Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 6.kapitola

23.08.2009 (18:00) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4241×

6. kapitola - Vysvětlování

„Jsem doma!“ volala jsem hned od dveří. Hned nato ke mně z obýváku přišel Jacob. Tvářil se provinile, ale zároveň se na mě usmíval. Co má asi za lubem? Nikdy jsem nevěděla dopředu, co chce udělat, a teď mě to málem stálo i kluka.

„Ahoj, Bells. Renné ještě není doma.“ Taky dobře aspoň nebude svědkem toho, co se tu bude dít, asi by se jí to moc nelíbilo.

„Moc na mě nemluv, máš to u mě hodně pohnojený!!“ vyjela jsem na něj zostra.

„No tak, Bells, vždyť se nic tak hrozného nestalo, jenom jeden polibek.“

„Nic se nestalo, jo?“ To si snad dělá legraci!

„Nebo snad jo?“ zeptal se nevinně.

„To víš, že stalo. Kvůli tomu pitomému polibku jsem málem přišla o nejlepší kamarádku a o kluka o kterém jsem vždy snila, ty jeden blázne!“ To už jsem na něj opět křičela. Dneska si asi kvůli němu i vyřvu hlasivky, už je to podruhé co na něj dnes křičím.

„Tak to jsem opravdu nemohl tušit, o nikom jsi se včera večer nezmínila. Neřeklas, že tady máš kluka.“ To je sice pravda, ale nedávala jsem mu vůbec nijak najevo, že bych to chtěla dát znovu dohromady. Pro mě byl Jake opět jenom kamarád.

„My spolu ještě nechodíme, zrovna v neděli když jsi přijel, jsme měli mít něco jako první rande. To, že jsem nepřišla, ještě pochopil, protože je vážně dobrý kamarád, ale to, že se s tebou před školou líbám, bylo i na něho trochu moc!“

„Dobře, ale urovnala jsi to s ním, ne?“ vyptával se nedočkavě a v jeho tváři jsem si mohla přečíst všechnu tu lítost. Jako správná kamarádka, bych ho teď měla ujistit, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale jakožto správně naštvaná kamarádka jsem se rozhodla, že ho v tom trochu ještě vymáchám. Navíc jsem si říkala, že by bylo záhodno trochu zkrátit jeho zdejší pobyt. Jakeova přítomnost ve Forks nebude zrovna přínosná pro můj vztah s Edwardem.

„Alici, jeho sestře, bylo snadné vysvětlit, jak to všechno bylo, ale jemu? Kdybys viděl, jak se na mě díval… s tou bolestí v očích.“ Když jsem si vzpomněla, jak se díval, neubránila jsem se a po tvářích mi začaly samovolně stékat slzy.

„Bells, to je mi opravdu líto, tohle jsem vážně nechtěl.“ Zmiňovala jsem se, že nesnáším, když mí blízcí trpí, že ano? Tak teď jsem sledovala Jakea, který se mě chystal pomalu odprosit na kolenou.

„Nakonec se mi ho podařilo přemluvit, aby si se mnou šel promluvit,“ dodala jsem po chvíli ticha, kdy mě Jacob jenom němě sledoval a snažil se z mého výrazu něco vyčíst.

„A? Co ti řekl?“ pobízel mě, abych mu hned sdělila, jak rozhovor probíhal.

„Ze začátku neříkal vůbec nic a to bylo snad horší než kdyby křičel,“ prohodila jsem a opět před sebou viděla Edwarda s tím bolestným výrazem. Cítila jsem, jak se mi do očí derou další slzy.

„Neplač, Bello. Ono se to nějak vyřeší. Jestli chceš, tak si s ním promluvím a všechno mu vysvětlím.“

„To bys fakt udělal?“ nechtělo se mi věřit vlastním uším.

„Víš, že ano, zítra mu všechno vysvětlím,“ sliboval a já byla v pokušení nechat ho slib dodržet, ale potom jsem si to rozmyslela. Jejich setkání by nebylo moc dobré.

„Myslím, že to ale nebude potřeba. Jak jen to šlo, tak jsem to urovnala a jsme zase přátelé. Doufám, že to u toho nakonec neskončí. Tohle bych ti totiž, Jacobe, nikdy neodpustila a myslím, že bych nebyla sama.“

„Mám tě ráno odvést do školy?“ zeptal se s nadějí v hlase, že odpověď bude ano.

„Být tebou, tak bych se k naší škole moc nepřibližovala. Alice má na tebe docela ťafku, fakt ji naštvalo, jak nás viděla se líbat a hned mi to v učebně pěkně z čerstva řekla. A myslím, že by bylo nejlepší, kdybys zítra odjel, pokud nechceš, abychom se znovu pohádali. Mě by to jen mrzelo.“

„Asi máš pravdu. Ale už běž spát, na rozdíl ode mě máš zítra školu a musíš stávat. Tak dobrou noc, Bells.“ A oba jsme si šli lehnout. Sotva jsem se octla na posteli, hned jsem usnula. Byl to opravdu moc namáhavý den, ve všech ohledech a já si už potřebovala odpočinout a pročistit hlavu. Běhat se mi ale nechtělo, bude to muset počkat na zítra.

Ráno jsem se s Jacobem rozloučila poněkud chladněji, jelikož jsem na něj byla ještě trochu naštvaná kvůli tomu včerejšku. „Měj se pěkně a pozdravuj všechny.“

„Budu a hodně štěstí s tím tvým skoro klukem, doufám, že ti to s ním vyjde a že je opravdu tak dobrý, když už jsme se včera museli tak pohádat. Měj se, Bells.“ S těmihle slovy mě naposledy objal a já vyrazila do školy a on na letiště.

První hodinu jsem měla s Angelou a Jess a vůbec mě nenapadlo, že by mohly být tak zvědavé, ale jen co mě uviděly přijíždět na parkoviště, bylo na jejich obličejích vidět nedočkavost. „Ahoj, Bello!“ pozdravily mě sborově hned, jak jsem k nim přišla.

„Ahoj. Co se děje?“ zeptala jsem se, když si mě pořád prohlížely.

„Víš, jenom jsme si říkaly, kdo byl ten děsně pěknej kluk, se kterým ses tu líbala?“ začala s výzvědy Jess.

„Jo, tak to byl Jackob, kamarád z Phoenixu.“ Nechtělo se mi to nějak víc rozpatlávat. Hlavně proto, že Edward s rodinou už byli na parkovišti a tenhle rozhovor fakt poslouchat nemusel.

„Neříkej, že se s kamarády líbáš běžně? Mikovi by se to mohlo líbit.“ A už jsme u toho, ta Jessica si snad nedá nikdy pokoj. Bezradně jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, tohle bylo jen nedorozumění, které vyvstalo ještě před mým odjezdem z Phoenixu. Ale už jsme si to vysvětlili,“ zarazila jsem její řeči a doufala, že v hlavě se jí nehoní ještě něco horšího.

„Tys ho poslala k vodě? Takového krasavce? Aspoň si nás mohla seznámit,“ namítla.

„To mohla, ale už odjel na letiště, víš Jess? Smůla co?“ Ta její neustálá nadřazenost mě docela štvala.

„Pojďte už do třídy, za chvíli zvoní.“ Angelina slova mě zachránila před dalším vyzvídáním, za což jsem jí němě poděkovala. Stejně mi ale bylo jasné, co se o mě bude ve škole říkat minimálně následující týden.

Na obědě jsem si sedla za Alicí. Byla ještě trochu naštvaná kvůli tomu, že jsem Edwardovi nic neřekla, ale když jsem jí slíbila, že se to do několika dnů pokusím napravit, měla hned lepší náladu, dokonce začala plánovat nákupy. Opět jsem zaslechla povzdych, když to slovo jenom vyslovila. Takže jsem se nemýlila. Musela jsem se usmát.

„Alice?“ Docela mě zajímalo, co s těmi nákupy mají za problém. Podle mě je to příjemně strávený čas.

„Hmm?“ zamručela, plně ponořená do svého plánování.

„Jenom jsem si říkala, proč všichni z rodiny nesnáší spojení tvé osoby s nakupováním. Nevíš proč to tak je?“ zajímala jsem se zvědavě. Ostatní se však snažili tvářit, jako by u stolu vůbec nebyli.

„To vážně netuším, ale my si to užijeme i bez nich co říkáš?“

„Máš pravdu. Neměla jsi náhodou už o tom vizi? Mně se o tom totiž zdálo.“ Matně jsem si na ty nákupy vzpomínala. Sny jsem nezapomínala, ale už nebyly úplně nejostřejší.

„Měla, a doufám, že bude pravdivá,“ zazubila se na mě spokojeně.

„A kdy teda vyrazíme?“ To byla poslední otázka, na kterou jsem potřebovala znát odpověď.

„Co kdybychom jely už zítra. Pokud nemáš nic naplánováno?“ ptala se s nadějí, že to Edwardovi řeknu už zítra nebo nejlépe dneska, ale já se rozhodla, že počkám, jak dopadne dnešek. Jestli vůbec přijde na mýtinu.

„To víš, že přijde,“ odpověděla na mou otázku Alice, jako by my četla myšlenky. „Takže co, pojedem zítra po škole?“

„Jasně, zítra po škole, už se moc těším!“ slíbila jsem Alici a vydala se na další hodinu. Sotva jsem však vyšla z jídelny, někdo mě zadržel.

„Ty jsi Alici slíbila nákupy?“ Tím kdo mě zastavil, byl Edward. Lehce mě držel za paži a shlížel mi do tváře.

„Jo, proč?“ zeptala jsem se zvědavě. Možná mi prozradí, co se mu na tom nápadu nezdá.

„Já jen že by sis měla připravit pohodlné boty a mít pevné nervy!“ usmál se takovým tím polovičním úsměvem, který dokázal jenom on a ze kterého se mi trochu podlamovaly kolena.

„Dík za radu, ale nemyslím, že by to bylo zas tak hrozné.“ Oplatila jsem mu úsměv.

„Jen aby sis potom moc nestěžovala. Varoval jsem tě,“ mrknul na mě a já to opět cítila až někde v kolenou.

„To nebudu, máš můj slib.“ A tak jsme pokračovali celou dobu, než jsme došli k učebně biologie, kde jsme měli společnou hodinu. Edward měl celou hodinu drobné narážky na Alicino nakupování, ale mě tím náladu nezkazil.

Zbytek dne už proběhl v pohodě. Nikdo se na nic nevyptával. S Alicí jsme plánovaly zítřejší nákupy a byla to docela sranda. Jen jsem doufala, že nebudu muset podstoupit další kolo vysvětlování doma. No, bohužel mě to neminulo.

„Ahoj Renné, už jsem doma!“ zavolala jsem na mámu, která sledovala televizi.

„Ahoj. Jsem ráda, že už jsi doma. Pojď za mnou, potřebuju se na něco zeptat,“ požádala mě a tak jsem rovnou zamířila do obýváku za ní. „Vy jste si s Jacobem něco udělali?“ zeptala se okamžitě.

„Ne, proč se ptáš?“ hrála jsem trochu nechápavou.

„Já jen, že tak narychlo odjel, ani se pořádně nerozloučil.“

„Jo, tak to bylo proto, že mu ráno volali z práce, že ho tam nutně potřebují.“ Jacob byl o rok a půl starší než já, takže to byla vcelku věrohodná výmluva. Navíc - díky tomu, že jsem Renné skoro nikdy nelhala, vůbec jí nenapadlo, že jsem si to vymyslela.

„Tak to je potom všechno v pořádku. Myslela jsem, že jste se pohádali.“

„Mami, copak to vůbec jde se s Jakem pohádat?“ dělala jsem nechápavou a docela mi to i šlo, vážně by nebylo od věci zamyslet se nad mou kariérou. Mohla bych to zkusit jako herečka, uvidíme – pomyslela jsem si.

„Asi máš pravdu.“ zasmála se.

„Jdu se učit,“ řekla jsem a pomalu se vydala ke schodům.

„Za chvíli bude večeře.“ Cože? Večeře??? To jsem s tou Alicí byla opravdu tak dlouho? Podívala jsem se na hodiny a vážně - bylo skoro šest. No tak jsem zvědavá na ty nákupy, když jenom mluvením o nich jsme strávily víc jak dvě hodiny.

Po večeři jsem se opět vymluvila na učení a šla přemýšlet, co si obleču na sebe. Dneska jsem se Edwardovi chtěla líbit. V tom někdo zaklepal na okno. Strašně jsem se lekla, ale byla to jenom Alice.

„Myslela jsem, že budeš potřebovat pomoct s výběrem oblečení.“

„Alice, jsi vážně poklad, ani nevím, co bych si bez tebe počala.“ Byla jsem jí moc vděčná, vážně jsem nevěděla, co si mám vzít na sebe. Měla sice připomínky k vybavení mého šatníku, ale když jsem jí připomněla, že jdeme zítra na nákupy, hned se, jako mávnutím kouzelného proutku, uklidnila.

Nakonec mi vybrala modré tričko s krátkým rukávem, prý proto, že se Edwardovi tahle barva líbí, k tomu bílé kalhoty a balerýnky.

„Pojď sem, ještě tě musím namalovat.“ A tak začala. „Hotovo!“ Otevřela jsem oči a párkrát na sebe zamrkala do zrcadla. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Měla jsem tmavě modré stíny, které přecházely přes světlé až do ztracena, jemný make-up, přestože to nebylo potřeba a vlasy mi nechala rozpuštěné v jemných loknách.

„Myslíš, že se mu budu líbit?“

„Věř mi, znám Edwarda víc jak padesát let a za tu dobu jsem nějak postřehla, co se mu líbí a co ne a ty se mu líbit budeš,“ ujišťovala mě, ale i tak jsem cítila v břiše takové to nervózní mrazení.

„Tak moc děkuju, budu už muset vyrazit.“ Zrovna bylo něco po osmé. Neměli jsme sice nic předem domluvené, ale já se na něj těšila tak moc, že jsem to až nemohla vydržet.

„Potom mi všechno řekneš, jo?“

„Jako bys to už dopředu neviděla!“ namítla jsem s úsměvem od ucha k uchu.

„Máš pravdu, ale stejně ty moje vize nejsou moc dokonalé.“ A udělala na mě psí oči. Tak tomuhle jsem vážně nemohla odolat.

„Dobře, Alice, potom ti všechno povím, ale už musím jít. Pojď, než tě tu Renné uvidí, asi bych jí těžko vysvětlovala, jak ses sem dostala, když jsi nešla dveřmi.“ Tomu jsme se společně zasmály a vyrazily jsme.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda. Ve snech budoucnost? - 6.kapitola: