Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 9.kapitola

26.08.2009 (18:30) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3350×

9. kapitola - Nová láska na obzoru

Ráno jsem se opět neprobudila ve svém pokoji, ale na rozdíl od mého snu jsem přesně věděla kde. Byla jsem u Edwarda v pokoji a ležela v jeho náručí. Může být snad ještě příjemnější ráno, než se probudit vedle někoho koho milujete? Byla jsem naprosto šťastná. Tedy do chvíle než jsem si vzpomněla na ten sen.

„Dobré ráno, lásko. Jak ses vyspala?“ Slyšet jeho medový hlas bylo jako pohlazení.

„Nádherně. Takto bych mohla proležet celou věčnost,“ usmála jsem se na něj.

„Já taky, ani nevíš, jak jsi krásná, když spíš.“

„ A když jsem vzhůru, tak se ti nelíbím?“ zeptala jsem se naoko uraženě.

„To víš, že líbíš, a ještě víc když vím, že jsi moje!“ a políbil mě do vlasů. Tohle ráno by mohlo být ideální, ale to by nesměl někdo zaklepat na dveře. Emmet, kdo jiný.

„Dobré ráno, vy dvě hrdličky.“ Vtrhl nám do našeho poklidného rána jako hurikán.

„Nechtěl bys odejít Emmete?“ zeptal se ho podrážděně Edward.

„Hned jsem pryč, jen vám mám vyřídit, že se na vás dole čeká, Alice měla vizi.“ Na tohle už Edward slyšel. Vyhodil Emmeta z pokoje a sám taky odešel, abych se mohla převléct do oblečení, co mi tu včera nechala Alice. Když jsem vyšla na chodbu, čekal tam na mě a tak jsme se společně vydali dolů, kde jsme se jako včera usadili na pohovku.

„Dobré ráno všem,“ pozdravila jsem všechny.

„Dobré ráno, Bello. Alice se nám zrovna chystá říct, co viděla ve vizi, ale rozhodli jsme se počkat na vás.“ Taktně neřekla, že čekali na mě, až se vzbudím. Esme je vážně skvělá, jako moje druhá matka.

„Bello, myslím, že víš, co jsem měla za vizi,“ začala Alice.

„Ano vím, zase se mi zdál sen.“ Už je to jisté, mé sny jsou nějak napojeny na Aliciny vize, ale jak to mi pořád není jasné. Myslela jsem si, že když se přímo účastnila, té části mého snu bude mít i vizi, ale když tam není, jak to může vidět?

„Jen by mě zajímalo, jak jsi to dokázala?“

„Dokázala co?“ ptal se Edward, kterému se nelíbilo, že neví o čem je řeč.

„Alice, řekni, co jsi viděla a já pak doplním zbytek, jak je totiž vidět tvé vize nejsou tak úplné jako mé sny,“ navrhla jsem jí a Alice začala vyprávět.

„Bella byla opět ve Volteře. Tentokrát už jako stoprocentní upír. Aro ji odvedl do jídelny, kde se měla poprvé ve svém novém životě nakrmit. Byl tam mladý pár. Bella, přestože byla novorozená, se na ně nevrhla, ani potom co jim začala téct krev. Poslední co jsem viděla, bylo, jak Bella utíká z té místnosti.“ Všichni se na mě podívali a čekali, co doplním k Alicině vizi.

„Je to tak jak jsi říkala, jenom jsi neviděla konec…“ Mám jim říct, že mi ta krev nevoněla a vypadat jako blázen? Vlastně je to jedno. „… vyběhla jsem na chodbu, protože jsem nemohla vydržet ten smrad, samá rez a sůl. Lidská krev mi smrdí. Aro přišel nakonec za mnou … řekl, že pokud mi ta krev opravdu smrdí, můžu se živit krví zvířat … nakonec mě objal,“ dovyprávěla jsem svůj sen a čekala na jejich reakce.

„Tak proto jsi z té místnosti utekla? Protože ti ta krev smrděla?“ ozvala se veselá Alice. No super, teď si začnou myslet, že jsem ještě víc divná, než ve skutečnosti jsem, ale co jsem měla dělat lhát?

„Jsem divná co?“ musela jsem se tomu usmát.

„Nejsi divná, jenom si trochu jiná. Jestli se z tebe stane skutečně upír, budeš moct hned mezi lidi, nebudeš muset čekat dlouhá desetiletí, než se začneš ovládat, třeba jsi tím vybavena jako darem. Myslím nechutí k lidské krvi,“ uklidňoval mě Edward. To se mu to uklidňuje, když se mu nic podobného nestalo.

„Bello, asi bys měla jít domů, slíbila jsem René, že přijedeš na oběd.“ To je vážně tak pozdě? Podívala jsem se na hodiny a vážně bylo něco po jedenácté. „Když se s René domluvíte, můžeš odpoledne zase přijet a klidně tu i přespat, myslím, že by byli všichni pro,“ usmála se na mě Esme.

Domů jsem jela sama. Jak bych asi mámě vysvětlila, že jsem přijela s Edwardem a nechala ho jít domů pěšky? Věděla totiž, že Edward bydlí za městem a od nás je to přece jen pěkný kousek, tedy pro normálního člověka.

„ Pojď za mnou do kuchyně!“ volala na mě René sotva jsem přišla. Když už jsem byla v kuchyni, začalo vyptávání. „Tak jak jste si to s holkami užily?“ typická René. Mít tu šanci hned by se k nám přidala.

„Bylo to vážně skvělé. Udělaly jsme si takovou malou módní přehlídku, zkoušely různé styly malování a různé účesy. Moc jsme si to užily.“ Poreferovala jsem ji předem vymyšlenou pohádku o včerejším večeru.

„To je dobře, že jsi se tak bavila.“ Vypadala šťastně, ale pod tou maskou veselosti ji něco trápilo, poznala jsem to hned, jak jsem se na ni podívala. Mě by ani lhát nemohla, znám ji jako své boty.

„Co se děje, René?“

„Víš, … někoho jsem tady potkala …“ Co máma někoho potkala?

„Vážně? To je skvělé … ale to není všechno co?“ cítila jsem to, nemusela nic říkat.

„Ano, mám takový pocit … jako bych Phila zradila …“

„Mami to neříkej, Phil by si přál, abys začala nový život, a vím určitě, že by si nepřál, abys zůstala sama,“ usmála jsem se na ni a objala ji.

„Dobře, asi máš pravdu. …Takže by ti nevadilo, kdybych s Alexem šla dnes večer na večeři?“ toto dopadlo, ještě ji budu zakazovat rande a dávat domácí vězení když se zpozdí. Jako by, jsme si vyměnily role.

„Nebude, a víš co?? Dnešek jestli by ti to nevadilo, strávím zase u Cullenů!“

„No, mě to vadit nebude ale co na to řeknou Esme a Carlisle?“

„To už je zařízené, Carlisle má noční v nemocnici a Esme se k nám přidá a uděláme si pořádnou dámskou jízdu.“

Odpoledne jsme strávily spolu, jako dvě nejlepší kamarádky. Řekla jsem jí skoro všechno o Edwardovi. Nevím, jak by totiž skousla, že je to upír a vlastně i to že její dcera je poloviční upír, že? Ona mi na oplátku říkala o Alexovi. Popsala ho skvěle, dokonce jsem si ho i představila. Ne moc starého ale seriózního muže. Přála jsem jí to, konečně budeme obě šťastné.

Víkend skončil moc brzo. Užívala jsem si chvíle s Edwardem, jako by měly být poslední, co nám budou dopřány společně. Čas v jeho společnosti utíkal až moc rychle. Zase začala škola. Díky tomu, jak jsem se vždy těšila na Edwarda, se ale vlekla, kromě hodin co jsme měli společně.

Ve škole si už všichni zvykli vídat nás spolu a nikomu to nepřišlo divné. Byli jsme takřka nerozluční. Dokonce byl párkrát u mě přes noc, což samozřejmě René neví. Je sice mírný rodič, ale čeho je moc, toho je příliš. A mohla by mi zakázat se s Edwardem stýkat, nic by to nezměnilo, ale nemohla bych s ním bývat i odpoledne.

Mike se týden po našem rozhovoru na pláži v La Push rozhoupal a pozval Jess na rande. Měla z toho takovou radost, že nemluvila o ničem jiném. Konečně se nebude mluvit o mě, musela jsem si oddychnout.

Náš společný měsíc, který jsme měli s Edwardem vymezený, utíkal velmi rychle. Skoro každý večer jsme byli na naší louce, pozorovali hvězdy a povídali si. I přesto jak bezstarostní jsme se snažili být, bylo vidět, že se něco děje, něco co nikdo nechce, aby se stalo, co se nikomu nelíbí.

René zažívala ten měsíc velké štěstí, s Alexem jim to skvěle klapalo. Moc jsem to mámě přála, zasloužila si trochu toho obyčejného štěstí a lásky, kterou ji Alex poskytuje.

Jednoho večera mi Alexe také představila. Byl přesně takový, jakého jsem si ho podle mámina vyprávění představila. Skvěle jsme si rozuměli, ale než úplně nebo z velké části nahradí Phila, bude se ještě muset snažit.

Stále častě jsi také myslela na svého otce. Jaký vlastně je a co ho vedlo k tomu, aby se se mnou nikdy nesešel. Jaké to bude, když se po tak dlouhé době opět setkáme. Vůbec si na něj nepamatuju, takže jsem ho nemohla vidět nikdy po svém prvním roce, od té doby jsem si totiž pamatovala všechno.

Můj otec. Aro. Stále jsem si nemohla zvyknout na to, že mám otce a že se s ním v brzké budoucnosti uvidím. Měla jsem z toho strach, co když potom nebudu moct být s Edwardem. Co když … Samé otázky musím je nějak vyhnat z hlavy.

Lehla jsem si na postel a zapnula si cd s písničkami, které pro mě Edward složil, přidal tam i ty co složil během své existence pro Esme a Alici, byly opravdu hezké a díky tomu že byly od něho, nemohla jsem také na nikoho jiného myslet. Sotva, ale zazněly první noty mé ukolébavky, začaly se mi klížit víčka a nakonec jsem usnula.

Chyběl týden do konce mého ultimáta. To co se však stalo, mě hodně překvapilo.

Škola proběhla jako vždy velmi nudně. Odpoledne jsme opět jeli k Cullenům, poslední měsíc jsem tam byla častěji než doma. Tam jsem většinou už jen spala. Včera jsme byly s Alicí opět nakupovat a prostě se nějak odreagovat. Dnes jsme se rozhodly, že uděláme klukům malou módní přehlídku a nakonec malý mejdan.

Když jsem se v sobotu v poledne dostala domů, René na mě čekala v kuchyni. Seděla za stolem a hypnotizovala nějakou obálku.

„Přišel ti dopis.“ Cože? Mě dopisy moc nechodí, naposledy mi dopis přišel před třemi léty k patnáctým narozeninám. Tehdy mi psal otec, aby mi popřál. Od té doby mi chodily jenom úřední dopisy, které se týkaly mého bankovního stavu a tak podobně.

„Od koho je?“ Už jen to jak ho máma hypnotizovala, nebylo dobré znamení, od koho jen může být?

„Nevím, není tam zpáteční adresa.“ Že by psal, po dlouhé době Aro? Měsíc skoro uběhl a tak jsem čekala na nějaké znamení, že se můj sen naplňuje, zatím se ale nic nedělo. To nebude pravda, nikdy se neobtěžoval mi napsat, kromě toho jednoho dopisu, který mám pořád schovaný, jsem od něj nic nedostala. Posílal jen mámě peníze, aby mi nikdy nic nechybělo.

„Hmm … to je zajímavé. Tak já ho otevřu.“ Pomalu jsem přešla ke stolu a vzala tu bílou obálku do rukou. Byla ze zvláštního, hodně drahého papíru. Dopis musel být od Ara, nikdo jiný by tolik za obyčejný dopis  neutrácel a navíc měl cizí poštovní známku, nebyla Americká. Itálie. Tak je to tady.

Začaly se mi klepat ruce. René si toho všimla „Mám to otevřít místo tebe?“ nabídla se, ale já ho musela otevřít sama. Proto jsem odmítla a pomalu se vydala po schodech nahoru do pokoje, abych měla trochu klid.

„Já už vím od koho je. Je od táty.“ To stačilo, aby to René přestalo zajímat. Věděla, že mě to jenom rozesmutní, ale nakonec se přece jen uklidním, tentokrát to ale tak být nemělo.

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ve víně je pravda.Ve snech budoucnost? - 9.kapitola: