stále se na mě díval svýma krásnýma zmatenýma očima, po chvíli se však zvedl a následoval mě k nim domů.

„Kdo jsi a odkud znáš mě a moji rodinu?“ zeptal se během cesty.

„Pokud ti to moc nevadí, řeknu to všem najednou. Tak pojď.“ A rozběhla jsem se k nim domů. Všimla jsem si však, že ho překvapilo, že umím tak rychle běhat, ale na jeho skutečnou rychlost jsem vůbec neměla. Hravě mě doběhnul a srovnal se mnou krok. Kousek od domu jsem na ně na všechny zavolala, a jakmile jsme dorazili k domu, už na nás čekali.

„Edwarde, kdo je to?“ ptal se Carlisle a zvědavě si mě prohlížel. Ta jeho zvědavost, usmála jsem se pro sebe. Ale co jiného chcete ve věčnosti dělat než zkoumat a poznávat neznámé věci, že?

„To nevím. Řekla, že s námi potřebuje mluvit.“ To už se zařadil po bok své rodiny.

„Ty mě znáš, Alice, že ano? Ze svých vizí!“ Oslovila jsem jediného člena rodiny, který o mně věděl už ve snech. Spoléhala jsem na to, že aspoň pro ni nebudu cizí. Pocit, že mě nikdo nezná, byl hrozný, jelikož já je milovala, jakou svou vlastní rodinu. A Alice nezklamala.

„Znám, ale rozhodla jsem se jím přichystat malé překvapení a nic jim neřekla. Ráda tě vidím.“ A už mě svírala v náručí. Byla jsem ráda, že je skutečná, že jsou všichni skuteční. Moc jsem si Alici i všechny ostatní ve snech oblíbila.

„Ty ji znáš, Alice?“ promluvil zaskočeně Carlisle.

„Ano a dovol, abych vám všem představila svou kamarádku - Bellu Swan!“

„Těší mě se s vámi konečně setkat, ale vidím, že na mě máte spoustu otázek, co kdybychom šli všichni dovnitř, a já vám všechno řeknu?“ Nabídla jsem jim vysvětlení, které bylo potřeba, a už jsme s Alicí mířili do domu. Tam jsem okamžitě začala vyprávět. Jenom jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli jim říct o snu. Mohli mě pokládat za blázna. A to jsem nechtěla. Proto jsem se rozhodla pomlčet – tedy minimálně do doby, dokud nebude nutné jim o tom říct.

 „Jmenuji se Isabella Swan. Přátelé mi říkají Bella. Přistěhovala jsem se s matkou z New Yorku po smrti jejího partnera. Moje vůně, která vás teď jistě velmi zaráží, je směsicí upíří a lidské, jelikož sama jsem takový malý míšenec. Na rozdíl od vás ale můžu spát, jíst a na slunci se netřpytím tak moc jako vy. A to je asi všechno.“ Zakončila jsem svůj proslov.

„No, to je pravdu zajímavé, ale jak se znáš s Alicí? Jak víš, jak se jmenujeme a proč ti nemůžu číst myšlenky?“ vložil se do rozhovoru i Edward. Tomu jsem se musela zasmát, pořád je z toho celý nesvůj, že mi nevidí do hlavy.

Tentokrát se slova ujala Alice. „S Bellou se známe něco málo přes měsíc a myšlenky jí číst nemůžeš, pokud ti to sama nedovolí.“ Tak o téhle skutečnosti jsem neměla ani páru, což znamenalo, že si budu muset s mou kamarádkou promluvit. Mohla by vědět něco víc o mých snech.

„Naše jména tedy zná od tebe, Alice?“ obrátil se Edward na sestru.

Fajn, tak teď ze sebe udělám regulérního blázna. Nechtěla jsem s těmi sny začínat, ale nakonec to budu muset říct. Na Edwardovu otázku jsem tedy jenom zavrtěla hlavou a ujala se slova. „Zdálo se mi o vás,“ zamumlala jsem a v pokoji bylo opět ticho, jako po výbuchu granátu. „Všechny jsem vás v tom snu poznala, byli jsme přátelé a proto, když se začal uskutečňovat, rozhodla jsem se s vámi setkat znovu.“

„O tom snu jsem taky tak trochu něco věděla. Ale i tak to bylo zvláštní. Sama jsem ji asi před měsícem viděla ve vizi. Jenom teď je to trochu urychlené. Bella to pozměnila tím, že sem šla už dnes a ne v úterý po škole,“ pokračovala ve vysvětlování Alice.

„Jak je možné, že jsi měla vizi o něčem, co nebylo jisté, že se stane?“ podivoval se Carlisle.

„Řekla bych, že jsme se s Bellou nějak propojily. Její sny se nějakým způsobem transformovaly do mých vizí. Ty sny jí ukazovaly budoucnost stejně jako mě vize. Navíc jsem tak nějak nechápala, co mají ty vize znamenat, dokud se v nich neobjevila Bella a nestaly jsme se přítelkyněmi. A jednou se mi dokonce svěřila s tím, že má pocit, že se jí jenom zdáme,“ vyprávěla Alice.

„Jak je možné, že se ti ve vizích zjevuje neznámá osoba a tebe to nijak nepřekvapuje a nenutí se zamyslet nad tím, co to může znamenat?“ Edward a to jeho čtení mysli, jak typické.

„Přemýšlela jsem nad tím, ale ze začátku jsem nechtěla znepokojovat rodinu, proto jsem si to nechávala jenom pro sebe. A potom, když jsem cítila, jak se vize začínají plnit, mi přišlo zajímavé, nechat to vyvinout jenom tak samo. Navíc jsem viděla něco, co jsem před tebou chtěla uchránit jako takové tajemství,“ dodala Alice vzápětí a já měla dojem, že kdyby mohla, tak by se červenala.  Sama jsem z jejich závěrečných slov byla trochu zmatená, dokud na mě nemrkla. V tu chvíli mi došlo, co je to tajemství, které před Edwardem skrývá.

„Na odhalení toho tajemství si ale budeme muset ještě chvíli počkat, Alice,“ zabručela jsem na ni. Vypadala totiž tak nedočkavě, že jsem se bála, aby něco nepokazila tím, že něco řekne.

„Super, už se nemůžu dočkat!!!“ Alice byla nadšená jako malé dítě před vánocemi.

„Alice, pozor na myšlenky.“ Musela jsem ji trochu zkrotit, nechtěla jsem, aby se to Edward dozvěděl od někoho jiného. Chtěla jsem mu to říct sama.

„Jejda… Máš pravdu, od teď si na ně budu dávat ještě větší pozor.“  Tomu jsem se musela chtě-nechtě zasmát a za chvíli se ke mně přidal zbytek rodiny, tedy až na Edwarda. Ten střílel pohledem ze mě na Alice.

„Asi už budu muset jít domů, mějte se hezky, zítra se uvidíme ve škole.“ Loučila jsem se s nimi a vycházela z domu.

„Jsme rádi, že jsme tě mohli poznat, doufám, že za námi brzy přijdeš na návštěvu,“ volala za mnou Esmé, ale to už jsem byla na cestě domů. Měla jsem radost z toho, jak to dopadlo. Bylo to moc příjemné odpoledne.

      Ráno před školou na mě všichni zírali jak na blázna, když jsem šla za Cullenovýma a začala se s nimi bavit. Edward zatím nic nevěděl, Alice splnila slib a dávala si pozor na své myšlenky. Pokud to tedy půjde dobře, a já pevně doufala, že ano, řeknu mu to v neděli.

      Škola probíhala jako vždy trochu nudně a proto jsem měla radost, když jsem se dozvěděla, že má být o víkendu pěkně a lidé ze školy plánují výlet do La Push k oceánu. Jakmile mi nabídli, abych jela s nimi, nadšeně jsem souhlasila. Věděla jsem, co mě bude čekat, alespoň mlhavě. Přece jen jsem svou budoucnost trochu změnila.

      Mike mi dokonce dal trochu pokoj, když zjistil, že se bavím s Cullenovýma, hlavně tedy s Edwardem. Většina holek na škole mi záviděla, viděla jsem jim to ve tvářích. Chtěly získat Edwarda pro sebe a najednou přijede nějaká slečinka z New Yorku a hned jim ho sebere. Chudák Edward, vůbec jsem mu nezáviděla ty jejich myšlenky. Už se nemůžu dočkat, až mi je bude večer vyprávět, jako to dělal pokaždé, když jsme se sešli na naší malé loučce.

      V sobotu brzy ráno jsem vyrazila k obchodu, který vlastnili Mikovi rodiče, a odkud jsme měli vyrazit do La Push. Po mém příjezdu se čekalo jen na pár opozdilců. Jen co Mike zjistil, že jsem sama, začal si opět dělat marné naděje, že bych s ním mohla začít chodit. Budu ho muset odmítnout, naštěstí už mám vymyšleno jak, alespoň k něčemu byl ten sen dobrý.

Do La Push to bylo z Forks jenom pětadvacet kilometrů. Silnici většinu cesty lemovaly úžasné hustě zelené lesy a pod ní se klikatila široká Quillayute River. Do cíle naší cesty jsme dorazili za necelou půl hodinku. Sama bych to zvládla rychleji, rychlou jízdu - stejně jako běh - jsem milovala.

Pláž byla opravdu nádherná. Dokonce i slunce si prodralo cestu mezi věčnými mraky. Voda byla i ve slunečním světle tmavě šedá, vlny s bílými hřebínky se vzdouvaly k šedému skalnatému pobřeží. Pláž měla jenom tenký pruh skutečného písku na okraji vody, dál už byly jenom miliony širokých hladkých kamenů.

„Už jsi někdy viděla táborák z naplaveného dříví?“ zeptal se mě Mike, když s ostatními kluky vytvářel malou hranici ze dřeva, které na pláži našli.

„Ne,“ odpověděla jsem, na pláži jsem za celý svůj život mockrát nebyla, z Phoenixu to bylo přece jen kus cesty a Renné o mě měla strach. A New York? Ten moc plážím neholdoval. Pár jich sice měl, ale že by se na nich lidem chtělo ležet a slunit se, to se říct nedá.

„Tak to se ti bude líbit – sleduj ty barvy.“ Zapálil další větvičku a položil ji podél té první. Plameny začaly suché dřevo rychle olizovat.

„Je to modré,“ řekla jsem překvapeně.

„To dělá ta sůl. Hezké, ne?“ zapálil další kousek a pak si přišel sednout vedle mě. Dobře, je načase, abych mu všechno řekla a aby si nedělal další naději. Ještě jsem ale chvíli sledovala ty čarovné barvy plamenů.

„Miku, mohl by ses se mnou, prosít, projít? Musím s tebou mluvit.“ Dodala jsem si odvahy, abych mu to mohla říct, někde o samotě. Bylo však vidět, že si to špatně vyložil.

„Jo klidně,“ řekl vesele. To tak to bude opravdu těžké – odmítání kluků je vždy hrozná záležitost.

„Víš Miku, všimla jsem si, že… že se ti líbím a… nevím jak to říct… nechci, aby sis dělal nějaké naděje ohledně nás dvou,“ řekla jsem mu, jakmile jsme byli kousek dál od veselého hloučku našich přátel.

„Bells, jsi si jistá, že ke mně nic necítíš?“ Pořád se usmíval a nezdálo se, že by pochopil, co jsem mu právě teď řekla. Asi si tohle všechno vykládá úplně jinak. Možná jako takové zdráhavé odmítání, než mu padnu zamilovaně kolem krku. Ale to se nestane. Věděla jsem to.

„Promiň Miku, ale ne. Kdyby se však něco v mých citech k tobě změnilo, budeš to vědět první,“ slíbil jsem mu a udělala mu tím ohromnou radost. Trochu jsem se však obávala, jestli jsem ho svými slovy nepodnítila k větší snaze.

„Měli bychom se vrátit, než si začnou myslet, něco co není pravda,“ zasmál se.

„To máš pravdu. Jdeme?“

Zbytek soboty byl opravdu pěkný. S Ang jsme se byly projít po pláži. Chvíli jsem ještě seděla u ohně a nakonec pozorovala západ slunce. Byl to nezapomenutelný okamžik, jak se slunce nořilo do moře a osvětlovalo nebe záplavou červeně. Strašně se mi odtamtud nechtělo, ale co nadělám, Renné by měla strach.

Domů jsme i přesto dorazili až pozdě večer. Večer už jsem běhat nebyla.

V neděli ráno byla Renné až nezvykle veselá a když jsem se zeptala na důvod její dobré nálady, jenom se na mě usmála. Co ta tím vším mohlo být?

Dopoledne jsme strávila u Ang. Měla hlídat mladší sourozence, tak jsem se už včera nabídla, že ji s nimi pomůžu.

Když jsem potom kolem páté dorazila domů, Renné byla v kuchyni a připravovala večeři. Pořád se jí držela ta dobrá nálada jako ráno. Byla jsem překvapená, ale rozhodně mile, konečně se přestala trápit Philovou smrtí.

„Běž se trochu upravit Bells, budeme mít návštěvu,“ usmála se na mně, jak mě viděla. Tak z toho pramení její dobrá nálada. Návštěva, no super, doufám, že tu nebudou moc dlouho. Dneska jsem to chtěla Edwardovi všechno říct.

Jakmile jsem sešla dolů, ozval se zvonek od dveří. „Běž otevřít Bells!“ volala Renné z kuchyně.

Poslušně jsem šla otevřít, ale jakmile jsem otevřela, nemohla jsem uvěřit, že se mi to nezdá. Opravdu tam stál…

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 4.kapitola: